JOSEF DICHTL

Advejnt 1950 Du heallglounzads Schtenei, hoih oubm, gounz aloa, dih kejn ih va gloaraf, va glickani Joah. Du leuchtst hiatzt af d Hoamat, af d Hüza und d Hoidn, ah af die gschejndt Kira, danejbm unsan Toidn! Gealt, soast iah man Sejgngruaß, in ullbejstn, und dass i man Bettn bleibt uvagejssn.	Advent 1950 Ty hvězdičko jasná, zříš zvysoka svět, znám tebe z nádhery svých přešťastných let. Zasviť u nás doma na pláň, rodný krov, na kostel, jenž střeží drahých našich rov! Požehnej ta místa natisíckrát, v mých modlitbách provždy zvostanou stát.
Glaube und Heimat, 1980, č. 12, s. 2
Slovníček: heallglounzands = jasně zářící, Schtenei = hvězdička,hoch oubm = vysoko nahoře, gounz aloa = docela sama, gloaraf = nádhera, veleba, va glickani Joah = ze šťastných let, hiatzt = teď, nyní, d Hoamat = domov, d Hüza = domy, d Hoidn = pláně, die gschejndt Kira = svítící kostel, danejbm unsan Toidn = vedle našich zesnulých, gealt, soast iah man Sejgngruaß= viď, že jim pošleš mé požehnání, ullbejstn = ze všech nejlepší, i man Bettn = v mých modlitbách, uvagejssn = nezapomenutelná.

"Almer Konrad", poslední šumavský poustevník

"Was steht dort drobm am Almenrain? Dort steht ein Häuslein ganz allein...

(tj.: "Co to stojí na horské louce tam, jeden domek tam stojí sám a sám..." - pozn. překl.)

Tak jsme si před 60 lety zpívávali v nezapomenutelném bezpečí rodných šumavských končin (autor se vrací tím určením letopočtu až k roku 1922, kdy mu bylo dvanáct let, tedy 11 let před jeho vysvěcením na kněze 1933 - pozn. překl.). Snad to byl domek "Almer Schustera" (tj. "ševce z almy, tj. horské pastviny" - pozn. překl.) Haidingera na vrchu zvaném "Suilzhiwül" nad Novým Špičákem (Neuspitzenberg) při hoře Lysá (Lissi), kde "Almer Konrad" (tj. "Konrád z almy" - pozn. překl.), později nazývaný posledním šumavským poustevníkem, přišel na svět. Bylo to asi dobré tři hodiny cesty od mého rodného otcovského domu v Polečnici (Neustift). Poloha na svahu hory, která spolu s ostatními vrchy tvořila závěr údolí řeky Olšiny ("Olschtal" je jak německým označením toho údolí, tak zaniklé osady, česky zvané jako řeka i rybník téhož jména, německy zvaný "Langenbrucker Teich", železniční zastávka při přilehlé osadě "Langenbruck", česky také "Olšina", nesla pak německý název "Olschhof" - pozn. překl.), byl na Šumavě jednou z nejkrásnějších vůbec, s kouzelným výhledem na rybník Olšinu a rakouské hraniční hory s Vítkovým Kamenem (Wittinghausen), zříceninou hradu dávných Vítkovců. Hluboce zbožní "Almer Schusterovi" (v originále "Almer Schusterleute", tj. "ševcovi z almy" - pozn. překl.) se ovšem svého stavení museli přece jen později vzdát. Jakkoli byli mnozí ochotni vystoupat se svými rozbitými botami až sem nahoru, byla cesta k ševci někde v údolí přece jen pohodlnější. Domek ve vrchu (na mapách jsou dnes vrstevnice pod horou Lysá značeny jménem "Na Zlomu" - pozn. překl.) se rozpadl. Konrad, bylo to ještě za časů staré monarchie, šel do Rakous dělat zedničinu. Lidé si povídali, že mu tam spadla cihla na hlavu. Vrátil se nakonec, snad i ze stesku, zpátky domů, ale nenašel tu ani své milé, kteří mezitím všichni zemřeli, ani místo, kam by se mohl uchýlit. Zbudoval si tedy poblíž někdejšího otcovského domu na pokraji pastviny, chráněné hradbou lesa, při jednom prameni z prken chýši s kůlnou a ohništěm. Jednou jsem to osamělé místo navštívil. V pravé chudobě tu trávil svá léta. Byl to muž nábožensky založený, který znal dobré modlitby, takže lidem z okolí nebylo zatěžko nazývat ho poustevníkem. Znali ostatně ještě z ústního podání příběhy o někdejších, v nemalém počtu se kdysi na Šumavě vyskytujících a s lidem přátelsky srozuměných poustevnících, jimž císař Josef II. - je tomu nyní už dvě stě let - zakázal jejich působení. Nikdo nikdy neviděl "Almer Konrada" rozhněvaného či nespokojeného, byl vždy v dobrém rozpoložení, uměl zpívat a vyprávět velmi krásné příběhy. Jeho chvíle slávy nadešla vždy s létem, když začaly růst houby. Čas hub, které byly po celou letní sezónu jeho hlavní potravou, vytvořil z něho během let výtečného znalce tohoto Božího daru. S košem přes ruku roznášel především krásné hřiby lidem v okolí i dál do předhůří. Vidím ho dosud před sebou, jak čas od času, zejména když se u nás pekly koblihy, přicházíval k nám domů. Moje dobrotivá maminka ho vždycky bohatě obdarovala. Obut chodil výhradně v dřevácích, a to i v zimě ve sněhu přes jeden metr vysokém. Nikým nebyl počítán k obyčejným žebrákům, kterých bylo ve státě se slabě vybudovanou sociální sítí dost a dost. Jeho středně velká postava s dlouhým vousem a vlasy zčásti splétanými do cůpků měla v sobě cosi důstojného. Jeho cesty vedly, pravděpodobně i železnicí, až do Krumlova (za republiky Böhmisch Krumau, za války Krummau an der Moldau - pozn. překl.), kde vždycky zašel za lékárníkem Herrschelem, který po vyhnání zemřel ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt). Konrad, který les zevrubně znal, mohl mu posloužit vzácnými rostlinami a bylinami, kořínky i houbami. Dny stáří přinesly s sebou Konradovi vůčihledné těžkosti. Když ho v zimě překvapila na cestě k jeho horské pastvině noc v hlubokém sněhu, rád přijal nabídku přenocovat v nejhořejších chalupách ve svahu. Když mu v posledních jeho letech bylo v jeho chýši přece jen trochu chladno, zůstal v sousední farní osadě Ondřejov (Andreasberg) ve stáji při stavení svou dobrotou proslulé hospodské Rézi (Wirtsresl), kde bývalo krásně teplo. Spát ve stáji platilo za starých časů za něco jako medicína. Můj prastrýc, kaplan Johann Dichtl, musel jako student bohosloví na doporučení lazebníka z Horní Plané (Oberplan) spát dočasně ve stáji. Zemřel na chrlení krve. Když i Konrad smrtelně onemocněl - nádor v uchu, snad pozdní následek vnitřního poranění hlavy spadlou cihlou, mu působil očividné těžkosti - převezli ho do právě otevřeného stacionáře péče o nemocné v Horní Plané, kterou vedly milosrdné sestry boromejky. Byla to poslední instituce jimi založená v našem kraji před vyhnáním. Teď byl "šumavský poustevník" opatrován vlastně v klášterních zdech, navíc v domovské obci našeho velkého vypravěčského klasika a mohl, zaopatřen Nejsvětější svátostí, dokonce zemřít v bíle povlečené posteli. Byl po celý svůj život prosebníkem, mužem, který se uměl modlit a jeho smrt, ta cesta domů (německý výraz pro zbožnou smrt je "Heimgang" - pozn. překl.), byla útěšná. Moci zemřít ještě tam doma, několik málo týdnů před vyhnáním, bylo mnoha staršími lidmi chápáno jako Boží milost. Dva Konradovi známí z Nového Špičáku (dnes ovšem ve vojenském prostoru zcela zaniklého - pozn. překl.), Stanzl (zdrobněle Konstanzia - pozn. překl.) a paní Binderová, vydaly se na pohřeb do Horní Plané cestou dlouhou celé hodiny. Hluboká vrstva sněhu pokrývá jistě v těchto týdnech někdejší Konradovu "poustku" při hoře Lysá a celý ten nádherný kraj, aby milosrdně zastřela jeho tvář, znetvořenou vojenským výcvikovým prostorem ve vrchní sovětské režii (přímo ve vzácném historickém kostele v Boleticích, které daly prostoru, zřízenému hned rok po válce, i jméno, byla skutečně v letech 1968-1989 umístěna radiolokační stanice tzv. "Střední skupiny vojsk" s tzv. "radiotechnickým střediskem" v kasárnách Boletice-Dolany a v polygonu Květušín - pozn. překl.)

Glaube und Heimat, 1982, č. 3, s. 11

Bischof-Neumann-Werk a Český Krumlov

K podstatným aktivitám náboženského a církevního života v německy hovořící části českobudějovické diecéze (Diözese Budweis) patřilo v letech 1918-1938 dílo výchovy kněžského dorostu, pojmenované po velkém synovi Šumavy (v originále "Sohn der Böhmerwaldheimat" - pozn. překl.) biskupu Johannu Nepomuku Neumannovi "Bischof-Neumann-Werk". Zakladatelem shromažďovatelem a důvěrníkem "Díla" (dále jen BNW) byl Monsignore Franz Dichtl, profesor náboženství na gymnáziu v Českém Krumlově (v originále Krummau, oficiální německé jméno města bylo ovšem za "první republiky" Böhmisch-Krumau - pozn. překl.), pokrevní příbuzný Hermanna Dichtla, otcovského přítele svatého Jana Nepomuka Neumanna. V biskupském městě Budějovicích měla sice diecéze vlastní kněžský seminář, ten byl však veden výhradně česky a jen ojediněle do něho vstupovali němečtí adepti kněžství. Po roce 1918, kdy se nový stát uzavřel ve svých hranicích, obraceli se převážnou většinou za studiem do seminářů a klášterů sousedních jazykově německých zemí.
Hned po vstupu německých vojsk na Šumavu v říjnu 1938 bylo BDW na pokyn gestapa rozpuštěno a jeho majetek zabaven. Poněvadž můj nebožtík strýc nebyl pro nemoc schopen následovat pozvání do jeho krumlovské úřadovny (v originále "Gestapostelle", resp. "Gestapositz" - pozn. překl.), zastoupil jsem ho já a mohl jsem se osobně obeznámit s brutálními metodami této instituce národně socialistického státu (v originále "NS-Staat" - pozn. překl.) Poněvadž jsme my Šumavané v oněch týdnech neměli nijakou církevní reprezentaci, musel být majetek BNW vydán. Msgre Franz Dichtl byl 11. listopadu 1938 budějovickým biskupem (byl jím v letech 1920-1940 Šimon Bárta - pozn. překl.) jmenován biskupským komisařem pro německé oblasti českobudějovické diecéze. Ze zdravotních důvodů toto pověření nepřijal. Archiválie BNW byly poté, co Msgre Franz Dichtl 16. listopadu 1943 skonal, převezeny do jeho rodného domu v Polečnici (Neustift), farnost Polná (Stein) na Šumavě. V půli července 1946 obsadili tu usedlost (byla i rodištěm autora textu Josefa Dichtla - pozn. překl.) čeští vojáci a stala se ne tak dlouho poté na mnoho dalších desetiletí kasárnami přilehlého výcvikového prostoru. Rodina Dichtlova se stala obětí "odsunu". Tolik je jisto, že archiválie už více neexistují. Zachráněno bylo jako podstatný historický pramen ohledně působení BNW v Českém Krumlově 23 čísel čtvrtletníku "Bischof Neumann-Werk-Blatt", jak vycházely od 2. února 1933 až do 1. července 1938. V jeho posledním čísle formátu církevního oběžníku (Kirchenblattformat) s podtitulem "Religiös-caritative Vierteljahresschrift" (tj. "nábožensko-charitativní čtvrtletník") je jako vydavatel označen Josef Dichtl, profesor náboženství (rozuměj autor tohoto textu - pozn. překl.). V tom osmistránkovém exempláři nacházíme i několik článků Msgre Franze Dichtla, tehdy už profesora v.v., poslední z tolika jiných, které od adventu 1921 psal ve službách BNW pro lid i duchovenstvo. Následující úryvky z nich poskytují informaci právě o "Díle" (rozuměj BNW) samém v posledním roce jeho existence.

Čtvrtletník "Bischof-Neumann-Werk-Blatt"
V jedenáctém roce existence BNW, sídlícího v Českém Krumlově (Böhmisch Krumau) a věnovaného výchově německých studentů českobudějovické diecéze (Diözese Böhmisch Budweis) ke katolickému kněžství, zároveň pak v témže 1900. jubilejním roce ukřižování Vykupitele světa, našeho Pána Ježíše Krista 1933, vyšlo prvé číslo "BNW-Blatt" jako přílohy listu "Landbote" (měl podtitul "Unabhängiges politisches christlich-deutsches Tagblatt" - pozn. překl.). Deset let od založení BNW, k němuž došlo 1921-1922, si list "Landbote" získal četné zásluhy co do šíření a posilování péče o výchovu kněžského dorostu mezi šumavským německým lidem ("im deutschen Böhmerwaldvolke") a navenek zveřejňováním dárcovských seznamů a výkazů i propagačních článků. Zmíněné seznamy a výkazy nabyly však časem takového rozsahu, že se do rozsahu listu prostě nevešly a muselo být přikročeno k vydávání vlastního orgánu BNW, který se za posledních pět let objevil jako příloha "Landbote" už dvaadvacetkrát.
Počátkem sedmnáctého roku své činnosti 1938-1939 podává vedení BNW všem vysoce ctěným dobrodincům (v originále "allen hochgeschätzten Wohltätern und Wohltäterinnen" - pozn. překl.) toto 23. číslo samostatného nábožensko-charitativního čtvrtletníku "BNW-Blatt" v sice chudé, avšak důstojné podobě. Má za účel potvrdit všem ušlechtilým dobrodincům přijetí jejich finančních darů a být zároveň pobídkou k dalším obětem ve prospěch nemajetných studentů kněžství. Vždyť stálé a pravidelné peněžní dary jsou samou páteří (v originále "Rückrat", častěji se užívá "Rückgrat" - pozn. překl.) BNW a jsou proto zvláště záslužné. "BNW-Blatt" má být dále hlasem, probouzejícím všechen německý katolický lid k zájmu a péči o německý kněžský dorost v budějovické diecézi... Když bude nyní dne 19. června 1938 vysvěceno 15 německých kněží v českobudějovické katedrále (Budweiser Dom), bude jimi sice vyplněno 15 mezer v duchovní správě diecéze, jen v německy hovořícím jejím území však zůstane neobsazených 56 kněžských míst. Navíc jsou mnohá místa i tak jen výpomocně obsazena řádovými kněžími, několik míst pak knězi z jiných diecézí.

16. výroční zpráva 1937/38
Na výroční konferenci pracovního společenství BNW v Českém Krumlově ve čtvrtek 9. června 1938 byla za přítomnosti sedmi členů schválena následující zpráva o činnosti v 16. roce činnosti:

1. 16. rok činnosti byl uzavřen 31. květnem 1938 a vykázal 187 příjmových a 255 výdajových položek, celkem 422 účetních položek. Za účelem pomoci chudé rodině jednoho z chovanců byla v pražském listě "Deutsche Presse" publikována vánoční výzva která vynesla peněžní pomoc ve výši 700 Kč, rodině pak přímo zaslanou. Pro nastupujícího chovance složily dvě šlechetné dárkyně obnos 1500 Kč pro školní rok 1938/39. Exercicie pro chovance se budou napříště konat na svátek Všech svatých. V 17. roce činnosti 1938/39 bude "BNW-Blatt" vydáván jako samostatný nábožensko-charitativní čtvrtletník a bude dobrodincům BNW poskytován zdarma. Propagační práce BNW musí být proto prováděna zvýšenou měrou a dárcové i dárkyně musí být naléhavě prošeni, aby vytrvali ve svých pravidelných finančních obětech v jeho prospěch.
2. Finanční zpráva vykazuje: 143 510 Kč ze 71 příjmů, 142 910 Kč na 60 výdajů, zůstatek 600, 11 Kčs.
3. Zpráva o úspěších BNW vykazuje 68 chovanců a chráněnců (61 v Českém Krumlově, 1 v Českých Budějovicích, 4 v Bohosudově /Mariaschein/, 1 v Kašperských Horách /Bergreichenstein/, 1 v Doupově /Duppau/); 7 kandidátů vstupu do biskupského kněžského semináře v Českých Budějovicích, z nichž 4 složili zkoušku zralosti (Reifeprüfung) s vyznamenáním; 23 studentů teologie v Českých Budějovicích; 12 novokněží, jež přijali dne 19. června 1938 kněžská svěcení a slavili své primice 26., resp. 29. června 1938. Těmito novokněžími vzrostl počet kněží BNW na 29. Nově přijato bylo pro školní rok 1938/39 12 chlapců; 3 museli být zaznamenáni až pro rok 1939/40. Studijní výsledky chovanců na německém státním gymnáziu v Českém Krumlově byly velmi příznivé. Mezi 61 chovanci a chráněnci získalo jich 17 vysvědčení "s vyznamenáním" a toliko jeden známku "nedostatečná" s právem opakování zkoušky po prázdninách; všichni ostatní chovanci vyhověli. Počet zapsaných dobrodinců činí 2073 (z toho 1707 z diecéze českobudějovické, 283 mimo diecézi a 85 ze zahraničí).
4. Veřejné poděkování budiž na závěr vysloveno všem šlechetným dárcům a dárkyním, zejména pak stálým dárcům a dobrodincům jednotlivých chovanců, dále vysoce ctihodným pánům misionářům oblátům v Kájově (Gojau) za duchovní péči o chovance, ctihodným milosrdným sestrám Dieblského sirotčince (Dieblsches Waisenhaus) za tělesnou péči o ně, domácímu lékaři Dr. Emilu Lottmannovi pak za bezplatnou zdravotní péči o nemocné chovance.

S přáním započít ihned v pevné důvěře v Boží Prozřetelnost práci 17. roku činnosti byla 16. výroční zpráva uzavřena, schválena a sedmi přítomnými vyhotovena.
16. rok oběti (Opferjahr) 1937/38:
148. výkaz dárců a darů od 1. dubna do 30. června 1938. Pro naše nemajetné studenty kněžství a teologie v Českých Budějovicích, Českém Krumlově, Bohosudově a Doupově bylo obětováno: 16 (zde jsou dárci jakož i u dalších položek jmenovitě uvedeni). V pašijovém týdnu (Passionswoche): 61. Ve velikonočním týdnu (Karwoche) 47. Velikonoční dary: 119. Po Bílé sobotě: 60. 60. májová oběť ke cti Královny nebes: 126. V prosebném týdnu: 16.
17. rok oběti 1938/39:
Svatodušní dary: 61. Ke cti Nejsvětější Trojice: 22. K Božímu Tělu: 27. Primiční ofěry: 17. Za tyto a všechny dary budiž tu vysloveno tisíceré "Zaplať Bůh". Za žijící i zesnulé dobrodince BNW bude obětována každou neděli jedna mše svatá. Všichni dárci berou podíl na společenství mší a modliteb BNW.
Poštovní šekové konto Praha č. 61.228. Poštovní šekové konto Vídeň (Wien) č. D-122.926 (jak patrno už po "anšlusu").

Unsere Heimat : Die Stadt Krummau an der Moldau im Böhmerwald (1992), s. 343-345

P.S. Lze vyslovit, jakým těžším a těžším obětem vstříc byla vydána tato poslední zpráva vzápětí zrušeného "Díla" pouhou chvíli před nejen jeho soumrakem?

Ban Loungabrucka Teicht steht a Föhra In Loungabrucka Teicht mit ara Föhra koun i nit vagejssn. Douft hots mi ulliwei wieda hizougn, bin i ouft gmua gsejssn. Do houn i gschaut, gloust, troumt, ausgruacht, glejsn, bett und gschtudiacht, gsiniacht, dounkt, ghoufft und zlejzt ulliwei s Hoamatheaz schloha gheacht. Wounns Wossa bis zan Bam kimmt, in Loussin nit sou sealn, do holns mitanouna Hoizat und a Gugatscha tuats mealn. Schau, do fluignt hiazt zwej Roiga, wia van Himml a Poa, ejnt, wou d Uisch in Teicht ahirinnt, houmt d Antn iah Gschroa. D Sunn geht ohi üwan Schtiftawold, s Uischtol kimmt schou in Schod. Bhüat di Goud, ma Teichtföhra, i muass wieda i d Schtod.

Borovice u Olšiny U rybníka jménem Olšina stávala borovice v travách, sedával jsem tam při ní. Dosud se mi o tom i zdává. Odtud jsem hleděl, také sníval často nad knihami, se srdcem domova jako bychom v tom tichu byli sami. Na jaře, když zvedly se vody a k tomu stromu došly až, kukačka jak o svatbě kukávala tenkrát, snad to znáš. Po nebi táhl pár volavek a krásný býval svět, při potoce, co do Olšiny ústil, náhlý křik kachen uslyšet. To slunce za Stifterů les zašlo, stín lehl na vodu, buď sbohem, strome u rybníka, vím, čas je k odchodu.

Hoam!, 1972, č. 6, s. 189

Slovníček: Loungabrucka Teicht = rybník Olšina, douft = tam, ulliwei = vždycky, gheacht = slyšel, Loussin = jaro, sealn = vzácně, Hoizat = svatba, mealn = hlásila, Roiga = volavky, Uisch = potok Olšina, Antn = kachny, Uischtol = údolí Olšiny, Schod = stín, Bhüat di Goud = Buď sbohem!, Teichtföhra = borovice u rybníka, Schtod = město.

Bryčkou na šumavské posvícení

Téměř zapomenutá kapitola domácích obyčejů: o spaní na slámě, obvyklém devateru posvícenských chodů a sladké vejslužce, jakož i o tom, kdo to byli "Kiraleute"

Posvícením byl na Šumavě označován jak svátek patrona farního kostela, tak i den výročí jeho vysvěcení. Posvícenské jízdy naši rodiny bryčkou z domovské Polečnice (Neustift) ve farnosti Polná (Stein) do sousední farnosti Vitěšovice (Kriebaum), ať už do vzdálenějšího Lomku (Haidl) či do bližších přece jen Drahoslavic (Droschlowitz), patřily k nejkrásnějším zážitkům celého mého dětství.
Obyčejný selský užitkový vůz střední velikosti se na téměř komfortní bryčku upravil tak, že byl na něj dopředu připevněn parádní kozlík s měkkým opěradlem a sedacími polštáři, opatřený navíc tlustou dekou. Po stranách vozu i vzadu bylo pak vsazeno proutěné boční obložení, které vytvořilo prostor od kozlíku výrazně oddělený. K zadní proutěné stěně přibyly nato pevné slamníky válcovitého tvaru, rovněž opatřené tlustou pokrývkou. To byla sedátka pro babičku a nás děti. V případě potřeby bylo druhé dětské sedátko přidáno i za přední proutěnou bočnici hned za kozlíkem.
Za deštivého počasí bylo nad zadní částí vozu rozevřeno starobylé paraple po předcích zděděné, s dřevěnou ještě kostrou a věru nápadně obrovité, potažené látkou zašlých barev. Pokud bylo ještě nebo už zas u nás tak obvyklé chladné povětří, byli ti nejmenší zabaleni do tmavých ženských přehozů zvaných tu "Kitzl", a to od hlavy až po paty. Cestou na primici, tj. první mši mých bratranců dvojčat Weissových, kteří se oba stali kněžími, jsme v roce 1918 jeli do Lomku ve voze nově natřeném, slavnostně vyzdobeném jedlovými větvemi, do nichž byly vetknuty žluté a bílé růže z krepového papíru. I kočár, ve kterém se vezli dva noví duchovní v naš rodině, byl vyšňořen stejně. Když pak ze stáje vyvedli a zapřáhli koně, byli jsme pokropeni svěcenou vodou, posazeni do vozu a cesta mohla začít: byla dlouhá a trvala celé hodiny. Vždyť i samo posvícení v Lomku se světilo dva dny, zatímco v Drahoslavicích jen jeden. Rodiny z příbuzenstva nám pak naše návštěvy oplácely na posvíceních v Polné, tj. o jarním posvícení na Bílou sobotu, v den vysvěcení kostela, jehož přesný letopočet - někdy z počátku 15. století - přitom znám nebyl, a pak na nejbližší sobotu připadající k svátku svatého Martina 11. listopadu.
Byl to světec původem z Panonie, tedy dnešních Uher a ctihodný Stein am Anger ("kámen na pažitu"), svatomartinský farní kostel (Dichtl v Polné, německy zvané Stein, jako kněz také působil - pozn. překl.), dal své pojmenování zdávna i celé vsi.
Cesta na posvícení k svatému Janu Nepomuckému do Lomku za časů mého dětství se konávala na jaře. V hustých lesích mezi Polnou a Vitěšovicemi ležely ještě zbytky sněhu a podněcovaly naši babičku, plnou ustavičné starosti o naše zdraví, k poukazům na naše věčné chození naboso. Velikou podivuhodností pro nás děti byl uhelný milíř kováře ze sousední vsi, kolem něhož jsme pokaždé jeli. U jednoho z mála domků při lesní cestě nás pak otec vždycky upozornil, že tu nebývalo kdysi bezpečno projíždět za noci. Při okraji silnice stávala mnohá boží muka či prosté kříže. Tady na tom místě, říkala vždycky u jednoho z nich babička, srazil někoho z okolí k zemi blesk. My děti jsme se jen mlčky pokřižovaly. Tajemná se nám cestou jevila i tak řečená "Türkl" nebo také "Rödeigrube" zvaná osamělá rokle při potoce, která kdysi tvořila hranici mezi polenskou a vitěšovickou rychtou. Když jsme jeli kolem kostela a hřbitova ve Vitěšovicích, modlívali jsme se nahlas Otčenáš.
Jak nádherné bylo pak, když se vzápětí otevřel kraj mezi Velkým a Malým Plešným na jedné a Kletí na druhé straně, okolí Chvalšin (Kalsching) lemované lesy v čerstvé jarní zeleni, lukami a pečlivě obdělanými poli, se stromy při nich právě v bělostném květu. Na podzim zas bývaly aleje stromoví od Vitěšovic až k Lomku obtěžkány úrodou jablek. Ty ze stromů, které byly koupeny k otrhání handlíři z českého kraje, byly už označeny věchýtky slámy.
Cesta na posvícení do Drahoslavic stála ve znamení zlátnoucích barev jeseně. Na úvozové cestě, odbočující v posledním úseku naší cesty ke dvěma osamělým dvorcům, sráželi jsme holemi ořechy z lískových křovin, které ji tu lemovaly po celé její délce a jejichž úroda se nám teď sypala rovnou na hlavu.
Přijetí v rodinách obou našich tet bylo vždycky nadobyčej srdečné. Koně byli vypřaženi a odvedeni do stáje. Jednou tam bylo některému z našich koní způsobeno těžké poranění podkovou ohnivého hřebce našich příbuzných, přestože vysoké stěny stání, které je dělily navzájem, byly z dlouhých a těžkých polen. Ta záhada nás dlouho trápila.
Děti z příbuzenstva si s námi rády hrály a pro nás tam bylo všechno zajímavé a nové. V Lomku na návsi byla kaple se zvoničkou. Měla pěkný oltář a několik nízkých lavic, do nichž jsme se natlačily ke krátké dětské modlitbě. Všechno tu bylo tak čisté a úpravné. Ve stavení vedle kapličky žila trochu pomatená žena, jíž jsme se skrytě bály. Její rodina měla na starosti zvonění, a to ve všední dny třikrát denně: ráno, v poledne a večer, kdy se zvonilo Ave.
Večer bylo pak pro nás děti ve světnici ustláno na slámě, takovému loži se říkalo "Schtrahbutz". Sláma byla rozložena po velkých kusech plátna a na ní byly načechrány polštáře pod hlavu a nadýchané mohutné peřiny. Bylo to na jaře 1918 v Lomku, kdy náš strýc kněz, jako já křestním jménem Josef, slíbil tomu, kdo z nás první usne, druhý den ráno pěťák - za starého Rakouska to bylo 10 haléřů a já byl tím šťastným výhercem.
O posvícení samém se dospělí účastnili svátečních bohoslužeb ve vzdáleném farním kostele (v tomto případě šlo o vitěšovický farní kostel svatého Jana Nepomuckého, vyhozeného mimochodem do povětří pro účely natáčení poválečného českého filmu Poslušně hlásím podle Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka! - pozn. překl.). Kolem kostela bylo nemálo stánků (říkalo se jim tu "Schtant"), v nichž se prodávaly sladkosti, hračky i jiné věci. Volání kramářů z českého kraje se odlišovalo nápadným cizím přízvukem.
Ti, co se vraceli z kostela, tedy ti "Kiraleut", přinesli nám s sebou sladké "Küchta", nejrůznější pamlsky, jimiž nás chtěli potěšit. Sváteční posvícenská hostina s tradičním devaterem chodů, jak bylo v okolí prostě obvyklé, začínala vždycky modlitbou: ta byla zase sestavena zpravidla nějak jinak, než jsme to znali z domova - nebo se nám to tak alespoň zdálo.
A tak jsme se museli nakonec pak i zvedat od stolu a nastoupit zpáteční cestu. Srdečné rozloučení s hostiteli bylo vždycky spojeno s pozváním na posvícení u nás v Polné. Bohatě obdarováni koblihami a koláči (zvanými tu v kraji obecně "Gulatschen") v krásně pletených pestrobarevných košíčcích, tak řečených "Krapfenkörbln", jeli jsme poté nazpátek domů. Ti, co na nás tam doma čekali, včetně čeledi ovšem, rozplývali se jen samou radostí nad "Küchtakropfm", koblihovou vejslužkou, kterou jsme jim přivezli.
Při podzimním posvícení jsme dostávali hojně i ovoce, jablek, hrušek i švestek. Rodná obec Polečnice, položená na pláni otevřené studeným šumavským větrům, nebyla totiž končinou zrovna vhodnou pro ovocnářství. Když jsme za Vitěšovicemi vjeli zase do domácích lesů, kolona dobrých pěti vozů tenkrát při primici roku 1918, znělo to široko daleko zpěvem našich dětských hlasů.
Strýc Josef, katecheta na měšťanské škole v Budějovicích, vždycky říkával: "Z velké radosti bývá i velká žalost." A skutečně: několik měsíců nato nám právě jeho spolu s jedním z oněch bratří dvojčat, na jejichž primici v Lomku jsme tenkrát s takovou radostí jeli, skosila vlnou tehdy tak krutě řádící španělské chřipky neúprosná smrt.

P.S. Zkáza vsí, o nichž je ve vzpomínce řeč, je ověřitelná dosti nesnadno. Staly se převážně pustým územím tzv. boletického vojenského újezdu. Obnoven je toliko kostel v Polné, chybí mu však zase jeho věřící, pokud se jimi nestanou květušínští Romové či naše "modré helmy" s budoucím posláním na neklidném Balkáně. Překlad vyšel v Česko-bavorských výhledech 1994, č. 19, s. 6 i s reprodukcí selského erbu rodu Dichtlových.

Erntedank zu Wenceslai In Gachtl vableahant geawi Soumatnagül. Wuissn, Beüfluiggan flugein suahan a noumol hoam. Üwaroll is a schtad won, noh an Sumagjagül, und d Sunn, wounn ah duh n Hoalruck, schejt uiwei nouh woam. Af Wejnzaslai hum ma dahoamt füa d Feadfrucht doungt. Loung is a schou hea, und mia houm koani Fealda meah - Is s nid a Wuna, dass seithea hod uiwei gloungt? Mia houm af Dih ghoufft. Nia host uns valossn, Hea! Sou toa ma wieda unsari Häjndt zsoumm, dounga; mia betn, singan, wia dahoamt af dejn schejn Tog, das ma mi n täglin Brot uiwei wieda gloungan bis hie zan Tog, wousd seawa kiemst mi n ewin Brot.	Dík za úrodu na den svatého Václava Na zahrádce odkvétají sametově žluté karafiáty. Vosy i včely letí podívat se ještě jednou domů. Všude je ticho, jen poslední letní zavolání, a slunce, i když už jen coby horská mlha, jako by ještě hřálo. Na Václava jsme tam doma děkovávali za úrodu zemskou. Je to už dávno a nemám tam doma ani políčko - Není to ta vůně, co odtud ke mně stále doléhá? Doufáme v Tebe, že nás neopustíš, Pane! Že máme žeň zas pohromadě, díky, modlíme se a radujeme jako doma v ten šťastný den, žes chléb náš vezdejší opět dal nám do chvíle až, kdy samotného přijmeme Tě jako Věčný Chléb.
Slovníček: Gachtl = zahrádka, geawi = žlutý, Soumatnagül = sametové karafiáty, Wuissn = vosy, Beüfluiggan = včely, Sumagjagül = halekání, Hoalruck = horská mlha, dahoamt = doma, Feadfrucht = polní plody, hum doungt = haben gedankt, děkovali, uiwei = stále, Häjndt = žně, zsoumm = dohromady.
Hejd Meinem heimgegangenen Bruder D'Vejgajan singant, d'Vejgajan pfeiffmt am Greisathaffm, hejd wej'ma s'Jouseffm a Biawei taffm. D'Glouckana klingant, d'Glouckana schwingant üwa'n Kiraaunga, hejd gej'ma in Jouseffm d'Hoizat prounga. D'Irrlichteian glounznt, d'Irrlichteian tounznt af da Atzwiesgossn, hejd meaßnt s'Jouseffm ih Haus valossn. D'Wulkana schwimant, d'Wulkana brinant da Woldhoamat zua, hejd bejtt' ma in Jouseff za da ewigen Ruah.	Dneska Mému zesnulému bratru Ptáčkové zpívaj, ptáčkové štěbetaj na Loučeji, že dneska u Jousífů kloučka křtěji. Zvony zvoněj, zvony se na věži rozhoupaji, to dneska u Jousífů svatbu maji. Bludičky svítěj, bludičky tancujou na Podlese, vod Jousífů do světa dneska de se. Voblaka plavou, voblaka nesou to lesum doma, dneska vod Jousífů že pohřeb kdo má.
Hoam!, 1971, č. 10, 2. str. obálky

Slovníček: Greisathaffm a Atzwiesgossn = pomístní jména z okolí Polečnice, přezvány v překladu na Loučej a Podles, Jouseff = U Jousífů se říkalo po chalupě u Dichtlů, d'Vejgajan = ptáčci, a Biawei = klouček, taffm = křtějí, d'Irrlichteian = světýlka, bludičky, valossn = opouští, brinant zua = přinášejí.

Jména osedlých někdejší zlatokorunské rychty Horní Planá v roce 1445

K nejzajímavějším archiváliím krumlovského zámeckého archivu patří z rodopiscova hlediska urbář zlatokorunského zboží (v originále "Urbar der Goldenkroner Güter" - pozn. překl.), který dal po svém "převzetí" téhož v rámci celkového urbáře rožmberského založit roku 1445 Oldřich II. (po bitvě u Lipan uznávaný vůdce katolických pánů v Čechách, současníky zvaný "sloup království tohoto a úd nejmocnější, žil v letech 1403-1462 - pozn. překl.) z Rožmberka. Byla to tenká kniha vyššího formátu podoby dnešních kalendářů, vázaná ve vepřovici, alespoň pokud mě neklame paměť, na prázdných svých stranách pak bohatě komentovaná zápisky tužkou z ruky Dr. Valentina Schmidta. Tento urbář obsahuje, i když místy mezerovitě, jména 162 zlatokorunských lokalit, 134 jazykově německých a 28 českých, spravovaných 12 rychtami, z toho osmi jazykově německými, třemi smíšenými a jednou českou, jakož i jména tam žijících poplatníků. Jsou to naši nejstarší jmény známí předkové, kteří žili před dobrým půltisíciletím. Není vůbec snadné učinit si z německy, latinsky a česky formulovaných jmen na prvý pohled beze zbytku přesný obraz o národnosti jejich nositelů. Koneckonců potvrzuje však i urbář z roku 1445 závěr, který vyslovil Dr. Valentin Schmidt na straně 58 své knihy Siedlungsgeschichte (1923): "Aus allm können wir schließen, daß die Sprachgrenze im Laufe der Zeitten sich nicht wesentlich verändert hat und daß diese Veränderungen mehr zum Schaden der Deutschen als der Tschechen waren." (tj. "Ze všeho toho můžeme usoudit, že se jazyková hranice během staletí nijak podstaně neměnila a že případné změny byly více ke škodě Němců nežli Čechů." - pozn. překl.) Tehdy česky vedená rožmberská kancelář na krumlovském hradě nezůstala bez patrného vlivu na tvary a způsob psaní jmen v urbáři uvedených. Na tuto skupinu jmen neberu tady ohled. O skutečnosti, že byli poplatníci zaznamenáváni jednotlivými ručiteli, svědčí osobitosti seznamů každé ze vsí (latinsky, s druhým jménem či bez něho; o nějakém pevném příjmení nemůže být ještě vůbec řeči).
V 16 osadách hornoplánské rychty, která náležela k největším a nejvýnosnějším z dvanácti zlatokorunských, žilo v roce 1445 přinejmenším 168 osedlých, poplatných dávkami.
Horní Planá (Plana opidum=Markt Oberplan, jinak první uvádíme v překladu Dichtlova textu dnešní české označení - pozn. překl.): Schiestl, Chienczl czellar (z pochopitelných důvodů překládá Dichtl i opakovaně jen latinská označení profese jmenovaných, poněvadž v jiném případě neví, zda nejde o užívané "příjmení", jaké se ostatně nejspíš často vyvinulo i z německé podoby latinského označení, kterou uvádíme vedle české, a to buď za ní, pokud je za jménem křestním, před ní pak, pokud je profese jediným označením "jmenovaného" - pozn. překl.), Michel Schustl, Hanzl Freitag, Chondl, Jakl, Anna filia carnificis (=dcera řezníkova), Jakl Smid, Teml Hoz, Cristan, Stywl Jacub, Hanzl Haz, Awrpekch, Ffenczl, Hanzl zawner, Graindl, Martin, Pecz, Petrus utor (=švec, Schuster), Andre Sneydar, Tonnberger, Petr, Pekch, Adam, Czetl carnifex (=řezník, Fleischhauer), Ul Drachsl, Christl weber, Pabst honczl, Thoman foraus, Hanzl textor (=tkadlec, Weber), Tonberger, Liendl webar, Ffenzl Smid, Andreas stolaris, Marhl sartor (=krejčí, Schneider), Mertl sutor (=švec, Schuster), Andre Stupenhengst, Matheus textor (=tkadlec, Weber), Hanzl Czechmaistr (=cechmistr, představený nějakého cechu), Nicolaus sartor (=krejčí, Schuster), Hansl Fux, Hanzl judex (=sudí, rychtář, Richter), Mertl piscator (=rybář, Fischer), textor (=Weber, tj. tkadlec), Jakl Melccznar, Michel, Ffenzl, dále mlynář Chunrat Ekmülnar et Jehl filius suus (=a jeho syn Jehl), Wassenpilz hamrsmid, Nikl Czawner. Celkem 51 osedlých.
Stará Huť (Althütten) s 5: Petrus, Ffenzl, Hanzl Angerer.
Maňávka (Böhmisch Haidl) s 8: Chiczperger, rotifex (=Radmacher, tj. kolář), Urban.
Maňava (Deutsch Haidl) s 10: Hansl Newirt, Petr Verloren, Stubensol, Ffryczhendl, Jakl et (=a) Ul Sstiftari (=synové Sstiftarovi), Jakl Andrlini, Chundl sutor (=krejčí, Schneider), Hanzl Fragner, Joris filius Sstiftari (=syn Sstiftarův). Na zlatokorunském území existovalo celkem 16 klášterních vsí. Jedna z nich dala označením i svých obyvatel za "klášterní" jméno, resp. "příjmení" někomu z předků velkého německy píšícího šumavského autora.
Další Lhota (Hinterstift) s 8: Hanzl Saywar, Hanzl, Teml Permari, Mikl, Hanzl Molcznar, Mathes, Petr Drachsl, Jakl murator (=zedník, Maurer).
Hodňov (=Honetschlag) se 16: Martin, Ssyman, Vitus, Domyn. Podle Mathiase Pangerla 1581 Hedmrschlag, Plaga Hademari (=Hadmarova paseka). Historik Pangerl měl tu v Hodňově své rodiště.
Jenišov (Hossenreut) s 9: Hansl, Teml, Rab, Steffl, Zigl, Thoman, Thomass, piscator (=Fischer, tj. rybář), Wölfl.
Olšina (Langenbruck) s 8: Martin, Martin, Martin Randl, Maistr, Martinus, Nicolaus, Martinus. Také stejnojmenný rybník Olšina (Langenbrucker Teich) o rozloze 133 hektarů, založený ve druhé polovině 14. století zlatokorunskými mnichy, připadl Rožmberkům. Jméno Maistr souvisí zřejmě s obhospodařováním tohoto rybníka.
Jelm (Melm) s 10: Mathias textor (=tkadlec, Weber), Andreas, Math., Michal, Linhart.
Glaube und Heimat, 1974, s. 586-587 (Ottetstift) se 4: Syman (jeden Simandlbauer tam žil až do posledka, tj. do vyhnání), Johan.
Glaube und Heimat, 1974, s. 586-587 (Pernek) se 14: Mertl Sstiftar, Mikl Sstiftar, Mikssl Newirt, Mikl Pewutern, Wyelant, Petrus Hodlini, Wernczl, Ffaschank, Ways yel, Teml Lemperczagl, Hanzl hodlini, Hanzl Hodl, Mikl molitor (=mlynář, Müller či Müllner), Simon Payr.
Pihlov (Pichlern) se 6: Cristan, Jakl, Heribst, Petrus, Hanzl Schynogl, Mikl molitor (=mlynář, Müller či Müllner).
Žlábek (Riendles) se 7: Czechmaister, Petrus, Martin, de Plana (tj. Hornoplánský, Oberplaner). Olschhof, založený asi také mnichy ze Zlaté Koruny (Goldenkron), je připomínán teprve k roku 1536.
Hůrka (Stuben) se 2: Karlův Dvůr (Karlshöfen), tenkrát zvaný Pauleinshof, byl jedním ze dvanácti klášterních dvorů. Mniši jej sice prodali Karlu "von der Wizen", koupili ale opět za opata Adama od Karlova bratra Hanse dne 6. června 1408 za 28 kop pražských grošů nazpátek do zlatokorunského vlastnictví. Karl von der Wizen dal místu jméno, které neslo víc než půltisíciletí potom (až dodnes, kdy se na mapách značí jako "Karlovy Dvory" - pozn. překl.).
Hory (Spitzenberg) se 7: Hanzl, Stephl, Churcz, Rosenfeldar, Chorl, Jacob, Schlewbar, Mikl Sswabl.
Bližší Lhota (Vorderstift) se 3: Teml, Mikl Pauer, Ffreytag.

Glaube und Heimat, 1974, s. 586-587

Jméno Stifter a jeho šumavští nositelé

Předkové našeho velkého autora jsou už, pokud jen tak bylo možno nazpět učinit z hornoplánských farních matrik (od roku 1670) a pozemkových knih krumlovského archivu (od roku 1603), dostatečně určeni. Také o původu jména bylo dost napsáno. - Zůstává ještě úkol osvětlit v dávnější minulosti místa a chvíle, kde nás prameny vůbec poprvé zpravují o nositelích jména Stifter. Nejstarším seznamem domovských osídlenců (Haussässigenverzeichnis), který máme k dispozici ze Stifterových rodných končin, je krumlovský urbář zlatokorunských statků (tj. statků kláštera Zlatá Koruna /Goldenkron/ - pozn. překl.) z roku 1445. Jde o převzetí klášterního pozemkového majetku do zástavy, později o zábor jeho větší části, obojí ze strany Rožmberků. Obsahuje smíšeně latinská, německá a česká jména míst, osob, jejich povolání atd. Ve spisovatelově rodné Horní Plané se v uvedeném roce jméno Stifter nevyskytuje, což ovšem nijak nevypovídá o tom, že se snad mezi 51 jmenovanými osídlenci nenachází žádný z přímých předků Adalberta Stiftera. Příjmení tehdy teprve vznikala a měnila se. Zato v blízké Maňavě, příslušné k farnosti Horní Planá, se uvádějí Jakl a Ul Sstiftarové stejně jako Joris, syn Sstiftarův, v Perneku pak, náležejícím k sousední farnosti Želnava, jakýsi Mertl Sstiftar a také Mikl Sstiftar. V šestnácti osadách hornoplánské rychty žilo tehdy 1689 osedlých, mezi nimi tedy pět příjmením Stifter. Šestnáct osad založených (v originále ",gerodete'" či ",gestiftete' Orte" ) klášterem Zlatá Koruna o tomto založení podávají svědectví už amotným svým jménem. Nejstarší připomínka takto nazvaných klášterních osad pochází z roku 1393, což určuje i nejzazší zjištěné stáří Stifterova příjmení. Sedm takových "Stiftorte" existuje, alespoň co do existence jejich posledního německého pojmenování, dodnes: jsou to Hinterstift (česky Další Lhota - pozn. překl.), Hundshaberstift (Bozdova Lhota), Mosetstift (Mackova Lhota), Neustift (Polečnice), Otetstift (Otice), Pragerstift (Prakéř, osada zanikla pod jménem Pražačka) a Vorderstift (Bližší Lhota). Sedm podobných svá jména během času změnilo: Blasetstift na Plattetschlag (Mladoňov), Dietrichstift na Goldbach (Zlatý Potok, místní část obce Chroboly), Johannesstift na Vornwald (Předlesí, místní část obce Chroboly), Pulkenstift na Planskus (Planská), Schrifterstift na Schreinetschlag (Skříněřov), Swanestift na Schweinetschlag (Sviňovice) a Stift na Luzerier (Lučenice), což je přesmyčka z Luzlried. Christianstift a Walterstift, obě osady ve farnosti Želnava, během času už dávněji, alespoň co do svého jména, úplně zanikly. Ze všech německých jmen těchto osad se odvozují i příjmení, mnohá trvající pak jen ve zjednodušené podobě "Stifter". "Stift" v tomto případě tedy není jen pozdější Luzerier, nýbrž i všech patnáct ostatních "Stiftorte" v sousedství, které nebylo nijak nutné od sebe nějak zvláště při tvoření příjmení rozlišovat. Není nijakou fantazií, když u nositelů příjmení Sfifter uvažujeme tedy třeba o jejich původu z Bližší či Další Lhoty (v originále "Vorder- und Hinterstift" - pozn. překl.) v nejbližším okolí Horní Plané. Tak je Adalbert Stifter i samotným svým jménem těsně spjat se svou šumavskou domovinou v tom nejužším slova smyslu.

Glaube und Heimat, 1982, č. 5, s. 1

Ums Vodahaus uma Af da Küahstollseitn is in Hinaus nejbn da Roisnschtaudn ban Brunn a niads Joah s eascht awa Flejckl gwejn mit ara lejbmwoama Sunn. Nejbm da Haustüa hod ma zwoa Lodnbangül füa ulli Hausleid hiebaut; wounn uis touni gwejn is, hod ma ausgrost und afs Himlazn gschaut. Af da Früahsunnseitn in oldn Gachtla houmt d Rosettl guat gschmejckt. Zan Kiragej houmt sis gen d Mejscha id Bettbüachl eigschtejckt. Af da Hintaus ba da Hullasschtaudn, van aran Schtoa in iahn Schod houn i ouft ausgschaud af die schej Hoamat und doungt füa iah Gnod.

Kolem dokola rodnýho domu Zjara tam při růžovym kři u studny vedle maštalí, na místečku, kde sotva sešel sníh, v sluníčku sme se hřávali. Vedle domovních dveří lavička dvojí hned, vysoká a nízká, dalo se na nich pěkně vodpočít, hledět, jak v dáli na časy se blýská. Ve starej zahrádce brzičko po ránu rezedy v plnym svitu stály. Před cestou na mši do nebeklíče ty květy jsme si zakládali. A za humny na kameni tam při bezech, když lehl stín a večerní byl vzduch, před sebou pole domova, my zašeptali dík za to, co nám dal Bůh.

Hoam!, 1975, s. 196

Slovníček: Hinaus = předjaří, niads = každý, eascht awa Flejckl = první beze sněhu, tj. suché místečko, lejbmwoama = příjemně teplé, Lodnbangül = lavičky, Himlazn = blýskání na časy, Gachtl = zahrádka, Rosettl = rezeda, gschmejckt = krášlila, Kiragej = cesta do kostela, Mejscha = lidé, eigschtejckt = zastrčili, Hintaus = místo za stodolami, humna statku, Hullasschtaudn = bezový keř, Schtoa = kámen, Schod = stín, doungt = děkoval, Gnod = milost.

P.S. První čtyřverší je téměř totožné se začátkem básně Předjaří u nás doma, podle jejíhož členění byly pak i tady původní dlouhá dvojverší změněna na čtyřverší s kratšími řádky.
Odpusťte, důstojný pane.

Koloman šumavský, jeho Pivoň a Ždánov

Roku 1985 oslavila 200 let své existence budějovická diecéze, ustavená 1785 bulou papeže Pia VI. (stál v čele římskokatolické církve v letech 1775-1799, císařský dekret následoval jeho bulu o novém biskupství pro potíže s dotacemi teprve roku 1789, 31. května 1995 byla pak papežskou bulou Jana Pavla II. zřízena ze západní části budějovické diecéze samostatná diecéze plzeňská).
Po vyhnání 233 000 německých katolíků k ní roku 1949 patřilo už jen 735 000 diecézanů. Jejich posledním biskupem byl (do politických změn roku 1989 a příchodu Miloslava Vlka, pozdějšího arcibiskupa pražského a primase českého od roku 1991, kdy ho v Českých Budějovicích vystřídal Antonín Liška - pozn. překl.) byl Josef Hlouch, úřadující formálně od svého jmenování do úřadu 1947 do svého skonu 1972, po celých 20 let však komunistickou mocí internovaný. Takřka 40 let byla tedy za vlády komunistické strany diecéze fakticky bez plnoprávného biskupa.
Zajímavou a v samotné diecézi vlastně téměř neznámou skutečností je pokus o oživení úcty blahoslaveného Kolomana z někdejšího území kláštera v Pivoni (Stockau) pod chodskou Haltravou blízko Poběžovic (Ronsperg) jako patrona zničených hrobů šumavské staré vlasti, iniciativy vzešlé právě u příležitosti 200. jubilea diecéze, společné kdysi oběma národům, které v ní po převážnou část jejího trvání žily (je více než symbolické, že jubileum bylo 1985 slaveno v bavorském Řezně /Regensburg/, odkud byla kdysi /973/ zřízena samostatná ciecéze pražská). Celá věc s Kolomanem není ovšem, alespoň podle dostupných historických pramenů, vůbec nijak jednoduchá.
Vedle světců a blahoslavených církví uznaných a liturgicky ctěných jsou ve všech křesťanských zemích ještě takoví, jimž náleží jen tradiční lidová úcta. K těm prvým náležejí v naší šumavské domovině její patroni svatý Volfgang (Wolfgang), svatý Vintíř (Gunther), svatý Jan Nepomucký (Johann von Nepomuk) a od novější doby svatý Jan Nepomuk Neumann (v Dichtlově článku v Hoam! z roku 1978 dosud kupodivu označován za blahoslaveného, ačkoli k jeho svatořečení došlo 19. června 1977 za pontifikátu papeže Pavla VI. - pozn. překl.).
V kalendáři českých katolických svátků z roku 1862 je pod datem 13. října prezentován zcela jiný Koloman, uváděný tu jako patron rakouský (byl jím skutečně do roku 1663, kdy byl nahrazen svatým Leopoldem - pozn. překl.). Bude asi třeba pomocně označit tohoto světce "Kolomanem rakouským", zatímco Koloman z Pivoně bude pro nás "Kolomanem šumavským", respektive "českým".
Nejprve však něco o onom rakouském Kolomanovi: je jedním ze 14 Kolomanů, které uvádí Úplný lexikon svatých (Vollständiges Heiligenlexikon) z roku 1858, ostatně i bollandisté, tj. vydavatelé Životů svatých hovoří o jejich velkém počtu. Zatoulal se nejdál z iroskotských poutníků na cestě, která vedla zbožným záměrem jeho i všechny ostatní do Svaté země a kterou konal pod ochranou císaře Jindřicha II. Svatého (973-1024, vládl v letech 1002-1024 - pozn. překl.) přes Rakousko. Jeho nápadný oděv způsobil však, že byl považován za českého zvěda a spolu se dvěma silničními lapky byl jako podezřelý ze zločinu údajně pověšen na suchém kmeni černého bezu v městečku Stockerau (kus na sever od hlavního toku Dunaje před Vídní - pozn. překl.) dne 16. července roku 1012. Jeho mrtvé tělo zůstalo prý po celý rok neporušeno rozkladem a suchý bez se vprostřed zimy zazelenal, což ovšem nezůstalo bez ohlasu a přivolaní duchovní dali přenést mrtvého do blízké kaple při jednom z dunajských ramen. Když se řeka roku 1014 vylila z břehů a záplava se vyhnula kapli s Kolomanovým hrobem, vzbudilo to úžas nejen mezi lidem, nýbrž i u markraběte Jindřicha I. (†1018, byl markrabětem rakouským v letech 994-1018, za časů, kdy se území "východní marky" dostalo poprvé označení "Ostarrichi" - pozn. překl.), který nařídil přenesení rakve do své rezidence v Melku. Ještě před otevřením hrobu pocítili prý poslové Jindřichovi libou vůni, která se linula ze země, v níž spočívaly Kolomanovy ostatky, a která je údajně dohnala až k slzám zbožného dojetí. Rostoucí Kolomanova úcta vedla k tomu, že se o třetím svátku svatodušním konal všeobecný lidový "konkurs", kteréžto "lidové svatořečení" se mohlo odvolat na rozhodnutí rakouského vévody Fridricha II. Bojovného (vládl v letech 1230-1246) požádat o svatořečení Kolomanovo u papeže Inocence IV. (pontifikát 1243-1254). Dne 20. května 1244 prohlásil papež listem pasovskému biskupu Rudigerovi šlechtici z Radecku (působil v biskupské hodnosti v letech 1233-1250) Kolomana za svatého. Datem nového svátku byl stanoven 13. říjen, a to pro Rakousko a země s ním sousedící (tedy i Čechy). Zároveň byl světec vybaven náležitými atributy, uveden v Martyrologium Romanum a kromě toho ustaven zemským patronem dolnorakouským. Koloman nebyl mučedníkem v pravém smyslu slova. Zázraky, které ho provázely, zesílily však ještě svou působivost v Melku, jehož benediktinský klášter se zámožným opatrstvím přitahovaly obrovské množství poutníků z celé přilehlé oblasti. Už jeho irský původ budil zájem věřících a mniši z Melku dokázali poskytnout svým slovem náležitou váhu světcovu kultu, který se tak i jejich zásluhou rozšířil celým Podunajím až k bavorskému Řeznu (Regensburg). Pasovští biskupové a klášter Melk, který tehdy ještě k pasovské diecézi náležel, podnikli všechno, co jen by mohlo tento ohlas podpořit. V samotné diecézi řezenské je dodnes sedm kostelů a kaplí zasvěceno svatému Kolomanovi. Opat Řehoř z Melku posílá například roku 1695 řezenskému klášteru sv. Jimrama (Sankt Emmeram) ostatky světcovy s ověřovacím listem. Byly určeny pro kostel v blízkém Hartingu.
Nyní však obraťme už pozornost k pramenům, o něž se opírá úvodem zmíněný pokus o oživení posvátné úcty Kolomana "šumavského". Je to Codex Catalogus Patram od augustiniána eremity Pachomia Kreybicha z roku 1795 a dále Trajerovo dílo Historisch-statistische Beschreibung der Diözese Budweis (1862), které uvádějí na pravou míru údaje o Kolomanovi "rakouském" i "šumavském". Páter Pachomius připomíná už k roku 1131 Kolomana z Lukavic, pro něhož jako pro významného představeného klášterní komunity přichází v úvahu pouze ta v Pivoni (Stockau). Jsou mu tu pak přisuzovány jak zbožné skutky a přísný mnišský život v klášteře samém, tak i působení v osamělé poustevně vně klášterních zdí.
Jisté nesnáze ovšem působí termín "klášterní představený". Prvními mnichy v pivoňském klášteře byli totiž vilhelmité, kteří byli jako řádové společenství povoláni k duchovnímu životu až roku 1157 nad hrobem Viléma (Guillaume) de Malavalle z původně rozptýlených osamělých pousteven. Do Pivoně měli podle Hippolyta Randy přijít už kolem roku 1140 z bavorského kláštera Schönthal. Na papežův pokyn z 25. března 1256 začlenili se pak vilhelmité do řádu obutých augustiniánů eremitů, zatímco Catalogus Cleri budějovické diecéze uvádí Pivoň jako klášter obutých augustiniánů eremitů už pro rok 1147. Nebylo by tedy pro význačného "klášterního představeného" Kolomana přece jen pravděpodobnější představit si jako místo jeho zbožných skutků spíše osamocenou poustku?
O nic jasnější není ani poznámka o návratu a pak i pohřbu zesnulého Kolomana do svatyně Jana Křtitele vedle pivoňského klášterního kostela Zvěstování Páně. František Palacký odkazuje údajný vznik tohoto kostelíka z podnětu Břetislava I. roku 1040 do říše pověstí, tím méně může přicházet v úvahu dlouhodobá existence nějakého většího chrámu toho zasvěcení.
Téměř doslova jako u "rakouského Kolomana" zní Kreybichova zpráva o šíření "libé vůně" z hrobu v Pivoni, stejně tak i zmínka o zástupech poutníků proudících sem zdaleka a prosících tu o vyslyšení svých proseb.
Všemu tomu tak jako tak učinil konec vpád husitských vojsk a zničení kláštera i jeho kostela dne 17. května roku 1421.
Pozoruhodná je i skutečnost, že dva další bratří, kteří tu s Kolomanem měli kolem roku 1131 žít, nejsou blíže identifikováni, takže nevíme, zda s ním byli spřízněni pokrevně či řádovou příslušností, aniž bychom znali i jejich jména.
Odkud však vzal Trajer náhle jméno jednoho z nich? "Sub nomine B. Colomani" - tj. "pod jménem blahoslaveného Kolomana" dává mu žít svatým životem v lesíku u Ždánova (Tannawa) jako poustevníka a tam i spočinout posléze v hrobě vedle dřevěných, později kamenných božích muk. Teprve po jeho beatifikaci (tj. blahoslavení) mělo pak (neznámo kdy?) dojít k přenesení jeho ostatků do zmíněné už kaple Jana Křtitele v Pivoni.
Nelze po stručné identifikaci "šumavského Kolomana" podle obou těchto pramenů, tj. Kreybicha i Trajera, hovořit vlastně o Kolomanech dvou, jednom pivoňském a jednom ždánovském (místní části Ždánova, o níž byla řeč, se říká Hrůbek či Na Hrůbku)? V každém případě není nesnadno konstatovat, že podstatné vlastnosti "Kolomana rakouského" na ně "oba" byly přeneseny téměř doslovně.
Nevíme, proč přitom nechává Trajer svátek "šumavského Kolomana" připadnout na třetí neděli po svatodušních svátcích a ne jako u "rakouského" na třetí svátek svatodušní (svatodušní pátek). Není tu dále nijak doloženo datum Kolomanovy beatifikace, takže se musíme spokojit jen onou "lidovou kanonizací".
Sama stavba Kolomanovy kaple v chodském Draženově s následným vysvěcením dne 23. května 1684 na místě původního hrobu, připadá do doby obnovení kultu rakouského Kolomana. Tak byl, jak už řečeno, i v bavorském Hartingu kostel sv. Kolomana prostřednictvím kláštera Sankt Emmeram obohacen jeho ostatky z kláštera v Melku. Byl to čas protireformace.
Hodnotíme-li akční rádius úcty "rakouského Kolomana", vidíme, že se zaměřoval na rakousko-bavorské pomezí. Postaral se o to nejen světcův barvitě podaný životopis od Erchenfrieda, opata z Melku (†1163), nýbrž i dynamický vliv samotného Melku přes Pasov až do zmíněného řezenského Sankt Emmeram.
Naproti tomu vyzařovací potence úcty "šumavského Kolomana" byla značně omezena jen na farnosti pivoňského klášterního okruhu a každoroční procesí z Furth im Wald, které kupodivu nevedlo do Pivoně, kde podle jmenovaných dvou hlavních literárních pramenů mělo jeho tělo spočívat, ale do Ždánova.
S josefinským rozhodnutím o zrušení kláštera v Pivoni byla pak také už zmíněná kaple na rovněž klášterní půdě ve Ždánově vydána všanc zkáze. Teprve pozdější podnět obce Draženov způsobil, že došlo k jejímu znovuzřízení. Vedle starobylého obrazu Matky Boží tu našlo místo i zpodobení blahoslaveného Kolomana a obnovená kaple byla pak vysvěcena dne 14. října 1860. Roku 1961 ovšem vnitřek kaple vyhořel (a 1963 byla osmiboká stavba /oktogon/ s pětibokým chórkem zcela zbořena - pozn. překl.).
To, zda je po předchozích úvahách žádoucí obnovení úcty Kolomana "z Pivoně" u příležitosti jubilea budějovické diecéze, ponechává autor na samotném čtenáři těchto řádek. Jde totiž o to, nejde-li tu o typický příklad tzv. "putovního" či "dynamického" kultu světcova, v tomto případě vycházejícícho přímo z Rakouska, odkud vedla po staletí silně frekventovaná českobavorská říšská cesta na Klenčí (Klentsch) a ždánovskou farnost přes Waldmünchen až do Řezna, kam až pak lze sledovat jeho stopu.
Do opuštěné budějovické diecéze s jejími zpustošenými hroby německých souvěrců a krajanů vstoupil posléze v pravý čas na úsvitu duchovní obnovy a smíření našich dnů nový světec přímo rodovým původem ze Šumavy. Jako znamení doby a pronásledované církve zazářila na troskách minulosti postava prachatického rodáka Jana Nepomuka Neumanna slibem nového kněžství obráceného k jednotě společenství lidí na obou stranách hranice. Tato hranice sama brzy nato dostala po pádu nelidského režimu nový duchovní smysl: znovuspojovat totiž rozdělený svět a střed Evropy učinit příkladem tohoto duchovního sjednocení.
Každého z nás musí navíc potěšit, když se zánikem venkovského světa, s nímž odchází u mladší generace se starými obyčeji i úcta ke světcům rodného kraje, podaří se přece jen alespoň v jednotlivostech zachovat kus podobné tradice starého domova. I naši světci by měli zůstat mezi krajany živým předmětem trvalé úcty.
Nakonec i bez ní tyto symbolické postavy zůstávají v hlubším smyslu součástí tradice kraje, často byť i skrytými kořeny, z nichž každá současnost čerpá sílu a směr svého dalšího postupu.
Úcta ke světcům se nedá snad nějak uměle vytvořit. Lidové světce Šumavy zrodily prosby prostých lidí o přímluvu v nebesích a tíseň, která ty prosby vyvolala. Tak je tomu v případě svatého Vintíře i Jana z Nepomuku. I svatý biskup Jan Nepomuk Neumann se stal lidovým světcem vyhnaných šumavských krajanů díky tomu, že odpovídá svým původem i životním příběhem osudům statisíců.
Jubileum budějovické diecéze vedle velkých postav a dějů minulosti obrací však pozornost i ke zjevům kdysi lidovou vírou uctívaným, dnes ovšem po staletích téměř zapomenutým. Jedním z nich je právě blahoslavený Koloman z Pivoně či Ždánova.
Ačkoli úcta k němu je prastará, písemné zprávy, které o ní máme, pocházejí až z konce 18. století. Nacházejí se v už zmíněném kodexu pražského augustiniánského kláštera sv. Tomáše, který se po jeho zrušení komunistickou mocí dočasně ocitl ve fondech Státního ústředního archivu. Jde o katalog všech členů augustiniánského řádu, kteří po staletí v Čechách žili a působili. Kodex obsahuje i dějiny augustiniánských klášterů v Čechách, mezi nimi také dnes tak zpustlého kláštera pivoňského. Životopisy "českých" augustiniánů začínají pak právě blahoslaveným Kolomanem či jak je tu jeho jméno uvedeno: "Colmann, Chulmann oder Chulmatius".
I Johann Trajer ve svém už rovněž zmíněném popisu budějovické diecéze z roku 1862 podává zprávu o úctě bl. Kolomana. Konečně Hippolyt Randa zachycuje ve spise "Denkwürdigkeiten aus dem westlichen Böhmerwald", vytištěném roku 1873 v Domažlicích (Taus) a zachovaném dnes v pouhých několika málo exemplářích, putování ke Kolomanově kapli u Ždánova a celkem opakuje to, co o ní a bl. Kolomanovi uvedl před ním Trajer.
Kodex kláštera sv. Tomáše sepsal v letech 1793-1795 augustinián páter Pachomius Kreybich (1747-1805), který se pro dobu po roce 1604, kdy byla založena česká augustiniánská provincie, opírá o její dějiny vzniklé už v prvé půli 18. století, pro období starší pak o Codex Thomaeus, soubor dokumentů datovaných kolem roku 1400, jež se však o poustevníkovi nezmiňují. Odvolává se sice také na "Annales", ale v těch středověkých kronikách nebyla dodnes nalezena o Kolomanovi rovněž ani zmínka. Poněvadž byl P. Kreybich po celá léta převorem a vikářem pivoňského kláštera augustiniánů, čerpal své informace o bl. Kolomanovi i z živých tradic tamějším okolí a z kronik samotného kláštera, které však původem sotva sahají do časů před válkou třicetiletou a jsou tedy spíše svědectvím lidového podání, jak je klášter uchoval v písemné podobě.
Páter Kreybich podává tedy zprávu o blahoslaveném Kolomanovi (Colmannus, Culmann, Culmatius), který - asi kolem roku 1250 - žil jako příslušník pivoňského kláštera po několik let poustevnickým životem i v jeho okolí a po své smrti byl pohřben v jedné kapli klášterního kostela. Tato kaple s hrobem poustevníka, který byl uctíván jako světec, byla však husity zničena. Kreybich nás ovšem zpravuje ještě o dvou jiných poustevnících, dvou rodných bratřích, z nichž jeden žil údajně u kaple sv. Barbory blízko Horšovského Týna (Bischofteinitz) a druhý u Ždánova (farnost Klenčí pod Čerchovem) v lesíku zvaném Na Hrůbku.
Tento druhý poustevník se jmenoval rovněž Koloman a byl u své poustevny v místě řečeném Hrůbek také pohřben. O něm udává Trajer, že byl též příslušníkem pivoňského kláštera. Vedle jeho hrobu měla stát dřevěná boží muka, později nahražená kamennými. I tento poustevník ze Ždánova byl uctíván coby svatý podobně jako Koloman pivoňský. Jejich hroby se pak staly cílem četných poutníků. Trajer dokonce hovoří o blahoslavení ždánovského Kolomana, jehož ostatky byly brzy přeneseny do klášterního kostela v Pivoni a uloženy tam v jedné z kaplí. Jeho původní hrob přitom cílem mnoha poutníků i poté zůstal. Hippolyt Randa jen opakuje, co Trajer ve své zprávě udává.
Je nejvýš pravděpodobné, že ti dva poustevníci stejného, resp. podobného jména, kteří navíc žili ve stejnou dobu a náleželi ke stejnému klášteru v Pivoni, jsou jednou jedinou historickou postavou. Rozhodující význam pro zodpovězení otázky po historické identitě poustevníka Kolomana má pak postavení kaple, zasvěcené blahoslavenému poustevníkovi, v Hrůbku u Ždánova po roce 1680 na místě jeho původního hrobu.
Tato kaple totiž dokazuje, že úcta tohoto muže byla v augustiniánském řádu a mezi obyvatelstvem dosud živá. Tradice mají vždy své historické jádro, takže smíme považovat poustevníka Kolomana za jednu z mála postav Šumavy a celé budějovické diecéze, obdařovaných kdy úctou prokazovanou světcům. Zajímavé je i to, co páter Kreybich vypráví o stavbě zmíněné kaple, jak následuje volným přepisem z latinského originálu.
V roce 1665 totiž byl ustaven za převora kláštera v Pivoni páter Hyacint Langauf, původem ze slezské Nysy (Neisse). Získal si obzvláštní zásluhy o obnovu mariánského oltáře v pivoňském klášterním kostele. Kromě toho se mu podařilo v soudním procese s baronem Matyášem von Wunschwitz, pánem na Ronšperku (dnešních Poběžovicích - pozn. překl.), získat klášteru nazpět ves Valtířov (Waldersgrün). V řádu se těšil páter Langauf takovému uznání, že byl z Říma po dvakráte jmenován předsedou provinciální kapituly a roku 1679 byl pak řádovou provincií zvolen delegátem (s titulem definitor) na římskou generální kapitulu.
K cestě do Říma volil se svým průvodcem cestu přes moře (Jaderské?). Za této plavby udeřila bouře tak strašlivá, že hrozila lodi potopením a ani nikdo z námořníků už nevěřil v její záchranu. "Tu obrátil," píše páter Kreybich, "všecku svou důvěru k Bohu a k blahoslavenému Kolomanovi a slíbil, že dá postavit kapli k poctě poustevníkovi, pokud vyvázne živ a zdráv z tohoto nebezpečenství. A hle: netrvalo dlouho, běsnící vlny se utišily a bouře ustala."
Po šťastném návratu dosáhl páter Hyacint svolení pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna (von Wallenstein) a započal se stavbou kaple. Roku 1686 zasvětil tehdejší provinciál páter Alfons Hantsche kapli Panně Marii, Matce Útěchy a blahoslavenému Kolomanovi. Podle Trajera, který uvádí datum vysvěcení kaple "svatého" Kolomana, a to páterem Hyacintem Langaufem, už 23. května 1684, sem začaly proudit zástupy poutníků, zejména pak o třetí neděli po Svatém Duchu, kdy byl stanoven hlavní poutní den.
I po zrušení pivoňského kláštera za Josefa II. se poutě k blahoslavenému Kolomanovi udržely. Během staletí ovšem kaple značně zchátrala a až kolem roku 1860 byla z podnětu draženovské obce renovována a i uvnitř znovuzřízena se starobylým obrazem Černé Matky Boží na byzantském zlatém pozadí i zpodobením blahoslaveného Kolomana, vybavena mešním zařízením a 14. října 1860 opětně vysvěcena domažlickým děkanem a biskupským vikářem páterem Janem Fastrem.
Ještě schematismus budějovické diecéze z roku 1938 připomíná kapli blahoslaveného Kolomana u Ždánova. Umělecké památky Čech uvádějí, že vyhořela roku 1961. Kéž vedle svatého Vintíře i blahoslavený poustevník Koloman ze Ždánova a Pivoně žije i nadále ve zbožné paměti všech Šumavanů.

P.S. V tomto případě jde vlastně o spojení a úpravu hned několika textů na stejné téma: jednoho z Hoam!, kde vyšel na s. 122-123 ročníku 1978, dalšího z Heimatbote (jde o hlavičkovou mutaci Sudetendeutsche Zeitung) s datací 16. listopadu 1984, do třetice pak z čísla téhož listu ze dne 26. dubna 1985 (tady je jako Dichtlův spoluautor uveden i Paulus Sladek, rovněž svým vlastním textem a medailonem zastoupený na internetových stranách Kohoutího kříže). Za některé opakující se pasáže, byť i osvětlují problém z částečně jiného úhlu, je třeba poprosit čtenáře o shovívavou trpělivost. K postavě Kolomana, prvního patrona rakouského se 13. dubna 1992 vrátil uvedením na TV-kanálu 3SAT tříčtvrtěhodinový dokument Helmuta Birkhama pod titulem Irsko - země světců, z jehož obsahu citujeme: Koloman nebyl jediným poutníkem, který odešel do ciziny z rodného "zeleného ostrova". Na znamení pokání odcházeli mnozí Irové do exilu, kam s sebou přinášeli vysoce vyspělou křesťanskou kulturu. Coloman, Koloman, Kolman je asi jako Kilian, Kolonat, Columban irského původu a značí to, co německy "Zellenmann, Einsiedler, Mönch", tj. česky řeholník, poustevník, mnich. Tato jména přišla do našich končin s irskými mnichy. Po svatém Kolomanovi Rakouském se udržela i v Bavorsku křestní jména Kollmann, Kölbel, Kolbmann, v Uhrách pak se křestního jména Koloman, Kálmán používá po svatém králi Kolomanovi Uherském (†1114). Samo to keltské jméno je ve starobavorštině vykládáno jako "Kolben(=Knüppel)mann", tj. lidově " neotesanec, hulvát, drsný člověk".

S Hamerl in Boh Af da Nejschtiftz Gossn schlejchts Wossahamerl. Loung houn ih ouft zuagloust, ba da Nocht in Kamerl. Wos host ma dejn dazühla wülln? Ih houn gfroad dnoch: A Doif lejbt mi n Kinan und iahn Wossa in Boh. Mit die Ültan houmt Kina ih Doif valossn, sou tuat nix meah hamern in Boh af da Gossn - Mih ziemt ih höa s hiatzt wieda, s Hamerl, ba da Nocht! Kina va da Nejschtift houmt sih wieda oas gmocht.

Mlýnek na potoce Ten mlýnek klapával uprostřed polečnické návsi. Často jsem ho slýchával i v noci, jak něco povídá si. Co mi tím klapotem povědět měl? Radost chtěl mi udělat. Vidím tu ves plnou dětí, s tou vodou, s tím potokem si hrát. S dospělými i děti musely pak opustit tu ves a neuslyšíš klapat na potoce ten malý mlýnek dnes. Zdá se mi,že slyším ho znovu znít v noci,ten dávný mlýnek malý to polečnické děti si ho asi zase udělaly.

Slovníček: Gossn = místo uprostřed vsi, kudy tekl potok, mih ziemt = zdá se mi, Kina = děti, Doif=ves.

Když se malý potok, v němž kdysi žilo spousta raků a který protékal vesničkou Polečnicí (Neustift, česky též Kyselov či Společnice), za jarního tání rozvodňoval nebo míval i za letních dešťů víc vody, stavívali místní lidé pro zdejší děti na tom potoce malý hamr na způsob vodního mlýnku, který svým veselým klapotem ohlašoval nekonečný proud živé vody ze šumavských hor.

Někdejší soukenický rod Wozelků v Krumlově

Mezi krumlovskými cechy, které tu existovaly v době středověku a počínajícího novověku, zaujímal ten soukenický prvořadé místo a činil vlastně z Krumlova, nám všem tak nezapomenutelného, jakési soukenické městečko. Počínaje rokem 1430 byli oprávněni opatřovat své zboží pětilistou rožmberskou růží. Cechovní oltář ke cti sv. Jeronýma (v originále "hl. Hieronymus" - pozn. překl.) stál v kapli hřbitova při kostele sv. Víta. Soukenické rody těch časů, nebylo jich méně než 36, srovnaly přední fasády svých domů, v jejichž vysokých, prostorně klenutých místnostech promlouvaly svou řečí tkalcovské stavy, do fronty ulice zvané Soukenická (Tuchmachergasse).
Dne 27. února 1810 vstoupil sňatkem s Elisabeth, dcerou Johanna Antona Troggau, krumlovského měšťana a soukeníkam do tohoto města i soukeník Nikolaus Wozelka, rodem z Polné (Polna) u Německého Brodu (Deutschbrod, dnes Havlíčkův Brod - pozn. překl.), městečka, ležícího v oblasti od zrodu českého národního hnutí těžce zkoušeného německého jazykového ostrova kolem Jihlavy (Iglau). Ještě roku 1895 měla Polná německou školu. V rodině Troggauově zřejmě chyběl mužský dědic.
Po čtyři generace sloužil odtud soukenický, poté továrnický rod Wozelků svou textilní výrobou dobrému oblečení lidí v jižních Čechách i kolem. Jejich výrobky byly na vídeňské Světové výstavě roku 1873 odměněny čestným diplomem a na Krajinské výstavě (Regionalausstellung) v Budějovicích 1885 státní medailí, tj. oceněním vídeňského c.k. ministerstva obchodu.
"Wozulkaschtouf", jak se říkalo u nás doma v rodině, to bylo v selském šumavském okolí synonymum kvality, označení prvotřídní, nezničitelné a seriózní látky na nedělní a sváteční oděv pro všechna roční období, zejména pak ten určený mužskému světu. Snímky našich předků ze starého domova časů 19. a ještě téměř celé půle 20. století o tom vydávají svědectví. Středně velká hlavní budova továrny na sukno firmy Wozelka se nacházela v nádherné poloze při řece Vltavě pod kostelem sv. Víta (v originále "unterhalb St.-Veit-Bezirk" - pozn. překl.), a sice u starého Kájovského mostu (Gojauer Brücke, dnes most Dr. Edvarda Beneše - pozn. překl.).
Jez, který zadržoval vodu pohánějící tu soukenickou továrnu, odkazuje dál do starých časů. Kdysi tu pracovala papírna (Papiermühle) a uklidňující šumění jezu patřilo po staletí ke sváteční náladě bohoslužeb ve svatovítském kostele. Druhá tovární budova stála na Plešivci (Flößberg), obytný dům Wozelkovy rodiny se zahradou pak na Linecké ulici (Linzer Straße), všechno v příhodných vzdálenostech navzájem.
Po smrti Nikolause Wozelky převzal dědictví po otci jeho syn Franz (I.), soukeník jako on, narozený už v Krumlově 11. listopadu 1811. V manželství vstoupil s krumlovskou měšťanskou dcerou Mariannou Dieblovou. Svatba se konala někdy před rokem 1848. Dieblovi měli naproti hlavní budově továrny na druhé straně ulice při Kájovském mostě dům, který nakonec poskytli k charitativním účelům. Byl tu sirotčinec, později domov nemajetných studentů kněžství ve vlastnictví "Bischof-Neumann-Werk".
Stará tovaryšská vandrovní knížka, cenný kousek rodinného dědictví, byla naštěstí zachráněna při odsunu německých obyvatel Krumlova po roce 1945. Sem lze zařadit i zajímavý dokument, který jsem nemohl sice spatřit, ale chci o něm povědět. Franz Wozelka byl vysoce váženým občanem a zdatným obchodníkem, kterého uměl ocenit i kníže Jan Adolf ze Schwarzenberka (Johann Adolf zu Schwarzenberg), jehož rodina sídlila až do roku 1848 tady na zámku v Krumlově. Dva roky poté, co došlo k jejich odchodu do Třeboně (Wittingau), obrátil se odtud kníže na teprve devětatřicetiletého soukeníka a podnikatele s výzvou, zda by nepřevzal úřad prozatímního velitele (v originále "das Amt eines Interimskommandanten" - pozn. překl.) krumlovské Národní gardy (Nationalgarde), který kníže dosud zastával. Při této příležitosti se odvolává na "počestnou pověst a zaslouženou důvěru" ("der ehrenhafte Ruf und das verdiente Vertrauen"), které Wozelka už jako hejtman téže gardy požívá. V roce 1945 rovněž zachráněném dopise Franzi Wozelkovi se píše: "Se srdečným díkem za poskytnutí úvěru a nejsrdečnějším pozdravem princ Karel Jindřich Schwarzenberg" (v originále "Mit herzlichem Danke für Kreditgewährung und herzlichsten Grüßen Prinz Karl Heinrich Schwarzenberg."). Sem pravděpodobně patří i předání modlitební knihy z majetku posledního Rožmberka Petra Voka, který zemřel v roce 1611, jako daru, opatrovaného rodinou Wozelkovou jako vzácná památka a po roce 1945 přeneseného také do bezpečí. Celý ten příběh by si zasloužil zvláštního pojednání.
Následovníkem Franze (I.) byl jeho stejnojmenný syn Franz (II.), který se narodil v Krumlově 13. listopadu 1848. Před rokem 1876 si vzal za ženu Katharinu Schmidtovou, jejímž otcem byl v Chebu (Eger) narozený krumlovský měšťan a cajkář (Zeugmacher) Primian Vinzenz Schmidt, který se sem do Krumlova přiženil 1843; známe i zaměstnání Schmidtova otce v Chebu, kde byl měšťanem a mistrem tkalcovským (Leinenwebermeister). Majitelé továrny se nyní označovali jako "Gebrüder Wozelka" (tj. "bratří Wozelkové").
V jednom dalším zachráněném rodinném dokumentu, totiž v dopise střeleckému hejtmanovi (Schützenhauptmann) Franzi Wozelkovi, sepsaném v knížecí kanceláři ve Vídni a končícím dodatkem knížete samého, je řeč o tom, že se paní kněžna už těší na to, jak 31. května bude moci přijmout delegaci krumlovského střeleckého sboru. Ve zmíněném dodatku se dovídáme o přijetí Franze Wozelky knížetem v Kunžvartě (Kuschwarda, dnešní Strážný - pozn. překl.), o špatném počasí a o jednom "nelaskavém tetřevu" (v originále "von einem unliebenswürdigen Auerhahn" - pozn. překl.). Zřejmě byl krumlovský soukenický fabrikant u knížete loveckým hostem. Franz Wozelka zemřel v Krumlově teprve 62 let stár.
Po jeho smrti převzal syn Franz - to křestní jméno se teď stalo rodinnou tradicí - dědictví po otci. Narodil se mu v Krumlově 20. října 1876. Roku 1908 uzavřel - jako poslední z podnikatelské dynastie Wozelkových - také v Krumlově manželský svazek s Marií Theresií Kerschbaumovou. Nejstarší z Kerschbaumů, kteří se usadili na Šumavě, byl Johann Kerschbaum z bavorského Fürthu (narodil se tam 19. května 1781), který prý přišel do Prachatic hledat nový domov spolu s pozdějším otcem svatého biskupa Johanna Nepomuka Neumanna Philippem Neumannem. Z Wozelkova šťastného manželství s Marií Theresií vzešly 4 dcery. V rodině zůstal uchován konečně i dokument o vojenské službě Franze (III.) Wozelky, výstupní certifikát, jak byl dotyčnému vystaven ve Vídni dne 31. prosince 1908. Dvaatřicetiletý c.k. poručík (Leutnant) neaktivní složky pěšího regimentu domobrany (Landwehr) č. 29 v Budějovicích, nositel jubilejní pamětní medaile, sloužil podle tohoto dokumentu 10 roků a 3 měsíce (z toho 8 let v záloze) v c.k. vojsku (Heer) a 2 roky (mimo aktivní službu) v c.k. domobraně "s dobrými služebními výsledky" ("in guter Dienstleistung"). Na jeho žádost bylo mu nyní uděleno svolení k odchodu z domobrany. Když však vypukla první světová válka, musel být Franz Wozelka opět na místě. O veškeré tragice, která nakonec na zdatného muže, celou jeho rodinu, podnik i jmění, podává zprávu jeden z jeho potomků:
"Franz Wozelka se vrátil z války s průstřelem plic; dále hnisající rána vedla roku 1924 k jeho skonu. Továrna byla až do válečné porážky ve velké míře zaměstnána zakázkami ministerstva války na dodávky vojenského sukna. Nemocnému muži chyběly síly k přestavbě podniku poté, co se od nové české moci nedal nijaký podobný zájem očekávat a výroba chřadla. Jeho od přírody tělesně postižený bratr nebyl zdá se schopen chopit se iniciativy k dalšímu řízení a modernizaci závodu, který byl tak v roce zrušen. Až na domovní čísla 48-50 na Linecké ulici musely být všechny nemovitosti prodány, aby tak byly pokryty úvěry při městské spořitelně (Stadtsparkasse). Zahrada za továrnou pod svatovítským kostelem, zvaná "Rahm" (tj. "rám" - pozn. překl.), byla zakoupena zetěm Franzem Tschunko, čímž zůstala v majetku rodiny. Jméno zahrady pochází od dlouhých sušicích rámů postavených ve volném povětří na jednotlivých terasách pro vyrobené sukno po jeho barvení."
Životem těžce zkoušená paní Maria Theresia Wozelková, která po vyhnání žila v péči své dcery Elfriede a zetě Erwina Hempela, zemřela posléze v roce 1961 v Lohof u Mnichova (München).

Unsere Heimat : Die Stadt Krummau an der Moldau im Böhmerwald, s. 374-376

Hoalruck Am Pawlatsch bleahant lejtzti Bleamül und sa olds Hulz lehazt nou d Wöüm. Da Hoalruck mid san schloran Tihül bold hod a uiss friedla vaföümt. Wia gschneall is in an ian Lejbm uiss goa, an iada Suma, ea is gwejn. Ih bitt, Hea, tua die nou gschejngtn Joah a wejng mit Dan Hoalruck vagrejn!	Podzimní mlha na horách Pavlač chalupy do posledka kvete i staré dřevo teplem ještě dýchá. A horská mlha šlojíř nad vším světem tu v rodných horách rozprostírá zticha. Jak rychle s životem je konec, Bože, a každým létem tomu všemu blíž. Dej, Pane, dnům, z nichž je můj podzim složen, ten závoj, jím je korunovat smíš.
Glaube und Heimat,1982, č. 11, s. 2
Slovníček (převod do spisovné němčiny) : Am Söller blühn die letzten Sommerblumen, / dem alten Holz behagt die späte Wärme. / Der Höhenrauch wird wie mit Schleiertüchern / der Heimat Berge friedlich bald verbrämen. // Wie schnell ist doch im Leben alles zu Ende, / ein jeder Sommer, eh er noch gewesen. / Ich bitte, Herr, lass die uns noch geschenkten Jahre / ein wenig nur mit deinem Höhenrauch bekrönen.
P.S. V nářečí, samotným autorem označeném za "Stifterovo", tj. ono, pro něž se mladému Adalberovi kdysi v Kremsmünsteru prý spolužáci smáli a v němž se pro odlehlost kraje nejen uchovaly zvláště starobylé rysy, ale i mísily hraničící vlivy dialektu bavorského i rakouského, byla tato báseň otištěna ve sborníku Die Mundartdichtung aus dem Böhmerwald. Anton Riedl v něm představil kromě Dichtlovy tvorbu 50 dalších šumavských autorů.
Unsa lejtzta Houfhund Dejs dalejbt houmt, tuats nou weh, wos s' Gviegl, d' Kotzn und d' Hunt alloa houmt zan leidn ghot i di valossna Häusa. 's Gviegl wejnns dou bold fuacht hom, 's ouna is ouft vawüldat; a Kotz mejchat ban Haus bleibm und da Hund geen san Herrn dean. Nohan Pocka sitzt d' Muada mod af da Bejng, kimmt da Hund, load san Koupf in iahra Hejnt, schaut's loung, loung ou, wia sist nia. Um siebmi früah in Tog draf is zan Obschiednejma gwejn. D' Muda hod nou s' Haus ei'gschprejngt. Da Hund is niema zan sehg'n.	Poslední pes z našeho dvora Ty z nás, co prožili ten čas, eště moří stesk, co asi naše němá tvář, ty kočky a psi taky, co asi jen mušeli vytrpět tam sami v těch náma vopuštěnejch staveních. Co nevodvedli cizí lidi pryč, většinou zdivočelo; kočka by ale ráda zvostala při domě a pes by rád dál sloužil svýmu pánu. Když maminka, to už jsme měli sbalíno, seděla na lavičce před domem, přišel ten náš pes, položil hlavu na její ruce a hleděl dlouze k ní nahoru, jako nihdáž dosavád. V sedum ráno den nato nám nadešel čas vodchodu. Maminka svěcenou vodou eště vykropila dům. Ten pes už vidět ale nebyl.
T. Woldrich, Wie 's daheim war : Erinnerungen an Oberplan im Böhmerwald (1997), s. 91
Slovníček: dejs dalejbt houmt = těm, co to zažili, Gviegl = drůbež, domácí zvířata vůbec, wejnns bold fuacht hom = byli brzy odvedeni pryč,'s ouna = jiní, dean = sloužit, nohan Pocka = po sbalení, mod af da Bejng' = unaveně na lavičce, Hejnt = ruce, sist nia = jinak nikdy, Obschiednejma = rozloučení, ei'gschprejngt = vykropila (svěcenou vodou), niema zan sehg'n = víc nebyl k vidění.
P.S. Překlad jsem dovedl do konce kvůli některým výrazům obtížným i díky Dichtlově osobité transkripci až pomocí Paula Praxla, kterému chci právě těmi verši česky poděkovat.
S'heilige Brünnl das Wallfahrtkirchlein von Chrobold im Böhmerwald Steil am Hang das Kirchlein zart, Zufluchtsort von besonderer Art. Im Kreise breiten sich Hügel und Tal, die Wälder und Wiesen ohne Zahl. Durch eine herrliche Lindenallee die Prozessionen gingen, es werden sich alle noch daran erinnern. zum heiligen Brünnl, das Stätte der Wallfahrer war, zu ihm zogen die Menschen Jahr für Jahr. Im Steinbildstock das Marienbild, war für uns alle Schutz und Schild. Darunter ein kleines Brünnlein floss, jeder Besucher das kühlende Wasser genoss, das zudem noch heilende Wirkung versprach, oder sogar bei Augenleiden half. Jeder, der zu Maria mit seinen Anliegen kam, Zuversicht und Hoffnung mit nach Hause nahm. Dann wurden wir aus der Heimat vertrieben, nur die Erinnerung ist uns geblieben. Ohn' Hab und Gut mussten wir gehn, welch großes Unrecht ist uns geschehn. Da wir noch einmal kurz vor Maria standen und unseren Blick ihrem Bilde zuwandten, in unseres Kirchleins trauten Raum, draußen umrauscht vom Lindenbaum. Die Äcker, die Heide, der Goldbach dazu, wie weh ist Sehnsucht - ohne Rast und Ruh'. Der heilige Zufluchtsort selig und schön, wird wohl immerin unseren Herzen bestehn. Wir kehren in der Erinnerung zur Heimat zurück, welche Gnade, welch Freude, welch seliges Glück.	Posvátný pramen u šumavské mariánské poutní kaple v Chrobolech Kostelík a dolů prudký svah, tiché místo nebi na dosah. Údolí a vrchy činí kolem kruh, lesy, luka, provoněný vzduch. Procesí sem kráčívala stinnou alejí, vůní lip vzpomínky dodnes duši zahřejí. Posvátný pramen, místo dávné poutě, po letech ještě lidé vzpomenou tě. Kamenná boží muka, kolem nichž muselo se jít, nesla obraz Matky Boží coby ochranu a štít. Pod nimi ze země tryskal pramínek, každý nabral z něho vody, chladí dosud z hloubi vzpomínek. Oční nemoci prý léčil, hojil rány, prosící tu brala Matka do ochrany. Každý, kdo sem za ní s prosbou přispěchal, domů naději a důvěru si vzal. Potom vyhnali nás z rodné končiny, domov ve vzpomínce září, provždy samojediný. Jako by nám vzali všechno, tehdy z Šumavy když nám kázalo jít kruté bezpráví. Před obrazem Matky ještě mnozí zastavili, slzou nejednou se oči zarosily. Plný naposledy byl náš tichý kostelík, na rozloučenou jenom ty lípy šuměly. Ta pole, ty stráně, Zlatý potok k tomu, jak nás vyprovázely, zas volají nás domů. Místo svaté krásy, my s sebou vzali si tě, navždy v našich srdcích budeš trvat skrytě. Vracíme se k tobě ve vzpomínce zpátky, k místu radosti a štěstí, k Srdci Božské Matky.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1997, č. 5, s. 217
P.S. Poutní kostel v lese u Chrobol na jaře roku 2000 dosud stojí. Má propadlou střechu a je zevnitř i zevně zpustlý. Jen ta v textu básně zmíněná boží muka u pramene jsou ve výklenku obílena a ozdobena obrázkem Madony a květy.
In Uaäjl sa Betbüachl Za die aussabrochdn Sochan gheacht s Betbüachl van Uaäjl. Sa Noum is ahigschriebm unds Joah: Ochtzejhunadnejazwoanzgi. Hüzani Dejcküln, mit Lejda üwazougni, i da Schreibschrift is s druckt, mit ogschtoissni Ejckan, a Kie hod drin amol gfiezlt. Wounn ma hoacht gschiacht, s Hoamweh peinint, oft gloung ih zrechtawal danoh; ih bet dis oa und dis ouna va die nejadreißg Gebeda. - Da Uaäjl bett uiwei mid, a s Fostnliad hear i singa: "Lass mich deine Leiden singen", und gschpüa, wiar uns da Heilound trest. Sa Grob dahoamt in Schtui is gschejndt. Sa guada Geist lejbt owa fuacht, a Füasprejcha füa uns ulli, sani Nachfoahra i da Frejmt. S lejtzti Gebet is s Te Deum. Sa Lejbm is i dejn ausglunga. A unsa Wejg muass so ejntn: mi n Kreiz zan Liacht, ban Groißn Goud.	Pradědova modlicí knížka K těm věcem, které se mi podařilo zachránit, patří modlicí knížka pradědova. Je v ní vepsáno jeho jméno a rok 1829. Dřevěné desky kůží potažené, psacím písmem tištěná, v rozích otrhaná, nějaké děcko se do ní pokoušelo psát. Když je mi těžko u srdce, když mě mučí stesk po domově, beru ho často do rukou; odříkávám si jednou či druhou z těch devětatřiceti modliteb. Praděd se modlí vždycky se mnou spolu, slyším ho zpívat postní píseň "Lass mich deine Leiden singen" a cítím, jak nás Spasitel utěšuje. Jeho hrob doma v Polné je zhanoben. Jeho dobrý duch však žije dál, přimlouvá se za nás za všechny, své potomky v cizí zemi. Modlitbou poslední je Bože, chválíme Tebe. Jeho život v ni vyzněl. I naše cesta musí tak končit: od kříže ke světlu, k velikému Bohu.
Glaube und Heimat, 1979, č. 11, s. 12
Slovníček: za die aussabrochdn Sochan = k zachráněným věcem, gheacht = patří, Uaäjl = pradědeček, Noum = jméno, ahigschriebm = vepsáno, Joah = rok, ochtzejhunadnejazwoanzgi = osmnáct set devětadvacet, hüzani = dřevěný, Dejcküln = destičky, Lejda = kůže, ogschtoissni = opotřebovaný, Kie = dítě, gfiezlt = psalo, wounn ma hoacht geschiecht = když je mi těžko, gloung ih zrechtawal danoh = sáhnu právě po něm, dis oa und dis ouna = tu jednu i tu druhou, nejadreißg = devětatřicet, bett uiwei mit = modlí se vždycky spolu, hear i = slyším, gschpüa = cítím, trest = utěšuje, dahoamt in Schtui = doma v Polné (Stein), gschejndt = zhanoben, Füasprejcha = přímluvce, ulli = všichni, füa sani Nachfoahra i da Frejmt = za své potomky v cizině, lejtzti = poslední, sa Lejbm = jeho život, ausglunga = vyzněl, Wejg = cesta, ejntn = končit, mi n Kreiz zan Liacht = s křížem ke světlu, ban Groißn Goud = při velkém Bohu.
P.S. "Lass mich deine Leiden singen" je skladbou Johanna Michaela Haydna (1737-1806). "Te Deum laudamus" je ambrosiánský hymnus, za jehož autora bývá někdy považován Nicetas z Remesiany (5. století). K překladu nářeční básně je třeba dodat, že originál v časopiseckém otištění autor zcela výjimečně doprovodil i spisovnou verzí a sestavení slovníčku mi tak opravdu nebývale usnadnil.

In Hinaus dahoamt Af da Sunnseitn is in Hinaus nejbm da Roisnschtaudn ban Brunn an iads Joah s eascht awa Flejckckül gwejn, mid ara lejbmwoama Sunn. Das ih s do oamol üwasegn häd zan hiegej, ih moa, nid leicht; houn mih mi n Schou af die schej Hoamad af s hali Oistaliacht gfreid. S old Schroihdoh troupfazt va n Schneewossa, s Wintamounad is bold goa. Van Boh hea gloupfmt d Wossaradl, schreit s easchti Wüldantnpoa.	Předjaří u nás doma Na slunečný straně stavení u šípkovýho kře tam při studně každym rokem na místečku bez sněhu vyhřívávali sme se poprvně. Dyž se tak zpátky vohlídnu, je dávno to, jakáž pomoc; celičkej domov třpytí se mi v záři Velikonoc. Z doškový střechy kape sníh, zimy je konec. Už jaro hřeje tě a na potoce klape vodní mlejnek, že pár divokejch kačen přiletěl.
Glaube und Heimat, 1983, č. 2, s. 7
Slovníček: Hinaus = předjaří, awa = bez sněhu (aper), Roisnschtaudn = keř plané šípkové růže, troupfazn = kapat, Wossaradl = vodní mlýnek.
P.S. Báseň je v témže čísle Glaube und Heimat provázena článkem autora o jeho pojetí nářeční poezie a nářeční transkripce.
Im Wold Im Wold schteht a zsoumgfollns Gschlöussl. In oldn Buaggachtl, ba da Maur, blüahant ulliwei nou d' Schträussl, wia s hod a Gschloussfrau amol baut. Im Wold hant ela Schtoahaffm. Dos hant unsari Häusa gwejn. Wüldi Roisna, Hullasteudna, Hauswuazna, Brejmissl danejbm.	Tam v lese Tam v lese stojí hradní zřícenina a někde v koutě při zdi, vlastně na ní, kvete až dosud květina, je jiná, divná, sázela ji ta dávná hradní paní. Tam v tom lese dál kamení se kupí. Jediná naše ves snad nezvostala živá. Divoký růže, starý černý bezy, netřesk a všudy až tma po kopřivách.
Böhmerwäldler Heimatbuch, 1981, s. 341
Slovníček: zsoummgfollns = zřícený, sesutý, Buaggachtl = hradní zahrádka, Maur = zeď, ulliwei = pořád, stále ještě, Schträussl = kytička, amol baut = jednou pěstovala, Schtoahaffm = hromada kamení, Häusa = domy, wüldi Roisna = plané růže, Hullastaudna = bezové keře, Hauswuazna = netřesky, Brejmissl = kopřivy, danejbm = vedle.
Steiner Totentanz Aniads Mol i da Neujoahnocht no zwüfi, wounn d Uah gschlogn, gejngant ullisoud genoupfa, dej ma wiad in Freidhouf trogn. I die lounga Wintanachtn bis afzlejtzt hot mas dazühlt; und a d Mar van an oldn Pfoahean wiar a hod sa Lejbm vaschpült. Dea hods nid glaubt, dass souwos gad. Wia d Nocht is dagwejn, geht ar i d Kira, doungt und bitt. Gounz schtad woacht ar afm Prejdinschtuahl. Wia d Uah hod zwüfi ausgschlogn ghod, lous! hintan Olta trett wea. Und sou wia ban Genoupfagej sou wiar a klouni Kreuzschoa kejmans dahea. Kinein weisns ejtla holns in Oaman goa die Oldn, Mittlani und Jungi, füan Pfoahean ulli kejnntboa. Deas oufüacht, is a schtouka Mou; dejn kinad a nid neja. Eascht wiana s Ewi Liacht ouscheid, is a genau zan kejna. Ea seast is dos! Hiatzt deutt a hea! Dos is füan Pfoahean zgwoldi; ea wiad schwo, voa Schrocka schtübt a, dos Joah da easchti Toidi.	Tanec mrtvých v Polné na Šumavě Jednou prej, v noc na Nový rok, když půlnoc vodbila, ti v kostele se sejdou, loni co smrt skosila. Za dlouhejch zimních nocí eště teď se povídá vo jednom starym knězi, co konec svůj tak uhlídal. Ten nevěřil tomu všemu. I šel, jak ta noc nastala, tiše modlit se do kostela, kazatelna ho skrejvala. Dvanáctá vtom z věže bije a vod voltáře vidí: Hle! malej houfec prosebníků jak řadou pod nim tiše de. Za ruku svoje děti vedou maličký nesou v náruči, starý i mladý poznal všecky farář, jak měl je na vočích. Strach ale vzal silnýho muže, nikdo jeho že nevidí, a když rozžne se světlo věčný, je tu zas prázdno, bez lidí. Hle, co se stalo! Pomyslete, že i farář tu dokonal hrůzou a toho roku prvym mrtvym se v Polnej takto stal.
Hoam!, 1975, č. 1, s. 15
Slovníček: zwüfi = 12, Uah = hodiny, Mar = zkazka, Pfoahea = farář, vaschpült = prohrál, Lejbm = život, Kira = kostel, schtad = tiše, Prejdinschtual = kazatelna, Olta = oltář, Genoupfagej = bohoslužebný úkon obcházení oltáře, Kreuzschoa = prosebné procesí, kejmans dahea = přicházejí sem, weisns = vedou za ruku, in Oaman = v náručí, kejnntboa = poznatelný, schtoaka = silný, Moa = muž, eascht wiana = teprve když, ea wiad schwo = udělalo se mu těžko, Schrocka = hrůza, easchti = první.

Vítkův Kámen a Vítkův Hrádek

Z jihočeských hradů jeden z nejstarších

Území někdejšího panství Vítkův Kámen s lesním hradem zvaným i Vítkův Hrádek (Wittinghausen, Witgenstein) a farnosti Rychnůvek (Deutsch Reichenau) s jejími šestnácti farními osadami, k nimž až doposledka patřila i osada Vítkův Kámen-Svatý Tomáš (Wittinghausen-Sankt Thoma), uchovávalo v sobě od věků ráz jakési vzácně příznačné středověké harmonie. Co se týká prvních písemných zmínek o jednotlivých jeho obývaných místech, vysvítá z nich následující pořadí, které zároveň odráží průběh převážně německé kolonizace okolí lesního hrádku: Wittinghausen (Vítkův Hrádek) 1277, Ottenschlag (Otov) 1230-1240, Rosenau Stadelbauernhof (později viz Rožnov) 1341, Hadernta l (později viz Horní Markov) 1348, Asang (Jasánky) 1379, Berneck (Pernek) 1379, Deutsch Reichenau (Rychnůvek) 1379, Muckenschlag 1379, Multerberg (ves zanikla pod českým jménem Mezilesí po druhé světové válce) 1379, Obermarkschlag (Horní Markov) 1379, Oberuresch (Horní Ureš) 1379, Reiterschlag (dnes Pasečná) 1379, Untermarkschlag (Dolní Markov) 1379, Fuchsschlag 1379, Glashut 1379, Hahnermühle 1379, Klackmühle (Hadmarstein) 1379, Strathof bei Haderntal (později viz Horní Markov) 1379. Osada Linden (Linda) není roku 1379 mezi všemi tehdy jmenovanými uvedena: buď je to Fuchsschlag - Linda měla při sobě samotu Fuchshof - nebo Glashut. Jméno Linden se objevuje teprve roku 1500. Tak je zřejmé, že na tomto území existovala už dříve sklářská huť. Všechny k roku 1379 ve výčtu uvedené vsi byly nového založení, a to i ona pod názvem Rosenau Stadelbauernhof, ačkoli ta jako usedlost existovala už po více než 30 let. Na osidlování území "německé rychty" se podílely ze sousedství tyto hornorakouští páni a panské rody: Heinrich der Schütz, Simon Nimmervoll, Hauzenbergové, Hugenbergové, Jauchenbergové a Lenzendörferové, kterým vesměs připadla na tom území i léna, také mlýny. Neuvedené osady Lindener Waldhäuser (Lindské Chalupy), Multerberger Waldhäuser (Multerberské Lesní Domky) a Rosenhügel (Růžový Vrch) vznikly teprve později.
Trajer ve svém popisu českobudějovické diecéze z roku 1862 vypočítává jako zvláštní místní části ještě tyto samoty: Murau, Schmiedmühle při Jasánkách, Trompelmühle při Perneku, Tlaxmühle při Muckenschlagu, Holzmühle při Multerbergu, Haderntal a Strassbauer při Horním Markově, Hohnerhof, Käfermühle, Reichenauermühle a Eisenhammer při Rychnůvku, Reut a Lugmühle při Otově a Löffler na louce při Svatém Tomáši. Prastaré vztahy k Vítkovu Hrádku se zdá mít frymburská farní osada Hruštice (Wadetstift), jinak rodiště německého šumavského nářečního básníka Matthiase Hofbauera (1872-1945), jehož dialektu věnoval významnou studii básník a jazykovědec Heinrich Micko (1899-1939). Hruštice leží z frymburských farních osad Svatému Tomáši nejblíž, na úpatí Tomášského vrchu, ovšem na druhém břehu Vltavy (dnes ovšem Lipenského jezera - pozn. překl.) a Hruštičtí nebyli frymburskému faráři povinni desátkem. Zato den posvěcení kostela slavili na den Jména Panny Marie 12. září spolu se Svatotomášskými. I místní označení Totenweg by poukazovalo na starou příslušnost osady ke hřbitovu ve Svatém Tomáši. Historik Dr. Valentin Schmidt považuje Hruštice (první zmínka 1317) za založení rožmberského purkrabího Václava z Vyšného (či také z Višně/Weichseln - pozn. překl., 1289-1317), který snad mohl zastávat i funkci purkrabího na Vítkově Hrádku.
S lidským osídlením při hrádku se dá následně očekávat i nastolení duchovní správy. I když domu Božímu na Vítkově Kameni předchází v okolí řada písemných zmínek o jiných kostelích a kaplích, počínajíc Přídolím (Prietal) 1220, lze předpokládat, že obyvatelé odlehlého lesního hradu, malého podhradí a v okolí stále přibývajících lidských sídel byli od počátku v dosahu místní duchovní péče. Kostel na Vítkově Kameni však je prvně zmiňován teprve před rokem 1347. V Českém Krumlově slyšíme roku 1334 o hradní kapli, v Rožmberku nad Vltavou roku 1356. Zda duchovní péče užívala na Vítkově Hrádku nějakou kapli přímo v hradním areálu či samostatného kostelíka vně jeho hradeb, který by byl předchůdcečm dodnes existující svatyně ve Svatém Tomáši, nebylo dosud zjištěno. Místo bohoslužeb muselo být vysvěceno, a to zřejmě biskupem pasovským, k jehož diecézi území přinejmenším až do hraničního vymezení 1255 (rozuměj až k toku Vltavy dotud - pozn.překl.) patřilo. Od tohoto data ležel sice Vítkův Hrádek v dosahu pravomoci pražského biskupství, ale církevně právní následky této změny se prosadily a prosazují i dnes zpravidla teprve až během let následujících. V roce 1347 (1348) se Vítkův Kámen (zde Witgenstein!) objevuje už jako farnost s kostelem ke cti Utrpení Našeho Spasitele Ježíše Krista a jednou kněžskou silou, tj. tolik co farářem. Dodnes nese osada pod Vítkovým Hrádkem, v roce 1862 čítající 18 domů se 165 obyvateli, jméno Svatý Tomáš. Z dalekého sousedství, dokonce až z mé rodné Polečnice (Neustift) například, bývala vidět ta věž nahoře na lesním hřebeni, které jsme říkali právě tímto jménem. Patřilo snad světci, jemuž byla kdysi zasvěcena i první, ještě hradní kaple? Zachovala se nám i jména kněží z raných dob kostela ve Svatém Tomáši: před rokem 1361 to byl Jakub (Jakob), po tom roce pak Linhart (Leonhard).
22. listopadu 1277 zaznamenáváme v listinách prvou zmínku o Curia Witigonis, zboží Vítkův Hrádek, v souvislosti s cisterciáckým klášterem vyšebrodským. Jde o poslední vůli Vítka z Krumlova, právě toho roku zesnulého. Byl to bratr už 1272 skonavšího krumlovského hradního pána Budivoje. Ze skutečnosti, že po Budivojovi se stal pánem na Krumlově jeho syn Záviš z Falkenštejna (+ 1290), vyplývá, že Vítkův Hrádek byl tehdy přiřčen bratru rožmberského vladaře z krátce trvající vedlejší krumlovské rodové linie.
15. srpna 1347 určují Petr z Rožmberka (+ 1348), jeho choť Kateřina, jakož i jeho synové Petr a Jošt farnímu kostelu na Vítkově Kameni dávky ode dvou poddaných z Haderntalu (pozdější Horní Markov) na udržování věčného světla. To ovšem předpokládá farní kostel s trvalým duchovním správcem. Jistě byl kostel na Vítkově Kameni, byť i skrovně, dotován. Ještě roku 1862 mu příslušela 3 jitra a 1565 sáhů luk v okolí. V roce 1384 se objevuje poprvé v oblasti hradu zmínka o druhé farnosti, jmenovitě rychnůvecké. Byla zřízena proto, aby lidé z níže položených sídel byli ušetřeni strastiplné cesta do vrchu k horskému kostelu. Trajer uvádí ve svém popisu diecéze o farnosti Německý Rychnov (Rychnůvek, Deutsch Reichenau) : duchovní služba je pro chladné klima a dalece roztroušené zdejší osady obtížná.
Poměry, za nichž Vítkův Hrádek v mocenské državě Vítkovců hrál původně významnou roli, se ovšem během času měnily. Sloužil-li hrad v lesích zprvu za obydlí samému stavebníkovi, jednomu z obou bratří Vítků či oběma společně, tj. Vítkovi staršímu (+ 1236), pozdějšímu stavebníkovi hradu Český Krumlov, i Vítku mladšímu (+ 1236), pozdějšímu stavebníkovi hradu Rožmberk nad Vltavou, o půl století později byl panským sídlem vnukovi prvého z nich, tedy Vítku z Krumlova (+ 1277) : to on byl, jak už zmíněno, bratrem krumlovského vladaře Budivoje. Z okolnosti, že v majetkovém nároku na Vítkův Hrádek stáli krumlovští Vítkovci na místě prvním, dalo by se vposledku dovozovat, že Vítek starší byl i stavebníkem lesního hradu samého. Časem na něm pro jeho odlehlost žádní z Vítkovců nepobývali. Krumlov byl, jak už je v literatuře dávno zmíněno, založen jako dvojhradí. Na lesním hrádku sídlili pak jejich vzdálenější příbuzní jako purkrabí.
K nim patřil, jak nás zpravuje listina ze 14. srpna 1412, Petr Harrach. Dvanáct let předtím, roku 1400, měl Vítkův Hrádek na krátký čas vysoce postaveného hosta, totiž českého krále Václava IV. z rodu Lucemburků, ovšem v roli zajatce pana Jindřicha z Rožmberka, který ho sem dal převézt cestou z Českého Krumlova přes Vítkův Hrádek do rakouského hradu Wildberg v úvalu zvaném Haselgraben na sever od Lince. Mezi 39 Vítkovci a jejich příbuznými, kteří nalezli poslední odpočinek v kryptě cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, jsou i tři Harrachové, Wohunk (Bohuněk) z Harrachu (+ 1235), Dietrich (Dětřich) z Harrachu (+ 1336) a jeho manželka Kunigunde (Kunhuta †1328). Pozdější říšská hrabata z Harrachu odvozují své rodové jméno od někdejší tvrze zaniklé vsi Hora (Horra) ve farnosti Rožmitál na Šumavě (Rosental) a jsou tedy šumavského původu. Poněvadž jde o rod v historické paměti u nás dosud živý, uveďme tu některé z jeho významnějších členů: jeden z Harrachů byl pražským arcibiskupem a kardinálem, jiný Harrach byl Valdštejnovým tchánem, jedna členka rodu, přešlého mezitím k protestantské víře, byla manželkou pruského krále Bedřicha Viléma III.. Poslední z rodu, kdo ve svých rukou soustřeďoval rakouské i české majetky, totiž Hans Harrach, zemřel jako voják wehrmachtu v zajetí roku 1945. Po dělení majetku, které následovalo po jeho úmrtí, přešlo panství Rohrau v Dolním Rakousku a slavná obrazová galerie, v níž bylo roku 1895 na 400 obrazů a která do té doby zůstávala ve vídeňském paláci rodu Harrachů, na vdovu a dceru, provdanou Waldburg Zeil, dolnorakouské panství Prugg a vídeňský palác sám pak na bratrance Ernsta Leonharda Harracha. Obrazová galerie byla přenesena do Rohrau.
O majetkovém držení panství Vítkův Kámen v 15. století nám podávají zprávu dvě dochované listiny. 9. srpna 1427 prodává Oldřich II. z Rožmberka Vítkův Hrádek a zboží Vítkův Kámen svému švagrovi Reinprechtovi von Wallsee. 4. dubna 1465 zavazuje se Oldřichův syn Jan z Rožmberka, že znovu vydá Reinprechtem von Wallsee mu dočasně v zástvu mu daný hrad. Začátkem 17. století vyhasl rod Vítkovců pány z Rožmberka, přičemž první krumlovská linie vymřela jak známo vlastně už roku 1302. Za 380 let si rod pánů z Růže získal vynikající zásluhy o kulturní rozvoj jižních Čech a celé Šumavy. Roku 1602 prodal Petr Vok českokrumlovské panství císaři Rudolfu II.. Tak se stal i Vítkův Hrádek na dvě staletí (1602-1622) císařským hradem v majetku rodu Habsburků. Po roce 1622 sdílel pak i další osudy panství krumlovského, které toho roku přešlo na Eggenberky a 1719 pak na Schwarzenberky, kteří zůstali jeho majiteli vlastně až do našich dob. Během hornorakouských selských bouří byl Vítkův Hrádek roku 1618 přepaden a obsazen. V období války třicetileté, tak bohatě vyplňující celou prvou polovinu 17. století, ocitl se hrad jako pevnost na zemské hranici stále více znovu v ohnisku zvláštní pozornosti. Podání, které bylo Adalbertu Stifterovi i podkladem jeho nesmrtelného Hvozdu (Hochwald), nás zpravuje o tom, že Švédové, kteří v letech 1641, 1646 a 1648 táhli svými oddíly jižní Šumavou, obsadili i Vítkův Hrádek a vypálili ho. Neexistuje o tom však až na zřetelně ohořelé trámy v jeho zdivu, které se dochovaly a svědčí o požáru, nijaký písemný doklad. Ke konci třicetileté války, v letech 1646 a 1647 byl prý hrad, alespoň podle jedné rakouské zprávy, přímo napěchován "věcmi", rozuměj snad válečným materiálem. Eggenberkové učinili málo, vlastně nic v záležitosti zřízení okopů a šancí před frymburským mostem přes Vltavu. Až dál na "vltavské cestě" (Wuldauerstraße) byly na samém rakouském pomezí navršeny nové obranné valy se střílnami. Roku 1648 se objevili Švédové, jak už zmíněno, naposledy v tomto kraji, v Krumlově, ve Vyšším Brodě, v dnes zaniklém Fischerhofu a v Přední Výtoni, tedy docela nablízku. Hrad dlouhou dobu válečnou za téměř stálého obležení přestál zřejmě dobře, jak se dá alespoň vyčíst z inventáře sepsaného roku 1649, zároveň i jednoho z nejzajímavějších dokladů historie, jak se nemnoze zachovaly o hradech našeho domova. V seznamu figuruje závora, padací most se dvěma dřevěnými mřížemi, snad proti nebezpečí pádu při jeho spouštění, velká vrata s kováním a čepy, uvnitř jmenovitě dvě komory, které patřily kornetu Vintířovi, rejtarskému praporčíkovi a veliteli 200 mužů čítající eggenberské posádky, jakož i vrchnímu hejtmanovi, obě nyní prázdné. Od schodiště vedla dvířka do vězení. Ze dvou studen se jedna nacházela hned venku za branou, zřejmě těsně při hradební zdi (na dešťovou vodu?), druhá před branou uvnitř. Jedna ze studní byla při památkové obnově hradu v roce 1934 znovu vyčištěna, její stěny přitom vykázaly překvapivě velkou zachovalost a ve čtyřech a půl metru hloubky se dokonce objevila znovu i voda. K oběma studnám patřily tři vodní jímky, dvě z nich ze dřeva. Z válečného materiálu se uchovalo 10 mosazných "kusů", tj. kanonů na lafetách, 32 mušket, tj. těžkých ručních palných zbraní, 11 halaparten, tj. sečných a bodných zbraní, 661 velkých a malých železných kulí, 412 kartáčů, tj. olověnými kulemi plněných dělostřeleckých nábojů, 129 prázdných granátů bez náplně, 8 a půl velkých a 6 a půl malých sudů střelného prachu, 30 svazků doutnáků aj...

Hoam!, 1980, č. 9-10, s. 395-396 a 459-46O

I da Mejttnocht* Die tuif vaschnejbt Hoamat glounzt in Schtensüwaliacht d Glouckna singant und jublnt van unsan Hean sana Liab. Ban Mejttgouttdeast i da Kira wamant d Köüznliachta, grod wiagn sis Himlkinei, singant d ' Hiataliada. Heazliawa Jesus, last oam do in a Krippei ban Viah, sou weit wejg van dana Hoamat,sullst an Plotz hobm ba mia!

Vo štědrovečerní noci (Na půlnoční) Domov hlyboko pod sněhy blejská se v svitu hvězd, zpívaji zvony a vzdávaji Pánu Našemu čest. Vo půlnoční mši v kostele svíce se rozsvěceji, nad Božskym děckem v jesličkách pastýřský písně zněji. Ty Ježíšku miláčku u nás ve chlívě na seně, máš domu tak daleko, ale je místečko vedle mě!

Slovníček: tuif = hluboko, vaschnejbt = zasněžený, Schtensüwaliacht = hvězdná zář, ban Mejttngouttdeast = o půlnoční mši, Kira = kostel, Köüznliachta = světla svic, Himlkinei = Nebeské Dítě, Hiataliada = pastýřské písně, heazliawa = nejmilejší, Krippei = jesličky, Viah = dobytek, Plotz = místo.

Zničené a znesvěcené šumavské kostely

Ze 156 farních kostelů, zasvěcených roku 1938 na německy mluvící Šumavě katolické duchovní péči - tři další farnosti po tomto roce zřízené neměly dosud svůj vlastní kostel - se dnes, píšeme rok 1983, zachovalo 129; 27 z nich bylo zničeno nebo církvi odňato a zneužíváno k jiným účelům. Z oněch 129 zbylých farností bylo v letech následujících po vysídlení německého obyvatelstva 41 svěřeno administrátorovi, 88 je neobsazeno. Ztráta 27 šumavských farností má závažnost nejen snad náboženskou a církevní, nýbrž i kulturní vůbec. Jejich zaniklé farní kostely vydávaly s ohledem na datum svého vzniku svědectví o sedmi stoletích naší společné historie.
Nejstarší z nich je farní kostel svatého Mikuláše biskupa v Boleticích (Polletitz). Dnes leží v prostoru určeném pro pobyt sovětských vojsk a přístup k němu je přísně zapovězen. O jeho stavu tak nemáme zpráv. Těšil se v dávné minulosti sousedství ještě staršího hradního areálu a byl tenkrát církevním středobodem stejnojmenného zboží, které udělil král Přemysl Otaka r II. roku 1263 zlatokorunským cisterciákům. I v lidovém ústním podání platí za nejstarší kostel v kraji. Jeho románské části už 1263 zřejmě stály, i když je výslovně připomínán poprvé až roku 1293: hranolová věž, alespoň stěny lodi, se dvěma figurálními konzolami v podobě lidských hlav na klenbě sakristie. V 15. století vznikly gotické partie. Rádi bychom doufali (marně ovšem - pozn.překl.), že se alespoň zčásti uchoval cenný kostelní inventář. Dřevěné figury svatého Mikuláše a svatého Linharta, patrona stád, pozdně gotický dřevěný krucifix, měděná mísa z roku 1716, pozlacený stříbrný kalich, pacifikál z 18. století, dvě nádherné dalmatiky (svrchní liturgický úbor jáhnů - pozn.překl.) s ušlechtilým renesančním vzorem a pěkný zámek na dveřích sakristie. V hlubocké Alšově galerii, která dnes nazývá svým majetkem poklady zrušeného diecézního muzea a vyvlastněného německého majetku po roce 1945, nachází se významná dřevěná plastika svaté Kateřiny rovněž ze sakristie boletického kostela, pozoruhodná jak svou kompozicí, tak řezbářským provedením: pochází z konce 14. století. V téže galerii stojí i boletická Madona s dítětem ze čtyřicátých let 15. století.
Ještě starší než boletické zboží byl statek Mokrá (Mugrau), zmíněný poprvé v seznamu vsí 1268), rovněž darovaný zlatokorunskému klášteru.
Jedním z významných míst regionu byla stará obec Dolní Vltavice (Untermoldau) s právem cla. Tamní kostel svatého Linharta je poprvé připomínán roku 1355. V souvislosti s vybudováním lipenské přehrady byla obec z větší části srovnána se zemí a zatopena, zbytek zůstal stát na břehu přehradního jezera. Bohatství jejího kostela připomíná v Alšově jihočeské galerii relikviář v podobě bysty světce, plastiky plné niterné krásy a vnější dokonalosti provedení, vyznačující se jemností rysů tváře, bezpochyby jedno z mistrovských děl jihočeské gotiky. Nejkrásnější ženské hlavy z Parléřovy doby jsou jakýmsi předznamenáním této bysty z konce 14. století. Galerie uchovává i plastiku světce vzniklou kolem roku 1500 a pocházející ze zaniklé obce Bližná (Eggetschlag), která náležela také k dolnovltavické farnosti.
Pro svou blízkost hranici byla zničena i obec Kapličky (Kapellen) kus na jih od Lipenského jezera se svým v minulém století přestavěným farním kostelem svatých Jana a Pavla, zmiňovaným poprvé roku 1376. Co se asi stalo s jeho cenným inventářem, barokní Madonou a zvonem z roku 1590? Do povětří byl vyhozen i farní kostel svatého Václava, sahající svým původem až do časů mezi rokem 1384 a 1406, v nedalekém Rychnůvku (Deutsch-Reichenau bei Friedberg), který v interiéru uchovával gotický sanktuář z počátku 16. století a mnohé umělecké předměty z období pozdní renesance a vrcholného baroka. Filiální kostel ve Svatém Tomáši (St. Thoma) pod zříceninou Vítkova Kamene (Wittinghausen), 1347 připomínaný jako farní kostel Utrpení Těla Ježíše Krista, sice dosud stojí, vnitřek však skýtá obraz zkázy. Ve výklencích tam stávaly sochy svatých v životní velikosti ze 16. století. Velký zvon byl přelit roku 1874 ze staršího údajně z šerého dávnověku.
Roku 1384 je poprvé připomínán farní kostel Narození Panny Marie v Cetvinách (Zettwing), obci položené jižně od Malont (Meinetschlag) na samé rakouské hranici. Došel po zničení okolní osady na sám práh úplné zkázy, ačkoli je jednou z nejcennějších kostelních staveb na jihu Čech. Z inventáře lze uvést dvanáct deskových obrazů ze zábradlí varhanní kruchty, dobré malby z prvé poloviny 17. století. Zničena je hraniční farnost Krabonoš (Zuggers) poblíž Českých Velenic, připojená k někdejšímu Československu teprve po prvé světové válce. Farní kostel svatého Jana Křtitele je zmiňován poprvé roku 1419. Při železniční trati České Budějovice-Černý Kříž (Schwarzes Kreuz) lze spatřit k vojenskému prostoru dnes náležející kostel svatého Martina v Polné (Stein), který sloužil už jako seník i muniční sklad. Pochází z roku 1488 a z toho roku je také v jeho interiéru gotický sanktuář. Zničen je farní kostel svaté Anny v Hojné Vodě (Heilbrunn) na Novohradsku, jehož chrámová loď pocházela z doby po roce 1553 a měla na bočním oltáři dobrou olejomalbu údajné podoby svatého Jana Nepomuckého.
Na nejzápadnější Šumavě (domácí terminologie ovšem už toto území označuje jako Český les - pozn. překl.) je zničena Železná (Eisendorf) s kostelem svaté Barbory vzniklým kolem roku 1601 a také Grafenried (Lučina). Farní kostel svatého Jiří vznikl 1753 zvětšením zámecké kaple z roku 1678. Farnost původně bavorská byla přičleněna k budějovické diecézi až roku 1808. Ve farním kostele se na bočním oltáři nacházela kopie obrazu "krásné Panny Marie", který byl od prvé poloviny 16. století uctíván v Řezně jako divotvorný. Zničena je i malebně položená ves Červené Dřevo (Rothenbaum) s farním kostelem Panny Marie Bolestné vzniklým těsně před rokem 1680. Na území vojenského cvičného prostoru Boletice položený a zcela se zemí srovnaný kostel Navštívení Panny Marie a svatého Ondřeje z roku 1728 v horském Ondřejově (Andreasberg) měl na bočních oltářích obrazy připisované Danielu Granovi (1694-1757), malíři nástropních fresek vídeňské Národní knihovny. Snad prý byly včas dopraveny do bezpečí a jsou prý uloženy kdesi na chodbách kláštera ve Vyšším Brodě (Hohenfurth). Zničen je i kostel hraniční obce Svatá Kateřina z roku 1604, zasvěcený patronce téhož jména, a rovněž kostel Nejsvětější Trojice ve Zhůří (Haidl am Ahornberg) z roku 1762. Nejsvětější Trojici byl zasvěcen i kostel ve Strážném (Kuschwarda) z roku 1780, který už, jak patrno z data vzniku, náleží dekádě tzv. josefinismu, tj. vlády císaře Josefa II. v letech1780-1790. Jedenáct kostelů z té doby bylo po druhé světové válce zničeno, resp. předtím znesvěceno: Pleš (Plöß - farní kostel svatého Jana Křtitele z roku 1784), Rybník (Waier - farní kostel svaté Anny z roku 1784), České Žleby (Böhmisch Röhren - farní kostel svaté Anny z roku 1785), Hamry (Hammern - farní kostel Panny Marie Bolestné z roku 1785 - obnoven po roce 1989 - pozn. překl.), Hůrka (Hurkenthal - farní kostel svatého Vincence Ferrerského z roku 1785), Prášily (Stubenbach - farní kostel svatého Prokopa z roku 1786), Zvonková (Glöckelberg - farní kostel svatého Jana Nepomuckého z roku 1787 - i on byl po roce 1989 vyrvaný zkáze - pozn.překl.), Vitěšovice (Kriebaum - farní kostel svatého Jana Nepomuckého z roku 1787 - vyhozen do povětří na konci filmu Poslušně hlásím - pozn. překl.), Jablonec (Ogfolderhaid - farní kostel Nalezení Svatého kříže z roku 1787) a Nový Svět (Neugebäu - farní kostel svatého Martina z roku 1788). I když tyto kostely neobsahovaly snad nijak výjimečné umělecké poklady, byly vystavěny ve slohu považovaném už dnes za historicky cenný a uchovávaly v jednotlivých případech předměty a zařízení ze starších kostelů, právě v josefinské době úředně zrušených.
Nejmladší ze zničených farností bychom našli v okrese Prachatice (měl být prý za minulého režimu prohlášen prvým ateistickým okresem v republice - pozn. překl.) : jsou to Knížecí Pláně (Fürstenhut - farní kostel svatého Jana Křtitele z roku 1828), Cudrovice (Zuderschlag - farní kostel Korunování Panny Marie z roku 1850 v interiéru s dary z mariánského kostela v dolnorakouské Weitře) a konečně Lenora (Eleonorenhain), až 11. srpna 1941 tu byla zřízena nadace pro filiální kostel, jejíž činnost narušila válka a odsun. Kaple nacházející se v rodném domě katolického spisovatele Richarda von Kralik Meyrswalden (1852-1934) byla v roce 1980 uzavřena.
Bohoslužebných nádob i monstrancí těchto kostelů se jistě chopila ruka orgánů komunistické moci. Nebylo to v dějinách církve poprvé, co došlo ke svatokrádežím podobného rozsahu. Co se asi stalo s početnými součástmi interiérů? Byly všechny svědectvím práce a umu našich předků, jejich vroucí zbožnosti, jak se projevovala i ve vybavení mnoha dalších filiálních kostelů a kaplí: oltáře, oltářní obrazy a oltářní zvonky, mešní stoly, lampy s věčným světlem, praporce, malovaná kostelní okna, zvony, Boží hroby, obrazy a sochy svatých, kazatelny, kostelní lavice, křtitelnice, kamenné misky na svěcenou vodu při vchodech, cykly obrazů křížové cesty, svícny, mešní roucha, varhany, bohaté farní archivy - jejich matriky byly zajištěny pro světské účely vzápětí po komunistickém převzetí moci - sanktuáře, věžní hodiny, vánoční betlémy atd. atd.

Glaube und Heimat, 1983, č. 7, s. 7-9

Katolický kněz a nářeční básník Josef Dichtl se narodil 7. října 1910 v Polečnici (Neustift) na statku zvaném " u Josefů" ('s Jouseffn v autorově nenapodobitelném přepisu nářečního znění) ; rozložitém "vierkantu", který byl po válce používán jako vojenský objekt a ušel tak alespoň dočasně osudu tolika celých vsí v okolí, které byly srovnány se zemí po odchodu svých obyvatel. Sám Dichtl, vysvěcený na kněze roku 1933 v Českých Budějovicích, byl po skončení války jako farář obce Chroboly (Chrobold) odvlečen spolu se svými farníky do prachatického sběrného tábora a poté vysídlen. Ty chvíle zachycuje ostatně dojemné veršování z roku 1947 o chrobolské mariánské poutní kapli jako cenné svědectví z doby bezprostředně po "odsunu". Ocitl se nejprve ve Švábské Albě a poté působil v duchovní službě na mnoha jiných místech Bavorska. Začal vlastně psát až tam, poněvadž za duchovní službu ve vlastním slova smyslu musel teď vlastně považovat především uchování nepřenosného dědictví šumavského domova. Přispíval neúnavně do krajanských časopisů nářečními básněmi i vlastivědnými pracemi, v nichž je tak skryto mnoho pokladů končiny dnes lidmi tolik opuštěné. Je mezi nimi i vzpomínka na dvůr rodného statku, kde býval vytesán selský rodový znak, který zasvěcoval Dichtlovy Nejvyššímu. A opravdu dali církvi mnoho kněží a řeholnic, mezi nimi i zakladatelku innsbruckého Karmelu matku Marii Aloisii, původně Terezii Dichtlovou. Není snad výmluvnější podoby básníkovy, než když ho vidíme na snímku v Böhmerwäldler Jahrbuch 1978 (s. 69 neoznačen jménem) sloužit slavnostní mši u památníku šumavských vyhnanců blízko Lackenhäuser pod Třístoličníkem roku 1976, třicet let po "odsunu" a deset let před svou smrtí. Na sklonku života pobýval Josef Dichtl u bratrova syna v bavorském Neukirchen am Inn. Když pak 9. ledna 1986 zemřel, vzal s sebou na věčnost cosi nenahraditelného, jen zčásti vysloveného právě v těch nesnadno přeložitelných verších málo srozumitelné nářeční transkripce, cosi, co přece musí chybět celé Evropě a co tu zůstalo bezpochyby alespoň v těch mrtvých v zemi, obcházejících oltáře v novoroční noci jako v tom polenském tanci duchů, o kterém také napsal nářeční báseň. Dnes je v tom kostele nejvýš symbolicky bohoslužebné místo českých mírových sil OSN. Sám P. Josef Dichtl je pohřben v Engertshamu (od roku 1972 jen místní část bavorského městyse Fürstenzell), zemský okres Pasov (Passau).. Město tří řek mu 1979 udělilo Kulturní cenu, v Pasově každoročně udělovanou často právě někomu ze Šumavanů.

- - - - -
* Polečnice / Olšina / Chroboly / Drahoslavice / Lomek / Vitěšovice / Český Krumlov / České Budějovice / Polná / † Neukirchen am Inn (BY) / † † Engertsham, Fürstenzell (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy

Dostupné zdroje v JVK:

• autoritní záznam
• (6) - články