FRANZ XAVER CHANOWSKY
Němčice a Chanovští z Dlouhé Vsi
Adam Josef byl posledním Chanovským ze Smolotelské větve. Zemřel (14. prosince 1730 - pozn. překl.) svobodný, a tak přešly statky v Němčicích a v Kraselově na chanovskou větev z Rabí.
Z této první byl Johann Heinrich Chanowsky von Langendorf (originál používá dokonce zkratky "v. Ldf." - pozn. překl.), pán na Kamenné (Herr auf Kamenna). Syn Johann Wilhelm Chanowsky, pán na Rabí (v originále Raby!) a Kamenné, převzal Němčice a Kraselov roku 1730, a to 29. prosince. Ale dlouho je nedržel, neboť v následujícím roce onemocněl a zemřel 10. prosince 1731. Byl pochován v rodinné hrobce v Kraselově. Se svou paní Barborou Hildprandtovou měl tři děti. Dcera Anna Marie dala časem hraběti Františku z Valdštejna (v originále Franz von Waldstein) 2 syny. Barbořini synové Johann Josef a Wilhelm Chanovští byli dosud nezletilí, a tak vedla Barbora Chanovská, rozená Hildprandtová z Ottenhausenu (Hildprandt von Ottenhausen), jako určená poručnice pro Josefa i Wilhelma, vladařství přes statky a za sídlo si zvolila Němčice.
V prosinci 1740 začala válka a trvala do roku 1745. Ze Saska postoupila síla 18 tisíc mužů přes Litoměřice ku Praze, mnoho také přes Pasov (Passau) a přes Horní Rakousko. Francouzů pod maršálem Belle Ille bylo 2400 a 12000 Bavoráků pod Gösingem postupovalo do Čech, k tomu bez překážky přes Budějovice (Budweis), přes jmenované krajiny na Plzeň a ku Praze. Zde se spojili se Sasy 26. listopadu 1741, když ji vzali útokem a obsadili. Také na venkově země byla důležitá místa a hlavní body obzvláště na hranici k Rakousku a Bavorsku, kde se císařská armáda seskupovala. Tábořili v Budějovicích, na Hluboké (v českém překladu vydaném 1995 je Frauenberg z originálu mylně považován za Panenskou Hůrku a zřejmě z nejistoty uveden až za Krumlovem, ačkoli originál zní "in Budweis, Frauenberg, Krummau"! - pozn. překl.) a při Krumlově (Krummau). V Budějovickém kraji různé oddíly Francouzů čítaly 12000 mužů. Francouzi se pod maršálem Brogliem v Písku, Strakonicích a v přilehlých obcích Němčice, Kraselov a Volyně (v originále Wollin! - pozn. překl.) a v celé krajině pevně drželi, když obsadili Linec (Linz) a celé Horní Rakousko. V této jmenované krajině zůstali celou zimu 1741 až do předjaří 1742. Dodržovali striktně pořádek a přísnost.
Lidé si přišli na mnoho peněz, protože Francouzi bohatě platili za jejich produkty. Paní Barbora Chanovská měla pro své statky v Němčicích a zrovna tak v Kraselově od maršála Broglia ochranný list a nikdo nebyl ubytován v jejím domě a také vesnice Němčice zůstala volná.
Vojácké sebevědomí šlechticovo hovoří z těchto řádek, kde se ovšem Němčice píšou zásadně Niemčitz (ano, s háčkem) a kde ožívá vlastně celý ten kus země, prošlý válkami přes hranice všech století. Tenkrát tu byli ve válkách dědictví rakouské na Šumavě Francouzi, kteří dočasně obsadili celé Bavorsko a také Horní Rakousko (Rakousko poté muselo "Bavory" vydat). Daleko byla náhle doba, kdy "nad Rakouskem slunce nezapadalo" a kdy po Šumavě bez hranic putoval za svatými místy jeden z předků autora zde přeloženého textu, rektor jezuitské koleje v Krumlově P. Albert Chanovský (1581-1643), rodák ze Svéradic (Swiratitz) blízko Horažďovic. Jak píše Zdeněk Kalista ve své nedocenitelné knize Století andělů a ďáblů (sovětské tanky nám ji kdysi už nedovolily vydat v českobudějovické Růži), byl to ještě svět (uprostřed války třicetileté přitom) "proniknutý jakýmsi viditelným působením božím,...milostí boží, spočinuvší na jeho milé 'Silva Bohemica' (tj. Šumavě)". Rozumějme: svět jeden, země jediná, patřící vlastně jen a jen Bohu. V tereziánském a pak josefinském Rakousku se už o slovo hlásila éra národů, které osvícenské reformy nedokázaly zadržet. Franz Xaver Chanowsky von Langendorf, jak se zásadně píše ve svých Notizen, z jejichž českého překladu je vybrán předchozí textový úryvek (celý titul zní Einige historische Notizen über Čestic und Němčic), narozený v roce počátku Velké francouzské revoluce 1789, vystudoval Tereziánskou vojenskou akademii na Vídeňském Novém Městě, aby jako praporčík šel ze školy rovnou do válek proti Napoleonovi. Ztratil v bojích o Vídeň u Aspern levou ruku a domů do Němčic se vrátil poté, co na škole, kterou kdysi absolvoval, učil po 18 let mj. i dějepis, jako setník. Zemřel na panství, které po smrti bratrově spravoval (v letech 1846-1848 působil jako ředitel Českého státního polytechnického ústavu v Praze) v 88 letech věku 21. května 1877 a je pochován v Kraselově. Byl i zásluhou svého zámeckého kaplana v Němčicích, jímž byl P. Josef Schmidinger, horlivý šiřitel českých knih (po něm se dnes jmenuje strakonická městská knihovna Šmidingerova, ačkoli on sám se tak nikdy nepsal), členem Matice české. Němčice, Čestice, Šumava, jedna země Boží obou jazyků - Chanovští z Dlouhé Vsi to jistojistě vědí.
- - - - -
* Němčice / † Němčice / † † Kraselov
