FELIX DENKMAYR

Konrátov - ve vlastní věci

Konradschlag: 1379 villa Chunratschlag, 1541 Konratschlag a Konrátov, vedle toho se tu říkalo i Edlmüll (podle mlýna zvaného Edelmühle - pozn. překl.) a Stegmüll.
Ve vlastní věci: Takto během časů popisovaná osada Kainretschlag (zaniklá zcela po druhé světové válce pod českým jménem Konrátov - pozn. překl.) byla od roku 1927 až do roku 1950, tedy od mého narození až do vyhnání ("von der Geburt bis zur Vertreibung"), mou osadou domovskou (Kainretschlag čp. 7/8).

Felix Denkmayr, 18. února 1999, Stiftung bei Reichentha

P.S. Tento i v německém originálu na prvý pohled podivný odstavec v přepisu "Pamětní knihy farní obce Horní Dvořiště" ("Gedenkbuch für die Pfarrgemeinde Oberhaid"), jejíž knižní vydání v lineckém nakladatelství Denkmayr (nyní Landesverlag - Denkmayr) má na zadní straně přebalu barevný snímek louky, kde Konrátov kdysi stál, s pohledem přes ní do sousedního Rakouska, vysvětlují nám dostatečně až následující texty Felixe Denkmayra a dodatečné vyjádření pozůstalých ve zmíněné knize, které také překládáme do češtiny. Také datum, jímž je doprovázen, nabývá až příběhem Denkmayerova života jiné váhy.

Milí rodáci!

Liebe Oberhaider! Z našeho dřívějšího domova je o čem referovat. Stará německá kronika naší farní obce, která po našem vysídlení (v originále "Auslieferung" - pozn. překl.) zmizela, je zase na světě ("ist zum Vorschein gekommen"). Přede mnou leží kopie originálu a já jsem u toho, že nastal čas to obsáhlé dílo přepsat strojopisem (rozuměj z psacího "kurentu" - pozn. překl.) do čitelné podoby. Stránky jsou psány vesměs ručně starými typy psací abecedy a tím se nesnadno luští.
Titul rukopisné kroniky zní : "Gedenkbuch welches in Folge k.k. Landespräsidialdekretes vom 31.ten August 1835 Zl. 5952, k.k. Kreisschreibens vom 21. October 1835 Paragraph 239. Dann ämtlichen Auftrages vom 10. Juli 1836 über den Pfarrbezirk Oberhaid und den hiezu gehörigen Dörfern Kropfetschlag (Klopanov), Obersteindörfel (Zbraslav), Untersteindörfel (Přibyslavov), Bludau (Bludov), Seiften (Sejfy), Zwarmetschlag (Svatomírov), Kainretschlag (Konrátov), Böhm. Hörschlag (Český Heršlák, česká místní jména tu uvedená b závorce originále ovšem neobsahuje a ostatně celý titul je v Denkmayrově textu krácen- pozn. překl.) vom 1. ten Jaener 1836 uner der Aufsicht des Marktgerichtes von Johann Hauzenberger, Bürger und vormaligen Ortsvorsteher geführet wird. Mit 454 Seiten.
Jako kronikáři jsou uvedeni: do roku 1851 kronikář neznámý, do roku 1876 řídící učitel pan Franz Gintner, Oberhaid; do roku 1895 obecní tajemník pan Rudolf Lepschy; 1895-1913 pan doktor Leo Eckstein; 1913-1923 zemský inspekční rada pan Ludwig Brunner; 1923-1930 pan doktor Eckstein a pan Brunner; 1930 až ? vede kroniku pan Konrad Gintner, řídící učitel v.v. v Horním Dvořišti (v originále i za republiky psáno "Oberhaid" - pozn. překl.) 40.
Poslední záznam v kronice pochází z 21. července roku 1944. Její záznamy jsou přirozeně veskrze zajímavé. Chci výtahy v GLAUBE UND HEIMAT zveřejňovat.

Glaube und Heimat, 1999, č. 2, s. 57

P.S. Jak vysvítá z dalšího, nemohl být tento slib z únorového čísla krajanského měsíčníku splněn.

Poslední slovo

Za návštěvy u opata vyšebrodského kláštera, spojené s rozhovorem o kostele v Horním Dvořišti a sanaci jednotlivých zastavení křížové cesty (vedoucí k někdejšímu Božímu hrobu na vrchu zvaném kdysi Kreuzberg - pozn. překl.), dostalo se mi překvapivého sdělení, že převor P. Ivo Kvapil má být z Vyššího Brodu přeložen na jednu farnost u Zlaté Koruny (Goldenkron) blízko Krumlova (Krummau).
P. Ivo měl od počátku devadesátých let v duchovní péči farnost Horní Dvořiště, zároveň s ní i Rožmberk nad Vltavou (Rosenberg) a později ještě i Svatý Tomáš (Sankt Thoma).
Spolupráce s ním byla velmi dobrá. Jeho starost platila zejména kostelu (rozuměj v Horním Dvořišti - pozn. překl.), vyžadujícímu opravy zevně i uvnitř, stejně jako sanaci vnitřního vybavení a všech soch svatých.
Při pracích v interiérech kostela přiložil i P. Ivo svou ruku k dílu a byl po celé dny "v malířském" vidět při práci, také jako vedoucí akcí ve výškách docela závratných. Do budoucnost existovaly ještě různé plány.
Při našich rodáckých setkáních po roce 1990, také pokaždé v Horním Dvořišti, byl kněz vždycky u toho, rovněž i při každoročních dušičkových slavnostech na místním hřbitově.
Nedělní mši v Horním Dvořišti, konanou pravidelně o jedenácté dopoledne, rádi navštěvovali i Rakušané ze sousedních příhraničních osad. P. Ivo se vždycky snažil vyhovět a sloužil mši částečně i v německém jazyce.
Přeložení se má uskutečnit údajně už během měsíce března. Mám dojem, že převor P. Ivo Kvapil odchází z Vyššího Brodu s těžkým srdcem. Byl, on a také P. Xaver, v klášteře už od roku 1946 až do jeho rozpuštění Čechy a vypovězení německých cisterciáků (přijal je později rakouský klášter Rein, unii Vyšší Brod-Rein, ustavenou 1959, rozloučil Svatý Stolec až roku 1991 - pozn. překl.).
Tak jsem si dovolil, jménem našeho rodáckého společenství (v originále "im Namen unserer Oberhaider-Gemeinschaft" - pozn. překl.) dlouholetému faráři našeho "domovského" kostela (v originále "Oberhaider Pfarrer" - pozn. překl.) za jeho duchovní péči srdečně poděkovat. Naše přání všeho dobra a naše modlitby ho budou provázet do nových míst jeho působení. Spojení s ním jistě potrvá. - Jak to bude s kostelem v Horním Dvořišti (v originále "Kirche Oberhaid" - pozn. překl.) dál? Pan opat z Vyššího Brodu mi vysvětlil, že se zatím správy farnosti ujme osobně on sám. V tomto nastávajícím roce bude P. Justus (má být Justin - pozn. překl.) vysvěcen na kněze. Zůstává jako schopný mladý duchovní ve vyšebrodském konventu.

Glaube und Heimat, 1999, č. 4, s, 95

P.S. Toto je skutečně poslední text, zveřejněný v Glaube und Heimat předtím, než se v dalším čísle objevila zpráva o Denkmayrově úmrtí. Spolu s hornodvořišťským starostou Vaňkem a svými spolubratřími z vyšebrodského kláštera byl také P. Ivo Kvapil (to on budoval obnovený cisterciácký klášter po roce 1990 doslova od nuly, povolán sem z fary v Borotíně jako jediný, kdo se starším ještě Xaverem Švandou zůstal tehdy 66letý naživu z rozehnané komunity) jediným hostem z Čech na pohřbu v Reichenthalu, kde je, jak mi v listopadu 2007 sdělil už bývalý starosta Antonín Vaněk, zesnulý i dnes pochován.

Narodil se 15. února 1927 v Konrátově, osadě dnes zcela srovnané se zemí, která měla tehdy 13 stavení a 55 německy hovořících obyvatel, náležejících k farnosti Horní Dvořiště, obcí pak, pod níž osada spadala, byla rovněž dnes po zničení zcela změněná Dolní Drkolná (Unterschlägl). Po chalupě se tam v čp. 7/8 říkalo "Lousing". Konrátov ležel přímo na hranici s Rakouskem, kam byl roku 1950 Felix Denkmayr jako "Rakušan" vysídlen (říkalo se tomu "dobrovolné" vysídlení, dne 18. prosince 1955 byla pak rodná chalupa v rámci "ochrany" hranice s čerstvě neutrálním Rakouskem vyhozena do povětří), naproti ní pak se otevíral pohled na osadu Stiftung bei Reichenthal, kde v čp. 19 posléze bydlil a městysi Reichenthalu 1973-1991 i starostoval. "Konsulent" Denkmayr šéfoval i místní kapele, v jejímž představentvu byl hned od roku 1950. Rodina Denkmayrova měla 10 dětí a 3 další adoptovala. Reichenthal jmenoval svého starostu i čestným občanem městyse. Získal četná ocenění od sdružení "Glaube und Heimat, rakouského státu i spolkové země Horní Rakousko. V lineckém nakladatelství Denkmayr vyšly k sedmdesátinám Denkmayrovým 1997 knižně jeho cenné vzpomínky. Svazek o 125 stranách nese prostý název Erinnerungen. Stal se tedy literárním autorem ještě předtím, než se měl chopit vydání kroniky rodných končin. Zemřel v nemocnici v Linci 22. března 1999 a byl pochován v Reichenthalu za účasti více než tisícovky hostů zdaleka i zblízka. Až ze své africké misie v Ghaně přijel syn, P. Josef Denkmayr, aby za otce sloužil smuteční mši svatou. Za zpěvu písně o Vltavě ("Wuldalied") a Hartauerovy šumavské hymny byla k hrobu přinesena i květinová mísa, naplněná prstí z hornodvořišťského hřbitova. Jediná země nás přijme do náruče.

Gedenkbuch für die Pfarrgemeinde Oberhaid a náš otec

Když začal prvý kronikář krásnými, zdobnými písmeny psát tu "pamětní knihu farní obci Oberhaid", sotva asi mohl tušit, jak přiléhavým se jednou to její označení má stát.
Poněvadž ta "farní obec Oberhaid" mezitím už přes 50 let v pravém slova smyslu neexistuje.
Tak jako před Vámi ležící chronologicky řazené záznamy o historii vzniku osady a historických událostí, které ji provázely, zcela nenadále krátce před koncem druhé světové války končí, tak přestala o pár let později vyhnáním německy mluvících obyvatel a zničením jejich vsí a stavení ona sama existovat jako živoucí společenství, které trvalo po celá staletí a oživovalo i utvářelo krajinu Šumavy kolem.
Náš otec, který sám patřil roku 1950 k těm posledním, kdo byli vyhnáni ze svého domova, měl vždycky starost o to, že mnohé z kulturního dědictví Šumavy by mohlo být s konečnou platností ztraceno se skonem těch posledních z generace vyhnanců, Často zdůrazňoval, jak je důležité, aby rodiče předávali to, co vědí, svým dětem, aby jim o tom, jak to bylo kdysi ("damals"), co možno nejvíc vypravovali. A také, jak dobré a důležité by bylo, kdyby o tom někdo i něco "napsal".
Ne snad tolik proto, aby bylo dokumentováno prožité bezpráví, ale spíš proto, aby byly uchovány kořeny vedoucí k člověku a kultuře jeho starého domova, kořeny, z nichž čerpal sílu pro svou mnohostrannou veřejnou angažovanost.
Proto byl také tak často a rád účasten setkání vyhnanců z domova, zejména aktivně ovšem těch svých "Oberhaider" (tj. "Hornodvořišťských" - pozn. překl.), ale také těch z Vyššího Brodu, z Rožmberku nad Vltavou a z jiných někdejších, třeba zaniklých společenství kdysi sousedících osad.
Když se roku 1989 zvedla "železná opona", byl jedním z prvých, kdo začal znovunavazovat přetržená vlákna spojující lidi i instituce nového a starého domova.
Jako starosta rakouské obce Reichenthal se setkal se starostou Horního Dvořiště panem Antonínem Vaňkem, který mu byl následně velmi nápomocen při získání přístupu k už zmíněné obecní kronice, uchovávané ve Státním archivu v Třeboni.
Pan Vaněk z ní obstaral kopii a dal ji k dispozici otci, aby mohl být text psaný kurentem převeden strojopisem do latinky ("von der Kurrentschrift in die lateinische Schrift").
Z původních 454 stran, jak je uvádí rovněž ručně psaný titulní list, zbylo nakonec v kopii 172 stran formátu A3. Třeba poznamenat, že nejstarší záznamy někdejších kronikářů byly převzaty formou souhrnných výtahů, čímž se dá alespoň zčásti vysvětlit silně zmenšený počet stran konečné podoby textu.
Oba se shodli v tom, že vedle německého opisu, který chtěl náš otec vydat tiskem, by měl být pořízen i překlad do češtiny pro dnešní občany Horního Dvořiště, aby i tam došlo k většímu porozumění příběhům jeho někdejších obyvatel.
Když náš otec zcela náhle v březnu tohoto roku zemřel, byl v tom nejopravdovějším slova smyslu vyrván své práci na přípravě vydání kroniky.
Stáli jsme teď před rozhodnutím, zda se spolehnout na jím vyhotovený počátek přepisu, poněvadž i kopie byla velmi nesnadno čitelná, byla ostatně vyhotovena z velmi odlišných rukopisů jednotlivých dávných kronikářů.
Dokončit jeho práci pro nás tedy nebylo ničím lehkým a chceme na tomto místě poděkovat opravdu ze srdce všem, kdo nám pomohli radou i skutkem, abychom staré příběhy mohli nakonec svěřit computeru.
Rozhodli jsme se k tomu však proto, poněvadž víme, jak důležité pro našeho otce bylo něco "napsaného", co zůstává a vydává poselství o jeho starém domově a o lidech, kteří v něm žili a celý ten kraj po staletí vzdělávali a opatrovali, kde po celý život tkvěli pevně svými kořeny.
V tom smyslu je tato "Gedenkbuch von Oberhaid" nejen "pamětní knihou" obce, nýbrž i knihou, uchovávající památku na našeho otce Felixe Denkmayra (†22. března 1999).

Rodina Denkmayrova

- - - - -
* Konrátov, Horní Dvořiště / † Linec (A) / † † Reichenthal (A)