FERDINAND BÖCK
Domov
Když bývalo koncem října v Lázních svaté Markéty (v originále "das Margaretenbad" - pozn. překl.) zavřeno a přes lesy se zuřivě hnala podzimní bouře, strhávajíc poslední listí z korun vysokých stromů v alejích a při cestách, rostla ve mně touha po cizině; jako bych byl chtěl následovat tažné ptáky v jejich cestě na jih. A tak jsem i učinil. V Terstu jsem stanul večer na piazze (v originále "in Triest stand ich abends auf der Piazza" - pozn. překl.) a na ornamentech fasády velké budovy tam seděly, pták vedle ptáka, vlaštovky domova, aby si odpočaly před letem přes moře. Jistě byly mezi těmi tisíci i vlaštovky mé domovské Šumavy. Popřál jsem jim z hloubi srdce šťastnou cestu k cíli, aby na ní dokázaly ujít střelám lovecké chátry a jejím sítím. V severní Africe jsem pak mnohé z nich spatřil za měsíčního svitu na bělostných domech starého města, v jeho výklencích a koutech, a znovu jsem musel pomyslet na domov, daleký a mrazivý. Tady bylo tak teplo a vlídno.
A seděl jsem pak jedné noci za úplňku v zahradě velkého hotelu Mena House v Gíze (v originále "im Menahause von Gizeh" - pozn. překl.) pod palmami nedaleko pyramid, nejlepší víno, nejlepší mokka, nejlepší cigarety na stole a krásné ženy kolem. Proti temnému nebi bylo ve světle měsíce zřít stříbrně se třpytící pyramidy jako v pohádce. - Domov? Jak studený a nehostinný se ve srovnání jevil! Později jsem byl za jedné úplňkové noci v chrámu v Luxoru. V mystériu luny zářily řady sloupoví, Ramses v mnoha podobách, stojící, sedící, se svou královskou chotí (ovšemže jen mizivě maličkou vedle jeho panovnické vznešenosti), nějakým způsobem obživlý; kolem se vynořovali kněží a mířili za Nejsvětějším; neboť to byla jistě i pro ně svatá noc a oni museli vysílat své modlitby k bohu Amonovi, pánu světa i chrámu, jemu zasvěcenému. Bylo to tak tajuplné, tak cizí, tak vzdálené běžným událostem života, tak naprosto jiné než u nás doma.
A jednou jsem stanul za žhavé noci v Asuánu (v originále "in Asuna" - pozn. překl.) na terase palácového hotelu a hleděl z ní na řeku Nil a mohutná žulová skaliska kataraktu. Pak jsme seděli v hale, ve které zářil světly vánoční strom. Černoši v bílých oděvech, se širokými pásy kolem boků, přinášeli a servírovali v bílých rukavicích mísy s vánoční hostinou, ovocný pudink (v originále "Plumpudding" - pozn. překl.), přelitý rumem a zapálený. Hrála se dokonce i vánoční píseň "Tichá noc, svatá noc" (v originále "Stille Nacht, heilige Nacht" - pozn. překl.). Odešel jsem pak nazpátek na osamělou terasu; musel jsem být pod hvězdným nebem, které se v té hodině klenulo i nad domovem. Tam se večer nachýlil (v originále "dort ging der Abend zum Neige" - pozn. překl.) a všechno se chystalo k vánoční nadílce s dárky na stole a svícemi na stromku, samozřejmě se sváteční večeří, jak byla přinesena do krásné pohody vyhřáté světnice (v originále "das Festessen wurde in die schöne, gemütlich warme Stube gebracht" - pozn. překl.). Venku byla pořádná zima! Včera a ještě dopoledne pěkně chumelilo; za několik hodin zahlaholí kostelní zvony a lidé tam doma se vydají na půlnoční (v originále "zur Christmette" - pozn. překl.); mnozí ve městech a na venku se zářícími svícemi v lucernách často i v namáhavé cestě ke kostelíčku. Domov! Vánoce! Tady přes stromek, dovezený sem přes Středozemní moře, nic z toho nebylo lze zaznamenat. Cizina!
Jednoho dne pak všechno mířilo nazpět z horkého jihu, přes vyhřáté moře, a čím blíž jsme byli Terstu, tím chladnější bylo povětří; klepali jsme se zimou i v dlouhých kabátech, bóra se hnala dolů z hor tak, že se v ulicích na pobřeží bylo nutno držet se napjatých lan, aby se člověk neskutálel do moře. Mohutný severní vítr, důrazný pozdrav z domova. Tam bylo ledově mrazivo; krystaly sněhu se blyštěly jako brilianty v záři světlometů, vrstva jinovatky ohýbala vrcholky a větve vysokých stromů a měkké, kypré sněhové závěje zahalovaly malé stromky až po špičku jako nějaký vatový kabát (v originále "in sein Wattenwams" - pozn. překl.). Domov, jaká nádhera! Ten skvostný obraz lesů ve sněhu, ten neskutečně čistý vzduch, ty hvězdy, třpytící se na vysoké temné obloze a znásobené v odlesku tisíců sněhových krystalů (v originále "dessen Blitzen und Glitzern sich vervielfältigte in tausend Schneekristallen" - pozn. překl.). Jak jsem mohl byť jen na jednu jedinou minutu uvěřit, že by někde v cizině mělo být krásněji!
A pak nastal den, kdy jsem opouštěl domov zase jednou znovu. Zase jednou? Ach ne, museli tak učinit jako já všichni, příbuzní, přátelé, známí. Humánním vysídlením nazvali satani z Postupimi a Jalty (v originále "die Satane von Potsdam und Jalta" - pozn. překl.) tuto akci, tento nejohavnější zločin, stojící s vraždou a bestialitou na témže stupni. Uloupili nám domov a zničili ho provždy. Neboť k domovu patří nejen pole, lesy, údolí a hory s nebem, které se klene nad tím vším klene, nad čím přes den putují mraky a nad čím v noci září hvězdy přesně v tom postavení, které odpovídá místu a měsíci tam dole. Toho zimního dne musel přesně nad stavením a stromy při cestě na okraji horských lesů zazářit Sirius a napravo od něj a výš hvězdná podoba Orionu, a nad štítem tohoto domu musela z okna mého příbytku stát Polárka a otáčet se jako střed nějakého kolotoče, s nímž putují v kruhu kolem hvězdy; Velký vůz se zadními koly v pohybu vpřed, oj vzadu, už pomalu, ve věkovitém klidu, a forman svítil svou lampou hvězdy Capella vepředu. Kéž by, achich ach, i nám lidem na našich věčně převrácených cestách Fortuna chtěla spěchat vepředu s lampou, aby nám ukázala, kam cesta vede! K domovu patří nejen vsi a města se svými ulicemi a milými temnými uličkami a zastrčenými plácky, na nichž se mnohé noci ozývá tajemný šepot, vábení a laskání; nejen dům, jenž je obydlím mým i mé ženy, který mohu důvěrně zvát svým "Zuhause" (tj. "svým 'doma'" - pozn. překl.). Všechno to je cizí, když už tam nejsou lidé v tom místě, všem důvěrně známém, buď zrození nebo alespoň už dlouho tam žijící. Tady bydlí ten, tam onen, tady hledí z okna ono známé děvče, tam zase starý přítel. A tam v té hospodě zpívá onen pěvecký sbot, v jiném vysedává pospolu hasičská jednota a radí se, jak sehnat peníze na novou stříkačku, tam pleská kartami mariáš nebo schafkopf (tj. starobavorská karetní hra, podobná mariáši - pozn. překl.). A rozložitá kachlová kamna chrlí blahodárné teplo, když to venku praští mrazem (v originále "draußen der Frost klirrt" - pozn. překl.), v lese skřípe kdejaký kmen stromu a koruny i větve láme tíže jinovatky. Ve vsích a kolem dokola rozesetých dvorcích samot bytují selsky zdatní, pracovití venkované, kteří během času navršili docela vysoké hrázky z kamenů snesených z polí a přeměnili tvrdou rulovou horninu na plodnou ornici, obdělávanou mnohou úmornou prací a skrápěnou potem, hnojenou, pluhem kypřenou, osévanou, odvděčující se za vroucí lásku k domovské půdě zlatavou žní. Není nijaké vřelejší spřízněnosti s domovem nežli spřízněnosti rolníka s jeho půdou v prospěchu i nezdaru, ve štěstí i v nouzi, v nekonečné lásce a věrnosti.
A nyní? Stavení a statky zničeny, pole ležící úhorem, zarůstající plevelem. A lidé, kteří se tu činili a starali, jimž byla tato půda domovem, ti jsou odsud vyhnáni a rozeseti do všech stran větrů ciziny. Blaze těm, kdo mohou žít přinejmenším v kruhu své rodiny, mít nablízku a potkávat přátele z domova jako my tady sdružující se k rodáckým posezením (v originále "zu heimischen Beisammensein" - pozn. překl.). To je to poslední, nejpevnější jádro, nerozlučný pozůstatek domova. Rodiče, muž, žena a děti, bez nich bychom si byli i doma cizí.
Těm mladším se může podařit navázat vztahy či ukout svazky trvalejší povahy a zabydlet se v novém domově. Nám starším však zůstává v srdcích nevyhladitelný a nenahraditelný starý domov. Nemáme už čas zbudovat si nějaký nový, nějaké osobní a tím nejvlastnější a jedinečné bytí, které v pomalu a postupně rostoucí, vroucí a důvěrné spojitosti ducha, duše a těla každého člověka se světem, který ho obklopuje, s okolní půdou, rostlinstvem, zvěří a lidmi, nad tím vším se vzduchem a větrem a oblaky, se sluncem, měsícem a hvězdami, které právě jen domovu dává onen zvláštní, jen jemu samému příslušející ráz. Tato niterná spřízněnost s okolním světem v nás od mládí utvářela onen nejpřirozenější a každému z lidí nejdražší obraz, zemi a kraj, ráj domova - náš lesní domov.
Böhmerwäldler Heimatbrief. 1957, č. 2, s. 15-16
Jak si uchováme své zdraví?
Se zvláštním ohledem na Kneippovo učení
Zdraví, naše nejcennější bohatství
Kdy je vlastně člověk zdráv?
Na nerušené výměně látek závisí všechen život
Projevy nemoci jsou ozdravnými procesy, při nevyléčitelných příčinách choroby účelnými procesy přizpůsobení
Život v souladu s přírodou
Bydlení
Spánek
Oblečení
Pohyb a dechová gymnastika
Strava
Zrnková káva
Alkohol
Nikotin
Denní stolice
Voda
Vzduch a světlo
Co činí byliny léčivými?
Příroda je naší nejvěrnější matkou
Budweiser Zeitung, 1927, č. 91, s. 5
Předchozí výčet hesel reprezentuje obsah přednášky s názvem v titulu, na níž je zároveň pozvánkou. V Českých Budějovicích přednášel MUDr. Ferdinand Böck, vedoucí lékař Lázní svaté Markéty (Sankt Margaretenbad) u Prachatic, což byla mimochodem instituce zřizovaná sdružením "Deutscher Kulturverein" (po roce 1919 bylo následovníkem "obranného" Německého školského spolku /"Deutscher Schulverein"/ - viz Wikipedia - pozn. překl.), zasvěceného aktivní menšinové politice na území ČSR, ačkoli se tvářilo přísně apoliticky, hned několikrát v Německém domě i v budově německé měšťanské školy naproti katedrále (dnes je v tom domě pobočka magistrátu). Ne náhodou nejspíš si český list "Republikán" v dubnu roku 1925 stěžuje, že od doby, kdy má prachatická nemocnice českého primáře, dává "státní obvodní lékař" v Prachaticích Böck, který se prý jinak tváří jako "loyální Němec", vozit své pacienty vlastním autem přes České Budějovice do Českého Krumlova, jehož úřední přívlastek nemohl zakrýt nečeský tehdy ráz města. V roce 1935 byl lázeňský provoz zastaven a objekty byly pronajímány pro letní pobyty zámožných, převážně německy hovořících hostí. Dne 15. května 1941 byl v už "říšských" Prachaticích podle zprávy listu "Budweiser Zeitung" lázeňský provoz obnoven, ze sanitárního rady Böcka, po záboru československých pohraničních území úředního lékaře říšského Státního zdravotního úřadu (Staatliches Gesundheitsamt), v novinové zprávě muže titulovaného už "Pg.", tj. "stranický soudruh", se však za války stal vrchní štábní lékař zdejšího útvaru wehrmachtu, jemuž byly zřejmě k dispozici i prostory lázní, kde se konala i pracovní zasedání nacistické organizace NSV, tj. Nationalsozialistische Volkswohlfahrt (česky by se řeklo "Národně socialistická péče o blaho lidu" /!/). Neblahá válka skončila a Böck působil po vyhnání jako lékař a zdravotní rada (Medizinalrat) v bádensko-württemberské obci Adelmannsfelden, v Lauchheimu, nejmenším městě téhož zemského okresu Ostalbkreis, posléze v městě Aalen, kde má okres sídlo. Stal se čestným členem vyhnaneckého spolku "Heimatgruppe Böhmerwald". Zemřel v Aalen na srdeční infarkt 27. listopadu roku 1956 a dva dny nato byl na tamním lesním hřbitově (Waldfriedhof) i pochován. Narodil se přitom v "šumavském" Stodu (Staab) čp. 24 (dům s tím číslem popisným na dnešním náměstí Československé armády ve značně přestavěné podobě dosud stojí) dne 30. srpna roku 1890 (kaplan Gottfried Horn ho pokřtil až 13. září) jako Ferdinand Karl Johann Böck, syn okresního soudního adjunkta Ferdinanda Böcka "staršího" (chlapcův děd z otcovy strany Johann Böck byl vrchním úředním kontrolorem /Oberamrskontrollor/ v Litoměřicích /Leitmeritz/, jeho žena Johanna, roz. Strakatý /!/ pocházela z České Lípy /Böhmisch Leipa/) a Anny, dcery Karla Kriegelsteina rytíře von Sternfeld, lékaře v moravském Prostějově /Proßnitz/ čp. 116 (viz o něm blíže Wikipedia), a Aloisie, roz. Wolfové původem z téže adresy (i ten dům s novým číslem 444/116 na Olomoucké ulici města Prostějov dosud stojí). Na Böckově aalenském pohřbu promluvil jako zástupce zmíněného vyhnaneckého spolku jeho předseda Gustav Schuster (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže), který citoval obsah proslulého středověkého "sporu" Jana ze Žatce (zastoupeného na webových stránkách Kohoutího kříže jako "Johannes von Tepl" s původem ze šumavské Šitboře /Schüttwa/) nazvaného "Ackermann aus Böhmen", tj. "Oráč z Čech", v tom smyslu, že nejvyšší soudce Bůh, jemuž je spor předložen, přiznává právo oběma stranám: lidskému žalobci i smrti jako vykonavatelce Boží vůle. Obsáhlý nekrolog krajanského časopisu "Böhmerwäldler Heimatbrief", podepsaný šifrou "efka" (tají se za ní zřejmě Franz Kreipl, mající rovněž samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže), činí z člověka a lékaře Ferdinanda Böcka bytost nestrannou a bezchybnou. Může takovou bytostí kdo z nás, lékaře nevyjímaje, kdy zaživa vůbec být?
- - - - -
* Stod / Lázně svaté Markéty, Prachatice / Prachatice / České Budějovice / † † † Aalen (BW)
