VALENTIN FRANZ SCHMIDT

Dvůr Vlaštovičník

(Schwalbenhof, Türkenhof, Albinhof, Kanzlerhof)

Petr z Rožmberka připojil listem ze dne 14. srpna 1347 ke krumlovskému městskému území i dvůr nad mlýnem Vlaštovičníkem. Dvůr a mlýn Vlaštovičník jsou jmenovány i roku 1379 v rožmberském urbáři. Když 10. a 28. dubna 1386 měřena byla městská občina, nebyla v to měření pojata pole dvora Vlaštovičníku, nenáležela tedy tehdáž k území města. V roce 1445 byl dvůr v majetku poddaných bratří Hansla (Jana) a Andrease (Ondřeje), kteří ze dvou lánů platili Rožmberkům 55 a půl groše. Mlýn už tenkrát neexistoval. Když pak Hanusch (Jan) Pemerl, krumlovský měšťan, koupil už někdy před 19. lednem 1448 Špitálskou louku (Spitalwiese) při Vlaštovičníku (Schmidt už užívá jen označení Schwalbenhof), dali mu bratři Oldřich a Jan z Rožmberka 12. března 1457 v zástavu i nájemné z toho dvora, který byl téhož v držení zmíněných také už bratří Hansla a Andrease. Po nich hospodařil na dvoře poddaný Paul (Pavel) roku 1484; 23. dubna 1488 zakoupil louku jménem Klimentnice pod vrchem Vraným (někde bývá označován i Vraní, německy Branyberg, v originále "Brany" - pozn. překl.) od Václava Višně z Větřní (v originále Wenzel Weichsel von Wettern!). Dne 23. dubna 1497 prodává Petr z Rožmberka "ten jeden Vlaštovičník" Bernhardovi z Benešova, měšťanu krumlovskému a městskému písaři, za 60 uherských zlatých k volnému vlastnictví do dědičného pachtu a hned v den následující osvobozuje město "oba dvory" (už roku 1448 je řeč o dvou dvorech; Hansl a Andreas si snad jeden dvůr rozdělili) na žádost Petra z Rožmberka a proti odškodnění od povinnosti hlásek (hlídek) a lozunků (tržeb), ke které oba dvory byly zavázány. Když Bernhard zemřel, koupil 4. listopadu 1513 Petr z Rožmberka od Margarety (Markéty), vdovy po něm, "ten jeden" dvůr v dědičném pachtu zase nazpátek za 270 kop míšeňských, ten druhý pak, přenechaný dědičnému pachtýři jakémusi Prokešovi (v originále Prokesch - pozn. překl.), získal následně Václav z Rovného (v originále Wenzl von Ruben), který jej 27. července 1514 daroval oltáři Všech Svatých v krumlovském farním kostele svatého Víta.
Jan z Rožmberka prodal 17. května 1531 svůj dvůr Vlaštovičník krumlovskému měšťanu Tomáši Turkovi (v originále Thomas Turek) za tři sta zlatých rýnských k volnému vlastnictví; od té doby bývá dvůr nazýván i Türkenhof (tak i v jednom prameni z roku 1596). Tomáš Turek (krumlovský měšťan Daniel Turek, snad syn Tomášův, nabyl 14. dubna šlechtického stavu s přídomkem "von Wosule") prodal 6. října 1568 celý dvůr i s příslušenstvím rožmberskému kancléři Václavu Albinovi z Helfenburka (v originále Wenzel Albin von Helfenburg). Odtud pochází jméno dvora "Albinhof" či také "Canzlerhof". Kancléř zemřel 15. prosince 1577 a byl 18. prosince pochován. Už roku 1533 byl spolu se svými syny Janem (v originále Johann) a Dr. Tomášem (v originále Dr. Thomas) přijat do druhého zemského rytířského stavu (v originále "in den böhm. zweitem Ritterstand"). Doktor Tomáš přijal po smrti své manželky svátost kněžství a skonal roku 1575 jako biskup olomoucký. Jeho synové Kryštof (v originále Christoph) a Abraham Albin nabyli Vlaštovičník po svém dědu kancléři Václavu Albinovi. Roku 1597 jsou jmenováni jako majitelé společně, od roku 1600 ponejvíce Abraham sám. Ten prodal v roce 1602 dvůr Vlaštovičník krumlovským jezuitům za 500 tolarů. Na zásah Petra Voka z Rožmberka byla však tato koupě zrušena. Roku 1630 se jako majitelé Vlaštovičníku objevují bratři Dětřich (Dietrich) - ten i roku 1642 - a Kryštof (Christoph) Albin z Helfenburka (synové Kryštofovi); roku 1655 pak Jindřich Leopold Albin z Helfenburka. Od něho přešel dvůr dědictvím na Hansjörga Josefa Albina Podybnika z Pernsbergu (von Pernsberg) a jeho sestry, poněvadž jejich matka byla rozená Albinová. Hansjörg dal svým sestrám náhradu a předal Vlaštovičník svému synu Janu (Johannu) Josefovi Albinu Podybnikovi z Pernsbergu (Perenskému). Ten posléze prodal se svou manželkou Marií Terezií, rozenou Březskou z Birkenfelsu (von Birkenfels), "Kancléřský dvůr" (v originále "Kanzlerhof") knížeti Adamu Františku Schwarzenbergovi (listina o tom sepsaná je německá, s datem 20. září 1719, ani v ní však se ještě nevyskytuje německý název Schwalbenhof, nýbrž Lasstowicznikh! - pozn. překl.). Tak se Vlaštovičník stal knížecím poplužním dvorem. Z časů Albinových pochází jednopatrová obytná budova s pozdně gotickým kamenným ostěním vchodu, klenutá předsíň a velký sál, jehož strop byl uprostřed podepřen ozdobným sloupem, nyní je však rozdělen zdí na dvě místnosti. Od roku 1516 se poblíž dvora čile dolovalo. V polovině 19. století vznikla posléze na pozemcích při dvoře Vlaštovičníku strojní přádelna lnu firmy Steinbrecher.

P.S. Pokud je v závorce poznámka "v originále", rozumí se ten Schmidtův. Není divu, že uvádí německy i jména, která mají na nezřídka českých listinách podobu českou (naopak se tak dělo přesně podle téhož receptu, a tak uvádíme téměř vesměs raději podoby obě). Jeho text pochází ze sborníku Festschrift zur Feier des fünfzigjährigen Bestandes des Staats-Obergymnasiums in Krummau (1921). Doba byla převratná. Toho roku zakázala republika užívání šlechtických titulů, rozeběhla se prvá pozemková reforma. Roku 1926 koupil dvůr Miroslav Dušek, jedenáct let nato v dražbě stavitel František Petráš, který jako člen Národní jednoty pošumavské měl pomoci udržet prostřednictvím dětí zaměstnanců dvora českou školu v Novém Spolí. Jen rok a půl: přichází zábor pohraničních území v září 1938, nacismus a po něm komunismus, za něhož v letech 1976-1977 po 630 letech jeho existence podléhá totální likvidaci. Dnes je tam při řece kemp, spravovaný synem posledního soukromého majitele dvora Ing. Zbyňka Petráše Zbyňkem Petrášem mladším, který v roce 2004 poskytl Jihočeské vědecké knihovně i dokumentaci k zániku Vlaštovičníku. Její historické sepsání se do značné míry opírá právě o text Schmidtův.

Das "Hohelied" der Arbeit

"So bin ich hier, dem Heim zurückgegeben!
Ein unnütz Glied, zur Last für alle andern.
Am Leib ein Krüppel, Geist und Will' gebrochen. -
Warum doch hast du, unbarmherzige Kugel,
Dein feindlich Werk an mir nur halb verrichtet?" -

Am Hammerwerke steht er, das die Ahnen
Durch fast ein halb Jahrtausend innehatten.
Gestalten waren's voll von Kraft und Schönheit.
Und er - ein hilflos, elend schwacher Krüppel.

Wie um den Rest der alten Kraft zu prüfen,
Zieht er an einem Hebel, sinkt dann nieder.
- Noch dienstbar ist die Linke; doch die Rechte -
Hat mit dem Herzblut er vorm Feind verloren.

Da fängt es an zu brausen: Fluten grüßen
Das alte, liebe Rad, das lang schon ruhte.
Den Gruß den gibt es weiter an die Hämmer
Sich hebend und sich senkend; in Akkorden
Gibt Gegengruß der Amboss, der erwachte.
Der Schleifstein dreht sich; auf bläht sich der Blasbalg:
Der Ahnen arbeitsfrohe, selige Tage
Zu neuem Leben kehren scheinbar wieder.
Verklärt von Freude ruht der matte Schläfer.

Da tritt vor ihn ein bärtig, erdig Männlein
Im Bergmannskleid, am Kopfe die Kapuze.
"Ich grüße dich im Hause deiner Väter!
Wie deinen Ahnen steh ich dir zu Diensten:
Das edle Eisen hol' ich dir aus Tiefen,
Die Kohle dir, den schwarzen Diamanten.
- Dein starker Wille ist es, nicht dein Körper,
Der uns gebeut; so sei denn stark und wolle!"

In triefendem Gewand erscheint ein Alter:
"Sei mir gegrüßt, du hier schon lang Ersehnter!
Den Arm, den einen, will ich dir ersetzen:
Den Hammer, Schleifstein, Blasbalg tätig rühren,
Das heiße Eisen will ich für dich schmieden,
Will für dich schaffen; - doch du musst's gebieten!"

Pausbackig stellt sich hurtig vor ein Jüngling:
"Willkommen sag ich dir im Haus der Arbeit!
Den Blasbalg schwellen und die Glut zu nähren,
Windmühlen treiben und die heiße Stirne kühlen,
Verstoh' ich wie kein andrer; doch das Wollen
Ist deine Sache und das Ueberlegen."

Dem Blitze gleich erscheint ein lichtes Wesen:
"Heil dir! Halt fern die finsteren Gedanken! -
Die Glut entzünden, das Metall erweichen,
Das Licht dir spenden und viel andre Dienste
Dir zu erweisen, bin ich stets erbötig.
In dir jedoch entzünde erst das Feuer!"

Und in das Brausen, Zischen, Wehen, Hämmern
Da klingt nun ein ihr hohes Lied der Arbeit
Vierstimmig - und die Hämmer, die Maschinen
Begleiten froh es mit durch ihren Auftakt:

"Als Gott den Fluch einst sprach zum ersten Menschen:
'Im Schweiß des Antlitz' sollst dein Brot du essen!'
Da war's kein Fluch; da war's der größte Segen,
Doch nur für Gotteskinder, die die Arbeit
Als schönsten, heiligsten Lebenszweck erfassen. -
Wir sind erkoren, sie zu unterstützen;
Ihr fester Wille ist für uns der Zauber,
Der willig uns in ihre Dienste fesselt.
So bauen wir und schaffen mit bei allem,
Was sie gestalten nach dem Willen Gottes
Und was veredelnd dient der ganzen Menscheit.

Doch wehe jenen Schändern unsrer Kräfte,
Die sie zum Unheil andere benützen!
Wir stehen rächend auf in unserm Grimme
Und reißen urgewaltig, strafend nieder,
Was böser Wille, tückischer Plan auf die Bösen
Die Waffen, die sie schmieden gegen andre,
Sie kehren sich vernichtend auf die Bösen
Und schaffen wieder, diese jäh verderbend,
Das Heil und Glück und Frieden in der Menschheit."

Wach wird der Schläfer; die Erscheinung schwindet;
Noch tönt das Brausen, Zischen, Wehen, Hämmern.
Straff steht er auf. - Ein Ruck am schweren Hebel:
Und alles schweigt. Er aber glücklich lächelnd
Blickt wie ein Sieger aufrecht.

Svatá píseň práce

"Tak jsem tu zas, zpět navracím se domů!
K nepotřebě, jen na přítěž všem kolem.
Na těle mrzák, s podlomenou vůlí. -
Proč vlastně jsi, nemilosrdná kule,
Své zhoubné dílo konala jen zpola?"

Nad hamrem stanul, kterým pilní předci
snad po pět set let v tuhé práci vládli.
Jak byli celí plní krásné síly
a on - bezmocný, nemotorný mrzák.

Aby vyzkoušel zbylou schopnost paží,
uchopil sochor, nechal klesnout k nohám.
Ještě slouží ta levá; pravou ruku
se spoustou krve v cizí palbě ztratil.

Začlo to zdola šumět; to proud zdravil
prastaré vodní kolo, po tolik let spící.
To pozdrav předalo a těžký hamr
se začal zvedat, klesat; tentýž akord
rozezněl kovadlinu, probuzený
brusný kámen se pohnul, nadmuly se měchy
a blažené dny pracovitých předků
zdály se vracet, vcházet v nový život.
Tomu, jenž usnul, zjasnily se tváře.

Zjevil se před ním mužík s dlouhou bradkou,
v hornickém šatu a na hlavě kápi:
"Vítám tě tady, zpátky v domě otců!
Jako jim kdysi jsem i tobě k službám:
kov ušlechtilý dobudu ti z hlubin,
uhlí třpytné jak černé diamanty.
- Tvé vůli však jen, ne snad tvému tělu
mohu tak sloužit - silný jsi, že chceš!"

V splývavém hávu předstoupil pak stařec:
"Pozdraven buď nám, dlouho vytoužený!
Tvou jednu paži chci nahradit zplna:
pohánět hamr, brus i měchy, které žhaví
kov do běla, v lázni pak tvar mu dodat,
téci i tvořit - poručit však musíš!"

Kvetoucí jinoch zhurta vpřed se dere:
"Dům práce chce ti schystat uvítání!
Nadouvat měchy a žár jimi sytit,
větrné mlýny hnát i horké čelo chladit
umím jak nikdo; Tvoje mysl však
musí být podnětem a přesvědčením!"

A jako blesk je tady světlá bytost:
"Buď zdráv! Hleď temných věcí varovat se:
roznítit žár a do měkka kov tavit,
světlo i teplo dát a vřelé služby skýtat
věrně a bez ustání chci ti pohotově.
V tobě však plát ten plamen musí nejdřív!"

To šumění a sykot, vání, tlukot
zazněl v těch slovech, svatá píseň práce
v čtverhlasu živlů -kladiva a stroje
jen provázejí jej svým přitakáním:

"Když Bůh údajně pravil prvním lidem:
'V potu tváře dobývejte si chleba!'
prokletí nebylo to, nýbrž požehnání!
Jen dětem Božím totiž, které práci
chápou co nejsvětější účel bytí,
jsme podrobeni, jim jen máme sloužit;
to jejich vůle je pro nás ten zázrak,
která nás právě poutá k službě pro ně.
Tak jsme i při všem, co se vůbec staví
a tvoří jimi podle Boží vůle
a co pak slouží nakonec všem spolu.

Běda však škůdcům zlobným, co by chtěli
zneužít nás ke zkáze vlastních bratří!
Jak pomsta staneme pak v krutém hněvu
prasilou svou až rozkotáme v trestu
všechno, co zplodila ta potměšilá zvůle.
Zbraně, které se zvedly proti bližním,
obrátí se pak vůči ničiteli
a nastolí po jeho pokoření
znovu zas mír a štěstí mezi lidmi."

Vzbudil se spící, zjevení se ztratí,
dál zní však šum a sykot, vání, tlukot
a on pak vstane - sochoru se chopí
a všechno zmlkne. On však ve tváři má
šťastný úsměv vítěze nad budoucnem.

Budweiser Zeitung, 1919, č. 22, s. 1-2

Narodil se 5. ledna 1863 v Rožmitále na Šumavě (Rosenthal) jako syn řezníka a hostinského v domě zvaném Peternhaus, kde později byla odhalena tomuto významnému šumavskému historikovi a vyšebrodskému cisterciákovi i pamětní deska. Dnes už ovšem nestojí ani ten dům. Po vychození obecné školy ve svém rodišti a gymnáziu v Českém Krumlově vstoupil ve svých dvaceti letech do vyšebrodského kláštera a byl roku 1887 vysvěcen na kněze. Působil nejprve jako kaplan v Dolním Dvořišti a pak v Hořicích, kde se zasloužil i o znovuvzkříšení místních pašijových her. V roce 1889 byl vyslán na vysokoškolská studia do Prahy a získal tam roku 1893 učitelské oprávnění pro gymnázia a o rok později i titul doktora filosofie. Odešel pak na čtyři léta do Vorarlberska, kde byl ředitelem klášterního gymnázia v Mehrerau a od roku 1899 vyučoval na reálce v Českých Budějovicích. Tam se i vrátil z podunajského Melku, kde působil na gymnáziu slavného tamního kláštera od roku 1902, jako profesor dějepisu a zůstal tu až do roku 1921. Pak už ho přivítal mateřský klášter natrvalo: byl tu nejprve studijním ředitelem a téměř na rok před smrtí se stal vyšebrodským klášterním archivářem. Když v roce otevření Šumavského muzea v Horní Plané vyšlo 1923 v edici na jeho podporu Schmidtovo pojednání Versuch einer Siedlungsgeschichte des Böhmerwaldes, napsal Dr. Gustav Jungbauer v předmluvě mimo jiné i tato slova: "Je to první souhrnná práce na toto téma, ovoce dlouholetého úsilí, které tu přináší cenné poznatky, z nich nejdůležitější pak jasný důkaz, že osídlení Šumavy bylo téměř bez výjimky německou záležitostí, že my Němci jsme si nepodrobili snad nějakou cizí půdu, ale že jsme jen učinili z nedotčeného pralesa úrodnou zemi, z níž jsme dokonce během staletí část ztratili ve prospěch slovanského souseda. Ten nás dnes označuje za vetřelce a uzurpátory, aby náš nárok na tento náš majetek zpochybnil a dosáhl tak našeho vyvlastnění." Na sta cenných historických příspěvků zveřejnil v časopisech Studien und Mitteilungen des Benediktiner- und Cistercienserordens, Cistercienser Chronik, Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen a různých jiných jihočeských periodikách jako v křesťanskosociálním listu Landbote a jeho příloze Einsiedel im Wald. Nedokončeny zůstaly bohužel jeho souhrnné edice pramenů jako třetí díl jeho Urkundenbuch Krummau či ojedinělý titul Die Teichwirtschaft in Südböhmen o jihočeských rybnících a rybníkářích. Básnická ukázka, kterou přinášíme, je v jeho díle ovšem spíše výjimkou, nesporně však odráží základní motivaci jeho úsilí o platný přínos německého živlu rodné zemi. Valentin Schmidt zemřel 28. března 1927 ve Vyšším Brodě v nedožitých 64 letech věku a byl pochován na klášterním hřbitově.

- - - - -
* Rožmitál na Šumavě / Český Krumlov / Dolní Dvořiště / Hořice na Šumavě / České Budějovice/ † † † Vyšší Brod