SIDONIA DĚDINOVÁ
Šumava, 1945
Bylo nádherné léto. Nějaký muž a jinoch téměř už stejně veliký kráčeli šumavskými lukami a lesy. Vdechovali vůni květů a bylin, které bujně rostly všude kolem. Chlapec chytil muže za rukáv: "Tiše, tati!" Jen několik metrů před nimi se páslo početné stádo laní se dvěma kolouchy. Oba muži tiše stanuli. Bože, jak dlouho jsem už neviděl něco podobného, přemítal starší z nich. Ve válce byly ty cizí lesy plné rachotu zbraní a motorů, zurážených větví a sedrané kůry. I stromy umíraly nebo trpěly poraněny jako lidé. Jak jen se mi stýskalo po zázračném klidu téhle krajiny, která v mém srdci zůstala neporušena, jak jen jsem doufal, že jednou zase najdu její pokoj a mír!
Opětoval stisk mladé ruky.
Když zvířata odběhla plavnými skoky, řekl:
"Tady žili naši předkové, odnepaměti."
Ten mladší po jeho boku kývl: "Já vím, tati."
"Jednou tě vezmu s sebou do Kamenného Újezda. Tam z okolí pocházíme," vysvětloval Otto Paleczek.
"Kde je to vlastně?"
"Na silnici z Budějovic do Krumlova kus za Kamenným Újezdem, v Chlumci, má dodnes stát veliký selský statek, starý snad tři sta let. Příbuzní říkají, že ho vystavěl někdo z naší rodiny. Pra-pra-pradědeček."
"To je pěkné," kývl chlapec.
Paleczek byl právě před několika dny propuštěn z amerického zajetí, kam se dostal jako německý frontový voják. Původně pracoval jako vedoucí nákupu v papírně při Pečkovském mlýně nedaleko Krumlova. Teď postupně zase přivykal někdejšímu povolání, nic ale teď nebylo tak jako před válkou.
"Neměl bys nikdy zapomenout, že tady je náš domov," řekl synovi. Brával ho s sebou na služební cesty, také proto, aby unikl vlastnímu pocitu beznaděje narůstajícímu v jeho duši. Většinou jezdili vlakem a pak putovali pěšky. Ten čtrnáctiletý hoch si měl zamilovat tu zem, kde měli tak hluboké kořeny, měl si vštípit do mysli její podobu, dokud byl ještě čas.
"Brzy budeš dospělý muž," řekl Otto Paleczek synovi, který nosil totéž jméno i příjmení. "Pravděpodobně budeme musit náš domov opustit."
"Hlavně že jsi tu zase s námi," řekl chlapec. "S tebou dokážeme všechno."
"Časy jsou tvrdší, než se dalo čekat, můj milý." Položil synovi ruku kolem ramenou. Nebylo třeba synovi něco vysvětlovat. Denně se vlámávaly menší české tlupy do domů, kde žili Němci, plenily a zabavovaly, co zrovna postrádaly nebo se domnívaly postrádat. Před pár dny jim tak noví čeští sousedé zrekvírovali lyže a sáňky pro své vlastní děti. Otto a jeho dvanáctiletá sestra Margit směli jen mlčky přihlížet.
"Proč je to tak, tati?" odvážil se syn optat. "Myslím, jakože proč nás pronásledují?" Náhle měl v očích strach a hlas se mu zlomil. Výbuch citu, jaký si před matkou, co už toho musila tolik snést, nikdy nedovolil.
"Češi dělají osudnou chybu," pokusil se otec o rozumnější východisko hovoru. "Stav nezákonnosti by neměli připouštět. Jednoho dne se to obrátí proti nim samým."
"Ale kdy to bude?"
Vyhnul se odpovědi. "Podívej se na tu krásu kolem. My všichni máme na ní podíl."
Konečně se dal do vyprávění: "Před staletími, mnohem dřív, než tvůj prapradědeček zřídil statek tam za Kamenným Újezdem, přišli němečtí osídlenci ze sousedních oblastí do zdejší divočiny, aby ji učinili obyvatelnou. Byly úředně stanoveny osoby, nazývané lokátory - a ti pak přidělovali tu pustou neoranou zemi přišlým rolníkům. Musela být nejprve vyklučena a zúrodněna. Nikomu jsme nic násilím nevzali! Lokátoři, pro každé místo obvykle jeden, získali pak často právo provozovat mlýn nebo hospodářství. Naše vsi a města pomalu rozkvétaly. Nepřišli jsme snad jako nějaká horda, ale jako noví občané té země. Na pozvání českých králů jsme osídlili pustá území, kde nebylo lidí," řekl a s hořkostí dodal: "Češi nás teď označují za potomky kolonistů. To by přece nemuselo být nic hanlivého. I oni sami nebyli původně ničím jiným než kolonisty."
"Proč nás odtud vyhánějí?"
"Zákeřní a hrabiví politici to spískali." Není to dlouho, co slyšel v rozhlase Benešovu výzvu, aby Češi vzali Němcům všechen majetek a nechali jim jen kapesník, kterým by mohli osušit své slzy. Takový cynismus!
"Říká se, že tu jsme cizinci," postěžoval si chlapec. Došli na širokou, udržovanou štěrkovou silnici a zvolili k další chůzi tu její stranu, kterou stínily mohutné stromy.
Otec odporoval chlapcovým steskům: "Podívej, je mi teď jednačtyřicet let. Často jsem přemýšlel o dějinách. Je to pozoruhodné, ale časy od příchodu Němců a upevnění jejich tehdejšího vlivu v Čechách se téměř navlas kryjí s hospodářským a kulturním vzestupem Čech, s obdobím, kdy české království hrálo významnou roli v soudobé Evropě. Ani hospodářský a politický vzestup první československé republiky si nelze vysvětlit bez německého podílu! To všechno dnes Češi popírají."
"Proč to vlastně dělají?"
"Prý kvůli Hitlerovi."
"To ale není spravedlivé!"
"Pomsta není nikdy spravedlivá." Otec ukázal na rukáv svého oděvu. "Je nespravedlivé, že musíme nosit na šatech tuhle bílou pásku s velkým černým písmenem N. Je odporné, že jsme museli odevzdat rozhlasové přijímače a lovecké zbraně. Je hanebné, když nás olupují čeští sousedé, oč jen se jim zamane. Vzali mi i motorové kolo." Nějaký mladý Čech na něm prostě odjel.
"Je to proti všem zásadám slušnosti, že ty a tvoje sestra nesmíte chodit do nijaké školy. A to nejhorší vůbec ze všeho je, že se jako nějací nevolní otroci nesmíme ani hnout z místa svého pobytu! Pro mě si vedení podniku prosadilo výjimku u správce z národního výboru. Dřevo pro papírnu se stejně jako kdykoli předtím nakoupit musí. Beru tě na ty cesty s sebou, abys stačil uvidět co nejvíc svůj šumavský domov. Zůstává otázkou, jak dlouho mě budeš takhle moci doprovázet."
"A až to nepůjde?" zeptal se chlapec zaraženě.
"Pak odtud zmizíme. Za hory za doly..."
"Udělal jsi něco zlého?" odvážil se syn otázky vůči vlastnímu otci.
Muž zůstal stát:
"Myslíš, že by mně továrna nadále zaměstnávala, kdybych se něčeho dopustil? Že by mi Američané dovolili dělat sanitáře ve vojenském táboře v Krumlově?" Pokračoval v cestě. "Ne, můj synu, ničeho zločinného jsem se nedopustil. Myslím jen, že utečeme, když to nebude lepší. Mnoho německých rodin se ocitlo v tísni a opouštějí domov za noci a mlhy."
"Rozumím," řekl syn s ulehčením, že to nepotkalo zatím také jeho rodinu.
"Vynadívej se na naši krásnou Šumavu, dokud je nám to dopřáno. Stane se z tebe mezitím dospělý člověk." Kolik těch válečných let se spolu neviděli? Otec se minul s dětstvím vlastních dětí. "Buď připraven. To ti chci říci. Jednoho dne prchneme i my."
"A kam?"
"Přes hranice."
Stanuli před jedním osamělým selským stavením. "Poprosíme tu o něco k jídlu," řekl otec. "Češi nám zase omezili příděly! Ty lidi tady dobře znám. Snad nám dají něco s sebou mamince do kuchyně!"
Cestou domů museli dávat pozor a blížili se k bytu s nejvyšší opatrností. České stráže prohledávaly Němce i na ulicích, ve dne i v noci. Otec se obrátil k mladému Ottovi s jakoby opakovaným důrazem:
"A přesto zůstane ta země navždycky naším domovem." A už spíš pro sebe tiše řekl: "Utéci ale musíme, než nás vyženou jako ty ubožáky z Folmavy."
Edvard Beneš - der Liquidator, s. 381-385
To nepsal německý autor, to musel byť i německy jednou vyslovit právě Čech za všechny, kdo cítí jistý podíl viny za to, že jsme byli "jako oni", jako ti, kdo nás chtěli vyhnat ze země otců a nestačili tak učinit. My ano. Slýchával jsem ten žensky měkký a laskavý hlas hovořit téměř denně na vlnách Svobodné Evropy ze Spolkové republiky Německo, kam i jeho nositelku vyhnala komunistická zvůle. Sidonia Dědinová se narodila roku 1935 v Praze a na přelomu tisíciletí, kdy vydala knihu, z níž pochází naše ukázka, jí bylo už o 25 let víc než trval ten mezitím zmizelý režim v osudem těžce navštívené zemi, které vpálil svůj cejch tak hluboko - tak hluboko, že některé knihy nelze česky vydat dodnes: jako třeba prvý román Dědinové z dob, kdy byla jako mladá učitelka konfrontována v šumavském Křišťanově s realitou tzv."pohraničí". Pod názvem Als die Tiere starben vyšel roku 1988 v renomovaném německém nakladatelství Langen Müller a 1991 dokonce ve vysokém nákladu jako paperback v Ullstein Taschenbuch Verlag. Jeho autorka žila v Německu od roku 1966. Brzy po pádu komunismu u nás vydala v Českých Budějovicích, kde kdysi působila i jako rozhlasový elév, dokumentaci o vyhnání Němců ve svědectví postižených s titulem Slyšme i druhou stranu. Dokumentární "román" Edvard Beneš - der Liquidator s úvodním slovem Luďka Pachmana Pravda vítězí vyšel shodou okolností v posledním roce století, které tomu heslu na naší prezidentské vlajce umazalo nejen čárku nad posledním písmenem. Autorka napsala svůj text v Ismaningu u Mnichova, kde žije se svým slovenským manželem Marianem Ježikem, jemuž se kdysi podařilo uprchnout z komunistického vězení, jak o tom kdysi ona sama podala svědectví v Česko-bavorských výhledech blahé paměti. Uvedený úryvek z knihy se opírá o autentické vzpomínky Otto Paleczeka, které v rukopise chová jeho rodina. Pochází z ní i bývalý tajemník katolické sudetoněmecké organizace Ackermann-Gemeinde a pozdější předseda mnichovského Sudetoněmeckého institutu Raimund Paleczek. Mohu mu alespoň tady vyjádřit svůj dík za to, jak mi na podzim 2000 pomohl za mého mnichovského studijního pobytu, věnovaného právě práci na této šumavské čítance. Díky Dr. Raimundu Paleczkovi jsem se v květnu 2022 dozvěděl i o úmrtí Sidonie Dědinové dne 1. nebo 2. února roku 2015 za návštěvy syna ve Španělsku nebo Portugalsku, kam se vydala z rodné Prahy, kde trávila sklonek života v domově důchodců. Parte vyšlo v krajanském časopise, není známo, že by existoval nějaký její nekrolog. Budiž zaň tedy považován tento náš text.
- - - - -
* Praha / Křišťanov / České Budějovice / † ? (SP)
