MARIA ERNESTINE ZU EGGENBERG
|
Ze "zámeckých" překladů listů Senecových |
|
|
Inhalt des ersten Epistel Die Zeit ist das einzige, was wir genießen undt die man am wenigsten achten dut. Das einzige mitel, das man sich gebrauchen kann wider die flucht der zeit, ist das man sie wol anwenden dut. Hir ist lutius mein freynt, wie ihrß machen solt. Pefreyet aeig selbsten, undt gebet aig hinforo die zeit, die man aeig hat fordiesen entzogen hatt, oder unnutzlich hat ferlieren machen, oder die aeig sunsten engangen ist. Glaubt sie wiederum zu sammen, pewart sie fleisich. Glaubt mir, was ich aeig schreibe, ist wahrhastich. Ein teil der zeit, wirt uns genummen, der andere entfernnt, undt die merere flieset hinwech, ohne daß manß gewar wirt, aber man kan sie nit schipflicher ferlieren, als wan man sie ferachtet. Ein groser teil deß lebenß ferzeret sich in ubel dun, der aller meist nichtz dun, undt in ferrichtung fremder sachen, die unß nichtz dugen solte. Den wo wert einen einzigen menschen finden, der der zeit einen preyß gibt, der den wert eines tagß schetzen kune und der erkenne, daß er von augenblich zu augenblich sich zu der sarke zunahet. Wir ihren gemeininlichen in einer sachen, die ist wen mit dem docht petrachten, so schwauen mir for unß, undt der greste teil ist schonß ferflosen. Alleß waß mir von der zeit ferzert haben, ist under den henten deß dohtz. Mocht ich pitten aeig, wie ihr mir schreibt, undt last nit ein stunt unnutzlich ferlaufen in dem tag in welichen ihr seyt, So habt ihr auf daß wenichste so fil gewunen, daß ihr den folgeten weniger zu ferrichten habt. Mir ferlieren daß leben, in dem, daß mir eß ferschieben, alleß auf der welt ist nur entlenet, die zeit ist daß einzige, waß wir unß aigetumlich kunen zu sprechen, undt eben diseß einzige, so die natur unß eigentumlich gegeben hatt, ist so flichtlich und schlipferich, daß eß oft in deß erst kunnten macht stet unß eß wech zu nehmen, undt gleichwol sint mir so ferplent, daß wir unß über die klineste guttat die mir empfangen (die doch leicht zu erstatten ist) hoch ferbunden achten, undt waß mir an der zeit pekummen, solicheß dun mir for nichtz schetzen, wie wollen eß die einzige woldat ist weliche auch der aller dangparisto mensche nit fergelten kan. Fileicht werdet ihr mich fragen, auf waß weiß ich mich ferhalten dun der soliche leren ausgibt. Ich will mit aeig gantz frey reden, ich mancheß wie die leit, weliche ihren wolußt lieben, undt gleichwol nit underlasen, auf ihre ferichtung acht zu geben. Ich halte die rechnung meiner außgab, undt kann nit sagen, daß ich nichtz ferliere, aber auch daß wenichste kann ich sagen, waß und wie fil ich ferliere, warum ich ferliere, undt auch waß for eine weiß ich ferliere. Ich kan von meiner armut rechenschaft geben. Mir geschiht wie denen die auß zufal in noht geraten und nit auß ihrer aigenen schult, alle menschen peklagen sie, aber niemant hilft ihnen, undt wie kan einer genannt werden, der mit dem wenich fergeniegt lebt welichß im übergepliben ist. Gleichwol rat ich aeig, daß ihr wol pewaren solt, waß ihr habt, undt aeig bey zeitten einer gutten hauß haltung pefleist. Den unsere forfarer haben gar weißlich gesaget, daz eß gar spet sey den den wein zu sparen, wan er schonß an sl ist, nit allen weillen daß waß uberreich pleibt wenich, sunderen auch daß schlechteste von den faß ist. |
Obsah prvního listu: Čas je to jediné, co nám náleží a co si přitom nejméně uvědomujeme. Jediným prostředkem, který se dá upotřebit proti prchavosti času, je příjemně si jej užít. Tak se zařiď, můj Lucilie: začni si činit nárok sám na sebe a sdruž i uchovej všechen čas, o který jsi byl dosud olupován nebo okrádán nebo který ti přicházel nazmar. Věř mi, je tomu tak, jak píši: Někdy nás o čas oberou, někdy uzmou, někdy se nám sám vytratí. Nejhanebnější však je ztráta, která vzniká z netečnosti. A zamyslíš-li se, shledáš, že největší část života uniká těm, kdo dělají špatně, veliká část těm, kdo nedělají nic, celý život těm, kdo dělají, co dělat nemají. Jmenuj mi někoho, kdo přikládá času nějakou cenu, kdo si dovede vážit dne, kdo si uvědomuje, že denně umírá. V tom se totiž mýlíme, že vidíme smrt jen před sebou; veliká její část je již za námi. Celý náš minulý život je ve spárech smrti. Dělej to tedy tak, můj Lucilie, jak mi o tom píšeš, chápej se každé hodiny! Dosáhneš toho, že budeš méně závislý na zítřku, uchopíš-li do rukou dnešek. Kdo odkládá žít, tomu se život vytrácí. Nic jiného, můj Lucilie, nám nenáleží, jenom čas je náš. Tento jediný majetek, prchavý a lehce uklouzávající, dala nám příroda, a kdekdo nás z něho vyhání. Lidstvo je do té míry pošetilé, že každý, komu se dostane sebemenšího, zcela nicotného a snadno nahraditelného daru, ochotně si jej zapisuje k tíži, avšak za dar času se nikterak nepokládá dlužníkem, ačkoli je to vskutku jediná věc, za kterou se ani vděčný nemůže dost odvděčit. Zeptáš se snad, co dělám já, který tě tak poučuje. Vyznám upřímně: po příkladu lidí, kteří utrácejí, ale s rozmyslem, i já si vedu účet o svých vydáních. Nemohu říci, že nemám ztráty, povím však, co ztrácím, proč a jak; složím účty ze své chudoby. Ale přihází se mi to, co četným lidem, kteří se nezaviněně octnou v nouzi: všichni jsou ke mně shovívaví, nepomůže však nikdo. Co tedy dělat? Myslím, že není chudý, komu stačí to, co mu zbývá, byť toho bylo sebeméně. Ty však raději zachraňuj, co máš, a začni s tím včas! Vždyť již naši předkové přišli na to, že je pozdě šetřit (víno) teprve v blízkosti dna. Ostatně tam dole v sudu zbývá toho nejenom zcela málo, ale také jen to nejhorší. -- Buď zdráv! |
|
http://nepovinna-cetba.webnode.cz/news/lucius-annaneus-seneca-vybor-z-listu-luciliovi |
|
Ten levý sloupec je text německého rukopisu, věnovaného roku 1717 kněžnou Marií Arnoštkou z Eggenberka (Maria Ernestina zu Eggenberg), vévodkyní krumlovskou (Herzogin von Krumau) knihovně zdejšího zámku. Latinský originál Senecův (Lucius Annaeus Seneca žil letech 4 před Kr. - 65 po Kr.) přeložila z francouzštiny, kterou ovládala stejně dobře jako němčinu. Pravý sloupec pak je novočeským překladem Senecova originálu, který pořídil pro vydání pod titulem Výbor z listů Luciliovi (1969) pro Antickou knihovnu nakladatelství Svoboda Bohumil Ryba (1900-1980). Kněžna Marie Arnoštka se narodila v roce 1649 v Bruselu Janu Adolfovi I. ze Schwarzenberka (1615-1683) a jeho ženě Marii Justině, roz. von Starhemberg (1608-1681). Jak uvádějí Jitka Radimská a Miroslava Durajová v německy psané stati, pojaté do sborníku Sammeln, Lesen, Übersetzen: Die böhmische Bibliothek der Fürsten Eggenberg im Kontext der Fürsten- und Fürstinnenbibliotheken der Zeit (2011), z níž přejímáme i transkripci rukopisného originálu, hovořilo se a četlo v rodině německy a francouzsky. Od roku 1656 žila Marie Arnoštka s rodiči ve Vídni, v letech 1666-1717 provdána za knížete Jana Kristiána z Eggenberka (Johann Christian zu Eggenberg), jímž roku 1717 vymřel po meči celý eggenberský rod (manželství bylo tedy bezdětné), pak v Čechách, zejména v Českém Krumlově jako vévodově sídle. To po její smrti 4. dubna 1719 ve Vídni (je tu i pochována v dvorním kostele sv. Augustina, kde se konala i svatba císaře Napoleona s Marií Luisou, Františka Josefa s jeho Sissi, tj. Alžbětou Bavorskou a arcivévody Rudolfa se Štěpánkou Belgickou) přešel majetek starší větve Eggenberků do schwarzenberských rukou. Celá řada knih je v bibliotéce krumlovského zámku podepsána její vlastní rukou, zprvu celým jménem "Marie Ernestine duchesse de Crumau, princesse de Schwarzenberg". To "schwarzenberská princezna", jejíž manželství glorifikuje soudobý životopisec jako "lásku mezi anděly" a jí samu coby "druhou Pallas Athénu", nejen pěstovala na Krumlově s manželem divadelní a hudební inscenace (Adolf Franz Berger píše, že za vlády jejího manžela a jí se stal Krumlov "sídlem múz" a česká monografie Krumlova z roku 1948 hovoří o tehdejší "nové umělecké epoše města"), nýbrž četla a znala soudobé i klasické autory natolik, že sama pořádala a mnohdy i komentovala svou zámeckou knižní sbírku. Z nich právě Senecových děl se v ní do roku 1719 vyšlých nachází devatenáct, některé z vlastnictví mladšího bratra Marie Arnoštky. Podle jedné křesťanské legendy si Seneca vyměnil 14 dopisů s apoštolem Pavlem a stejný počet Senecových listů dílem náhody, jak poznamenávají Radimská s Durajovou, přeložila kněžna do němčiny. Stalo se tak tak podle autorek stati nejen na vysoké jazykové úrovni, nýbrž i s empatií k filosofovi, jehož dílo překladatelku opravdu osobně oslovilo. Cenný "šumavský" pramen ("Auserlesene Epistolen des Weltweisen Senecae, so Ihro Durchlaucht Marie Ernestina Herzogin zu Crummau und Fürstin zu Eggenberg (...) aus französischen ins deutsch versetzt und mit aigener Hand geschrieben, dann dieselbe zur Bibliothek geschenket im Jahr 1717"), uchovávaný ve sbírce rukopisů českokrumlovské pobočky Státního oblastního archivu Třeboň, má ovšem spíše znaky privátní "zámecké" literatury, nadto vzhledem k životnímu milieu kněžninu vykazuje některé místní jazykové rysy bavorsko-rakouské. I z jejího překladu Senecy vyvstává před námi "vévodkyně krumlovská" jako pozoruhodná osobnost rodovým okruhem se Šumavou bezesporu osudově spjatá.
- - - - -
* Brusel (B) / Český Krumlov / † † † Vídeň (A)
