BERTOLT BRECHT
|
Die schwarzen Wälder 1 Die schwarzen Wälder aufwärts In das nackte böse Gestein Es wachsen schwarze Wälder bis In den kalten Himmel hinein. 2 Es schreien die Wälder vor Kummer Von Frost und Oststurm zerstört - Wir aber haben dort unten Die flüsternden Worte gehört. 3 Die Bäche, die von dort kommen Sind kalt, dass sie keiner erträgt. Wir aber haben uns unten In kältere Betten gelegt. 4 Sie sagen, man sieht dort nur Finstres, Weil Tannen vorm Lichte stehn: Wir aber haben dort unten Das Schauspiel der Welt gesehn. 5 Sie sagen auch: Über den Wäldern Drunten im Stein kommt nichts. Da sind wir die Leute, hinüber- zugehen ins Gestein gelassnen Gesichts. |
Černé lesy 1 Ty černé lesy vzhůru na kamení a skále rostou k chladnému nebi v té tmáni neustálé. 2 Lesy sténají v nouzi mrazu a vichru vstříc - dole v nich slyšíme jen šum, šepot - jinak nic. 3 Potoky, co z nich plynou, hluboký nesou chlad. My v nejchladnějším stínu uložili se spát. 4 Je tam prý v stínu jedlí tma na tmu napořád: my tam divadlo světa spatřili zrovna hrát. 5 Říkají: Co? Z toho lesa? Sotva už co vzejde z něj. My lidé tam v skále našli však otisk tváře, svůj ztracený obličej. |
|
O schöner, grüner Wald, s. 133 |
|
Drahá moje děvenko!
Poněvadž zítra k tomu asi nebude příležitost, píšu Ti už dneska. Jeli jsme skoro dvanáct hodin vlakem... Pak krátký pěší pochod a teď jsme sami s Fricem v dřevěném domě v lese. Píšu na lavici, Fric se točí kolem polívky z kostek a kolem čaje. Nad námi temná mračna, snad bude v noci bouřka. Ty si někde klidně spíš a kolem mě to zuří a burácí, och jak vzrušující! Les šumí všude kolem nás. Musela bys tu být, moje malá.
V neděli v půl páté ráno nahoře na Javoru. Teď zrovna vychází slunce. Putovali jsme celou noc... Ruksak nás zarývá do země. Přes vrchol jde velký vítr. Dole šedé lesnaté hřebeny a měsíc klesá dolů jako oranžově žlutá visací lampa, zastřená závojem z hedvábí.
E.M. Binder - R. Karl, 100 Besonderheiten aus dem Bayerischen Wald (1988), s. 189
Ze sedmistránkového dopisu Ernestine Müllerové do Brechtova rodného Augsburgu, datovaného dnem 10. srpna 1918 z Zwieslerwaldhausu, těchto několik řádek. Dnes je tam i s tím datem pamětní kámen při cestě, připomínající zdejší pobyt slavného básníka a dramatika. Fritz Gehweyer, o němž se tu také píše, stačil ještě pár týdnů nato padnout za oběť první světové válce. Dá se to nepřipomenout?
|
Karsamstagslegende Den Verwaisten gewidmet Seine Dornenkrone Nahmen sie ab Legten ihn ohne Würde ins Grab. Als sie gehetzt und müde Andern Tags wieder zum Grabe kamen siehe, da blühte Aus dem Hügel jenes Dornes Samen. Und in den Blüten, abendgrau verhüllt Sang wunderleise Eine Drossel süß und mild Eine helle Weise. Da fühlten sie kaum Mehr den Tod am Ort Sahen über Zeit und Raum Lächelten im hellen Traum Gingen träumend fort. |
Legenda o Bílé sobotě Osiřelým věnováno Trněnou ozdobu z hlavy králi vzali, jej do hrobu pochovali. Svou vinou jako štváni přijdou k skále s hrobem později: hle, rostou na ní z trnů květy. V tiché naději mezi květy v temném peří divuplně zpívá drozd. A ač se šeří, zpěv se rozednívá. Před tou krásou krás smrti snad už není. Nad zemský prostor a čas zaplavil je čirý jas, šli dál jako v snění. |
|
Der Bayerwald-Bote, 10.4.1998, velikonoční příloha, s. 1 |
|
|
Das Lied von der Moldau Am Grunde der Moldau wandern die Steine. Es liegen drei Kaiser begraben in Prag. Das Große bleibt groß nicht und klein nicht das Kleine. Die Nacht hat zwölf Stunden,dann kommt schon der Tag. Es wechseln die Zeiten. Die riesigen Pläne Der Mächtigen kommen am Ende zum Halt. Und gehn sie einher auch wie blutige Hähne. Es wechseln die Zeiten, da hilft kein Gewalt. Am Grunde der Moldau wandern die Steine. Es liegen drei Kaiser begraben in Prag. Das Große bleibt groß nicht und klein nicht das Kleine. Die Nacht hat zwölf Stunden,dann kommt schon der Tag. |
Píseň o Vltavě Po vltavském dně putují kameny. Tři císaři v Praze pochováni jsou. Tak věci veliké i malé dojdou změny. Po noci den, hodiny jedna za druhou Časy se mění. Plány mocipánů neplatí už, zhroutí se nakonec. Krvavý kohout dokokrhá k ránu. Časy se mění. I moc je pouhá věc. Po vltavském dně putují kameny. Tři císaři v Praze pochováni jsou. Tak věci veliké i malé dojdou změny. Po noci den, hodiny jedna za druhou. |
Asi málokdo z nás je ochoten vnímat Brechta jako bavorského básníka, ale tento syn papírenského úředníka z Augsburgu (narodil se tam 10. února 1898, zemřel v Berlíně 14. srpna 1956) je i synem bavorského Švábska stejně jako kdysi jeden z nejčtenějších autorů na Šumavě vůbec, lidový romanopisec Ludwig Ganghofer. Když se vypravíme ze Železné Rudy na skok k jihu do Zwieslerwaldhausu, pamětní kámen nás tam upozorní, že 10. srpna 1918 navštívil to zapadlé východisko k šumavským vrcholům mladý, tehdy právě dvacetiletý Brecht. Podnikl tehdy několikadenní putování v těch končinách spolu s přítelem Fritzem Gehweyerem, který stačil několik týdnů nato padnout ještě v posledních křečích první světové války. Za necelé tři měsíce zanikne podunajská monarchie a na dvacet pouhých let se zrodí Československo. Z velké války se vynoří postava Švejka a za dvacet let je v Mnichově zaděláno na druhou. Právě do své hry Švejk ve druhé světové válce (Schweyk im zweiten Weltkrieg) napsal Brecht v americkém exilu song Píseň o Vltavě na hudbu Hannse Eislera. Svět se od té doby stal ještě menším a kromě připomínky hluboce osudové spojitosti Šumavy s Prahou, jak ji kdysi v jednom z největších historických románů světové literatury vůbec nastínil provždy Adalbert Stifter putováním svého Vítka, mi nesejde z mysli poslední scéna právě v roce Brechtovy smrti natáčeného československého filmového Švejka. Vynořuje se z rozvalin poblíž právě odstřeleného kostela a já už vím, že jsou to poslední zbytky německé šumavské vsi Kriebaum (Vitěšovice) nedaleko stejně zaniklého Ondřejova (Andreasberg), kde je dodnes uprostřed zbytků mnoha osad kolem Knížecího stolce zaměřovací cíl cvičného vojenského prostoru českých jednotek OSN. Brecht sám se k tématu lesa vracel neustále. První verš cyklu O ubohém B. B. v českém výboru překladů Ludvíka Kundery z jeho lyriky Sto básní (1959) zní: Já, Bertolt Brecht, pocházím z černých lesů. A to on napsal r.1953 v básni Jedle:
Ráno
jsou jedle z mědi.
Tak jsem je viděl
před půl stoletím,
před dvěma světovými válkami
mladýma očima.
- - - - -
* Augsburg (BY) / Zwieslerwaldhaus (BY) / hora Javor / † † † Berlín (BE)
