EDUARD BRAZDA

Císař Josef II. a osud jeho památníku v Horní Plané

Na svahu porostlém stromy a keři, který se zvedá vzhůru ke kostelíku na Dobré vodě, stojí vpravo od cesty pyramida navršená ze žulových balvanů, o níž už nikdo z cizích neví, co vlastně představuje.
Ty kameny nesly až do konce první světové války na sobě oválnou bronzovou plaketu s podobiznou císaře Josefa II. a dubovými ratolestmi na dolním okraji kovového reliéfu.
Pod tím byla níže umístěna pravoúhlá tabule s německým nápisem

"Dem Schützer der Menschen
Kaiser Josef II.
Errichtet anläßlich der 19. Hauptversammlung
des Deutschen Böhmerwaldbundes
in Oberplan am 23. August 1903"

(tj. "Ochránci lidí
císaři Josefu II.
zřízeno u příležitosti 19. valné hromady
DBB
v Horní Plané 23. srpna 1903" - pozn. překl.)

Po zániku habsburské monarchie v roce 1918 čeští vojáci obě desky odmontovali a odnesli; od té doby neměl nikdo tušení, kam zmizely.
Až několik let nato našly hornoplánské dívky a moje školní kamarádky Anna Hartlová, Emilie Kriechenbauerová a Martha Reinigerová, jak mi posledně jmenovaná krátce vyprávěla, desky poškozené množstvím střeleckých zásahů zahrabány v zemi poblíž "Selky s mlékem" ("Die Milchbäuerin" je skalní útvar, podle místní pověsti žena, kterou začaroval do kamene zlý duch, jehož nástrahám se odmítala poddat - pozn. překl.). Přinesly je odtud do kanceláře obce, kde byly pak opatrovány až do doby, kdy za druhé z obou světových válek přišly do nařízeného sběru kovů a odeslány k roztavení na válečné účely opustily tentokrát Horní Planou s konečnou platností.
Když jsem po roce 1945 i já odtud musel odejít a pohlednice, zachycující památník, jak jsem ho ještě choval v paměti, vzácná pro mě už jen tím, že nebyla "za republiky" k mání, zůstala s albem rodičů tam doma, ztracena také jakoby nenávratně. K mé radosti jsem se s ní shledal na výstavě "Österreich zur Zeit Kaiser Josef II." (tj. "Rakousko za časů císaře Josefa II." - pozn. překl.), otevřené od 29. března do 2. listopadu 1980 v rakouském Melku. Ve výstavním katalogu je uvedena spolu s jinými pod č. 1731 s textem: "Auf 20 Ansichtskarten der Zeit vor 1914 sind Josephsdenkmäler in böhmischen und mährischen Orten abgebildet, die nicht mehr bestehen:" (tj. "Na 20 pohlednicích z doby před rokem 1914 jsou vyobrazeny už neexistující Josefovy památníky v českých a moravských obcích." - pozn. překl.). Hornoplánská pohlednice je zvláště odlišena pod písmenou c) a popsána slovy: "Ein Porträtmedaillon eingebaut in ein Denkmal in Oberplan (Horni Plana) im Böhmerwald." (tj. "Portrétní medailon vsazený do pomátníku v Horní Plané na Šumavě." - pozn. překl.)

Glaube und Heimat, 1988, č. 8, s. 20-21

Co se stalo se svatým Volfgangem z hornoplánského oltáře?

Nestojí už na svém místě na oltáři nesoucím rovněž jeho jméno, nejstarším oltáři hornoplánského kostela sv. Markéty. Socha (pozdně gotická z počátku 16. století - pozn. překl.) světce byla přitom ještě starší než boční oltář ze 17. století sám, dar zdejšího cechu ševcovského a krejčovského (socha patrona ševců sv. Erharta, spolu se dvěma sochami světic stejného stáří jako oltář sám a tedy mladšího data nežli ta Volfgangova, je rovněž součástí oltářní výzdoby - pozn. překl.). Jemně provedená podoba řezenského biskupa Volfganga (973 prý souhlasil se založením samostatného pražského biskupství a tím i s vyvázáním Čech z bavorského církevního vlivu - pozn. překl.) s laskavými rysy tváře byl vedle plastiky Madony (z 15. století - pozn. překl.) na mariánském oltáři tím nejcennějším, ale i nejkrásnějším artefaktem kostela v Horní Plané vůbec.
Teď je tam, kde socha na oltáři stávala, umístěna skromná menší figura světcova.
Ostatní sochy oltáře, tj. postava sv. Barbory, sv. Kateřiny a sv. Erharta, zůstaly na oltáři neporušeny. Všechno to jsme zaznamenali při své návštěvě kostela v září roku 1994. Kam se ale poděla drahocenná gotická plastika? Oltář sv. Linharta (patron dobytčích stád - pozn. překl.) chyběl už v září 1991, při naší první návštěvě Horní Plané (rozuměj po odsunu - pozn. překl.).
Kostel v Horní Plané je pod ochranou české státní památkové péče.
Náš domov se stává stále chudším.

Glaube und Heimat, 1994, č. 12, s. 83

O "temné věži" našeho kostela

"V tom okamžiku... ozval se svým zřetelným hlubokým hlasem jasně a čistě velký zvon na věži v Horní Plané a jeho zvuk k nám doléhal nahoru pod borovice. 'Hleďme,' řekl dědeček, 'už jsou čtyři hodiny a vyzvání k svatvečeru; vidíš, dítě, tento jazyk nám říká bezmála slyšitelnými slovy, jak je v tomto kraji všechno zase dobré, šťastné a spokojené.' Při jeho řeči jsme se obrátili a dívali se zpátky na kostel. Čněl do výše svou tmavou taškovou střechou a svou temnou věží, z níž se rozléhalo zvonění, a domy se tlačily kolem něho jako hejno šedivých holubů."
(Adalbert Stifter / Žula, překlad Anna Siebenscheinová)

Ta věž, rozložitá a zbrojná jako nějaký "bergfrit" (původně označení válcové hradní věže opatřené "břitem" proti účinku balvanů z metacích strojů oblehatelů, odtud zvané i klínovou, česky přezdívané jako poslední útočiště obyvatel a obránců také "nebojsa" - pozn. překl.), vévodí kostelu tam nahoře na náměstí jako stářím sešedlý svědek hornoplánské minulosti (ředitel hornoplánské školy Franz Fischer, autor kroniky obce, byl toho názoru, že věž kostela byla kdysi strážní hláskou, stojící tu dříve, než byl při ní zbudován kostel, farář a básník Josef Dichtl pak v článku Kirchenburgen im Böhmerwald napsal: "Obranný charakter měly asi ještě kostel v Horní Plané, jehož věž mohla být strážní hláskou, a rovněž tak starý kostel v Boleticích." - pozn. autora).
Viděla úsilí prvých kolonistů klučících okolní les, viděla růst osadu u svých pat na rozkvetlé šumavské městečko.
Viděla zášť husitů, viděla táhnout tudy tam i nazpět švédské houfce, viděla prázdné domy po morových ranách i stále znovu nadcházejících častých požárech, po nichž se Horní Planá pokaždé vzchopila k nové kráse.
Sedm staletí tak uplynulo.
Jak napsal Adalbert Stifter ve své povídce Žula: "Jak dobré a jak šťastné a jak plné míru opět je všechno v této krajině."
Byl to jen malý kus toho šťastného a míruplného světa, který jsme tu spolu prosnili v prvých letech našeho dětství.
Co jen tu bylo nádherných věcí v té naší Horní Plané!
Vodotrysk velké kašny na náměstí, temná budova okresního soudu s arestem, krásné měšťanské domy a v parku při vrchu na Dobré vodě socha velkého trochu zasmušilého muže a dvě zastřešené studánky, kde se událo tolik posvátných divů, pak zázračný milostný obraz mariánský v kapli na Dobré vodě a skály, v něž je zakleta krásná "selka s mlékem" (nosila je tudy lidem na vzdálená luka přes Křížovou horu - dnes je někdejší Kreuzberg na mapě značen jako Dobrá voda - a podle pověsti byla zlým duchem odsouzena zkamenět, protože nevyslyšela jeho naléhavá namlouvání), "Milchbäuerin" z Horní Plané.
U tebe však, ty mocná temná věži, u tebe bylo všechno ještě daleko jinačejší!
Ve tvém přízemí byla umrlčí komora pro cizince, kteří zde (rozuměj v obci - pozn. překl.) skonali. Nedal se tu zato najít kupodivu nijaký vchod k tobě do věže. Dovnitř ní se vstupovalo až nahoře z tribuny (empory) kostela.

Co jen se pak mohlo skrývat za třemi malými temnými otvory okének, patrnými zvenčí v tvé dolní části pod úrovní empory?
Potom ty tvé věžní hodiny! Když jsme v neděli stoupali nahoru po kostelních schodech, když ustal hlahol zvonů a rozhostilo se ticho téměř úplné, náhle se dal zaslechnout jakýsi tikot. Bylo to kyvadlo tvých hodin (v originále "der Perpentikel" - ve starších slovnících najdeme "perpendikul, perpendikl, perpentikl" i jako český výraz - pozn. překl.)? Nebo to bylo spíš přece jen tvé srdce, naše věži, které bušilo někde tam uvnitř?
Kostelník musel ty obrovské hodiny natahovat, stejně jako později i hodiny v radniční věži; jeho úkolem bylo při tom dávat ovšem pozor také na to, aby rafije obou ukazovaly touž hodinu zároveň.
A tam výš nad hodinami se za žaluziemi skrýval prostor zvonice, z něhož vycházel hlahol tvých zvonů. Nad tím oknem se žaluziemi docela nahoře zdobily tě pak tři červené růže, znamení kdysi mocného vymřelého panského rodu Rožmberků.
Bylas plna tajemství, naše věži, ty strážkyně našeho domu Páně, zvedající se nad jeho krovem, nad celým městečkem i celým údolím Vltavy.

Nepozorovaně se blíží pohroma
28. červenec 1914: na následníka trůnu Františka Ferdinanda a jeho manželku byl spáchán atentát. Plni rozrušení a úzkosti vyčkávali lidé zprávy z Vídně, kde sídlil stařičký císař František Josef.

Začíná první světová válka
Otcové rodin, synové i bratři odcházeli do války. Shromažďovali se na náměstí před hostincem "U Zeleného tkalce" (v originále Grünweber - jmenoval se tak starý hornoplánský dům, kde se tak říkalo už zdávna - pozn. překl.). Za zvuků dechové hudby, provázeni přáteli, kráčeli plni naděje a odhodlání k hornoplánskému nádraží. Kolik jen z nich se už nemělo nikdy vrátit - spí navždy kdesi v cizí končině.
V těch válečných letech byla mým údělem ještě školní lavice. Na stěně vedle tabule visel ve třídě obraz císaře pána a hned vedle krucifix. Na začátku školního roku, na svatodušní mši a k děkovné mši na zakončení školního roku jsme táhli průvodem s učiteli, ředitelem školy ve slavnostním černém úboru a v cylindru, s učitelkami v nejhezčích jejich svátečních šatech od školy ke kostelu. Na závěr slavnostní bohoslužby jsme tam zapěli sborem píseň "Große Gott, wir loben dich" a stejně vroucně i "Kaiserlied" ("Zachovej nám, Hospodine" - rakousko-uherská hymna).
Roku 1916 zesnul starý císař František Josef
Roku 1918 se zhroutila i monarchie.

Tu jsi spatřila, stará věži, na náměstí, odkud táhli do války naši otcové a bratři, poprvé české legionáře, zběhy z císařské armády, dezertéry. Starosta Anton Prix na tom místě po nátlakem povykujících vojáků pronesl své prohlášení loajality vůči nové republice. Bylo to snad nejtěžší jeho rozhodnutí v odpovědné funkci.
Věžní zvony zazněly 4. března 1919 za 54 mrtvých, kteří s tisícovými zástupy demonstrovali na mnoha místech německých oblastí Čech (němečtí poslanci z Čech vyhlásili hned 29. října 1919 tzv. provincii "Deutschböhmen", která měla být přivtělena k tzv. "německému Rakousku" - Deutschösterreich, 3. listopadu pak byla vyhlášena mj. i tzv. "šumavská župa" - Böhmerwaldgau) pro zásadu sebeurčení národů a zahynuli přitom pod salvami strojních pušek.
Ve třídách visela teď namísto obrazu císařova podobizna prezidenta Masaryka. Z čítanek musel být císařův obraz buď vyříznut či přeškrtnut tlustou čarou.

Uplynula pouhá dvě desetiletí a před lesním ředitelstvím v Horní Plané, nyní kvartýrem generála Leeba, zavlála říšská válečná vlajka.
Tvé zvony, stará věži, rozhlaholily se nad krajem za nepopsatelného jásotu všech: jsme osvobozeni od cizí nadvlády!
Byl nám však dopřán toliko jeden rok klidu a míru. Ještě panovala radost v srdcích, když už byla na řadě nová nevýslovná pohroma, totiž nová válka.
Tu jsi spatřila, stará věži, velký žal v mnoha domech ve svém okolí, nesčetné slzy tolika milujících, kteří se už neměli nikdy víc shledat na tomto světě.
Šedá a zašlá zdála ses, důvěrně známá věži, i zbytkům německé armády, těm vyčerpaným a na smrt unaveným vojákům tábořícím na hornoplánském náměstí předtím, než táhli dál k beznadějně hořkému konci porážky.
Bílé prapory kapitulace se objevily v oknech domů, mírově naladěným vůči přicházející americké armádě. Stalo se tak se srdci sklíčenými. Pak ovšem zazněly tvé zvony vstříc vytouženému míru...

Musilas spatřit internační tábor při domě zvaném Puid (čp. 33), u Weißgerbera (čp.34), při budově měšťanské školy, a potom ten výbuch staré husitské zášti vůči bezbranným obyvatelům obce.
Jak často jen ohlašoval hlas tvých zvonů zrození a skon tvých Hornoplánských, vítal je do života i provázel ke hrobu? Proč je nevyprovodí nyní, provždy naposled, k bědnému odchodu z domova?
Kam jen se poděly ochotné ruce, které ty zvony rozhoupávaly? Copak je nevidíš, naše oněmělá věži? Což je nevidíš bezmocně svěšené v bezbranných houfech žen, dětí a starých lidí, svírající v uzlíčcích skrovnou výbavu k daleké cestě? Než je na ni vypraví čeští biřici a američtí osvoboditelé, střeží ty zástupy psi jako by to bylo nějaké stádo ovcí. Naše Horní Planá, milovaný domove, dědictví našich otců! Musíme tě opustit, něčí slepá nenávist nás od tebe vyhání do ciziny. Raději se snad nedívej, temná stará věži, na to, co se odehrává u tvých nohou!
Tvé Hornoplánské, opuštěná, cizím příchozím nyní vydaná věži, rozesel vítr do všech světa stran. Jejich vlasy zbělely v těch dnech hrůzy, touha po domově v nich však zůstane provždycky. Ve vzpomínkách kráčejí znovu po důvěrně známých cestách a stoupají po schodech k tobě, milá věži, a pak přímo letí vzhůru do tvé zvonice, aby byli blíž tvému kovovému srdci, aby se mohli zachvět, když poté, co odbije hodina, rozezní se i tvůj zvon prvým úderem do ticha.
Z vrcholů hraničních hor hledíme k tobě přes hladinu jezera, které tak proměnilo údolí Vltavy,a zdravíme tě zdáli, milovaná, stará, temná věži!
Bezpočet krajanů přichází sem zdaleka, aby pozdravili domov, naši nezapomenutelnou Horní Planou na svazích Dobrovodské hory.
Jako kdysi "ční kostel do výše svou tmavou taškovou střechou a svou temnou věží, a domy se tlačí kolem něho jako hejno šedivých holubů".

Glaube und Heimat, 1990, č. 11, s. 15-17
T. Woldrich, Wie 's daheim war : Erinnerungen an Oberplan im Böhmerwald (1997), s. 19-21

To vyznání věži přezdívané "temná" nejspíš pro temně tajemný prostor jejího vnitřku bylo otištěno původně o něco dříve v krajanském časopise německých vyhnanců z někdejší budějovické diecéze Glaube und Heimat. Přesto ještě roku 2000 čteme v č. 3 téhož měsíčníku pozdrav k už 91. narozeninám jeho autora, hornoplánského "nedělního malíře" Eduarda Brazdy. Narodil se v dosahu té staré věže kostela svaté Markéty v Horní Plané 2. března 1909. Od roku 1923 působil v tamním konzumním a spořitelním družstvu a když se stal po dvaceti letech jeho ředitelem, musel odejít do války. Ještě léta 1945 a 1946 strávil v americkém zajetí a z něho se ocitl rovnou v Německu, kde ho 1953 zastihujeme už jako účetního stavebního družstva "Familienheim" ve Freiburgu im Breisgau, od roku 1974 v důchodu. Zemřel tam v prosinci roku 2005. Vedle podílu na spolkové a charitativní činnosti bylo jeho koníčkem vždy malování. Mariánský obraz Madony z kaple na Dobré vodě jako vzpomínka na domov si získal ohlas svou barevnou reprodukcí právě na obálce už zmíněného časopisu, odkud byl přetištěn i v rodácké pamětní knize Wie's daheim war (1997) a v našem souboru figuruje pak jako ilustrace k básni Luxově právě o dobrovodské poutní svatyni.

- - - - -
* Horní Planá / † † † Freiburg am Breisgau (BW)