ERNST EGERMANN
|
Das Kind Kinder sind ohne Zeit und ohne Besorgen. Sie schreckt kein Morgen, kein Leid. Wo wir erlagen, siegen sie wie im Spiel. Wo wir verzagen, glänzt ihr Ziel: Was wir erträumten, erblüht aus ihrem Blut. Was wir versäumten, machen sie gut. Was du versäumtest, machst du im Kind gut. Wann du verschäumtest, wirkt dein Blut. |
Dítě Děti neznají čas. Starost v nich sotva žije a zítřek neděsí je jako nás. Kde my byli poraženi, hrou je jim vítězit. Kde selhali jsme, mění soumrak zas na úsvit. O čem my jenom snili, vykvete z jejich krve a co my zmarnili, učiní napoprvé. Co snad jsi promarnil, v dítěti počneš znova. Byť život krátký byl, krev silnější je slova. |
|
Böhmerwäldler Jahrbuch, 1987, s. 82 |
|
|
Lass rinnen die Zeit Lass sie rinnen die Zeit, kehr zur frühen Gestalt, steht sie wie einstmals bereit und du wurdest nicht alt! Das Unversiegliche wohnt in dem Herzen zu nah, und der Quell, der uns lohnt, stärkt den Dürstenden da. Lass sie stürzen die Zeit übers Gebirge hinab, sie entführet das Kleid, doch sie bereitet kein Grab! Was die Treue dir nährt, steht in deiner Gewalt, und das Versunkene kehrt zur Vergessenheit bald. |
Nech jen řinout se čas Nech jen řinout se čas, plyne jak dávný proud, vracíš se zas a zas, nelze ti zestárnout. Nevyschne nikdy, věř, jde jenom srdci blíž, jím svoji žízeň měř, co nikdy nezhasíš. Nech jen řítit se čas jak jarní vody z hor. Unáší cosi z nás, je živý však ten chór! Co věrně uchová, je pramenem tvých sil. Byť ne vše doslova, dost jsi v nich uchopil. |
|
Hoam!, 1986, s. 7 |
|
|
Vaterland Dein Name brennt uns Tag und Nacht. Wenn wir dich auch in uns verschweigen, Wir haben immer dein gedacht. Uns sind die kleinen Ängste eigen, Die Bangnis in der Tage Reigen. Auf tausend Jahre hast du acht. |
Otčina Tvé jméno zná tmou zahořet. I když je místy zamlčíme, myslíme na ně, co je svět. O malých strastech svých jen víme, úzkostech všedních hovoříme. Ty za nás bdíš však tisíc let. |
|
Spätherbst Brannte dereinst der Dornbusch am Wege, leuchtete Blatt und Beere vom Baume, Hirten nun lösen den Rinde vom Zaume, löschen die Feuer im kühlen Gehege. Spiegelte jemals die Bläue im Flusse, lud sie, die Leiber im Bade erlabend, quillt nun der Himmel mit stäubendem Gusse, endet den frühe gesunkenen Abend. Wandten die Vögel das bunte Gefieder, Fittich verrauschte, verstummte die Stimme, taumelte heimzu die trunkene Imme, strecken die Bäume die nackenden Glieder. Schüttelt der Wind das kahle Geäste, wohnen die Wolken über dem Tale. Der du versäumest die freundlichen Feste einsam du sitzest beim kärglichen Mahle. |
Pozdní jeseň Planula dosud listy alej stromů, při cestě hořel keř jak zlatohlav - teď pasáčci jdou za svým stádem krav a od ohníčků chladnou cestou domů. Modř stápěla se v říčních hladinách, ještě cítím, jak do nich tělo nořím. Teď nebe zšedlo lijáky až strach a večer časně hasne za pohořím. Těch ptačích hlasů a těch barev peří, šumu perutí, které oněměly. Domů se vrací unavené včely, jak od lesů se náhle zprudka šeří. Pak vítr střese poslední list k zemi, mračna se shluknou nad vychladlým polem. Loučíš se s hosty, jasnými nedělemi, usedáš sám za opuštěným stolem. |
|
Des Waldes Widerhall, s. 43 |
|
|
Die Pflügenden Sie führt das Tier am Zaum gemach, er trottet hinterm Pfluge nach. Die Scholle bricht, der Himmel blinkt. Sie schweigen beid. Ein Vogel singt. Da stockt ihr Fuß, da tropft der Schweiß. Ihr Blick rührt an den Zagen heiß. Er tappt nach ihr mit schwerer Hand, sie sinkt in das bereite Land. Die Sonne brennt, das Öchslein muht, die Pflugschar blitzt im Licht und ruht. |
Za pluhem Vést volka ve jhu žena má, muž na pluh silou naléhá. Třpytí se, svítí brázda živá. Muž, žena mlčí. Jen pták zpívá. Krok vázne už, perlí se pot. Země jak březí čeká plod. Muž těžkou dlaní tápe po ní, k početí hotova se kloní. Volek zabučí únavou, radlice v brázdě blyskne mhou. |
|
Des Waldes Widerhall, s. 43 |
|
Ernst Egermann se narodil 25. ledna 1910 v Pohoří na Šumavě (Buchers), dnes zaniklé vsi při rakouské hranici v Novohradských horách. Matka, rozená Grimmová, byla původem z Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg), kde její muž, stejně jako později i v Pohoří, sloužil jako četník. Syn navštěvoval školu doma a později i učitelský ústav v Linci, učil pak na několika místech v hornorakouském Mühlviertelu, naposledy pak zase v Linci (na webových stránkách Kohoutího kříže najdeme samostatně zastoupeného i jeho bratra Franze). Padl ve světové válce 27. září 1942. Selský kout jihočeské země, zoraný tolika generacemi mužů a žen od svítání do svítání, je teď opuštěn v předlouhé pozdní jeseni. Čeká na člověka.
- - - - -
* Pohoří na Šumavě
