JOSEF EIBENSTEINER
Hořické pašijové hry 1923
Přívětivé městečko Hořice na Šumavě (v originále "der freundliche Marktflecken Höritz" - pozn. překl.), proslulé svými pašijovými hrami, bylo v neděli 13. května (roku 1923 - pozn. překl.) už zcela v jejich znamení. Toho dne se totiž konala generální zkouška letošní inscenace, na níž byli pozváni i zástupci tisku a členové výboru sdružení Deutscher Böhmerwaldbund.
V dřívějších dobách byly hořické pašijové hry uváděny, jak známo, v nejrůznějších prostorách zdejšími obyvateli ustrojenými jen v jejich svátečních šatech a až v osmdesátých letech 19. století převzali inscenace členové tehdy v místě založeného ochotnického divadelního spolku (v originále "Theater-Dilettanten-Verein" - pozn. překl.), vystupující už v jednoduchých hereckých kostýmech. Počínaje rokem 1893 se pak staly hry stále výpravnějšími, hranými v nádherných jevištních provedeních ve vlastní prostorné divadelní budově, které Hořice na Šumavě vděčí za svůj věhlas. O existenci těchto provedení si získala obec a herci, jakož i jiné osobnosti (prof. J.J. Ammann, Dr. Valentin Schmidt /oba i samostatně zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./) veliké zásluhy. Tu úplně hlavní zásluhu na zmíněném rozkvětu má ovšem sdružení Deutscher Böhmerwaldbund a jeho předseda Josef Taschek (i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.), který se Hořickým postaral jak o duchovní a hmotnou podporu, tak i o potřebnou reklamu, což posléze zajistilo hrám návštěvníky nejen ze všech zemí Evropy, nýbrž také těch zámořských z Ameriky.
Divadelní budova byla postavena roku 1893 a k jejímu dokončení přispěla obec, jednotliví obyvatelé Hořic na Šumavě i mnoha osad k ní přifařených. Hry, jejichž účastníky jsou bez výjimky obyvatelé městečka Hořice na Šumavě, byly od roku 1893 uváděny téměř každých pět let, naposledy roku 1912. Světová válka učinila konec také inscenacím pašijových her (kdo by tehdy tušil, že se historie bude opakovat s osudovějším ještě vyzněním! - pozn. překl.). Loni (tj. roku 1922 - pozn. překl.) započaly přípravné práce k jejich obnovení a pašijové hry ve svém celku přešly do výhradního vlastnictví městyse Hořice na Šumavě.
Text, užitý k letošnímu uvedení, byl svého času na základě staré domácí tradice a záznamů hořického tkalce Paula Gröllhesela zpracován a doplněn v letech 1893 a 1894 už roku 1909 zemřelým mikulovským proboštem Karlem Landsteinerem (oba, Gröllhesl i Landsteiner, jsou také samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a je v letošní inscenaci uchován v původní podobě jak ve vlastní pašijové hře, tak ve scénách rajského příběhu o prvotním hříchu a příběhu o pastýřích (v originále "im Paradies- und Schäferspiele" - pozn. překl.). Vysvětlení výjevů a doprovodné písně jsou ovšem původu novějšího.
Starý sled výjevů byl rovněž zachován, takže dopoledne je na pořadu Starý a Nový Zákon a odpoledne vlastní pašijová hra, která líčí utrpení a smrt Ježíše Krista.
Nastudování nové inscenace se ujal ředitel Südböhmische Schaubühne pan Adolf Zaglauer (narodil se ve Vídni roku 1885, zemřel 25. července 1924 v českokrumlovské nemocnici ve věku 39 let a byl dva dny nato na hřbitově u "Sankt Maria" i pochován - pozn. překl.) a že to byla od městyse Hořice na Šumavě dobrá volba, dokázala právě generální zkouška z minulé neděle, k níž byli vedle zástupců budějovického tisku a několika členů výboru sdružení Deutscher Böhmerwaldbund přizváni i redaktoři pražských deníků "Bohemia" a "Prager Tagblatt". Budějovičtí a pražští hosté byli v Hořicích co nejsrdečněji přivítáni předsedou sdružení Deutscher Böhmerwaldbund a bývalým budějovickým starostou (v originále "Herr Altbürgermeister" - pozn. překl.) Taschekem s jeho chotí.
A nyní k inscenaci samé. Budiž předem konstatováno, že byla skvělá v každičkém ohledu a režie i všichni představitelé se navzájem přímo předháněli v úsilí o dokonalost a přesvědčivost provedení, takže mezi všemi návštěvníky zazníval toliko jednoznačný hlas chvály.
Představitelé jednotlivých i sborových rolí byli větší měrou ještě ti staří herci předválečných provedení pašijových her, za těch několik, kteří mezitím zemřeli, musila být ovšem obstarána náhrada. Tak i role Kristova, která po řadu let spočívala ve velmi osvědčených rukou loni zesnulého mistra kamenického pana Jordana Wiltschko (žil v letech 1859-1922, jeho syn Johann Wiltschko má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.). Vedení her se podařilo najít v panu učiteli Cipinovi (i on je na webových stranách Kohoutího kříže samostatně zastoupen - pozn. překl.) plnohodnotnou náhradu. Jeho herecký výkon je v každém ohledu bezchybný. Kristus v podání pana učitele Cipina je opravdový a plný důstojnosti, dokáže se výtečným způsobem vyvarovat příliš sentimentálního a tklivého výrazu a má ražbu životně opravdovou. Kristova role klade na svého představitele skutečně nemalé nároky. Pan učitel Cipin se s nimi všemi a s každým zvlášť vskutku vyrovnal.
To platí též o roli Mariině, která má osvědčenou zpodobitelku ve slečně Marii Kienzlové. I tato role by mohla snadno svést k nadpřirozené interpretaci, které se ale její představitelka dokázala obratně vyhnout. Slečna Kienzlová je rovněž tělem i duší soustředěna na svou věc a podává Marii s takovou přirozeností a vroucností, že každý z diváků naslouchá jejímu hranému projevu hluboce zasažen a upřímně soucítí s matkou, na smrt zdeptanou a přesto heroickou, naprosto přesvědčenou o božském poslání svého Syna.
I ostatní role jsou však vhodně obsazeny. Obzvláště si zasluhují být vyzdviženi: Jidáš (pan Franz Pihale, kostelní sluha), Petr (pan Jordan Watzl, mistr sedlářský), Kaifáš (pan starosta Johann Janovsky), Annáš (pan Franz Illek) , Herodes (pan Franz Ullmann, mistr tesařský), Pilát (pan Erhart Ullmann, tesařský polír), Jan Evangelista (pan Franz Bayer, syn hostinského), Bůh Otec (pan Johann Breitschopf), Adam (pan Alois Willim), Eva (slečna Hedwig Wiltschková), Poutník (pan Engelbert Wurzinger, mistr zednický), Veronika (slečna Marie Gallnerová), Magdalena (slečna Lina Kienzlová), Marta (slečna Anna Massauerová), ďáblové (pan Josef Friepes a pan Johann Breitschopf).
Velmi působivá byla rovněž Pastýřská hra. Pastýřského hocha ("s ovečkou" - pozn. překl.) zahrálo nadmíru upřímným způsobem mladé děvče, dcerka hostinského Johanna Farenschona (měl tehdy v Hořicích na Šumavě čp. 44 /"Lambert"/ v hostinci "U Růže" /Gasthaus zur Rose/ tři dcery: Marii /*1909/, Annu /*1912/ a Friedu /*1918/, deset let nato 1933 už tutéž roli hrála jeho další dcera Gertrud - pozn. překl.). Čistá a zřetelná výslovnost byla mile nápadná. Představitelka se do své role dokázala natolik vžít, že přes její mládí se tomu výkonu nedá nic vytknout. I tady se režii musí přiznat tímto obsazením dobrý tah.
Komentář k jednotlivým, tak nádherně zinscenovaným živým výjevům (v originále "zu den einzelnen lebenden Bildern" - pozn. překl.) pronášel pan hodinář Willibald Reitinger sonorním a působivým hlasem. Obzvláštní chvály si zaslouží i smíšený sbor, vedený panem Franzem Gregorem (*30. listopadu 1885 v Dobré Vodě u Českých Budějovic /Gutwasser/ - pozn. překl.), který se dokonale zhostil svého úkolu.
Všichni účinkující ze sebe vydali to nejlepší, jejich výkon je bez kazu (v originále "einwandfrei" - pozn. překl.), stejně jako v případě těch, které jsme tu pro nedostatek místa nestačili zmínit.
Diváky her bylo shledáno příjemným, že nebylo nijakých dlouhých přestávek a výjev se řadil za výjevem, scéna za scénou. Dopolední představení probíhá na jevišti vůbec bez jakékoli pauzy, odpoledne je toliko jedna desetiminutová přestávka. Hry doprovází dobře obsazený a znamenitě řízený orchestr a tóny varhan.
Celkově lze říci (v originále "alles in allem" - pozn. překl.) tolik: nedělní generální zkouška dosvědčila, že zdatní Hořičtí (v originále "die wackeren Höritzer" - pozn. překl.) letošním pašijovým hrám věnovali optimální přípravu a své poslání naplnili dokonalou měrou. Blahopřejeme panu řediteli Zaglauerovi a všem účinkujícím a spolupracovníkům k jejich úspěchu! Je věcí německého obyvatelstva zblízka i zdaleka, aby vynaložené úsilí a velké výlohy se hrami spojené odměnilo opravdu početnou návštěvou. Prvé představení se jak známo koná na svatodušní pondělí. Zdatní zdejší obyvatelé dokázali předem zajistit, aby pobyt všech návštěvníků her byl v Hořicích co možná nejpříjemnější, takže od nich vzchází výzva, určená nám všem: Vzhůru do Hořic na Šumavě! (v originále "Auf nach Höritz!" - pozn. překl.)
Budweiser Zeitung, 1923, č. 38, s. 1-3
Na webových stranách Kohoutího kříže se inscenaci hořických pašijí v roce 1923 věnuje i do češtiny přeložený text děkana Benedikta Kastnera, ale autor předchozí zprávy listu Budweiser Zeitung stojí věru za zvláštní pozornost. Teprve v knihách obyvatel Českých Budějovic, signatura F VI 432, jsem našel údaje o člověku, který byl od července roku 1923 odpovědným redaktorem tohoto "polotýdeníku" ("Halbwochenzeitung") a od skonu Josefa Reifa (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) ho novinová tiráž uvádí i jako vydavatele, šéfredaktorem (za války titulovaným "Hauptschriftleiter") pak zůstal až "do hořkého konce" (poslední číslo BZ ze 4. května 1945). Tady vlastně moje cesta za ním začíná, poněvadž v krajanském měsíčníku "Hoam!" z roku 1959 jsem našel zprávu o úmrtí jeho ženy Antonie, žijící v osamělém ústraní rakouského Urfahru při Dunaji s dovětkem, že jde o vdovu muže ubitého Čechy v převratových dnech května 1945. Záznam v českobudějovickém archivu mne poučil, že Josef Eibensteiner spatřil světlo světa v rakouském Freistadtu dne 19. prosince roku 1884. V Cáhlově, jak se Freistadtu "za Rakouska" česky říkalo, se podle téhož pramene 11. května 1907 také oženil s Antonií, roz. Trölßovou původem z "Neumarktu u Cáhlova" (příjmení Eibensteiner i Trölß či Tröls jsou dodnes ve Freistadtu celkem častá), s níž pak přichází roku 1908 do Českých Budějovic. Tady v nakladatelství Moldavia už v následujícím roce 1909 vychází "knižně" jeho šestnáctistránkový text "Zweck und Ziel des Deutsch-agrarischen Jugendbundes - Bundesleitung: Budweis", končící národoveckým provoláním: Heil Österreichs deutscher Jugend! (tj. Zdar německé mládeži Rakouska!). Za "republiky" se s ním např. ve sborníku k šedesátinám rovněž i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže zastoupeného Franze X. Reitterera (1928) setkáváme nejen jako s redaktorem BZ, nýbrž také činovníkem politické strany Bund der Landwirte (Svaz německých zemědělců a venkovských živností zněl celý její český název, roku 1938 se sjednotila se Sudetoněmeckou stranou) a její odnože Bund der deutschen Landjugend (v Německu organizace téhož jména existuje dodnes). Jeho manželství zůstalo zřejmě bezdětné a zprávu o jeho smrti (v necelých jednašedesáti letech věku) jsem v nijakém českém prameni nenalezl. Ještě že vím alespoň tohle všechno. V tom "budějovickém temnu", "Budweiser 'temno'", jak nazval Peter Becher (i on je na webových stranách Kohoutího kříže samostatně zastoupen) svůj soubor textů z válečných ročníků BZ, svítí jako jiskřička naděje ono Eibensteinerovo zvolání: "Vzhůru do Hořic na Šumavě!" z roku 1923, kdy ještě na nějakou další válku a to, co by z ní mohlo vzejít, už asi nikdo nevěřil.
- - - - -
* Freistadt (A) / Hořice na Šumavě / † † † České Budějovice
