JOHANN ANDREAS BLAHA
|
Du bist kein prunkender, stolzer Aar, der seine rauschenden Schwingen hebt, du bist eine Taube, die sonnenklar über den Wäldern der Heimat schwebt. Du bist kein Fluss, der zügellos Und brausend zieht durch Feld und Wald Du bist ein See, so tief und groß, Der Himmel und Erde widerstrahlt! |
Adalbert Stifter Nejsi jak orel v erbu mramorovém, pyšný a s rozpjatýma křídly, to spíše holub v slunci nad domovem, nad lesy, poli, při nichž sídlí. Nejsi jak proud, jenž strhává břehy a divě táhne krajem. Jsi jezero, kde Šumava zrcadlí se i s nebes rájem! |
Horní Planá - jaký zážitek mých mladých let! S jakou úctou jen jsem překračoval práh toho prostého domu, kde se narodil slavný básník Šumavy! |
|
|
Er ist uns noch der große
Wegweiser in wirrer Zeit. Es mahnt seine Witikorose: "Seid zum Verstehn bereit!" |
Nám stále dál být může
průvodcem v bludný den. Nabádá Vítkova růže: "Buď smíru nakloněn!" |
|
Heimat im Herzen Nun bleibt die Heimat uns zurück, schau, Schwester dich nicht um! Du wirst versteinert wie Frau Lot im Leide wirst du stumm! Verloren haben wir sie nicht: die Heimat, groß und hehr, wir nehmen sie im Herzen mit, sie raubt uns niemand mehr! |
Domov v srdcích Když domov zůstal za námi, sestro, už nehleď zpět! Žalem jak žena Lotova oněmíš naposled! Opravdu jsme ho ztratili? Domov, ten svatý cit k němu si v srdcích neseme, ne, ten nám nelze vzít! |
|
Die Stunde des Scheidens Ich lud die Meinen zum letzten Gebet Ins Kirchlein, das am Dorfplatz steht. Ich sprach: "Die Stunde des Scheidens naht, Bleibt stark, meine Lieben, befolgt mein Rat! Ausgewiesen und verbannt, Verlassen wir unser Heimatland. Doch keine Macht der Erde zerbricht Das Band, das uns mit der Heimat verpflicht. Was jetzt geschieht, ist ein schwerer Schritt. Die Heimat im Herzen, die nehmen wir mit. Die Heimat im Herzen, die bleibt uns besteh'n, Mag alles übrige zugrunde geh'n. Vertraut auf Gott und eure Kraft, Die euch eine neue Heimat schafft. Am Donaustrome oder am Rhein Wird unsere neue Heimat sein." Ich sprach dann die Gebete vor. "Dein Wille geschehe:" antwortet der Chor. Dann hob ich die Hand zum Segenswort: "So zieht denn in Gottes Namen fort!" Was dann geschah, erratet ihr nicht. Ich griff hinauf zum Ewigen Licht Und löschte dasselbe zitternd aus: "Von Gott verlassen das Gotteshaus! Wo dieses Licht ist ausgebrannt, Da weicht der Segen von Stadt und Land!" Auf einmal brach ein Schluchzen los, Es weinten alle Klein und Groß. Ich schritt durch die Reihen stumm und blass, Die Augen bitteren Tränen nass. Da warfen wohl 50 Menschen sich Vor mir zu Boden und baten mich: "Wir sollen bleiben, das ist unser Tod! Befreit uns, befreit uns von Angst und Not! Wie wird 's uns ergeh'n? O hartes Geschick! O lasst uns nicht allein zurück! Ich war zermürbt, kein Wort ich fand, Ich drückte nur jedem fest die Hand. Ich konnte keinen Trost mehr geben, Das war mein schwerster Tag im Leben! |
Hodina loučení Modlili jsme se, já a všichni moji v kostelíku, co na návsi tam stojí. "Hodina loučení se blíží," řekl jsem, mí drazí, sílu mějte, ať to unesem! Jsme vyhnáni a vypovězeni, opouštíme zem, v níž jsme zrozeni. Nijaká zvůle ale nerozdvojí domov a nás, jež pevný cit s ním pojí. Vím, jak je těžko odtud odejít, ze srdcí domov vám však nelze vzít. On v srdci navždycky tam zůstává, byť zbytek polkne zkáza hltavá. Jen důvěřujte Bohu ze všech sil, aby nám nový domov vytvořil. Kde plyne Dunaj, Rýn kde valí proud, bude nám žít a zemi uvyknout." Pak modlitbu jsem předříkávat hleděl. "Tvá vůle staň se", sbor k ní připověděl. K požehnání jsem zvedl ruku svou: "Na cestu tedy, s Boží přímluvou!" Co dělo se pak, těžko pravit pro mě: zhasil jsem světlo věčné v Božím domě třesoucí rukou do tmy kolkolem: "Bůh opouští svůj dům", jsem řekl všem. "Když vyhasne světlo, co Boha tají, odešlo požehnání tomu kraji." Z šera se hlasem vzlyky vydraly, malí i velcí spolem plakali. Řadami jejich šel jsem oněmělý, i v mých očích se hořké slzy chvěly. Přede mnou na padesát lidí k zemi se náhle vrhlo - jak jich líto je mi! - a prosí Boha: "Neopouštěj nás! Osvoboď nás od strachu v smrti čas! Co s námi bude? Co má dál se stát? Nedej nám samým nouzi vzdorovat!" Zdrcen jsem náhle marně hledal slova, jen jsem všem tiskl ruce zas a znova bez hlesu útěchy, bledý a zarmoucen, nejtěžší v životě byl pro mě onen den! |
|
W.-D. Hamperl, Vertreibung und Flucht aus dem Kreis Tachau im Egerland 1945-1948 II, s. 116-117 |
|
P.S. Katolický kněz a středoškolský profesor náboženství Blaha byl 10. listopadu 1945 vysídlen spolu se svou sestrou a jejím manželem Josefem Philippem z rodné usedlosti čp. 16 ve Velkém Rapotíně. Den předtím navštívil ještě tachovský hřbitov, aby se naposledy rozloučil s mnoha už zesnulými přáteli. Píše o tom jinde: "Bylo mi, jako by ke mně ti mrtví natahovali neviditelné paže a ruce a volali: Hodně štěstí a dík! Překonej osud, jehož jsme my zůstali ušetřeni a buď oporou i rádcem svým krajanům v daleké cizině!" Tak to alespoň uvádí Heimatbote (hlavičkové vydání Sudetendeutsche Zeitung pro krajany z Tachovska a Horšovotýnska) na s. 515 červnového čísla ročníku 1951. |
|
|
Arbersee Der See wirft Wellen wilderregt den ganzen lieben Tag, und nach dem Sturm, der sich gelegt verebbt der Wellenschlag. Der Himmel neigt sich zu dem See, ihn segnend sanft und lind: du hast getobt in Zorn und Weh, ruh aus dich, wildes Kind! |
Jezero na Javoru Jezero čeří vzrušeně vlny po celý den, až po bouři jak v proměně ztich' příboj uklidněn. Nebe, před chvílí samý blesk, těší teď vodní hláď: Dítě, co trápí hněv a stesk, dech naber, zlobu ztrať! |
|
Allerseelen An diesem Tag will ich allein mit mir und meinen Toten sein. Ich kann nicht auf den Friedhof geh'n und die geschmückten Gräber seh'n. O welcher Schmerz! So weit von hier da weiß ich Gräber ohne Zier. Kein Kranz liegt drauf, kein Lichtlein brennt, kein Stein den teuren Namen nennt. Kein Mensch vor diesen Hügeln steht im stillen Gedenken und Gebet. Das Fernweh regt im Herzen sich. ich segne, Heimaterde, dich. Ich segne euch Gräber, tiefbewegt, euch Toten, die der Rasen deckt. Tauperlen, sickert nieder sacht, ihr Tränen der Allerseelennacht. Eine Handvoll Erde von Muttergrab ist alles, was ich gerettet hab'. O Erde, die dem Menschen Kraft wie ein Talisman verschafft. Der Friedhof ein Stück Heimat ist, Heimat, die man nicht vergisst! Fällt mir der Wanderstab aus der Hand, ruft mein Herz noch: Heimatland! |
Na Dušičky Dnes chtěl bych být tam se svými, sám s předrahými mrtvými. Nejde to ale, zašel svět. Nesmím už ten hrob uvidět. Jak bolí to! Vím, země klín vás chová v rovech bez květin. Světýlko zažhnout chtěl bych jen, když chybí písmo drahých jmen. Nikdo tam při nich nestane v modlitbě tichem snované. Jen stesk se srdcem rozhostí. Žehnám ti, země v bolesti. Daleké hroby, žehnám vám, kryje vás tráva zelená a její něžný rosný třpyt: lze coby slzy pochopit. Je Dušiček. Syn vzpomíná nad prstí z hrobu matčina, co s sebou vzal jak talisman. Byť šel by do všech světa stran, ten hřbitov domovský je kout. Hůl z ruky může vypadnout, paměť však nezná jiný cíl, než si kdo srdcem zaslíbil. |
|
Haid und das Haider Land - Vergangenheit in Bildern, s. 38 |
|
|
Auf dem Tillen bei Eger Im Traum siah i mi öfta afm Tillnbargh gäih. Bom Tillnhaus bleib i sua long n gern stäih. Da Wold is ma Lebm, n Wold bin i gout. Wöi oft, wöi oft how i im Gros bo ihm grouht! Wöi Harfntou klinga döi Baima um mi, undich, ich tou singa sua lusti bin i! Töf drinna im Tilln liegt a Schatz in der Trouh. Der Schatz, der höißt Friedn, der Schatz, der höißt Rouh! U ollas im Leben votrau ich ihm oa. Troust koa er mia gebm sua gout ers ebm koa. Vom Tilln siahst a Landl sua frisch u sua gröi - wöis Hergott sa Gwandl sua schöi is, sua schöi! Wöi Kindla in da Wöign sua friedli u stad siah Dörfa ich liegn im Tol weit vostraat. Hoimat, ach Hoimat, sei tausendmol gröußt! Wer häitt denn dös denkt, dass ma di nu volöisst! Afn Tilla kumm i nimma dös Scheidn woar schwa! Droa denkn tou i imma dou kummt glei a Zah! |
Na Dyleni při Chebu Ve snu se tam vracim na Dyleň a rád. Při chatě na vrchu dýl zvostanu stát. Ten les je muj život, s nim dobře bejt sám. Jak častokrát v trávě sem sedával tam. Jak harfa to znělo v stromách kolkolem, že zpívat se chtělo, jak veselej sem! Hlyboko v tej hoře poklad ležet má, prej "pokoj a mír" se ten poklad nazejvá. Celičkej život doufal sem ho mět, tý outěchy nedá mi nihdáž už svět. Vidět tam z Dyleni čerstvě zelenej kraj -- jak šat Boží se mění, jak nebeskej ráj! Jak v kolíbce děcko v klidu ticho si spí, dole rozprchlý všecko samoty sou a vsi. Muj rodnej koute, buď zdráv natisíckrát! Kdo pomyslel kdy si, že tě budou mi brát! Už jen v paměti si tě budu, Dyleni, nýst! Porád v slzích jak dítě, ničim už nejsem jist. |
|
Slovníček: im Gros = v trávě, Harfntou = tón harfy, Baima = stromy, töif = hluboko, Trouh = truhla, Rouh = klid, ollas = všechno, votrau ich ihm oa = svěřoval jsem se mu, koa = žádný, gröi = zelený, Gwandl = roucho, schöi = pěkný, Wöign = kolíbka, stad = tiše, weit vostraat = široce roztroušeny, volöisst = opustíš, schwa = těžké, Zah = slza. |
|
|
Unvergessene Heimat Wer kann das Bild vernichten, das Bild, das in uns ruht: Der Wälder grüner Fichten, des Flusses dunkle Flut, die Dächer, Turm und Tore, der Brunnen stiller Sang! Fort tönt in unserem Ohre der Glocken Feierklang. Du bist uns nicht entschwunden, kein Traumbild, das zerstiebt! Du wirst in Trennungsstunden mehr als zuvor geliebt. Und dieses treue Lieben hält allen Stürmen stand. Was Gott ins Herz geschrieben, löscht keine Menschenhand. |
Nezapomenutelný domov Kdo dokázal by zničit obraz, co trvá v nás: hvozd s vůní po jehličí, potoků temný jas, střechy, věže a brány, všech studen tichý šum! Dál zní v nás požehnaný hlas zvonů k oblakům. Nejsi jen pouhé snění, jež den by měl ohrozit. Hodina odloučení nám nemohla tě vzít. Láska věrně a tiše všem bouřím odolá. Co Bůh do srdce vpíše, nesmažeš rukou zla. |
|
Liebes Heimat-Lesebuch (1983), s. 157 |
|
|
Die Pflüger Die einst geräumt, gereutet, geschwendet und gebrannt, gesät, gemäht, geerntet - sie schufen mein Heimatland. Land, deine Lerchen steigen zu froher Himmelfahrt. O Land, du reiche Tafel mit Gaben aller Art! Ich bin von gleichen Stamme, auch ich will Pflüger sein: ich furch' den Herzensboden und säe Korn hinein ... Zu ihm, dem Herrn der Ernte, Steigt täglich auf mein Flehn: Im Düfte reifer Früchte Laß meine Ernte stehn! |
Oráči Kdysi mýtili lesy, klučili kolkolem, seli, kosili, žnuli -- vzdělali tuto zem. Skřivan se nad ní vznáší až někam do nebes. Jak nad prostřeným stolem chcem velebit ji dnes! Jsem rodem z toho kmene, jak zdejší oráči: chci brázdy vzdělat v srdcích, pak sít v ně postačí ... Pane žní, prosbu přijmi, jež stoupá v nebejas: ve vůni rodných polí nech dozrát plný klas! |
|
Liebes Heimat-Lesebuch (1983), s. 151 |
|
|
Weihnachtsmahnung* Du stellst in deine Winternacht der Fichte helle Kerzenpracht. Geschenke, Baum und Silberstern find nur die Schale um den Kern. O werde Kind! Leg ab den Stolz, knie nieder vor dem Krippenholz! Weihnacht ist Liebe, die entflammt von Liebe, die vom Himmel stammt. Versteh die Zeichen deiner Zeit, die nach dem wahren Christsein schreit! Im nächsten deinen Bruder sehn! So wirst du Weihnacht recht verstehn. Im Kind, das du geladen hast, ist Christus selbst dein Weihnachtsgast. Lasst stark uns sein auch im Verzeihn, auf dass wir Weihnacht nicht entweihn! |
Vánoční napomenutí Rozsvítils ve vánoční čas smrk, každá větev samý jas. Strom, dary, hvězda na vrcholu, zda podstata v tom trvá spolu? Dítětem staň se! Zanech pýchy, u jeslí klekni, malý, tichý! Je svátek lásky, co i tebe plamenem zasahá až z nebe. Porozuměj v tom čase čistém, že volá po setkání s Kristem! V bližním máš vidět bratra svého: to Vánoce jsou podle všeho. To Dítě, které pozvals domů, je Kristus, vánoční host. Tomu dík, že nám dá i k odpouštění síly, jinak bychom dar Vánoc znesvětili! |
|
Glaube und Heimat, 1979, č. 12, s. 10 |
|
|
Verloren! Ich träumte nachts, wie ist das nur geschehn? Ich hab' im Traum mein Vaterhaus gesehn. Mein Heim, ich liebt' es über alle Maßen. O bittres Los; ich mußte es verlassen! Trat ein -- scheu sahn mich fremde Menschen an. "Woher dein Weg? Was willst du, fremder Mann?" "Was willst du?" -- Was sagt ihr mit diesen Worten, im eignen Hause bin ich fremd geworden! Verzeihet mir, ich weiß nicht, wie es kam, daß ich den Weg in dieses Haus heut' nahm! Doch wisst! Das ist das Haus, dieselbe Stube, Wo aus- und ein ich ging als froher Bube. Laßt mich ein wenig ruhn im Vaterhaus, weiß alles noch, schaut es anders aus! Da stand die Wiege, an der Mutter wachte, Dort hing das Kreuz, das immer Trost uns brachte. Wie schafften wir an diesem trauten Ort! Wo sind sie? -- Alle, alle zogen fort. Nun klingt ein Lied mir schwer in meinen Ohren: Ein heil'ges Erbe habe ich verloren! Ich weinte nachts, wie ist das nur geschehn? Ich hab' im Traum mein Vaterhaus gesehn. |
Ztraceno! Byla noc, tma, a mám-li věřit snům, stál v jednom z nich přede mnou rodný dům. Sotva víc už já mohl rád ho mít. Musel jsem však ta místa opustit. Teď vstoupím tam -- a vidím cizí lidi, ptají se mě, kdo sem mé kroky řídí. Cože tu chci -- jaká to rána pro mě být cizincem ve vlastním rodném domě! Prosím, ať odpustí, že vlastně nevím ani, proč vydal jsem se na to putování. Přece však, říkám, že by vědět měli, že jako kluk jsem byl tu šťasten celý. Zda bych tu chvíli mohl spočinout, ač jsem už pryč, znám ještě každý kout! Tamhle přece moje kolébka stála, kříž na zdi, jejž rodina uctívala. Co všechno připomíná drahé místo! Odešli z něho všichni jsme, toť jisto. V uších se mi píseň vrací ozvěnou: Posvátné dědictví - a provždy ztraceno! Pláč zbyl mi, to snad, že jsem věřil snům, stál v jednom z nich přede mnou rodný dům. |
|
Liebes Heimat-Lesebuch (1983), s. 210-211 |
|
Narodil se 29. listopadu 1892 ve Velkém Rapotíně (Groß-Gropitzreith) u Tachova (Tachau). Po absolvování gymnázia ve Stříbře (Mies) studoval na pražské německé univerzitě v letech 1912-1916 katolickou teologii. Na kněze byl roku 1916 vysvěcen ve svatovítské katedrále na Hradčanech. Působil nejprve jako kaplan ve Starém Sedlišti (Altzedlisch), pak jako učitel náboženství v Plzni, Aši (Asch), Kadani (Kaaden), ve Stříbře a v Chebu (Eger). Získal už tehdy titul arcibiskupského notáře a arcibiskupského konsistoriálního rady. Během nacistického režimu byl pod přísným dozorem, než po poválečném odsunu našel nový domov nejprve v Sankt Gilla jako vychovatel a domácí kurát v hraběcí rodině Ballestrem a pak v Marienhöhe, také blízko bavorského Řezna (Regensburg). Od roku 1955 žil posléze na odpočinku v proslulém bavorském poutním místě Altötting, kde 25. listopadu 1984 i zesnul a čtyři dny nato v den svých dvaadevadesátin byl rovněž pochován. Vedle poezie zabýval se také dějinami umění a literární historií. Měl nevšední malířské nadání, absolvoval portrétní kurs u prof. Fleissnera v Aši a tříletý kurs dokonce na berlínské Akademii umění. Především byl však lyrikem a ne ledajakým. Stačí zmínit udělení medaile Adalberta Stiftera 7. července 1974 či plakety Dr. Lodgmana von Auen. První sbírku vydal až po vyhnání roku 1950 a nesla výmluvný název Wir tragen die Heimat im Herzen. Dva roky předtím v částečně veršovaném provolání k vysídleným krajanům Gott zum Gruß (datováno v Sankt Gilla, duben 1948) se píše ještě o pouhém rukopisném souboru Lieder eines Heimatlosen. Následovalo dalších devatenáct básnických knih, dnes většinou rozebraných - ta poslední se jmenuje Halt Rückschau mit mir! (Ohlédni se se mnou!) V tom zorném úhlu knězově byla vždycky celá Šumava od Dyleně kamsi po Nebešťan (Nebelstein) v Novohradských horách - to jen, že opravdová láska nezná hranic.
- - - - -
* Velký Rapotín / Stříbro / Staré Sedliště / hora Javor / hora Dyleň / † † † Altötting (BY)
