KARL EISSNER VON UND ZU EISENSTEIN
|
Ballade Ein Fremdling, ein Bettelmann, streicht durch das Land. Er trägt, o wie seltsam, ein Königsgewand. Hat grausame Laune den Armen beschenkt? Hat Übermut ihn mit dem Flitter behängt? Der Mantel ist rissig, der Purpur befleckt, Und die Not schimmert durch, die er mühsam bedeckt. Hat albernes Mitleid ihn also drapiert? Was soll ihm der Purpur? Der Bettelmann friert! So zieht er die Straßen, die Brücken entlang, Und wer ihm begegnet, wird sterbensbang. So steht er umher, in den Mantel vermummt, Und wer ihn erblickt, der lacht auf - und verstummt. Und wer ihm recht tief in die Hohlaugeh sieht, Der spiegelt sich ab und erschrickt und entflieht. Und flüstert 's dem Nachbar und fasst seine Hand: Ich bin ihm begegnet! Ich hab ihn erkannt! Wer ist es? Was will er? Wer sandte ihn her? - Es regt sich und raunt und es wellt sich das Meer. Ein Armer in Purpur? - Ein Reicher in Not? - Ein Irrer? - Ein Gaukler ist 's, der euch bedroht! Der Ruf fällt. Verhallt. Ein zweiter wird laut - Ein dritter!... Man drängt sich, man stößt sich und staut: Hoch bäumt sich die Flut. Und nun braust sie dahin, Und von tausenden Lippen gellt 's: Steiniget ihn! |
Balada Žebráka cizince hleď krajem se brát. Jak zvláštní: na sobě má královský šat. Čís krutý žert chudáka obdaroval? Sám z bujnosti pozlátko na sebe vzal? Plášť potrhán je, purpur kalný má svit, to nouze prosvítá, kterou snaží se skrýt. To zpozdilý soucit ho ošatil tak? K čemu je mu šarlat? Mrzne ten žebrák! Ulicemi táhne, most přejde i brod, kdo potká jej, ví, co stesku je svod. Muž občas i stane, v plášť zakuklen, ten obrys kdo spatříš, smích přejde tě jen. A ten, kdo mu hlouběji do očí zřel, pak zděšen prchl, jak se tam uviděl. Sousedu pak zblízka šeptl jeho ret: Já jsem ho potkal! Já poznal ho hned! Kdo je to, co chce? Kdo poslal ho k nám? - Jak by vzdul se a šuměl sem oceán sám. Panovník, jemuž zbyl z roucha jen cár? Ne, toť blázen a kejklíř, co nese vám zmar! Takový hlas padl. Dál týž šíří se zvuk - Druhý a třetí, až tu už hlasů je shluk: Dav dál jak potopa roste a slyšet z něho už z tisíce úst to samé: Kamenujte ho! |
|
Sudetendeutsches Balladenbuch (1937), s. 104-105 |
|
|
P.S. Báseň, pojatá až po patnácti letech do antologie "sudetoněmeckých balad", pochází ze sbírky "Menschenseele", vyšlé už v roce 1922. |
|
|
Der Waldschlag Es führte mich der Traum auf eines Waldschlags traurige Blöße. Wirr, überquer, wie jäher Sturz ihn hinwarf, lag Stamm auf Stamm. Betroffen stand ich fragend: O, welch ein Forst, der so darniederlegt? Kennst du ihn nicht? Erkenntnis nennt sich dies Revier. Die Bäume scheinen also jugendlich, dass ich mich wundern muss des frühen Falls. Kennst du sie nicht? Urteile sind 's. Von wem gefällt? Von dir. Was wird gebaut aus all dem Holz? Drei Särge bloß. Für wen? Für dich. Wer zimmert sie? Du selbst. Einen für den Glauben, der nicht grünt, einen für die Hoffnung, die nicht blüht, einen für die Liebe ohne Frucht, die, auch wenn sie reichlich gibt, zurückbehält. |
Lesní mýtina Zdál se mi sen o holé a teskné mýtině v lese. Divoce, jeden přes druhý, jak je srazil pád, ležel kmen na kmeni. Zasáhl mne ten obraz: co ten les postihlo? Nevíš? Revírník by ti snad řekl. Ty stromy vypadají tak mladistvě, že mne musí udivovat ten časný konec. Nepoznáváš je? Ortely, které někdo musel vynést? Od koho vzešly? To od tebe. Co sroubí ze všeho toho dřeva? Tři rakve jen. Komupak? Tobě přece. Kdo že je sroubí? Ty sám. Jednu víře, která se nezelená, jednu naději, která nekvete, jednu lásce, která nedává ovoce, která, i když ho bohatě dát má, zdráhá se dávat. |
|
Volk und Leben (1935), s.136-137 |
|
|
Andacht Gieß deine Abendgedanken tief um die Wurzel den Dingen. Die Nacht wird sie hüten, der Nacht vertrau. Wenn der Tag erwacht, spreitend die leuchtenden Schwingen: schau deine Morgengedanken in neuer Blüten glitzerndem Tau. |
Modlitba Zalij myšlenkou večerní až samé kořeny věcí. Noc bude je střežit, noci je svěř. Až procitne den, až rozevře zářivá křídla: hleď svou myšlenku jitřní třpytit se v květech, v rosách se skvět. |
|
Deutsche Heimat, Festschrift Böhmerwald, 1927, č. 7-8, s. 463 |
|
|
Mozart Gegen Abend. Es beginnt zu dunkeln. Ohne Zwielicht kann man nun nicht lesen mehr noch schreiben. So lieg ich denn,lang hingestreckt,die Hände unterm Kopf, völlig angekleidet auf dem Bett und träume. Es ist still. Ganz märchenstill. Da tropfen ein paar Töne silbern in die Stille. Ein Klavier von irgendwo im Hause: Mozart! Kleine Arien aus der Zauberflöte, - Sonatinen, leicht gesetzt, für Kinder - Und da packt mich irgend etwas an. Und ich möchte rings die Mauern spalten, möchte wie ein Geist das Haus durchirren, heimlich, ungesehen... Es ist düster im Salon und kalt. Ein kurzer, scheuer Blick ringt mit dem Dunkel: Sechs alte, bunt verschnörkelte Fauteuils umringen einen runden, schweren Eichentisch. Ein hoher Schrank trotzt wie ein Turm dem Dunkel; das gleitet machtlos an den Riesen ab und neckt dafür die Tischchen in den Ecken und Nischen des Salons und nörgelt an den alten, prachtvoll eingerahmten Landschaftsdbildern. - Es ist kalt und düster im Salon. Nur über einen Winkel liegt ein Hauch von Licht und Wärme: Da sitzt ein kleiner Blondkopf vor dem Bechsteinflügel; zwei Kerzen flackern um ein Notenheft und zanken sich mit schadenfrohen Schatten... Ich bin ein Geist. Unsichtbar. Unhörbar. Ich sitze still in einem der Fauteuils und falte meine Hände. Und seh dem Wunder zu, wie sich zwei Kinderwangen heißer färben. |
Mozart Je podvečer. Začíná se stmívat. Bez světla se teď už nedá číst ani psát. Natáhnu se tedy, ruce za hlavou, oblečený na postel a sním. Je ticho jako v pohádce. Tu skane pár tónů jako stříbro do ticha. Nějaký klavír z domu odněkad: Mozart! Malé árie z Kouzelné flétny - sonatiny, v lehkém slohu pro děti - a mě se zmocní něco jako kouzlo. Chtěl bych projít zdmi kolem, jako duch prohledat dům, tajně a neviděný... Je šero v salónu a chlad. Krátký, plachý pohled zápasí s temnotou: šest starých, pestře potažených křesel obklopuje kulatý, těžký stůl z dubového dřeva, vysoká skříň vzdoruje tmě jak věž; pohled bezmocně sklouzne z toho obra na rozmarný malý stolek v koutě, výklenky salónu a kriticky zkoumá zašlé obrazy krajin v nádherných starých rámech. - Je chladno v salónu a šero. Jen v jednom z rohů místnosti jak dech jasu a tepla světlovlasá hlava u Bechsteinova křídla; dvě svíce plápolají nad rozevřenými notami a hašteří se se škodolibým stínem... Jsem duch. Není mne vidět a slyšet. Sedím tiše v jednom z křesel, ruce bezděky sepjaté. Jsem svědkem zázraku, jak dva dětské rty nabývají živějších barev. |
|
Volk und Leben (1935), s. 137-138 |
|
Jmenoval se vlastně plným jménem Karl Borromäus Eissner von Eisenstein, z rodu, jemuž patřilo menší panství v jižních Čechách a jeden ze šlechticů toho jména založil i později tak slavnou šumavskou sklárnu v Klášterském Mlýně u Rejštejna. Narodil se v Praze na Vinohradech 21. listopadu 1889, psal básně a divadelní hry - jmenujme sbírky Lieder vom Kampf (1916), Menschenseele (1922) a Das Haus (1932), hry König Laurin (1923) a Siegfrieds Tod (1926). Pro nás je významné i to, že byl překladatelem díla Antonína Sovy, jehož literární vazby k Šumavě jsou nepochybné - nu a k motivu mozartovskému jen zaznamenejme esej Margarety Buquoyové z jihočeského rodu jistě známějšího o možném novohradském zastavení Amadeově cestou do Prahy (vyšel česky v Růži 1991) a Watzlikův mozartovský román Die Krönungsoper (1935), abychom von Eisensteina (se Železnou Rudou ovšem nic společného neměl) přijali do českých lesů. Jeho Lesní mýtina jako by však měla navíc smysl prorocký: autor těch veršů zemřel 19. prosince 1945 v českém sběrném táboře pro sudetské Němce v Terezíně. V jedné své básni z první světové války vzpomněl, jak víc než smrt kamarádova snad vzbudil v něm v té chvíli bolest jas ptačích hlasů nad nimi, nade vším lidským šílenstvím...
Málo se o něm mluví...
Anonym
Přestože jeho jméno bývá slýchat málokdy, má Karl von Eisenstein ve své sbírce "Lieder im Kampf" jednu z nejkrásnějších básní z velké války, báseň ve své mrazivě hrůzné opravdovosti navíc zřejmě prožitou a opravdu nezapomenutelnou, nesoucí název "Auf der Dielechöhe". I jeho druhá básnická kniha "Menschenseele" nezaznamenala téměř nijaký ohlas, stejně jako překlady básní Antonína Sovy z češtiny. Nyní před námi leží útlý svazek veršů s titulem "Das Haus", z něhož namísto planých chval, které se u poezie mohou snadno stát něčím na způsob pietních aktů, chceme tu citovat dvě ukázky, které samy přesvědčují svou lyrickou kvalitou:
|
Der Flur Ich taste, tappe nur, ich weiß das nur zu gut. Doch, fühl ich, stuft der dunkle Gang empor. Und trügt nicht eines fernen Schimmers Spur der schmerzlich wachen Sinne scharfe Hut -: so ist auch dieses Dunkel nur der Flur vor einem Tor. |
Pláň Jít? Bože chraň, poslepu tápat spíš umím jen vzhůru chodbou prostrannou. A nezachytí v dáli žádný třpyt bolavé smysly, byť je nastražíš: to jen sám soumrak prostírá teď pláň hle! před branou. |
|
Das Licht Vom Himmel kommt dem Tag sein Licht. Dem Abend quillt sein Licht aus dir. Und wer nicht träumt und der da wacht, die Sonne schaut in Mitternacht. |
Svit Z nebe si bere den svůj svit. Tmě zas svit z tebe pramení. Tomu, kdo nesní, umí bdít, zná půlnoc sluncem ozářit. |
Od téhož autora vyšly dále v drážďanském nakladatelství Heinrich Minden (Verlag Heinrich Minden, Dresden) tyto knihy: Lieder im Kampf. Gedichte, Novellen, Skizzen. - Menschenseele. Gedichte. - Antonín Sova-Gedichte. Übertragungen aus dem Tschechischen. - König Laurin und Siegfrieds Tod. Zwei Spiele für die deutsche Jugend. Knihu Das Haus. Gedichte vydala roku 1932 v Chebu (Eger) Literární společnost Adalberta Stiftera (Literarische Adalbert-Stifter-Gesellschaft).
Der Ackermann aus Böhmen, 1933, č. 1, s. 63-64
- - - - -
* Praha-Vinohrady / † Terezín
