AUGUSTIN FERDINAND FABER
Z časů moru v jižních Čechách a na Šumavě koncem sedmnáctého století
Tak jako v roce 1679 přišla morová epidemie z Waidhofen an der Thaya a Litschau v dolnorakouském Waldviertelu do Nové Bystřice (Neubistritz), tak se v následujícím roce rozšířila z Telče (Teltsch) na Moravě do Jindřichova Hradce (Neuhaus) v jižních Čechách. O tom, jak tenkrát vypukl v české zemi mor, máme zprávu od tehdy žijícího františkánského mnicha Františka Jindřicha Labeho (v originále "Franz Heinrich Labe" - pozn. překl.) v knize, vytištěné v roce 1685 latinsky a 1691 česky (s titulem "Hystorie O Třjch Swatých Obrazích, Totiž: Wkřižowaného Pána Gežisse, a Dwognásobného Panny Marye Matky Bolestné, Kteřj W Chrámu Páně Bechynském Ctihodných Páterůw Frantisskánůw k pobožnosti weřegně gsau wystawený" vydaná pak ještě roku 1746 už potřetí v Praze tiskem Jana Karla Hraby). Píše se tam na s. 215 o tom, jak ta morová rána "z Rakaus do Cžech kwapně a prudce prorazyla...", zachvátila téměř všechna města v zemi a všude nesla s sebou hrůzu a smrtelným jícnem pohltila v samé Praze 25 000, v celých Čechách pak 80 000 lidí beze slitování. Také v okolí Jindřichovu Hradci ne tak odlehlého prastarého krajského města Bechyně (Bechin, sídlo obrovského Bechyňského kraje /Bechiner Kreis/ až k šumavské zemské hranici na jihu - Bechyňský kraj podobá se křídlu, jež malíři malují andělům, napsal kdysi Bohuslav Balbín - a rodiště autora německého textu originálu - pozn. překl.), ve městech, městysích a vsích počala nákaza moru (Pestilenz) sklízet bohatou žeň, nešetříc mladého ni starého, takže putovalo velké množství lidu ke starému milostnému obrazu Nejsvětější Panny Marie ve františkánském klášteře v Bechyni, jehož ochráncem byl v té době říšský hrabě Jan Josef ze Šternberka (v originále Johann Josef von Sternberg, jeho předkové Zdeslav a Ladislav byli 1491 i stavebníky kláštera, obnoveného po úplném zničení v husitských válkách, s kostelem Nanebevzetí Panny Marie - pozn. překl.), pán na Bechyni, aby si od Nebeské Matky v tom čase nouze vyprosil pomoc. Početné zástupy s křížem přicházely také z města Jindřichův Hradec a jeho okolí, tak z Děbolína (v originále Diebling, sem až za druhé světové války sahala se zdejším německým jazykovým ostrovem do území Protektorátu hranice Velkoněmecké říše a oddělovala Jindřichův Hradec od ostatních Čech - pozn. překl.), Pluhova Žďáru (Pluhow-Zdiar), Kardašovy Řečice (Kardasch-Rečitz) a ještě mnoha jiných míst jižních Čech. A skutečně zůstalo tehdy krajské město Bechyně, trůnící ve skalách nad řekou a obklopené lesy, úplně ušetřeno moru; ba mnohý z těch, kdo sem z morem stiženého sousedství přišel a už vykazoval známky strašlivé choroby, dosáhl tu svého uzdravení na čerstvém lesním vzduchu, aniž by nákazu přenesl na zdejší obyvatele. Tak se stalo právě na svátek Nanebevzetí Panny Marie ("am Feste Mariä Himmelfahrt"), bylo to dne 15. srpna 1680, kdy byl františkánský klášter v Bechyni za velkých letních veder zaplněn nesčetnými davy (jako každým rokem toho času), že jedna cizí žena, pravděpodobně právě odněkud z Jindřichohradecka, kam nákaza z Telče pronikla nejprve, během svátečního kázání upadla na kamennou podlahu klášterního kostela a byla poté několika z přítomných vyvedena ven, přičemž bylo na jejím těle spatřeno několik černých morových boulí (Pestbeulen). Už citovaný český spisek zpravuje o této události svým starobylým pravopisem doslova takto: "Gako se poznalo w Swátek na Nebe Wzetj Panny Marye, kdež weliké parno bylo, a tenkrát nesčislný počet lidu do Kostela wessel, tu w čas kázánj gakasy zena nakažená od ginad přichozý, na zem padla, a proto hned z Kostela byla wywedená, wssak žádného w takowém horku a tlačenicy, ač několik hljz (Pestbeulen) na sobě měla, nenakazyla.".
Právě v těch letech moru, jak o tom píše Johann Trajer ve své knize "Historisch-statistische Beschreibung der Diözese Budweis" (1862) na s. 42, byly podobným způsobem jako předtím ostatky sv. mučedníka Felixe do Kláštera u Nové Bystřice (Kloster bei Neubistritz) dva týdny nato, tj. dne 11. listopadu 1682, také z Říma zároveň do Prahy poslané ostatky sv. Theodora převezeny ve slavnostním průvodu do kaple Porciunkule při františkánském kostele sv. Kateřiny v Jindřichově Hradci. Také ony byly darem samotného papeže, blahoslaveného Inocence XI. (1611-1689), generálovi řádu karmelitánů a poslednímu z hraběcího rodu Slavatů Karlu Felixovi a Sankta Theresia, jímž Slavatové měli vymřít po meči.
I do Budějovic (Budweis) v jižních Čechách pronikl v letech 1679 a 1680 mor a na dlouhou dobu tu ochromil obchod i řemesla. I tady totiž čistota náměstí i ulic měla daleko k žádoucímu stavu; jako ve středověku ještě tehdy rozkládaly se zle páchnoucí hromady hnoje rovnou na hlavním rynku tohoto královského horního města (viz k tomu Wilibald Böhm a Emerich Zdiarsky /oba mají na internetových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl./: "Die Stadt Budweis", s. 13 a 96).
Lesy obklopené město Krumlov zůstalo tehdy sice morové rány ušetřeno, ovšem po Šumavě nablízku řádila smrtelná choroba, jak nám to ve svém díle (zejména ve slavné svéživotopisné povídce "Žula" - pozn. překl.) tak názorně a poutavě líčí Adalbert Stifter, bez jakéhokoli milosrdenství.
P.S. Text je překladem poslední kapitoly knihy Augustina Ferdinanda Fabera "Die Pest in Südböhmen und dem niederösterreichischen Waldviertel in den Jahren 1678 bis 1683", kterou vydal autor vlastním nákladem a tiskem vydavatelství "Moldavia" v Českých Budějovicích roku 1919 jako separát článku z přílohy listu "Südböhmische Volkszeitung".
Víme o něm, že se narodil v Bechyni 7. února 1859 a také proto uměl dobře česky, jak o tom svědčí české citace v jinak německém textu jeho knížky. V jejím titulu vypočítávají se autorovy zásluhy a funkce ještě roku 1919, tedy už "za republiky", podrobně takto: Augustin Ferdinand Faber, ředitel měšťanské školy v Nové Bystřici, korespondent ústřední komise pro památkovou péči, nositel Válečného kříže 3. třídy za civilní zásluhy a čestného odznaku 2. třídy Červeného kříže. Věděl tedy opravdu o moru své - a to ještě nevěděl, jaké pohromy další se na někdejší Bechyňský kraj (zahrnoval kdysi téměř celou "jižní" Šumavu) mají zanedlouho ještě přihnat. Zejména šumavskou zemi že mají vylidnit tak, jak si to ani Stifter ani Faber v tom nejčernějším snu morovém nedovedli představit. S manželkou Marií (zemřela v Drahovicích roku 1933) měli dceru Bellarosu. On sám "první" i "druhou republiku" přežil, zemřel 7. října 1941 v tehdy "říšských" Karlových Varech, za časů, které si s těmi morovými nezadaly.
- - - - -
* Bechyně / Nová Bystřice / † † † Karlovy Vary
