HEINRICH JOHANN MARIE VON COUDENHOVE-KALERGI
Předmluva ke knize o podstatě antisemitismu
"Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti", říká Spasitel v Kázání na hoře, tom nejvyšším zákoně, daném Jím pro všechny časy, pro všechny národy, pro všechny lidi. Tímto zákonem jsem se řídil v této knize a mým cílem bylo výhradně to, abych skrze spravedlnost také vůči Israeli přispěl k nastolení pokoje a míru - což je jiný zákon Kázání na hoře - podle míry svých slabých sil. Dobře vím, jaké těžkosti se staví takovému pokusu do cesty. Ten, kdo o Židech řekne či napíše byť i to nejmenší, co zní nějak nevhodně, bude ihned vykřičen coby židozednář (v originále "als Jude und Freimaurer" - pozn. překl.). To by ovšem u mě nebylo k ničemu. V mém rodokmeni není ani stopy židovské krve. Kdyby tomu ale přece jen tak bylo, nejenže bych to nezamlčoval, nýbrž bych se k tomu s největší radostí přiznal, poněvadž bych byl hrdý na možnou kmenovou sounáležitost a příbuzenství s těmi nejsvětějšími muži a ženami, kteří kdy putovali po této planetě. Také nejsem a nikdy jsem nebyl svobodným zednářem; jako důstojník a diplomat bych jím nemohl nikdy být kvůli své služební přísaze; ani by mne vůbec nikdy nenapadlo vázat se přísahou k Neznámu. Jsem činným členem katolické církve, kterou považuji za nejlepší ze všech náboženských společností, co jich existuje a kdy existovalo. To, že je nejlepší ze všech, dá se dokázat jedním jediným způsobem, ale jediným jistým, poněvadž se opírá o čísla, nikoli tedy pouze logicky, nýbrž také matematicky. Dá se přímo matematicky demonstrovat, že nikde mimo katolickou církev není a nebylo uskutečněno tolik činů lásky k bližnímu, soucitu a milosrdenství, jako v jejím rámci. To, co katoličtí kněží, mniši a jeptišky, kanonizovaní i nekanonizovaní světci této konfese vykonali a bez přestání konají v lásce k bližním po staletí a všude na světě, a to i vůči trpícím jinověrcům a nepokřtěným, je mimo jakékoli srovnání (v originále "das steht ausser Concurrenz" - pozn. překl.). Nijaká jiná náboženská společnost se nemůže vykázat ničím i jen přibližně podobným. Jsem sice přesvědčen, že mnozí věřící jiných náboženství konají a konali tytéž činy soucitu, nikdy a nijak v jejich souhrnu v takovémto počtu a mase, v takovém rozměru. To žádný rozmyslný člověk nemůže popřít. Proti číslům vše umlká. Z tohoto důvodu je římsko-katolická náboženská pospolitost zdaleka nejlepší ze všech. To, co bylo z liberální strany proti ní napsáno pod hesly "inkvizice, náboženské války, čarodějnické procesy, soudy nad kacíři, boj proti modernímu osvícenství a vědě, intolerance, fanatismus" nemůže nikdy a nijak vyvážit oceán jejích činů soucitu s bližním.
Poučený čtenář nechť promine, že jsem se cítil způsobilý mluvit o své osobě. Ten však, kdo zná ortodoxní publikum, pochopí, že tato poznámka je pro věc přímo nezbytná.
Také musím ještě poznamenat, že z okolnosti, že tu mnohokráte musím uvádět citáty z osvícenských autorů, nelze vyvozovat nějakou shodu mého ostatně nijak směrodatného mínění s nimi. To je sice i tak zcela samozřejmé, ale nemůže škodit, když to výslovně zdůrazním. Sapienti sat (tj. doslova "Dictum sapienti sat."="Moudrému stačí říci." - citát z Plautovy komedie Peršan - pozn. překl.)
Zámek Ronšperk v Čechách, únor 1901.
Vlastní příčinou, proč jako textová ukázka figuruje právě tato předmluva ke knize, jejíž obsah sám by byl jistě daleko zajímavější (německý originál Das Wesen des Antisemitismus (1901) je ve svém celku digitálně přístupný na webových stránkách Archive.org), je právě fakt, že byla psána a datována právě v dnešních Poběžovicích (do roku 1945 Ronšperk), kam hrabě Heinrich Johann Marie von Coudenhove-Kalergi přesídlil se svou ženou (Marie-Thekla /Mitsu/ Coudenhove-Kalergiová, roz. Aoyama, má i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) po svém návratu z Japonska a odchodu z diplomatických služeb rakousko-uherského mocnářství (působil jako diplomat nejprve v Athénách, pak v Rio de Janeiru, Istanbulu, Buenos Aires a posléze v Tokiu). Krédem knihy o podstatě antisemitismu (v originále nese název "Das Wesen des Antisemitismus" a vyšla, jak patrno z datace předmluvy, poprvé roku 1901, kdy její zásluhou získal hrabě na pražské univerzitě titul doktora filosofie, ve vydání z roku 1929 byla pak uvedena předmluvou "Antisemitismus nach dem Weltkrieg", kterou napsal autorův syn Richard, rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže), která se prý stala základem dobového sionistického hnutí a Sigmund Freud, s nímž si hrabě dopisoval, ji prý označil za nejlepší pojednání tématu, je devíza: "Poznej a přestaneš nenávidět." Podle přednášky Dr. Vlasty Čihákové-Noshiro, z níž čerpám některé údaje (zmiňuje se mj. i o poměru jednatřicetiletého Heinricha z roku 1890 s mladou Francouzkou, proti němuž se postavila rodina a který skončil sebevraždou mladé ženy a smrtí tříletého dítěte, které s ní měl, zatímco Heinrich už za pokání navštěvoval klášterní školu pro diplomaty), se ovšem stala až na pár záměrně dochovaných dokumentů jedinou prací, která po smrti svého autora v Ronšperku dne 14. května roku 1906 vůbec nějak dosvědčuje jeho literární dílo. Na sklonku svého života se totiž hrabě Heinrich stal členem řádu trapistů (přísný řád měl prý pobočku i v Českých Budějovicích), byl přísným vegetariánem a na konci života nejedl snad vůbec. Zemřel nejspíš hladem a přepracovaností. Jeho poslední vůle stanovila mj., že věrný sluha Arménec Babik má všechny písemnosti po pánovi pozůstalé spálit, což se mimo pár zmíněných osobních dokumentů údajně opravdu i stalo. Heinrich hrabě von Coudenhove-Kalergi se narodil 12. října roku 1859 ve Vídni jako syn Franze Karla Coudenhove (1825-1893), jehož pařížský sňatek s Marií von Kalergi (žila v letech 1840-1877, řecký rod, z něhož pocházela, se původně psal Kalergis), rodačkou ze Sankt-Petěrburgu, vedl později oba jejich syny k tomu, že počátkem dvacátého století požádali o spojení jmen otce a matky a od roku 1903 užívali pak napříště titulu hrabě Coudenhove-Kalergi. Franz Karl, rakouský c.k. komoří, vlastnil statky v Uhrách, roku 1864 ale zakoupil statek a zámek v Ronšperku. I on jako později jeho syn se věnoval diplomatické kariéře, po smrti své mladé ženy však Ronšperk (skonala tam v 37 letech věku) opustil a odjel na rodinné sídlo Ottensheim, kde osmašedesátiletý skonal. To jeho skon byl i důvodem synova návratu z ciziny. Bylo mu na Ronšperku dopřáno třináct let života a kromě dvou synů narozených ještě v Japonsku dalších pět dětí, kdyby tu však napsal jen tu jednu jedinou knihu, proslavil by sebe i to místo sdostatek.
- - - - -
* Vídeň (A) / † † † Poběžovice
