PETR EBEN

Verlorenes Volk

Schlusschor zu der Oper "Jeremias"

Wir wandern den heiligen Weg unserer Leiden
von Prüfung und Prüfung zur Läuterung, wir
ewig Bekriegte und ewig Besiegte, wir einzig
Heimatlosen der Erde, wir Verstrickte und ewig
Befreite. Wir wandern in alle Ewigkeiten. Wir
Wandern den heiligen Weg unserer Leiden, die
Letzgeblieb'nen unendlicher Schar heimwärts zu
Gott, der aller Anfang und Ausgang war.
Verlorenes Volk, unsterblicher Geist.

Ztracený lid

Závěrečný sbor k opeře "Jeremias"

My kráčíme svatou cestou našeho soužení
od zkoušek a útrap k naší obnově,
my věčně napadení a věčně poražení,
jsme jediný národ, který ztrácí domov, v zajetí
a zbaveni pout. My procházíme všemi věky.
My kráčíme svatou cestou našeho soužení,
my mezi národy ztracený lid, domů
k Bohu., který je počátek a konec všeho.
Ztracený lid, nesmrtelný duch.

"Protože dílo Stefana Zweiga (je rovněž samostatně zastoupen na těchto stránkách) nebylo přeloženo do češtiny, skladatel hudbu komponoval na německé libreto, které si z rozsáhlého dramatu sám vytvořil a paralelně je překládal do češtiny," píše deník Slovo dne 4. června 1997 k uvedení Ebenovy opery "Jeremias" 25. května téhož roku v rámci Pražského jara ve Svatovítské katedrále ve světové premiéře . Jan Panenka poznamenává v programu Národního divadla ke zmíněné inscenaci, že autora opery pojí se Stefanem Zweigem "i cítění nadnárodnostní: podle vlastních slov slučuje v sobě Petr Eben 'dost pestrou směs národnostní, rasovou i náboženskou.'" Na stránky Kohoutího kříže Ebenovo jméno a německý text, který se stal základem jeho bezesporu nejambicióznější práce, ba přímo jakéhosi životního poselství skladatelova, přivádí vlastně náhoda: v listopadovém čísle měsíčníku vyhnaných šumavských krajanů "G1aube und Heimat" se roku 1996, tedy rovných 50 let po odsunu, objevila školní fotografie, kterou redakci zaslal jistý Georg Czap, uvádějící v připojeném textu i svou adresu a číslo telefonu. Vedle učitele Redera si prý na snímku připomíná jen "žáky Jaksche, Burgstalera, Ebena Petera, Hegera Williho a sebe sama. My víme, že Petr Eben se narodil 22. ledna 1929 v Žamberku, kde žil ale jen do svých šesti let, tj. do roku 1935. Pak se rodina odstěhovala do Českého Krumlova, kde byl Ebenův otec Vilém školním inspektorem, alespoň podle svědectví Jany Hronové, zastoupené rovněž samostatně v tomto webovém souboru. V knize Evy Vítové o Petru Ebenovi (2004) se dočítáme, že jeho rodiče Vilém (1887-1963) a Marie (1896-1960) se poznali ve dvacátých letech v převážně tehdy německém Ústí nad Labem (Aussig an der Elbe) jako mladí učitelé. Sám Petr Eben uvádí v cyklu vzpomínkových textů pod společným názvem "Cesty životem" hned na začátku svého vlastního životopisu (kapitola měla v 18. čísle časopisu "Květy" z 27. dubna památného roku 1989 název "Prameny jistot"), jak mu otec zpívával před spaním Brahmsovu Ukolébavku a pokračuje (německá pomístní jména doplňujeme):

"Odstěhovali jsme se do Českého Krumlova. Jeho starobylá, legendární historická atmosféra je nezapomenutelná. Byl jsem od malička bytostný romantik, a tak jsem nadšeně vnímal kouzlo půvabného městečka. Měl jsem svá tři vyvýšená místa, odkud jsem pozoroval pohádkovou věž, renesanční štíty a úzké klikaté uličky. Pobýval jsem na Havraní skále (Rabenstein), prý se tam kdysi popravovalo, na Křížové hoře (Kreuzberg) a na lavičce na zámecké věži (Schlossturm), odkud se každou hodinu rozléhalo troubení fanfár. Možná, že tato trubková reminiscence ovlivnila tři pozdější skladby. Byly to Fantasia vespertina, pro trubku a klavír, Okna, na obrazy Marca Chagalla pro trubku a varhany a Vox clamantis, pro tři trubky a orchestr.
V šesti letech jsem začal hrát na klavír a měl jsem štěstí - na špatnou učitelku. Byla moc hodná a milá, ale nebyla přísná. A tak jsem do hodin nosil pořád nové a nové skladby, nic nevybrušoval a hrál s ní čtyřručně, na co jsem nestačil. Dalo mi to ale úžasný rozhled po literatuře a schopnost hrát z listu. Doma jsem taky četl literaturu nepříslušející mému věku - už v primě Schillerova dramata.
V deseti jsem začal komponovat. Nejdřív písně, samozřejmě milostné. Rodiče neměli mé komponování za nic mimořádného: "Když máš hotové úkoly, tak si teda skládej," říkali. Brali to se sympatiemi, ale bez velké úcty.
Když mi bylo devět, dostal jsem se k varhanám, třebaže jsem ještě nohama nedosáhl na pedály. Uchvátily mě třímanuálové varhany svatovítského českokrumlovského chrámu s osmdesáti rejstříky. Začínala válka a já, při blikavém osvětlení nad varhanním pultem, při plném zatemnění, hodiny improvizoval, zkoušel barvy rejstříků a mísil je. A tak mi najednou nestačil klavír a varhany a já přibral violoncello a zobcové flétny. Každá znalost se později ukázala pro mou další práci významná. Tak vznikaly moje první snadné skladby.
S prvými válečnými dny odešel českokrumlovský varhaník a já se náhle v deseti letech stal regenschorim. Tím jsem také vešel do kontaktu s gregoriánským chorálem. Jeho prostá melodika a tichá monumentalita mě uchvátily. Až později jsem poznal jeho blízkost s dneškem, v jeho volnosti bez rytmické vazby, v možnosti volného výkladu jednohlasu. Ve svých skladbách jsem se dost často vracel ke středověké atmosféře. Na středověké texty vzniklo Šestero písní milostných, Písně k loutně i Starodávné čarování milému pro sólový hlas a smíšený sbor, Pragensia, na texty rudolfinských receptur, pro komorní smíšený sbor a renesanční nástroje a také pocta Karlu IV., psaná pro mužský sbor a orchestr na texty zakládací listiny Karlovy univerzity.
Souvislost s dětstvím v Krumlově má i moje obliba řečí. Vděčím městu za jeho dvojjazyčnost, z níž byl už jen krůček k dalším řečem. Rodiče, oba pedagogové, na mně i bratrovi uplatňovali své schopnosti.
Nádherné soužití v té pevně semknuté rodinné poslpolitosti, to byla pro budoucnost síla, která nás všechny držela i za nejtěžších okolností života."

Měly přijít hned vzápětí. Chlapec byl vyloučen, připomeňme že už v "Krummau an der Moldau", náležejícím k "župě Ober-Donau" a tím k "Říši", z německé školy (jeho o pět let starší bratr je už za republiky přijat na zdejší německé státní gymnázium jako "Friedrich Eben" z "Aussig an der Elbe"), pracoval jako učeň v tiskárně, pak jako pomocný dělník na stavbě a potom, to už v koncentračním táboře, v kamenolomu. Nacisté odvedli nejprve otce (Petrův děd podle synova křestního listu nosil jméno Nathan Bedřich Eben, babička z otcovy strany byla roz. Freundová), pak Petra a jeho bratra Bedřicha. Matka (podle zrůdných nacistických rasových zákonů "árijka") zůstala sama a jeden o druhém nevěděli. Na Velký pátek v roce 1945 se už oba bratři ve sprchách Buchenwaldu domnívali, že je s nimi konec. Začala však z nich téct opravdu voda. Následoval návrat do znovu už Českého Krumlova (místní Němci odtud odcházeli s padesáti kilogramy a Eben poznamenává v knize Kateřiny Vondrovicové o sobě slovy člověka spravedlivého:

"Nenávist zase následuje po nenávisti a věčný řetěz odvety pokračuje - to nemůže vést k ničemu dobrému."

- vždyť mezi nimi měl i někdejší kamarády z dětských let) a rozhodnutí, které tam uzrálo i v debatách se spolužákem Janem Cihlou. Jako on malířem, rozhodl se stát Petr Eben hudebníkem (už za války prý v něm dozrál ten pocit ve chvíli, kdy šel s bandaskou pro kozí mléko do krumlovského Pětidomí pod Křížovou horou a vracel se domů podél Vltavy, když z jednoho domku uslyšel rozhlasový záznam inscenace Weberova Čarostřelce). Stal se skladatelem a také hudebním pedagogem (v letech 1955-1990 vyučoval na katedře hudební vědy Univerzity Karlovy, od roku 1990 pak byl profesorem kompozice na pražské AMU) opravdu významným, jak o tom ostatně svědčí třeba francouzským ministerstvem kultury udělený titul "rytíře umění a literatury" (1991), Stamicova cena "Künstlergilde" v německém Mannheimu (1993), čestný doktorát Univerzity Karlovy (1994) či Medaile za zásluhy, předaná mu v říjnu roku 2002 Václavem Havlem. A co Bratři Ebenové, jeho tři synové David, Kryštof a Marek, které zná v Česku téměř každý jako hudební skupinu téhož jména i každého zvlášť? Ten dvojjazyčný Krumlov v tom kdysi sehrál jistou roli. Ztracený i nesmrtelný.

- - - - -
* Žamberk / Český Krumlov / † † † Praha