MARIANNE WINTERSTEINEROVÁ

Zářivé světlo v bílém osamělém lese

Seznámili se spolu několik let před první světovou válkou v Mnichově (München), kam přišla vlastní volbou z Berlína a tamního literárního ovzduší. Začínala tehdy psát - měla však už za sebou nejen pobyt v Brémách (Bremen) a v blízké umělecké kolonii Worpswede, která tolik poznamenala např. Rilkea, ale i ztroskotání v manželství s gymnaziálním profesorem, kvůli němuž se po rozvodu musila zříci i malého synka, i návrat do rodného Švédska (narodila se 18. ledna roku 1886 v Karlskroně) a už zmíněný pobyt v Berlíně, kde vedle studia tehdy nového oboru umělecké fotografie navštěvovala i univerzitní přednášky podle vlastního výběru.
V mnichovském penzionu Gisela poznala nyní baltského studenta, který tu chtěl absolvovat obor dějin umění a historie vůbec, aby se pak vrátil do vlasti. Siegfried von Vegesack ze starého livonského rodu (po matce byl z ještě ctihodnějšího bavorského rodu von Campenhausen) ji požádal, aby ho učila švédštině - a ten jejich vzájemný poměr byl oboustranně brzy víc než jen pouhým přátelstvím. Snoubenci odcestovali roku 1914 do Pobaltí, kde se chtěli usadit. Výbuch první světové války všechno zmařil. Clara získala už svým prvním manželstvím německé státní občanství a byla teď ruskými úřady z Pobaltí vypovězena. Když se staly poměry ve vlasti (ruské tehdy Livonsko je pozdější a dnešní Lotyšsko a také Estonsko - pozn. překl.) nesnesitelné i pro Vegesacka, následoval ji do Švédska, kde se 16. února 1915 vzali. Nejprve se oba živili překladatelskou prací a Vegesack získal místo u jedněch novin. Poznal také německého publicistu Paula Rohrbacha, který konal po Švédsku přednáškové turné. Rohrbach mu přislíbil pomoc, umožnil návrat do Německa a zaměstnal posléze Vegesacka v tiskovém oddělení německého ministerstva zahraničí - sám to oddělení totiž řídil.
V Berlíně Vegesack i Clara navázali nová osobní přátelství, z nichž mnohá vydržela po celý jejich život. Jak plodný byl však ruch literární metropole nad Sprévou, tak tíživý byl na konci války a ovšem pak i po ní hmotný život Berlína. Clara i Siegfried onemocněli a museli se sotva rok starou dcerkou z císařského ještě hlavního města těsně před porážkou prchnout na venkov.
Tak se dostali do Dolního Bavorska a koupili dlouho opuštěnou hradní věž ve Weissensteinu u Regenu. Stála tu snad už od 12. století jako součást hradní sýpky a dostala snad i proto později od Vegesacka přezdívku, která se ujala: Fressendes Haus (žravý, hltavý, nenasytný dům - dům Otesánek - pozn. překl.). Clařina matka jim ze Švédska posílala peníze a i jinak i nadále hmotně pomáhala mladé rodině. Místní lidé prý říkali: "Co tu Švédové nakradli a zničili za třicetileté války, dá ta Švédka teď aspoň tam ve věži do pořádku." Mladí manželé byli šťastni - vedli malé hospodářství, které jim zajišťovalo nejnutnější obživu a věnovali se přitom i své literární práci. Z Ruska a z Vegesackova livonského domova docházely jen ty nejděsivější zprávy - revoluce neznala slitování. Rodný statek Blumbergshof byl vyvlatněn, Vegesackův nejstarší bratr zastřelen, matka uvězněna v Dorpatu (dnes estonské Tartu - rusky se to livonské město s převážně německým obyvatelstvem jmenovalo tenkrát Jurjev - pozn. překl.), nesčetně přátel zahynulo, pokud se jim nepodařilo uprchnout.
Tím víc si Vegesack zamiloval Bavorský les, prostírající se z obou stran onoho křemenného valu zvaného Pfahl, tajemné šumavské pověsti a proroctví (o slavném Mühlhiaslovi napsal později celou knihu), zdejší lidi a jejich svéráz. Roku 1923 vyšel Claře román Tomtelilla v Mnichově a o něco později v jejím vlastním překladu pak i ve Švédsku. Téhož roku se jim také narodil syn Gotthard. Rozšiřoval se rovněž okruh přátel: malíř Reinhold Koeppel, který žil kousek pod šumavským Luzným (ve vsi Waldhäuser am Lusen - pozn. překl.), geniální snivec lesních vidin Alfred Kubin, celá galerie jmen později tak slavných: Georg Britting, Ina Seidelová, Hans Carossa, Werner Bergengruen, Erich Mühsam. Hmotné poměry malé rodiny se vyvíjely k lepšímu, ale povahové a názorové rozdíly mezi Vegesackem a jeho ženou vyvstávaly se zřetelností stále varovnější. Clara byla otevřená podnětům a snadno se dokázala nadchnout a unést ideami i třeba jen velkými slovy - Vegesack, historicky vzdělaný a nesnadno ovlivnitelný, to ovšem sledoval s rostoucí skepsí.
V roce 1933 byl internován nacisticky už naladěnou mocí, zatímco Clara hořela láskou a obdivem k "novému Německu". Tím utrpěl jejich vzájemný vztah tentokrát natrvalo a Vegesack se obrátil k jiné ženě: zasáhl Claru nečekaně. Roku 1935 se rozvedli. Clara odešla do Stuttgartu, děti zůstaly zprvu u ní, než se Vegesack po několika letech vrátil zpět na Weissenstein.
Pro Claru bylo Německo vlastí Mistra Eckharta (1260-1327, snad nejvýznamnější mystik středověku, dominikánský mnich, v letech 1307-1311 působil jako generální vikář svého řádu i v Čechách - pozn. překl.) a její láska ke kultuře a lidem této země byla bezmezná. Národní socialisté toho dokázali využít: poslali ji na přednáškové turné po celé zemi a ona na něm hovořila o Německu, jaké bylo v jejích představách, jen v nich ovšem, zidealizované a neskutečné. Působila za války dokonce i v nacistickém rozhlase. Až právě válka ji však, jako tak mnohé, definitivně srazila na kolena a zlomila. Poslala do té války svého jediného syna a ten padl ve svých jedenadvaceti letech roku 1944 v Polsku. Tehdy se podle vlastních slov "sklonila před Bohem jako nikdy", přese všechno zoufalství, které ji naplňovalo. Tehdy dal také Vegesack podle šumavského zvyku v kapli při hradě Weissenstein vztyčit umrlčí prkno za syna s vypálenými verši, které ani po letech neztrácejí na síle (dají se najít pod titulem Klas nakloní se... právě před Vegesackovým medailonem tohoto našeho souboru - pozn. překl.).
Z Královce (Königsberg, dnes stále ještě Kaliningrad - pozn. překl.), kde Clara Nordströmová pracovala ještě roku 1944 po několik měsíců pro východopruský rozhlas, prchaly nyní desetitisíce Němců před postupující Rudou armádou na západ. Clara našla azyl v Hamburku, hladověla, onemocněla, nevzdala se však literární výpovědi. Román Kristof věnovala právě nezapomenutelné synově památce. Své obrácení a doznání viny korunovala roku 1948 konverzí ke katolicismu. Dva roky nato dokonce vstoupila jako laická sestra do řádového společenství benediktinského opatství v Neresheimu (kus na jihovýchod od Aalenu v Bádensku-Württembersku - pozn. překl.), navenek však nijak nezměnila obvyklý běh svého osamělého putování světem a poznávání jeho nekonečných tragedií. Zesnula ve starobinci bavorského města Mindelheim (na sever od Kaufbeuren a na východ od Memmingen - pozn. překl.) 7. února roku 1962 a na zdejším hřbitově je také pochována. O dvanáct let později ji následoval svým skonem ve věži Fressendes Haus při hradě Weissenstein i Siegfried von Vegesack.
Životní cesta těch dvou vedla, a to nejen pokud byla společná, křížem krážem znesvářenou a pobloudilou Evropou, mířila však u obou především dál a dál do vlastního nitra, do vnitřního duchovního rozměru, jejž je slovy tak nesnadno zachytit.

Text je přeložen z doslovu knihy Marianne Wintersteinerové Das Glanzlicht, vzniklé roku 1988 k stému výročí narození Siegfrieda von Vegesacka nedaleko jeho "loupežnického hnízda" jen ještě blíž české hranici v bavorském Lindbergu, vzdušnou čarou pouhých pár kilometrů od vlastně v té odlehlé končině sousedních Prášil (Stubenbach). Ves Lindberg, resp. dům v jedné její části zvané Lindberger Hochleiten se totiž stal autorčiným spisovatelským azylem. Prvou její knihu tady vzniklou, totiž Annemone (1975), přivítala ostatně domácí kritika jako "ein erstes Kinderbuch aus dem Waldland". Jenže Marianne Wintersteinerová není v literatuře rozhodně takovou opožděnou debutantkou, jak by se nezasvěcenci mohlo zdát. Pod svým dívčím jménem Portischová publikovala už ve svých 18 letech román "Ein Schloss in Mähren" (1938), který si získal mj. uznání i autora dodnes tak významného, jako je Hans Fallada. Vedli spolu od seznámení roku 1938 plodnou korespondenci a Fallada viděl v talentované mladé ženě a jejích textech něco na způsob "eine junge, moderne Ebner-Eschenbach". Jako tato klasička rakouské a německé literatury (i ona je zastoupena v tomto internetovém souboru) má i Marianne Wintersteinerová, roz. Portischová, takříkajíc českomoravský rodokmen. Narodila se 20. února 1920 v Šumperku (Mährisch-Schönberg) na severní Moravě v rodině tkalcovského faktora, který musel se svou živností skoncovat v letech hospodářské krize. Její děd prý pocházel až z daleké Arménie (řekla o sobě jednou, že jí v žilách koluje krev snad ze všech zemí Páně, "Blut aus aller Herren Länder"). Navštěvovala nejprve ženskou odbornou školu v severomoravském Zábřehu (Hohenstadt), poté tělovýchovnou "Turnschule" v západočeské Aši (Asch), tehdy už ovšem v říšském záboru. Během války sloužila jako sestra německého Červeného kříže, od prvotního souhlasu s nacizmem dospěla však už tehdy ke styku s odbojovou skupinou kolem Othmara Spanna. Po odsunu dlouhá léta jako vychovatelka v internátní škole (Landschulheim) na zámku Gaibach blízko Volkachu v bavorských Dolních Frankách. Roku 1956 přišla se svým manželem Gerhardem Wintersteinererm do Zwieselu v Bavorském lese a šest let nato se z Roklanské ulice (Rachelstraße) v tom městě přestěhovali do domu vybudovaného podle vlastních plánů, takříkajíc téměž při české hranici ("Fuchs und Hase sagen sich dort gute Nacht," řekne se po německu podobně jako ono české:"lišky tam dávají dobrou noc") - druhý domicil má v rakouských Korutanech a po něžné revoluci se jí splnil i dávný sen: totiž koupit a zařídit si i dům v rodném Šumperku, odkud byla kdysi v mládí násilím vysídlena. To poválečné vyhnání, starost o každodenní chleba a ztížený přístup k pramenům, bez nichž je každé psaní obtížné hned několikanásobně, způsobily kdysi dlouhou mezeru v její literární tvorbě. Vdala se mezitím a stala se matkou, po prvé knize, kde právě její dcera je středem děje, však už vycházelo jedno její dílo za druhým. Vydala od té doby více než 40 knih, jejichž hrdinkami jsou ponejvíce ženy (např. choť Martina Luthera, dále Anna Maria a Nannerl Mozartovy, Anna Magdalena Bachová, Lou von Salome, Lola Montezová, Berta von Suttnerová nebo třeba Marie Ebner von Eschenbachová, abychom jmenovali alespoň některé z nich). Psát přestala teprve po osmdesátce a po smrti svého milovaného manžela Gerharda Wintersteinera, kdy se přestěhovala nazpět do Zwieselu. Tam v jednom z domů na náměstí v neděli 2. listopadu 2003 ve svém domě i v 83 letech také zemřela. Román, z něhož citujeme doslov, je však spolu s její knihou Die Leute aus Buchenau, která se ostatně stala i podkladem filmu Glashimmel, navíc čímsi opravdu "šumavským". V laudatio, kterým v roce 1979 doprovodil Erhard Josef Knobloch (jinak autor příručního lexikonu německých spisovatelů z Čech, Moravy a Slezska) udělení výroční kulturní ceny Sudetoněmeckého krajanského sdružení právě Marianne Wintersteinerové, můžeme číst i tato slova: Zde, v čarovném zajetí hvozdu Stifterova a Watzlikova píše své knihy, do nichž vstoupil bezesporu na mnoha místech nesmírný klid těch odlehlých lesních končin, jejichž okouzlující účinek se podobá zakletí.

- - - - -
* Šumperk / Weißenstein (BY) / Lindberger Hochleiten, Lindberg (BY) / † † † Zwiesel (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy