HELMUT BINDER

"Já jsem váš bratr Josef..." (Genesis 45, 4)

Knížecí či Schwarzenberský dům na Velkém náměstí (Ringplatz) v Prachaticích a jeho sgrafitová výzdoba

Jeví se dnes možná trochu zvláštním uvést popis, přesněji řečeno pokus o popis, týkající se nadto nějaké profánní budovy, citátem ze Starého Zákona; jenže pro naše předky to bylo něco veskrze obvyklého, žít takto biblicky s Bohem a vírou v něho. Nebylo přitom ani tak podstatné, zda to byla víra katolická, protestantská či dokonce husitská (v originále "hussitische" - pozn. překl.). Všichni v obci věřili v Boha, všichni byli křesťany. Víru, k níž se právě město hlásilo, určoval okamžitý zeměpán či vrchnost, nikoli vnitřní přesvědčení jednotlivých jeho obyvatel. V tehdejších časech, kdy jen málo z nich umělo číst a psát, se dá docela dobře předpokládat, že jeden každý z nich často ani sám nevěděl, ke které víře náleží. Také v Prachaticích docházelo ke stálým změnám konfesí. Náš městský farní kostel byl jednou katolickým, jednou protestantským či husitským domem Božím. Zřetelné rysy protestantismu lze najít i ve vnější podobě měšťanských domů.
Chtěl bych vás, moji milí krajané, zavést dnes k jednomu z historických domů v našem městě Prachaticích, který je zván Knížecím (Fürstenhaus), aniž bych tak činil pro jeho uměleckohistorický význam obecně, nýbrž spíše pro řadu scén znázorněných na jeho sgrafitové výzdobě a připomínajících víc nějakou obrázkovou knihu než pouhou dekoraci fasády. I kdyby nás nezajímalo umělecké provedení, ukazovaly by nám jako někdejším obyvatelům města nápisy pod výjevy v německé řeči na skutečnost, že bylo osídleno většinou právě Němci.
Chci se teď pokusit o vysvětlení, co se na stěně domu před námi vlastně odehrává. Je to opravdu jen pokus, poněvadž popsat něco tak mohutného a mnohostranně smysluplného naráží na často nepřekonatelné těžkosti. Ověřte si to ostatně sami při své příští návštěvě Prachatic, co se tam už přes 400 let odehrává. Po celých padesát let přitom se nedaly sgrafita spatřit, což souvisí s událostí, která rozhodujícím způsobem změnila tvář města.
Dne 13. srpna 1832 byly totiž Prachatice postiženy hrůzostrašnou pohromou. Kolem půl šesté hodiny večer vypukl v Dlouhé ulici (Lange Gasse), tehdy zvané ulice Zadní (Hintere Gasse) požár, který se rychle rozšířil na sousední domy až do náměstí. Nejprve vzplála jihovýchodní řada domů, brzy však stálo celé Velké náměstí v plamenech. Vyhořely všechny krásné budovy na něm, i knížecí Schwarzenberský dům (das fürstlich Schwarzenbergische Haus). Ohni padlo za oběť celkem 137 domů uvnitř městských hradeb. Jedině obě městské brány, svatojakubský kostel a několik málo domů zůstalo zachováno. Více než 1000 obyvatel ztratilo během několika minut všecko, co měli. I mrtvé tu bylo co oplakávat: v plamenech ztratilo život 12 dospělých a jedno dítě, mnoho dalších lidí zahynulo na utrpěná zranění.
S městem však nebyl v nijakém případě konec. Pospolitý duch a smysl pro obecné dobro, kterým se vyznačoval tehdejší život, kde byl jeden na druhého odkázán daleko větší měrou než dnes, se brzy prosadily a začaly překonávat následky neštěstí. Nejen snad ze soucitu, ale i ze solidarity zajistily sousední obce ochotně pohostinné přijetí i potraviny, dodaly stavební materiál, seno i slámu pro strádající dobytek V celé monarchii se konaly sbírky na pomoc těžce zkoušenému městu.
V roce 1833 počala znovuvýstavba zničených či těžce poškozených budov. Písecký krajský úřad poslal do Prachatic dva stavební mistry, kteří měli zaručit především požární bezpečnost stavebních zásahů a úprav. Horlivost těchto lidí, kteří neměli dostatek smyslu pro starobylý charakter města, byla osudná. Při obnově domů nebyl brán ohled ani na jejich památkovou, ani na estetickou hodnotu. Na základě vydaných nařízení byly všechny domovní fasády omítnuty stejnou bílou barvou. Zmizely téměř bez výjimky cenné výtvarné práce z domovních průčelí a Prachatice nabyly po stavebních pracích zcela jiný vnější vzhled. Na celé půlstoletí a zčásti vlastně dodnes zmizela téměř veškerá umělecká výzdoba omítek historických domů. V roce 1889 teprve došlo k renovaci Knížecího (Schwarzenberského) domu a přitom, alespoň na jeho jihozápadní straně, k objevu celé řady obrazových sgrafit, které byly tehdejšími technickými prostředky odkryty a restaurovány. Už předtím ovšem barbarství a neznalost zavinily na levé straně domu probourání otvorů pro čtyři okna a tím i porušení podivuhodné venkovní nástěnné výzdoby. I pozdější renovace už v následujícím dvacátém století další odkryté plochy spíše poškodily než zachovaly. Zejména ve spodní části došlo k jejich totálnímu zániku. V Soupise historických a uměleckých památek politického okresu Prachatice (německá verze pod titulem Topographie der historischen und Kunstdenkmale des politischen Bezirks Prachatitz vyšla roku 1914 - pozn. překl.) přitom je ještě zachycen jejich původní stav.
Chtěl bych vám nyní i tyto chybějící obrazové výjevy popsat, abyste si při eventuální návštěvě Prachatic dokázali představit celou nádheru někdejších sgrafit.
Bohužel i jedno z nejstarších vyobrazení města Prachatic, které se nacházelo ve zmíněné spodní části venkovní nástěnné výzdoby, neušlo zániku a co je snad ještě bolestnější, chybí i kvalitní fotografická dokumentace o něm.
Celé výtvarné řešení fasády je rozděleno do dvou částí, oddělených navzájem kolmým výběžkem stěny. Vodorovně je obrazová řada členěna do pěti částí, přičemž zobrazené výjevy následují za sebou zdánlivě v libovolné posloupnosti. Smysl a účel napomenutí, které z nich má vzejít, není snad jako dnes založen v samotném společenském postavení jednotlivcově, jeho finanční solvenci a v neposlední řadě i vnějším vzhledu, nýbrž staví před měšťana protiklady ctnosti a neřesti, spravedlnosti a hříchu, často prostřednictvím náboženských příběhů a podobenství. Obrazová líčení mají ukázat, že pomsta a zášť se nevyplácí. K této obsahové výpovědi bych se ještě závěrem článku rád vrátil.
Odpovídá tehdejší módě vrcholícího 16. století, že je výzdoba provedena technikou sgrafit, která odpovídala i vnějšímu jejímu umístění, poněvadž na rozdíl od fresek nezvětrávala tak snadno. Na druhé straně ovšem tato technika neumožňovala složitější barevná řešení. Provedení se tak většinou spokojovalo kontrastem černé a bílé včetně jejich podtónů. Právě tato škrábací technika činí ovšem výzdobu tak zajímavou, poněvadž její provedení vyžadovalo značnou řemeslnou i uměleckou znalost i zručnost, zvláště u náročných biblických scén. Užití perspektivy bylo ovšem sotva možné.
Poněvadž obrazové řazení není u výjevů na Knížecím domě prvořadé důležitosti, lze se spokojit jednotlivými ukázkami bez zachování pořadí pěti horizontálních částí, jejichž nejspodnější část tak jako tak chybí.
Začnu horním úzkým pruhem: je na něm zachycena velká společnost mužů, bavících se se ženami a pijících přitom spolu s nimi ze džbánů. Zobrazená skupina je přerušena dvěma vedle sebe proraženými okenními otvory, přesto je však dobře patrná ve svém celku. Zřejmě pro nedostatek místa v horním úzkém pruhu jsou osoby zachyceny jen od hlavy do pasu. Ke zobrazení pijácké scény ostatně nejsou nohy nezbytné. Mnohem důležitější je bezprostředně pod ní stojící text přísloví, které se zabývá pitím a zní, jak následuje v mé spisovné úpravě (a v překladu pořízeném jen na vysvětlenou autorem českých textů těchto internetových stran - pozn. překl.):

Trink ich Wein,
so verderb ich,
trink ich Wasser,
so sterb ich;
doch es ist besser,
Wein getrunken und verdorben,
als Wasser,
und doch gestorben.

Piju-li víno,
záhubu mám,
piju-li vodu,
též umírám;
lepší je však
pít víno a tak zkázy dojíti,
než vodu
a přece umříti.

S ohledem na dnešní poznatky mediciny a moderní zásady výživy neobstojí asi žádné přísloví, svou platnost má však nápis z roku 1573 jistě i dnes. Letopočet 1573 sice dnes už není patrný, zmíněný Soupis památek jej v roce 1914 ovšem ještě uvádí. Celé přísloví není pro dva okenní otvory čitelné v úplnosti, stejně jako text, který mu předchází.
Bezprostředně pod pijáckou scénou lze spatřit mečem ozbrojeného a praporem mávajícího lancknechta, na něhož štěká malý psík. Vedle je zčásti zazděný okenní otvor se sgrafitovou obrubou a následuje společnost tvořená dvěma páry, z nichž jeden má u nohou džbánek, zatímco druhý drží v rukou květiny. Poté je obraz opět narušen okenním otvorem a na dalším z výjevů vidíme mořskou pannu s dvojitým rybím ocasem. Pro tehdejší dobu vlastně bytost nikoli bájná a nevybočující také nijak z realistického pojetí všech zobrazených scén.
Následuje zpodobení svatého Jiřího, jak ze sedla vzpínajícího se koně kopím usmrcuje draka. Bohužel není už patrná světcova hlava, o to víc vyvstává tlama a tělo dračí obludy.
Dále vidíme špatně dochovanou scénu vojenského tábora s polními stany, údajně snad orientálními, což je jen část pozadí obrazu v popředí s chomáčem trávy a nohou nějakého muže. Výjev poté zachycený najdeme v Bibli popsán jako souboj Davida s Goliášem (viz Kniha Samuelova 17,49-50). David malý vzrůstem oděl se do boje proti Filištínům (Filištínským, v ekumenickém překladu Bible zvaným Pelištejci!, aby ještě zřetelněji vyvstala spojitost s "Palestinskými" - pozn. překl.) jen svým pasteveckým rouchem. V rukou měl jako zbraň jen pouhý prak a pastýřskou hůl. Tomu se Filištíni právě vysmívají, mezi nimi zejména největší ze všech jménem Goliáš. David se pokouší přemoci nepřítele nikoli silou zbraní, nýbrž lstí. Věděl dobře, že porazí-li nejsilnějšího z Filištínů, zničí tak bojeschopnost celého jejich vojska. "... sáhl rukou do mošny, vzal odtud kámen, vymrštil jej z praku a zasáhl (Goliáše) do čela. Kámen mu prorazil čelo a on se skácel tváří k zemi ."(Sam. 1 17, 49)
Na dobře zachovaném výjevu je k vidění malý David v pastýřském oděvu, jak právě roztáčí svůj prak proti Goliášovi, dobře dvaapůlkrát většímu než on sám. Goliáš je celý ve válečnickém brnění, opásán mohutným mečem. Železná Goliášova zbroj připomíná ovšem spíše onu, jaká byla obvyklá v době vzniku obrazových sgrafit, nežli válečnický oděv za časů Davidových, tedy kolem roku 1000 před Kristem. Otázkou je, proč byla tato biblická scéna umístěna právě tady na Knížecím domě. Zřejmě proto, aby občanům města ukázala, že i malý a slabý může dosáhnout vítězství, pokud dokáže obmyslně a chytře zvolit správné prostředky.
Mezi oběma sgrafity, zachycujícími válečné ležení a scénu Davidovu je dnes zazděné okno s dosud zřetelným okrajovým ornamentem ratolestí.
Třetí řada počíná zobrazením osob, patřících scéně, kterou dnes už nelze identifikovat. Probourání okenního otvoru dokonalo zkázu této části sgrafita. Následující výjev realisticky zachycuje lov na jelena. Smečka pěti psů se žene za jelenem mohutného paroží. Za smečkou vidíme jezdce na koni s napřaženým kopím. Strom uprostřed celé scény má zřejmě symbolizovat les, v němž se hon odehrává.
Okenní otvor hned vedle zničil postavu hráče na lesní roh, jinak řečeno hornisty a nadháněče s kopím pod stromy. Zatímco lovecká scéna zpodobuje věrně podle přírody psí smečku, štvanou zvěř i lovcova psa, působí na obraze dalším postava slona spíše jako bájné zjevení. Domácí zvířata všichni znali a jejich zobrazení nebylo tedy problémem. Jinak tomu bylo s exotickou faunou, kterou v našich končinách nelze volně spatřit. Dnes ve století techniky se můžeme během několika hodin letu octnout i v nejvzdálenějších zemích a naživo sledovat vzácná zvířata ať už v jejich přirozeném prostředí či v nějaké tamní zoo. Televize či internet nám poskytuje denně v nepřeberném množství výběr filmů ze života zvířat všeho druhu. Jinak naši předkové, kteří měli sotva možnost opustit místo, kde žili,byli odkázáni na cizí vyprávění či ústní podání a také třeba jarmareční vystoupení, pokud si chtěli vytvořit obraz o tom, jak takové opravdu cizokrajné zvíře vyhlíží. Slonův chobot se na sgrafitu podobá spíše sosáku než nosu. Nohy jsou tu zakončeny tlapami jako placaté talíře a celé tělo připomíná krávu víc než slona. Tvůrce sgrafit slona podle všeho nikdy nespatřil. Byl asi odkázán na cizí vyprávění a obrazové předlohy často si rovněž bájící. Slonův strážce třímá v ruce meč a je tak podobnější šlechtici než komu jinému.
Následující obraz souvisí s tím, který spatřujeme nad ním a o němž už byla řeč. Ukazuje válečné ležení se zabitým Goliášem. Stav sgrafita je ovšem natolik žalostný, že je na něm co vidět jen s určitou dávkou fantazie. Podle biblického podání sťal David hlavu Goliášovi Filištínovým vlastním mečem, kterým ho předtím i usmrtil. Filištíni se nato dali na útěk (1 Samuel 17, 51).
Čtvrtá řada začíná vyobrazením dětské hry "na slepou bábu"(německy "blinde Kuh"). Tři děti se tu účastní té hry, v níž je jedno z dětí "slepou bábou" a poznáme je podle zavázaných očí. Řada pokračuje pak výjevem, který je opět zničen někdejším probouráním okenního otvoru. Scéna byla zřejmě částí následujícího výjevu, který je opředen bohatou historií.
Pod názvem "Der Teufel am Fürstenhaus zu Prachatitz" (tj. "Ďábel v Knížecím domě v Prachaticích") je zde zobrazený příběh znám daleko za hranicemi Šumavy. Scéna se přímo vztahuje k velmi staré a hojně rozšířené pověsti "Čert v kostele" ("Der Teufel in der Kirche"). Nejprve k samotnému vyobrazení. Zatímco kněz při proměňování pozdvihuje monstranci s nejsvětější svátostí oltářní a ministrant na kolenou klečící zvoní na zvonek, vzadu za nimi stojících šest ženských (v němčině se rozlišuje "Frau" a někdy spíše pejorativní ba hanlivé "Weib" podobně jako v češtině "paní" a "ženská" - pozn. překl.) se baví nenuceně dál svými klepy. Ďábel nad nimi se vznášející fouká jim tu špatnost měchem do uší. Ruší se tím bohoslužba a svatý obřad (zejména při pozdvihování mají věřící sklonit hlavu, klesnout na kolena a bít se v prsa - pozn. překl.). Jiný ďábel zapisuje hříchy a jména žen na pergamenovou blánu. Třetí z ďáblů, který bohužel není už dobře patrný, má už svůj pergamen popsaný a snaží se nyní zuby jej roztáhnout, aby na něm bylo více místa.
K posledně zmíněné scéně chtěl bych pro doplnění uvést obsah rovněž velice rozšířené pověsti, která je jejím základem:
Zbožný věřící v modlitbách, je to muž, spatří během bohoslužby pod chrámovou kazatelnou ďábla, který na kus pergamenu zapisuje všechny osoby, které se při mši smějí, hovoří či neprokazují dostatečnou zbožnost. Ostatní návštěvníci kostela však satanáše nevidí. Pergamen v jeho rukou je ovšem brzy popsán a tak ďábel vezme jeden konec blány do zubů a táhne za druhý konec, aby ji co nejvíc roztáhl. Nemá přitom zrovna mnoho štěstí, poněvadž mu pergamen vyklouzne ze zubů a satan se uhodí hlavou o sloup kazatelny. Teď se neudrží ani zbožný věřící, jinak v modlitbách dlící, jenž jediný ďábla vidí, smíchu nad tou nehodou a bude i on zapsán do seznamu hříšných.
Tato pověst je či lépe řečeno byla, alespoň v německy hovořících oblastech Čech, velice rozšířena. Dělo se tak zejména ústním podáním. Písemný záznam pověsti existoval údajně jen v prachatickém Knížecím domě. Obsahově ostatně docházelo k nejrůznějším variantám pověsti, jak to bylo obvyklé. V Německu jsem nalezl jediné obrazové její zachycení, a sice v kostele svatého Jiří na ostrově Reichenau (na Bodamském jezeře /Bodensee/ - pozn. překl.). Tam je na jednom chrámovém pilíři vyobrazena scéna, jak ďábel natahuje pergamen, zhotovený z kraví kůže. Je staré německé úsloví, které každý z vás jistě alespoň jednou zaslechl - zní: "Das geht doch nicht auf eine Kuhhaut" (česky asi jako "to se na jeden pergamen nevejde" - pozn. překl.) a jistě odkazuje právě k této pověsti, jejíž nejznámější zpodobení figuruje právě na jednom z domů mého a našeho rodného města.
Znovu jeden okenní otvor a jím zničený výjev následující. Je z něho patrný toliko fragment jezdce na koni.
Co však vidíme hned vedle, je nepochybným vrcholem výzdoby prachatického Knížecího domu: je to scéna z biblického příběhu o Josefovi. Každé dítě, které vyrostlo v křesťanské rodině a prošlo alespoň základy náboženské výchovy, muselo jím být fascinováno. Je to příběh, v němž velké bezpráví šťastně ústí do navýsost laskavého odpuštění. Ovšem jen poté, když ti, kdo se bezpráví dopustili, sami toho bezpráví nahlédnou a mohou tak doznat velkorysého odpuštění své viny.
Na obraze je zachycen okamžik, kdy bratři vytahují Josefa z cisterny, aby ho prodali kolem právě táhnoucí karavaně Ismaelitů z Gileádu. Cisterna je bez vody a Josef je z ní vytažen na smyčce dlouhého provazu. Podle Bible mu byla předtím bratři nejprve strhli suknici z těla a vhodili do prázdné cisterny. Zde na obraze ovšem má Josef suknici ještě na sobě, zatímco ji současně jeden z bratří třímá v rukou (Gen. 37,23-28). Další z Josefových bratrů nabízí Ismaelitům, jedoucím sem na třech koních, Josefa ke koupi. Tady lze zaznamenat další odchylku od biblického podání, kde je karavana Ismaelitů tvořena ovšem velbloudy. Autor sgrafit by měl nejspíše při jejich zpodobení stejné, ne-li větší potíže, než tomu bylo u zmíněného slona, a tak se rozhodl pro koně. Scéna s Josefem má ovšem pro nás Prachatické, pro nás německy mluvící Šumavany, ba pro všechny sudetské Němce vůbec, význam zcela zvláštní tím, že může být chápána jako podobenství o osudu celé naší národní skupiny (v originále "Volksgruppe" - pozn. překl.). Josef byl prodán svými bratry, my byli vyhnáni svými spoluobyvateli Čechy. Josef se z otroctví a vězení dokázal pozvednout až k hodnosti vlivného úředníka na dvoře faraonově, zatímco jeho bratři upadli v nouzi. My jsme se po utrpěném bezpráví a nouzi, do níž nás uvrhlo, svou pílí a vytrvalostí dopracovali znovu důstojného způsobu života, zatímco ti, kteří nás vyhnali, museli prožít celá léta v komunistickém otroctví. Už v roce 1949 jsme jim nabídli ruku ke smíření v duchu Josefových slov: "Já jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta." (Gen. 45,4) Josefovi bratři pochopili svou vinu a poprosili jej o odpuštění, zatímco náš osud k tomu vyústění příběhu z Bible zatím nedošel. Bezpráví "odsunu" naši "bratři" dosud neuznali. Z naší strany zůstává přesto v platnosti starozákonní výpověď: "Já jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta (My jsme Němci, vaši bratři, které jste vyhnali z domova.)."
Co ještě z výjevů na sgrafitech Knížecího domu zbývá, není už nijak dobře patrno kromě nápisu vedle zazděného starého okna ve sgrafitovém rovněž rámu s mušlí v polokruhu nahoře zakončeným. Nápis je v němčině, srozumitelné pouze ve svém počátku a znějící asi takto:

Verachten
tut nicht Gott,
Gott straft
allen Übermut...

Opovržení
Bůh nezná;
Bůh trestá
všechnu pýchu...

Pod tím lze spatřit ještě tři mužské postavy, jejich torza jsou však natolik nezřetelná, že nedovolují určit význam scény, ve které figurují.
Nejdolejší řada je řadou proražených okenních otvorů totálně zničena. Vidíme tu jen opět mušlemi nahoře zakončené rámy dvou zazděných oken. Nezachoval se bohužel vůbec nejdůležitější z obrazových výjevů, totiž pohled na město Prachatice s hradbami, branami a věžemi, který by nám poskytl mnoho cenných informací o středověkém vzezření našeho domovského města.
Na frontě domu obrácené k Velkému náměstí se po zmíněném požáru města nedochovalo k vidění z někdejší sgrafitové výzdoby vlastně téměř nic. Jen úzký pruh z ní zbyl, v němž vidíme nahoře mužskou postavu s korbelem a pod ní delfína.
Jen na jedné straně Knížecího domu tedy zůstalo zachováno, čím Prachatice sluly po celých Čechách a co většinou zničil neblahý požár z roku 1832. Co jen to musilo být za město, pokryté na stěnách tolika svých domů nádhernými sgrafitovými výjevy. Bohužel jich přežil jen pouhý zlomek na několika málo domech města. Nám, někdejším jeho obyvatelům, zůstává i tak svědectvím nejen o našich německy mluvících předcích, nýbrž i o jejich hlubokém sepětí s křesťanskou vírou, o skutečném jejím prožívání.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1999, s. 70-80

Prachatický okres

Nálezy z keltského a předkeltského období dávají soudit na dávné osídlení území pozdějšího prachatického okresu. Germánští Markomani a také Slované, kteří ovšem nepronikli až k velkým lesním oblastem, jsou tu historicky doloženi.
Od počátku velkého mýcení lesa ve 12. století datuje se i sílící usidlování německých rolníků a řemeslníků na takto získané půdě, vznik vsí a měst.
Čechy a tím i území pozdějšího prachatického okresu patřilo až do roku 1806 k celku Svaté říše římské národa německého, do roku 1866 pak k Německému spolku. Následkem prvé světové války se roku 1918 rozpadla dualistická rakousko-uherská monarchie a převážně jazykově německé šumavské okresy připadly porušením sebeurčovacího práva k nově vzniklé Československé republice. Po "mnichovské dohodě" patřil tzv. Sudetenland k území Německé říše a od roku 1945 opět k Československu.
Historie pohnutá a proměnlivá měla začasté za oběť zemské obyvatelstvo, ponechané bez rady i pomoci svému osudu.

Krátký přehled
Prachatický zemský okres (v originále "der Landkreis Prachatitz") byl jedním ze šesti okresů vlastní Šumavy, k nimž patřily okresy Nýrsko (Neuern) a Kašperské Hory (Bergreichenstein) na severu, na jihu pak okresy Krumlov (Krummau), Kaplice (Kaplitz) a Budějovice (Budweis). Na západě a severozápadě hraničil prachatický okres s kašperskohorským (v originále "das Bergreichensteiner Land"), na severu a severovýchodě s českým jazykovým územím a na jihovýchodě a jihu pak s už zmíněným okresem Krumlov a se Svobodným státem Bavorsko (Freistaat Bayern).
Prachatický okres existoval v této podobě do roku 1938, kdy území na sever od jazykové hranice bylo odtrženo a na jihu byla k němu přičleněna malá část okresu krumlovského.
Podle ročenky Bayerisches Jahrbuch 1942 sestával zemský okres v podobě právě uvedené ze tří měst, dvou městysů a 38 obcí. Dohromady měl 334 jmenovitě uvedených sídelních jednotek (měst, městysů, vsí a samot) s 38 689 obyvateli podle sčítání ze 17. května 1939 v celkem 10 200 domácnostech.
Celková plocha okresu činila 73 792 hektarů, což odpovídá hustotě obyvatel ani ne 0, 52 osoby na 1 hektar. Největší obcí co do plochy svého katastrálního území byla Horní Vltavice (Obermoldau) se 7 083 při hustotě obyvatel 0,38 osoby na 1 hektar. Nejřidčeji osídlenou obcí byl Stožec (Tusset) s 0,13 osoby na 1 hektar, zatímco nejhustěji osídleno bylo město Vimperk (Winterberg) se 3,84 osobami na hektar. Okresní město Prachatice bylo sídlem škol, úřadů, vojenské posádky i lázní. Vimperk byl městem průmyslu, Volary (Wallern) zas městem dřeva.
Obyvatelstvo se živilo převážně prací v zemědělství a v lesnictví, v menším rozsahu pak bylo zaměstnáno v průmyslu a v řemeslech.
Vedle lesního hospodářství mělo pro okres velký význam zpracování dřeva, poněvadž 54 procent celkového jeho území zabíraly lesní plochy.
Zemědělství se opíralo zejména o chov dobytka, na němž byla založena úctyhodná produkce mléka. Polní hospodářství nedosáhlo zpravidla většího významu.
Prvořadou přírodní památkou celé oblasti je Boubínský prales, vyloučený z hospodářské činnosti a postavený od roku 1858 pod nejpřísnější ochranu.
Dolování rud bylo už na přelomu 19. a 20. století bez významu a těžba zlata a stříbra v okolí Záblatí dávno ukončena.

Vyhnání a zkáza
Mezi 4. březnem a 22. listopadem 1946 se udál v prachatickém okrese obrovský akt bezpráví. Ve 23 vlakových transportech bylo německé obyvatelstvo bez ohledu na stáří, stav a lidskou důstojnost s 50 kilogramy povolených zavazadel na osobu, po plenění a loupežích to bylo často pouhých 30 kilogramů, vyhnáno v rozporu s mezinárodním právem ze svých zděděných domovů a v dobytčích vagonech "odsunuto" do nejisté budoucnosti. Okres tak opustilo asi 28 000 z původních 38 689 obyvatel, tj. 72 procent celkového počtu.
Ti, kdo vyhnání provedli, uvrhli sebe samy do hospodářského chaosu netušených rozměrů, ačkoli si na jeho začátku přivlastnili přece veškerý majetek vyhnaných Němců. Vylidnění Šumavy způsobilo obrovské hospodářské škody, které následně zavedený systém centrálního plánování ještě prohloubil. Československý stát (psáno 1992, rok před jeho rozpadem - pozn. překl.) se z těchto škod, jež sám na sobě spáchal, dodnes plně nevzpamatoval.
Zvláště tragický osud čekal řadu kdysi kvetoucích šumavských německých osad, které zmizely ze světa často beze stopy. V celé Šumavě jde o více než dvě stě vsí a sídelních jednotek, které byly po vyhnání Němců v roce 1946, zejména v padesátých a šedesátých letech dvacátého století, zcela srovnány se zemí.
Také 47 osad prachatického okresu padlo za oběť zničení a v této naší knize na ně lze najít alespoň obrazovou vzpomínku. Ke zničeným vsím náležel ovšem ještě bezpočet samot a jednotlivě rozptýlených statků i chalup, které byly vydány zkáze. Četné kostely a kaple byly zhanobeny či zneužity ke světským účelům. Ti, kdo dnes navštíví ta místa a hledají staleté často domovy předků, nacházejí jako jejich stopy pouze hromady kamení.
Z tehdejšího českého pohledu nemělo v budoucnu už opravdu nic připomínat někdejší německou kulturní krajinu staré Šumavy. Dějiny však nelze smazat tak jednoduše a široce rozprostřený plášť, který měl překrýt, umlčet a překroutit výpověď historie, je po čase děravý až běda. Téma vyhnání a následné zkázy, které bylo tak dlouho tabu, nemůže natrvalo zůstat stranou.

Vedle původního autorského článku o starém prachatickém domě z krajanského měsíčníku je i úvodní kapitola obrazové publikace Der Kreis Prachatitz im Böhmerwald in alten Ansichtskarten, kterou vydalo roku 1992 nakladatelství Morsak v bavorském Grafenau ve své předmluvě, podepsané jmény Helmuta Bindera a Reinholda Finka, označena především za práci prvého z nich. Na rozdíl od svého kolegy, který ostatně také figuruje na těchto internetových stránkách, pochází Helmut Binder rovnou z Prachatic. Narodil se tam 18. června 1941 a je od roku 1987 za to město dokonce pověřencem, zvaným "Stadtbetreuer" v rodáckém spolku "Heimatkreis Prachatitz e.V.". V době odsunu mu bylo pouhých pět let. Školu tedy začal navštěvovat až v poválečném Německu, stal se bankovním úředníkem, od roku 1970 ředitelem spořitelny v hornobavorském Marktoberdorfu a o sedm let později ředitelem Sparkasse Ostallgäu. Četné jeho příspěvky, v nichž se zabývá zejména právě historií rodného města a jeho okolí, lze najít v krajanském měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief. Jeho žena pocházela z jihlavského německého jazykového ostrova a měli spolu dvě dcery. V knize, jejíž úvodní kapitolu tu podávám v českém překladu, za něho více než jakýkoli text hovoří staré pohlednice. Dívá se nám jimi do očí to tehdy pětileté dítě. Helmut Binder zemřel v bavorském městě Füssen 2. listopadu 2021.

- - - - -
* Prachatice / † † † Füssen (BY)