HELMUT DOYSCHER
|
Gewitter am Schlossturm Die Schönheit des Sonnenblumen, das wilde Aufschäumen der Petunien und Geranien an den Balkonen, dahinter die Kulisse eines heranziehenden Gewitters, schwärzlich bewegte Wolken, Augenblickstille der Zeit in den träge fließenden Konturen. Über dem Land wird es still vor der Stimme des Donners, manchmal wird irgendwo in einem alte Haus noch eine Kerze entzündet. Manchmal, erinnert man sich in solchen Augenblicken auch noch der Wetter der Jugend im Moldautal, wenn die Stadt sich duckte vor dem Zorn der Blitze, der Schlossturm oben auf dem Fels umflammt war von giftigem Licht. Manchmal in das später verrauschende Rieseln spüren wir plötzlich kühl die nun schon so große Anzahl der vergangenen Jahre. |
Bouřka nad zámeckou věží Zlatá nádhera slunečnic, pěnivá záplava petunií a muškátů na pavlačích, za tím vším kulisa nadcházející bouře, černavé kupící se mraky, okamžik, kdy se čas zastaví v líně plynoucích obrysech ticha. Ticho nad zemí, než uhodí blesk, mnohde v nějakém ze starých domů postaru zapalují hromničku. Často se v takové chvíli rozpomenu na krumlovskou bouři z mých dětských let, město při Vltavě schoulené před zlobou nebes a věž zámku na skále osvícené brzy nato jedovatou klikatinou blesku. Často když pak došumí opožděné mžení, pocítím náhle ten chladný a závratně vzrostlý počet let, které uplynuly. |
|
Hoam!, 1988, č. 7, s. 380 |
|
|
Währung des Herzens Das Glas, aus dem ich trinke, hat einer geschliffen im Böhmerwald, - derschon lang' nicht mehr ist. Ich kaufte es ihm ab mit mir fremdem Geld. Sein Sohn, den ich Jahre später traf, weiß schon fast nicht mehr um unsere Sprache; um die Währung des Herzens. |
Co v srdci platí Sklenka, ze které piju, je broušena na Šumavě - někým, kdo už dávno není. Koupil jsem ji od něj tenkrát za peníze měny docela mi cizí. Jeho syn, potkal jsem ho tam po letech, neumí už ani slova v naší řeči, té měně, co v srdci platí. |
|
Hoam!, 1993, č. 2, 2. str. obálky |
|
|
Zeit der Kindheit Stille des Waldes - Blaubeergesträuch bedeckt den Boden, vereinzelt leuchten Schwammerl hervor - Lust des Entdeckens lässt mich wieder zur Kindheit finden. Dunst schwebt zwischen den Stämmen - ein Specht hämmert - Böhmerwald feenleicht weben sich die Stunden ins tiefere Atmen ein. Fast wesenlos erscheint mir die Zeit nun in diesem Sein - da das Licht zwischen den Stämmen, Zeiger der unendlichen Sonnenuhr mir wieder einen Teil meines Lebens aufgezeigt. |
Čas dětství Lesní ticho - husté borůvčí všude v rašelinné půdě, občas v ní zasvítí osamělý hřib - radost z objevování dá mi tu znovu najít čas dětství. Pára se vznáší mezi kmeny stromů, slyším do nich bušit datla, Šumava jako pohádková víla vpřádá míjení času do hloubi mého dechu. Téměř nehmotné zdá se mi nyní bytí i čas - poněvadž právě to světlo mezi stromy jak rafije nesmírných slunečních hodin mi opět odměřily kus mého života. |
|
Glaube und Heimat, 1995, č. 5, s. 77 |
|
|
Als wir gehen mussten Die Schlossmauer entlang, klotzig, droben, darüber der Turm, wolkenbehangen, immer noch von Dohlen umkrächzt. Wie war es damals, als wir gehen mußten, da der Krieg geendet? Die Brennesseln fast mannshoch den Abhang hinauf, scheinen hier die Vergangenheit überwuchern zu haben, Hollunder wölbt sich darüber. Licht glänzt auf - Jahrzente werden eins im Fallen der ersten Tropfen. |
Když jsme museli jít Podél zámecké zdi klopýtavě nahoru, nad tím věž, ověšená oblaky, pořád dokola obkružovaná kavčím křikem. Jak to bylo tenkrát, když jsme museli jít, protože skončila válka? Kopřivy snad do výšky dospělého muže, po svahu vzhůru zdají se tu mít zarůstat minulost, bez nad tím vším se klene. Světlo se rozbřeská -- desetiletí se stanou rokem s pádem prvých krůpějí deště |
|
Hoam!, 1995, s. 431 |
|
|
Krummau I. Vogel und Pferd, die Rose. Zerbröckelndes Wappen der Kindheit. Das Dunkel der abendlichen Höfe des Schlosses, klirrend barg es das Tor. Verblassend die Sonnenuhren. Unten die Moldau, leer, ohne Flöße. treibend, lautlos im Steigen der Nacht. II. Hier oben, über der Stadt, leise wird der Wind, keine Laute der Menschen. Die Figuren des Schlossparks in mittäglicher Stille, einsam mir gegenüber, kühl und erstarrt vor der weiten Bläue des böhmischen Himmels. Neptuns Dreizack ragt weiß in die Stille einer wiedergefundenen Zeit. |
Krumlov I. Pták a kůň s jezdcem a růže. Oprýskaný erb mého dětství. Šero podvečerního nádvoří zámku, se skřípěním vrat, když se zavíralo. Vybledlé sluneční hodiny. Dole Vltava, prázdná, bez jediného voru, žene se bez hlesu do svahu noci. II. Tady nahoře nad městem, zmlká i vítr, natož lidské hlasy. Sochy v zámeckém parku za poledního ticha, samotné jen se mnou, chladné a strnulé v daleké modři českého nebe. Neptunův třízubec ční bílý do ticha ztraceného a znovunalezeného času. |
|
Des Waldes Widerhall, s. 52 |
|
|
Deutsche Jahre im Böhmerwald Als die Zeit noch Holzschuhe trug und mit festen Kinderfüßen über das Pflaster alter Städte lief, traumverlorene Brunnen ihre Wasser spendeten zu jeglicher Stunde dem Mund, dem Auge, dem tieferen Sein, da kamen die Gänse an den Weihern der Böhmerwalddörfer geradewegs aus dem Märchen, da waren die Fische in den Bächen geheimnisvolle Edelsteine, da schnarrte der Specht tief die Dämmerstunde des Waldes, von Eichörnchen bewacht, von Häherrufen beschirmt schratumgeben, moosweibleinumhuscht, da waren Fichten und Tannenzapfen die Währung der weit geöffneten Kindertage. Es waren Mühlfenzls Jahre, im Flug der Libellen, im Kräuseln der Wellen über den Krebssteinen, kaulquappenumsäumt und moldauumrauscht, glänzend in den Nächten, wenn das Mondlicht über die Wehre floß, sommers, grillenlautbestickt. Es waren deutsche Jahre, als die Zeit noch Holzschuhe trug und leise klappernd über das Pflaster der alten Städte lief. |
Německá léta na Šumavě Když čas nosíval ještě dřeváky a pevným dusotem dětských nohou běhával po dlažbě starého města, zasněné studny měly kdykoli dost vody pro žíznivá ústa, očím, tomu hlubšímu bytí, vyplouvala husí hejna na rybníky šumavských návsí jako z pohádek, ryby v potocích zářily jak tajemné drahokamy, datel odbíjel zhluboka hodinu lesního šeření, střeženou veverčími skoky a sojčím křikem, zaplavenou roji skřítků a lesních žínek, kde smrkové a jedlové šišky byly platnou měnou dokořán otevřených dnů dětství. Byla to léta mlýnských klapotů, pod křídly vážek, ve vlnách čeřených kameny, pod nimiž spali raci, v nesmírném hemžení pulců. v šumění Vltavy řeky, třpytící se za noci, kdy měsíční svit proplouval jezy za léta protkaného hlasy cvrčků. Byla to německá léta, kdy čas ještě nosíval dřeváky a tiše klapaje v nich běhával po kočičích hlavách dlažby starého města. |
|
Hoam!, 1988, s. 253 |
|
|
Lied der Moldau* Es ist Nacht. Dumpf zieht vom Fluss der Nebel herauf in das alte Städtchen, frißt sich durch die Gassen der engbrüstigen Häuser, zaubert ein ganzes Heer von Spukgestalten um die Brückenheiligen, und schluckt jeden Laut. Es ist Nacht über der Moldau. Kein Wort ist zu vernehmen, nicht das geringste Geräusch. Und doch erfüllt sich die Stille mit Leben. Ein Lied, vom Winnd herbeigetragen, nur mit den geschärften Sinnen eines sehenden Herzens spürbar, hebt seine Stimme. Es ist das Lied der Heimat. Wenn es auchtotgeglaubt schien, unter fremden Hassgeschrei, wennes auch schon für immer verloren galt, es lebt dennoch. Nun, da der Heilige Abend angebrochen ist, klingt es wiedersehensfroh durch die Straßen der kleinen Stadt. Wie ein milder Schauer weht es um die zerbröckelnden Mauern der sterbenden Häuser,so dass sie sich enger aneinander lehnen, und in der alten, beinahe vergessenen Sprache, zu träumen beginnen. Das Lied streicht am Schlossturm empor, es breitet sich aus über Fluss, Wald und das geraubte Land. Weit ist der Weg, den es zurücklegt, hinweg über Grenzen und Länder. Es ist nicht mehr das Lied, es ist die Heimat selbst, die zu denen spricht, die der Heimat fast schon fremd geworden sind. Vorbei, ausgelöscht sind plötzlich all die Jahre, da das Licht in harten Gesichtern verblasste, und das Schicksal als Unrecht empfunden wurde. Heimat raunt es, Heimat, Weihnacht. Weihnacht in der Heimat. Da weicht der Nebel, der wie ein Fluch über dem Moldautal liegt, und ein klarer, weiter Himmel wölbt sich über der Stadt. Die Sterne spinnen ihre Silberfäden über Dächer und Giebel der alten Häuser. Dann beginnt in großen Kristallen der Schnee zu fallen, und deckt das Leid der vergangenen Jahre zu. Als zur Mitternacht die Glocken zu läuten beginnen, ist die Heimat für eine Nacht zu uns zurückgekehrt. |
Píseň Vltavy Je noc. Od řeky táhne mlha a proniká uličkami starého města, podél tísnících se domů vyčaruje zástup přízraků i kolem svatého na mostě a tlumí každičký zvuk. Je noc nad Vltavou. Neslyšet ani slova, ani šramotu sebemenšího. A přece je to ticho plné života. Píseň, kterou nese sám vítr, zachytitelná jen zjitřeným citem srdce, které prozřelo, zvedá svůj hlas. Je to píseň domova. Jakkoli mrtvý zdá se pod halasným nánosem nenávisti, jakkoli zdá se ztracený provždy, přese všechno žije. Nadešel nám všem Štědrý večer, zní shledáním, rozezní hlasy uličky toho malého města. Jako vlídný přelud vane kolem opadalých zdí umírajících domů, které se teď shlukly ještě víc k sobě a ve staré, málem zapomenuté řeči začínají snít. Píseň stoupá vzhůru až k zámecké věži, rozestírá křídla nad řekou, lesy i zloupenou zemí. Daleká je cesta, kterou urazila přes hranice zemí a času. To už není jen píseň, to je domov sám, hovořící k těm, kdo už se mu snad odcizili. Pryč jsou náhle všechna ta zmarněná léta, vyhaslý svit těch tváří ztvrdlých steskem, nelítostný osud a bezpráví jeho. To domov zaříká je, domov, Vánoce. Vánoce, Vánoce tam doma. Tu ustoupí mlha, která jako kletba leží nad Vltavou v údolí a jasné, vysoké zimní nebe se rozklene nad městem. Hvězdy opředou stříbrem střechy a štíty starých domů. A potom začne sněžit vločkami křišťálovými na všechnu tu bolest uplynulých let. Než zvony ještě rozezní se na půlnoční, domov se vrací na tu jedinou noc k nám. |
|
Hoam!, 1974, s. |
|
|
Krummau Ferne schon, Sage und Märchen, wie es die anderen, wohlvertrauten Gesichter nennen, die Alten - Krummau. Da ist der Wind, und das Treiben der Flocken am Fluss, Marktplatz und Latron, die Stellen der Küfner, und Holzschuhschnitzer, Schmiede und Wagner. Staunen der Kinder vor dem Schellengeklingel der Bauernschlitten. Die Nächte: sind sie nun anders? Klingt noch ein Lied, das so tief? |
Starý Krumlov Daleko už, jako pohádka a báje, které vyvolávají jménem tu jinou, důvěrně známou podobu z dávných dob - starý Krumlov Vítr v něm honí sněhové vločky po zamrzlé řece, nad ní náměstí a Latrán, s místy, kde pracoval bednář, řezbář dřeváků, kovář i kolář. To dětské vytržení nad cinkotem rolniček selských saní. Ty noci: jsou teď snad jiné? A zní dosud, zvoní ta píseň, ta přehluboká? |
|
Böhmerwäldler Jahrbuch 1987, s. 7 |
|
|
An einen Sohn - An eine Tochter - An den jungen Menschen Geh heim mit mir, im Traum, an unsern Wassern haust ein andrer Geist, durch unserer Wälder Bäume geht ein fremder Wind - es ist so kalt in diesem Land, und auch die jungen Stämme, wie vergreist, sind das nicht, was sie sind. An manchen Stellen dunkelt noch das Moos, einst war es beerenschwer, nun ist es ausgepresst, und leer, löst sich vom Boden los, ein toter Rest. Die Haselnuss färbt viel zu zeitig sich, die ist schon taub, bevor die Blätter braun. Und an der Grenze fällt so oft ein Schuss. Du kannst hier keinem traun. Nichts gilt nun unsrem Volke mehr. Wir sind zu lang schon fort. Doch auch die Andren, die einst kamen, und unsrer Väter Güter lachend übernahmen, die finden es jetzt leer, und möchten weg von jedem Ort. Verlöscht ist auch der letzten Märchen Schein. Ein Irrlicht überm Moor? Scheinwerfer, scharfes Schrein, und Hundsgebell, das sagt: "Hier müßt Ihr sein!" Du fragst mich, was ich dann verlor? Das Menschsein, das zutiefst verletzt. Es kann die Hand, die unbererchtigten Besitz ergreift, das fremde Erbe einfach nicht verwalten. Nur was vom Herzen her gereift, hat auch Bestand. Nun gut. Wir sind soweit zurück gereist, und kamen in so fremder Heimat an, mein Sohn. Vielleicht verstehst Du besser mich jetzt, diesen Alten. |
Synovi, dceři, mladým lidem vůbec Pojď se mnou domů, aspoň ve snu, jiný duch obývá teď vody našich řek, našimi lesy, vršky jejich stromů, cizí vítr už mnohá léta vane a je tak chladno od něho v té zemi, že i ti mladí, věř či nevěř tomu, jako by zestárli o celý věk, co bylo, jak má být, tam jinačím se stane. Na mnoha místech ještě zelená se mech, víš, plný borůvčí byl kdysi. Teď vysátý je jako suchopár a visí na dutých pařezech jen mrtvý cár. V lískovém křoví ořechů je plno, jsou prázdné ale, tlejí v hnědém listí. A na hranici střílí se. Ten, kdo ví, vyhne se raděj zemi nenávisti. Nic není naše v opuštěném kraji, už jenom v stopě násilí lze číst. I ti, co šli po nás a jenom brali, co kdysi otcové nám zanechali, skončili s prázdnou a teď utíkají, jako by sami báli se těch míst. Neuslyšíš tam pohádkovou větu. Světýlka v slatích dávno zašla už. Kladou se po nich pásy světlometů, vytí psů, výkřiky: "Tenhle už zůstane tu!" Ptáš se mne, cože jsem vlastně ztratil. Jen doma být jak člověk. To, věř mi, nejhloub raní. Ta ruka, kterou znám, co vztáhla se tak chtivá po kořisti, ji nezná spravovat. Láska, ta prastará a trpělivá, kéž zbude nám. Dobře tedy. Vydali jsme se nazpět a viděli, že domov ztratil tvář. můj synu. Snad teď rozumíš lépe už otcovu slovu. |
|
Hoam!, 1985, s. 707 |
|
1. května 1995 oslavil Helmut Doyscher své šedesátiny jako básnický a malířský samouk, žijící tehdy v Moosburgu v bavorském okrese Freising. Vystupoval tam v roli nedělního malíře na výstavách svých obrazů i jako lyrik při autorských čteních spolků Auer Forum a Modern Studio. Svými krajinami a obrazy měst upoutal už pozoruhodný okruh zájemců. Z literárních prací vyšla tiskem vzpomínková próza Jugend in der Vertreibungszeit. Syn krumlovského čalouníka z Linecké ulice (a bratr Rudolfa Doyschera, rovně zastoupeného na stránkách Kohoutího kříže) v ní zachytil rodné město a jeho šumavské okolí očima času vyhnání, kdy byl ještě dítětem. Po násilném odchodu z vlasti se vyučil truhlářskému řemeslu, působil i v roli osvětlovače a inspicienta při Schönbrunnských letních festivalech, jako malíř kulis i scénograf vídeňských divadel, nyní pak už více než dvacet let dával své výtvarné a múzické nadání do služeb jednoho z největších mnichovských sportovních zařízení. Jeho lyrická tvorba našla svůj osobitý výraz a spolu s verši Bärbl Gürster-Greiplové představuje jakési vyznění reprezentativní antologie šumavské lyriky Des Waldes Widerhall (1973). Jak na Doyscherově parte v čele pozůstalých oznamuje jeho životní družka Hildegard Lapierre, zemřel 1. ledna roku 2014 v hornobavorské obci Marzling a uložení urny se událo v užším rodinném kruhu. Nezaznamenal jsem ani stopu v krajanském tisku. Jen nedělní malíř a básník... nur ein Sonntagsmaler und Poet...
- - - - -
* Český Krumlov / † † † Marzling (BY)
