GERTI BRABETZ-RADLOFFOVÁ

Dům U Baziliška*

Legenda z Českého Krumlova

"V Krumlově (v originále "in Krummau", třeba asi dodat, že dne 1. října 1939 došlo rok po německém záboru ke změně názvu města i okresu na "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.), daleko na Šumavě, ve městě, kde jsem se narodila, se vypráví mnoho pověstí a legend. Říká se, že v mnoha starých domech straší, v jiných se staly děsivé věci, na které se nedá zapomenout. Tak stojí například v Soukenické ulici (Tuchmachergasse) dům, zvaný 'U Baziliška'," šeptá babička s tajemným výrazem ve tváři. "Co je to bazilišek?" ptá se dítě, oči navrch hlavy. "Bazilišek je bájná bytost, napolo drak, napolo dravý pták, hrozivé zvíře, které nosí neštěstí." "Nu a? Přineslo neštěstí?" chce vědět dítě. Babička se usměje a počne vyprávět.
Kdysi žila právě v tomto domě s číslem 34 šťastná rodina: otec, matka, syn a dcerunka. Nebyli bohatí, ale měli z čeho žít, poněvadž otec byl přičinlivý švec, který se i jinak nijaké práce neštítil. Synek pomáhal otci v dílně, roznášel spravené boty zákazníkům, dcerka se už učila zacházet s jehlou a nití a ráda byla k ruce mamince v kuchyni. Matka udržovala domácnost v pořádku, byla spořivá a čistotná. Ve své zeleninové zahrádce za domem chovala slepice v kurníku, opatřeném mříží. Ty slepice byly její opravdovou chloubou.
"A ten bazilišek?" naléhá dítě.
"Měj strpení," odtuší babička.
Ta šťastná rodina a její poklidný života běh budily závist jedné sousedky. Ona sama byla líná, nejraději byla vyložená v okně, aby klevetila namísto práce, svými klepy pak zanášela mezi lidi mnoho zlé vůle. Její muž byl budižkničemu a vysedával víc v hospodě než aby stál u svého truhlářského ponku. Peníze dokázal jen propíjet a tak nesváry a hádky byly u nich v domě denním chlebem. Jako mnozí hloupí lidé nehledala sousedka viníka svého neutěšeného života u sebe, nýbrž u jiných.
"A bazilišek?"
"Baže," vzdychne babička. "Hned tu bude, ten bazilišek."
Večer před Štědrým dnem (v originále "am Abend vor dem heiligen Weihnachtsfest" - pozn. překl.) pojala sousedka zlý záměr. S pytlem plným nejlepší mouky se přikradla k jednomu mistru kouzelníkovi, který obýval rozpadlý mlýn na okraji města. Jako protislužbu za mouku žádala od čaroděje kouzlo ke škodě šťastné rodiny. Čarodějovi, muži se skutečně ďábelským úšklebkem, přišla mouka právě vhod; chystal se totiž péci koblihy. Dlouho se nerozmýšlel, zmizel ve sklepě a vrátil se s černou slepicí. Peří se jí lesklo jako atlasové hedvábí, rudé oči svítily jak rubíny. Tu slepici měla dát žena oné rodině. Všechno ostatní se ukáže samo.
Příštího rána navštívila sousedka se slepicí pod paží ševcovu rodinu. Prý že nese něco milého k Vánocům, zvěstovala licoměrně. Matka přijala dárek s radostí a nic zlého netušíc vsadila opeřence k ostatním do kurníku. Netrvalo dlouho a nejenže snesl vejce, ale už na něm seděl a zahříval je. Všichni se samozřejmě těšili, jaké kuřátko se z vejce té nádherné černé slepice vyklube. Ale...
"Ale teď! Bazilišek je tu!"
Z vejce se ovšem vyklubalo nikoli zlatožluté kuřátko, nýbrž ohavný páchnoucí pták. Měl velký zahnutý zobák, z něhož občas vyšlehávaly plameny, krvavě rudý hřebínek na temeni hlavy a zelenkavou kůži zrovna jako nějaký salamandr, úplně bez peří. Velká křídla byla tvořena jen obrovitými brky s lepkavou kůží mezi nimi a ocas se mu kroutil, že by to živý had líp nedokázal.
"A zubatý hřbet! Draci mají zubatý hřbet!"
"Dobře tedy, hřbet měl celý zubatý!"
To nejhorší na něm však byly jeho oči: žluté jak z jantaru, obrovsky velké, sršící chladnými blesky. Bazilišek! Sotva se vztyčil na svých suchých nohou, zaútočil na pyšného kokrháče, vytrhal mu pestré ocasní peří, zaryl spáry jak nože ostré do jeho krku, takže kohout vykrvácel. Pak honil v zamřížovaném kurníku slepice tak dlouho, až vysíleny pošly.
"I ta krásná černá slepice, jeho maminka?"
"Tedy... jářku, ta černá slepice najednou zmizela jako by se do země propadla. Inu, byla to přece čarovná slepice!"
Ta šťastná rodina seděla mezitím u vánočního stolu a zpívala koledy. Najednou slyší skřeky v kurníku! Otec s matkou vtrhnou dovnitř, s hrůzou spatří, jaký to ohyzdný tvor se vylíhl z vejce a co dokázal ztropit. Chtěli samozřejmě zakročit, jenže jakmile je zasáhl baziliščí pohled, strnuli v kámen. Také synek zkameněl, když chtěl rodičům přispět ku pomoci a pohlédl obludě do očí. Jen dcerunka zůstala ušetřena; dala si totiž zděšená ruce před obličej a strašlivý baziliščí zrak jí neuškodil.
"A co potom? Co bylo potom?"
Dcerunce bylo hned jasné, že tady může pomoci jen nějaké protikouzlo. Jak jen rychle to šlo běžela hlubokým sněhem dolů ulicí a pak za roh do Dlouhé ulice (Lange Gasse) k číslu 94, kde bydlila ve výstavném domě mocná vědma Annabella. Dcerunka potlačila strach před touto nebezpečnou ženou a předstoupila před ni s odvahou, kterou v sobě dokázala sebrat. Annabella pozorně vyslechla všechno, co jí děvče řeklo, čarovat se ale zdráhala. Jen nerada by se pletla do řemesla svému čarodějnickému kolegovi a proto se rozhodla pro menší kouzlo, které by se však také nemělo minout účinkem. Zavěsila svůj velký kotel nad otevřeným ohněm, vhodila do vroucí tekutiny všelijaké bylinky, přikapávala z nejrůznějších fiól a džbánků, stojících na obrubě krbu, cosi dalšího. Syčelo to a bublalo a ona jen míchala a míchala. Vroucí směs byla stále hustší a když vychladla, zformovala z ní čarodějka malý knedlík.
"Něco jako tvůj švestkový knedlík, babi?"
"Ano, ale bez švestek!"
Ten malý knedlík, řekla Annabella, má dcerunka hodit baziliškovi do ohrádky. Měl by na tu specialitu bídně zajít. Dcerunka poděkovala, opatrně se přebrodila sněhovými závějemi zpátky domů, kde se přiblížila ke kurníku, ve kterém bazilišek povykoval a vřeštěl mezi mrtvými slepicemi. Rychle zezadu vhodila knedlík přímo před baziliška, který se naň hladově vrhl. A hle! To polknuté sousto zůstalo vězet v jeho hrdle, počalo bobtnat, nabývalo neustále na objemu, až bylo veliké jako dýně. On lapal po dechu, dusil se a dusil - až to ze sebe vyplivl s příšernou silou přece jen ven. Teď byl bazilišek varován! Už se knedlíku jaktěživ netkne, jen se dál honí po kurníku sem a tam.
"A teď? Co teď?"
V nejvyšší nouzi rozběhla se dcerunka znovu za Annabellou, aby si jí postěžovala. Nic nepomohl český knedlík, zhola nic nepomohl! Což nedokáže slavná krumlovská čarodějka poradit něco víc? Vědma sklonila hlavu, posadila se na svou pověstnou trojnožku, přemítala o tom i onom, zatímco se jí ryšavý kocour lísal u nohou. To, že její knedlík baziliška nezadusil, ji hryzlo a uráželo. Nakonec se vzpurně rozhodla změřit s čarodějem síly. Ještě jednou se pro jistotu ponořila do obrovitého svazku své knihy kouzel, jak se má nějaký větší čarodějný podnik opravdu zdařit, a pak se do toho pustila. Docela zespodu truhly vyhrabala zrcadlo s dřevěným rámem a rukojetí, obkroužila ho svým vlajícím hávem, pronesla zaříkací formule v nějaké cizí řeči, zašermovala suchými pažemi a v temné místnosti to začalo blýskat, šumět a hučet, až se dcerunka začala strachy celá třást.
Najednou se ze zrcadla zvedl kouř a když se rozplynul, stalo se sklo zrcadla lesknoucím se železem! Ecco! triumfovala vědma a hned vydala příkaz: prvního potulného tovaryše, který večer zabuší na ševcovy dveře a bude prosit o nocleh, má dcerunka neprodleně pustit dovnitř. Až se ozvou zvony na půlnoční, musí tovaryš se zavázanýma očima podržet to železné zrcadlo před baziliškem. Musí být ovšem nevinný - tedy ten tovaryš, nikoli bazilišek. A potom, ještě za hlaholu zvonů, musí dcerunka zkamenělé rodiče a bratra obejmout a zlíbat, aby zlé kouzlo zlomila. Tak čile do díla!
"Počkej, babi! Co je to nevinný?"
"To ti vysvětlím jindy."
Dceruška popadla kouzelné zrcadlo, způsobně poděkovala, doklopýtala zasněženými ulicemi domů, položila ve světnici pár loučí do kamen a posadila se na lavici k nim. V kurníku krákoral a prskal odporný bazilišek, ale dcerunka se nepohnula, jen čekala plná netrpělivosti na příchod zachráncův. Konečně, v mnoha domech kolem už zaplály svíčky na vánočním stromku, se ozvalo klepání na dveře. Ve sněhové vánici stál před nimi docela mladý a velice fešný ševcovský tovaryš a zdvořile prosil o nocleh. S bušícím srdcem ho pustila dcerunka dovnitř, donesla jídlo a pití...
"Snad i pár vanilkových rohlíčků?"
Zatímco jedl a pil, ano zkusil i ty rohlíčky, vylíčila mu dcerunka svůj naléhavý úkol. Tovaryš byl okamžitě ochoten pomoci, věrohodně prokázal i svou dosavadní mravní bezúhonnost. Když zazněl prvý úder zvonu k cestě na půlnoční, zavázala dcerunka tovaryši přes oči svůj krásný vyšívaný šátek, vtiskla mu do ruky železné zrcadlo a vedla ho ke kurníku, aniž by sama zvedla zrak k netvorovi v něm. To děsivé hovado začalo hned skuhrat a plivat, mlátit kolem sebe křídly bez peří i dlouhým ohonem, jen aby svým chováním přitáhlo na sebe zrak obou mladých lidí. Dcerunka se však nedala obelstít. Tovaryš se zavázanýma očima prostrčil ruku mříží a zakomíhal železným zrcadlem tak, aby se v něm lomilo měsíční světlo. To probudilo v baziliškovi zvědavost natolik, že ustal ve svém řádění. Ten mihotavý neklid ho fascinoval, sunul se blíž a blíž, natahoval krk...
"Nu a? Co potom?"
A potom pohlédl bazilišek do toho železného zrcadla. Když se v něm upřeně zahleděl do vlastních očí, stalo se to: proměnil se sám v kámen!
"Hurá! A teď rychle za tatínkem a maminkou!"
Ano! Když se ten ohyzdný bazilišek už ani nepohnul, vrhla se dcerunka do kurníku ke zkamenělým postavám rodičů, objala je rukama, líbala je a hle! roztávali jako led, znovu to byli oni, otec, matka, bratr s horoucí krví v žilách, ještě než umlkl hlahol vánočních zvonů. Pospolu spěchali tam do kostela svatého Víta a děkovali Bohu za svou záchranu.
Později pak, v záři svící na vánočním stromku, ukrojila maminka z makového závinu, tatínek si zavdal sklenku ovocného likéru a spokojeně bafal ze své krátké miltigauské faječky. A ten tovaryš mínil s tajemným pohledem směrem k dcerunce, že by si dovedl docela dobře představit, že už tady v Krumlově zůstane.
"Ach, zase ti zamilovaní! Není to trochu moc jednotvárné jako vždycky? Ale řekni, babi, co se stalo s tou sousedkou?"
"Aha, se sousedkou. Tu si odnesl čert."

Prosinec 2009

Das Haus "Zum Basilisk (2009)

P.S. Text vyšel roku 2009 ve vánočním čísle 51/52 listu Sudetendeutsche Zeitung. O "milikovké faječce" (Miltigau /Milikov/ je obec dnes zaniklá) z březového a jalovcového dřeva, regionálním výrobku z Chebska (Egerland) viz i s obrázkem www stránky Egerland-Museum Marktredwitz. Ta spontánní radost z vyprávění a z literárního projevu, řekl bych spíše z literární mluvy, je z tohoto textu natolik patrná, že je přesvědčivým kontrapunktem úvahy o roli žen v "šumavské" německy psané literatuře, jejíž titul v originále zní: Literarische Faszination: Frauen in einer Grenzsituation. Literatura sama je však čímsi jako mezní situací a je jaksi navíc ženského rodu.

Ženská fascinace literaturou

Armin Fechter

Svět šumavské literatury německy psané (v originále "die schriftstellerische Welt der Böhmerwäldler" - pozn. překl.) se skonem tak oblíbených a ceněných autorů, jakými byli Leo Hans Mally, Karl Winter či Sepp Skalitzky, rozhodně nepřestal otáčet (dodal bych i: kolem své osy - pozn. překl.). Taková Anna Kanglerová, Olga Hartmetz-Sagerová či Rosa Tahedlová (všech šest autorů dosud jmenovaných má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) jsou se svými díly jedním z dokladů toho, že literární tvorba společenství šumavských vyhnanců z domova nalezla své pokračování přesahující dál do 21. století. V nejnovější době přibývá k tomuto výčtu několika literárních osobností jméno další: Gerti Brabetz-Radloffová vzbuzuje pozornost svými na Šumavě ukotvenými romány, povídkami i básněmi. Její čerstvý výtvor nese tajuplný název "Die verhexte Kommode" (tj. "Začarovaná komoda" - pozn. překl.) a je založen na jedné staré krumlovské pověsti.
Kdo je Gerti Brabetz-Radloffová (viz i wwww stránky Gerti Brabetz - pozn. překl.)? Autorka, píšící pod svým dívčím příjmením Brabetzová, se narodila roku 1939 v Krumlově jako prostřední ratolest rodiny o třech dětech s bratrem o pět let starším a sestrou o dva roky mladší. Jejími rodiči byli Rosa Brabetzová, rozená Kotscherová, a Emil Brabetz. Dívce bylo dopřáno prožít první léta života v tom malebném městě nad Vltavou na okraji Šumavy. V Krumlově a přilehlých vsích žili rodoví předkové od poloviny 18. století. V květnu roku 1946 se pětičlenná rodina stala obětí vyhnání. Transport "odsunu" přenesl rodiče a jejich děti do hesenského Wolfhagenu. Další příbuzní byli pak navzájem odloučeni a rozeseti po celé Spolkové republice Německo. Otec Brabetz našel místo u spolkových drah. Když byl pro nemoc přeložen do vnitřního provozu, přestěhovala se rodina roku 1956 do Kasselu. Gerti Brabetzová navštěvovala tamní gymnázium Engelsburg (tj. "Andělský hrad" - ústav založen v 19. století /1892/ jako katolický dívčí internát, dnes ovšem koedukované křesťanské gymnázium, otevřené i evangelíkům - pozn. překl.), kde v roce 1959 i maturovala. Už ve svých školních letech projevovala literární talent: její slohy byly vždy označeny nejlepší možnou známkou (v originále "sehr gut" - pozn. překl.). Psaní se jí stalo přímo vášní. Ráda dávala své představivosti volný průběh a formovala ji do příběhů.
Další studium zůstalo mladé ženě z finančních důvodů upřeno. Nastoupila nejprve jako písařka do Henschelových závodů v Kasselu, už o dva roky později byla tam však sekretářkou na ředitelství. Mezitím se stačila seznámit se svým budoucím manželem. Poněvadž právě tehdy studoval v Marburgu (hesenské město na řece Lahn - pozn. překl.), ucházela se Gerti Brabetzová roku 1963 s úspěchem o místo sekretářky pro cizí jazyky na marburské Philipps-Universität. Vzali se s mužem v roce 1965 a od té doby nosí společné příjmení Radloff. Po narození dcery, kterou brzy následoval i syn, stáhla se ze své profese a věnovala se nadále rodině, k níž dnes můžeme připočíst i patero vnoučat. Ve sporém volném čase přála ovšem i poté svým literárním sklonům, tehdy ještě bez ambice něco publikovat.
V roce 1984 se Gerti Radloffová vrátila do práce a měla štěstí, že v ní mohla pokračovat v předchozím univerzitním prostředí. Od roku 2000 je už i ona v důchodu.
Pokud musilo psaní v době jejího zaměstnání a rodinných povinností nutně ustoupit do pozadí, mohla se nyní Gerti Brabetzová své literární vášni věnovat o to vydatněji. Došlo na to, že se pustila do úprav svých napsaných už, avšak dosud neuveřejněných románů. Po přepracování rukopisů se začala zajímat i o jejich budoucí nakladatele. Až dosud tak vydala dohromady tři romány, z nichž dva se obírají námětem vyhnání a integrace v nových domovech. K tomu je tu i množství povídek a esejí, vyšlých na stránkách listu Sudetendeutsche Zeitung. "Fascinují mne osudy žen v mezních situacích," vysvětluje Gerti Brabetzová motivy své literární práce. Podle vlastních slov obrací svou pozornost k postavám, "v nichž sice hoří touha po novém začátku, když se zdá, že už všechno selhalo, jimž ale chybí odvaha k rozhodujícímu kroku. Také mne přitahují ženy, které strkají před problémy hlavu do písku, které prchají samy před sebou, namísto aby se postavily čelem svým minulým pochybením, a vytěsňují skutečnost tak dlouho z rozhodování, až se jejich vzdušné zámky zřítí (v originále 'bis ihr Wolkenkuckucksheim zusammenbricht' - pozn. překl.)."
Opakovaná byla Gerti Brabetzová zvána k autorským čtením, mj. i do Čech, naposledy letošního léta k Hornoplánským rozpravám (Oberplaner Gespräche) v Centru Adalberta Stiftera (Adalbert-Stifter-Zentrum) v Horní Plané. Roku 2003 se stala členkou Sudetoněmeckého krajanského sdružení a brzy nato jednatelkou místní skupiny v Marburgu. Od roku 2005 působí i ve sdružení Böhmerwaldverein Krummau.
Velký úspěch měla Gerti Brabetzová s románem "Das falsche Bild" (tj. "Falešný obraz" - pozn. překl.), vydaným v roce 2002, který už zaznamenal druhé vydání. Popisuje německo-český vztah z dnešního aktuálního hlediska a odráží velké politické události v jen zdánlivě nezajímavém rodinném okruhu, jak o knize napsal kasselský list Hessische Allgemeine. Sudetendeutsche Zeitung nazval knihu kriminálním příběhem a zároveň "opravdovým a opravdu dobrým milostným románem". Podobizna matčina a její hledání hrdinkou knihy Verou jsou jen metaforou pro hledání skutečné podoby zmíněného německo-českého vztahu, ale také vztahů uvnitř jedné rodiny či jednoho partnerství. Jasně, s ironickým nadhledem i melancholií se zrcadlí politické události v kruhu zdánlivě obyčejné rodiny. Vera Jacobiová, galeristka v německém Heidelbergu, navštíví na jaře 1990 své rodiště Krumlov v dnešním Česku. Ráda by v kulisách středověkého města strávila pár dní nostalgické dovolené a doufá, že tady někde objeví ztracený portrét své matky. Pátrání po něm odhaluje pečlivě skrývané tajemství pikantních pletek Veřiných tet s proslulým malířem, který pro skandální portréty a volný způsob života byl kdysi z Krumlova vykázán (Egon Schiele). Vyprávění rodičů Very tu znovu ožívá, dlouho zapomenuté rodinné tragedie a komedie se probouzejí k nové svěžesti, dojímají, baví, zahanbují, zanechávají otázky. Neodbytně se vynořují i obrazy z dramatických dnů vyhnání v květnu roku 1946 a Veřina dovolená dostává trpkou příchuť. Setkání s Čechy ovšem ukazují, jak těžké je i pro ně zacházet s minulostí. Konflikt jde takříkajíc pod kůži, když se Čech Milan do Very zamiluje. Ona podléhá jeho drsnému šarmu a dá se zlákat ke krátké, jak má původně na mysli, aféře s ním, která ji však brzy donutí zpochybnit celý její dosavadní život. Kniha nastoluje problémy viny, trestu a smíření a otřásá pevně zažitými představami ("Das falsche Bild", Verlag Monsenstein&Vanderdat, Münster, ISBN3-86562-590-2, Taschenbuch, 349 s., 12,80).
K frankfurtskému knižnímu veletrhu 2010 vyšel další román Gerti Brabetzové pod titulem "Almas Hut" (tj. "Almin klobouk" - pozn. překl.). Imigrace a integrace nejsou jistě problémy, které by se v Německu vynořily teprve v roce 2010, ozřejmuje autorka s poukazem na aktuální diskuse a uvádí jako příklad dávnou imigraci hugenotů a valdenských či přijetí milionů uprchlíků po druhé světové válce.