DAGMAR BRÜCKNEROVÁ
Vila zvaná Flanitz
Idylicky v lese položenou vilu nad nádražím ve Zwieselau si dal postavit v roce 1912 můj dědeček Leo von Maercken pro léta svého stáří. Pocházel z Porýní a oženil se s Mathildou z Poschingerů v Oberzwieselau ze slavného rodu šumavských sklářů. Roku 1861 získal Johann Michael II. von Poschinger, osmý už majitel sklářské huti ve Frauenau, i sklářskou huť v Theresienthal, která hned rok nato přešla do rukou jeho syna Michaela III. Ten se v roce 1863 oženil s Henriettou, dcerou Wilhelma Steigerwalda, spoluzakladatele zmíněné theresienthalské sklárny a nájemce proslulé sklárny Schachtenbach. Henrietta porodila svému choti syna, jemuž dali jméno Egon.
Egon si roku 1890 vzal za manželku Annu Katharinu Schmidtovou, dceru vrchního zemského soudního rady z Winnweileru, která mu dala čtyři děti: Annu Marii, Hanse, Egona a Fritze-Kurta, v rodině zvaného krátce Kurt. Nejstarší Anna Maria, narozená v roce 1891, to byla moje maminka. Rozená "von Poschinger zu Theresienthal" provdala se za právníka a "plnoprávného obchodníka" (v němčině se říká Vollkaufmann - pozn. překl.) Curta svobodného pána z Maerckenů, syna v úvodu zmíněného Leo von Maerckena. Odešla za manželem a měli spolu v Berlíně-Zehlendorf tři děti: dceru Dagmar (to je vypravěčka, narozená 22. října 1919) a dva syny. V kritických letech třicátých minulého století, když se v Americe hroutily banky a hospodářské problémy nastaly také v Německu, stáhla se rodina do Mnichova (München).
Curt von Maercken vstoupil do cihlářského podniku své ženy a jejího švagra Kurta von Poschingera. Krátce předtím, než vypukla druhá světová válka, ukázalo se nezbytným přesunout výrobu do Hannoveru. Curt svobodný pán z Maerckenů a jeho dva synové, poslední nositelé šlechtického rodového jména, se z nesmyslné války už nikdy domů nevrátili.
Jako malá jsem často jezdívala s maminkou ke svým prarodičům do oné vily jménem Flanitz (jméno dům získal od stejnojmeného potoka, tekoucího údolím před svým soutokem s Malou Řeznou /Kleine Regen/ - od severu ze Šumavy proti ní přitéká Železnou Rudou "česká" Řezná, pramenící na svazích Pancíře, z níž se v Bavorsku stává "Velká Řezná", tj. Große Regen - pozn. překl.). Měla jsem velmi ráda přírodu a zvířata. Hned vedle vily byla flanitzká obecní louka, kde pásali krávy místní vesničtí kluci a já u toho ovšem nemohla chybět už od rána, sotva jsem vyskočila z peřin.
Samozřejmě jsme o volných letních měsících navštěvovali i příbuzné v Theresienthalu, v Oberzwieselau i Frauenau. Ráda vzpomínám na nádherné interiéry někdejšího zámku Poschingerových v Oberfrauenau, na strýce Hanse a Egona Poschingerovy v zámku Rabenstein, odkud se později přestěhovali do toho theresienthalského. Zvláště mi z Rabensteinu utkvěli v paměti obrovští dropi, které strýc Hans, vášnivý nimrod, ulovil v Uhrách a měl jejich vycpané exempláře vystaveny v zámeckých komnatách. Krásné vzpomínky se pojí i k návštěvám na zámku Oberzwieselau u Marie Heleny hraběnky Mellin, jejího muže Bernda Augusta a jejich dcery Barbary.
Der Bayerwald-Bote, 2.12. 2002, s. 30
Vzpomínky Dagmar Brücknerové, rozené baronky (Freiin) von Maercken (datem jejího narození je 22. říjen 1919), jsou tu jakoby vloženy do jejích úst, z nichž je bezpochyby zachytila autorka článku v Bayerwald-Bote (tj. "Poslu z Bavorského lesa") Marita Hallerová pro "svůj" text. Wolfgang Brückner, jehož příjmení nosila baronka Dagmar von Maercken (celým jménem Dagmar Anne-Marie Mathilde Ellen Leonie baronka Maercken zu Geerath, dcera Carla-Curta barona Maercken zu Geerath /1887-1945/ a Marthy Anny Marie Henriette Elisabeth von Poschinger /1891-1980/) od chvíle, kdy mu po druhé světové válce řekla při svatbě své ano, má své rodové kořeny kromě Nizozemí také v Americe. Jedním z jeho předků byl totiž John Tyler, desátý prezident USA. Manželé Brücknerovi žili při jezeře Ammersee u Mnichova (München), trávili však mnohé dny v roce i mezi stěnami vily zvané Flanitz, jež zdobí malby z majetku té tak široce rozvětvené rodiny, spojené právě proslulým jménem šumavského sklářského rodu Poschinger. O jiné jeho odnoži v Buchenau a o historii tamní sklárny vydala pro Sklářské muzeum Frauenau roku 1999 v nakladatelství Morsak drobnou knihu Eva Chrambachová, mnichovská historička, kterou rovněž pojí příbuzenské vazby s rodem Poschingerů. Ten se v listinách objevuje poprvé už roku 1140. Od sedmnáctého století se řadí Wilhelmem Poschingerem a jeho rodinou poprvé mezi bavorskou zemskou šlechtu (Landsassenadel). Roku 1705 se sňatkem Anny Magdaleny Poschingerové s Hansem Adamem Hilzem, jemuž náleží statek Oberzwieselau, spojují v jeden dva sklářské rody, které vedle dynastie Hafenbrädlových budou náležet ve svém oboru podnikání k nejpřednějším v Bavorském lese. Zatímco však rodina Hilzova zanechala sklářské výroby počátkem 19. století a Hafenbrädlovi tou dobou vymřeli po meči (Elisabeth Hafenbrädlová se stala přitom zrovna tenkrát manželkou Benedikta I. z Poschingerů a matkou Ferdinanda I. z Poschingerů, dědice majetku nazvaného v druhé polovině 19. století "Buchenau"), dodnes drží mladý Benedikt von Poschinger, vnuk Eduarda Benedikta Poschingera a syn Hippolyta svobodného pána Poschingera, zvoleného v roce 1968 prezidentem bavorského senátu, ve Frauenau stále činnou nejstarší sklárnu světa, která je dosud v rodinném vlastnictví (už roku 1568 koupil Joachim Poschinger sklářskou huť "Zwislau", o níž existuje prvá písemná zmínka 1450, v roce 1605 pak jeho syn Paulus Poschinger právě zmíněnou huť ve Frauenau). Zbývá zmínit se o zaniklém dědictví rodové větve v Buchenau, jejíž osudy jsou poznamenány ději minulého století, zvláště pak jeho prvé půle, určitě nad jiné: jediný syn a dědic majitelův, Günther von Poschinger (1898-1958), byl totiž roku 1917 odveden na sklonku první z obou světových válek na rumunskou a poté na ukrajinskou frontu, kde 10. prosince 1918 opustil svou jednotku a přešel k bolševikům. Stal se prý dokonce tzv. lidovým komisařem v běloruském Gomelu, 1920 byl však pro podezření ze špionáže ve prospěch nepřátelské mocnosti zatčen. Žil po propuštění z vazby v Moskvě, z druhého svého manželství s Naděždou Jevsejevou měl syna Anatola, po roce 1937 však stopa ženy i syna mizí. Güntherův otec mezitím změnil závěť v synův neprospěch a ten poté, co se mu podařil samotnému návrat do Německa, musí čelit hrozbě procesu a marně usiluje o návrat majetku. Potřetí ženat (syn Ferdinand III. Ewald Poschinger se narodil v roce 1946) usadil se nakonec v Deggendorfu a věnoval se už jen milovaným entomologickým studiím. Zbývá snad jen dodat, abychom se vrátili k Maerckenových vile ve Flanitz, že se tam v létě roku 2003 natáčel film Glashimmel (Skleněné nebe) v režii Marijana Davida Vajdy podle scénáře Benigny von Keyserlingk, sestry majitele sklárny Stephana svobodného pána z Poschingerů, která je mimochodem v Bavorské televizi odpovědnou redaktorkou filmových příběhů. Ten její na námět knihy Die Leute von Buchenau od Marianne Wintersteinerové (zastoupené rovněž mezi autory Kohoutího kříže) vypráví právě sklářskou milostnou historii odehrávající se v době rozkvětu secesního slohu kolem pařížské Světové výstavy 1900 a opírá se o regionální reálie i s postavou nadaného českého foukače skla. Tak vila ve Flanitz vstoupila znovu do světa umění a dějin Šumavy. Dagmar Brücknerová se dožila 98 let a zemřela 6. listopadu 2017 v bavorském městě Dießen am Ammersee. V roce 2018 byly podle písemného sdělení její dcery Ingrid Osterlohové uloženy urna matčina i urna jejího manžela Wolfganga do rodové hrobky v "šumavském" Frauenau. Na parte Dagmar Brücknerové čteme jako motto Eichendorffovo dvojverší, které by česky mohlo znít takto:
Rozepjala má duše svá křídla do šíra
a letí tichou zemí, domů se ubírá.
- - - - -
* Berlín (BE) / Zwieselau (BY) / † Dießen am Ammersee (BY) / † † Frauenau (BY)
