ANDREAS FEIERFEIL

Za hranice všedního dne

Když na nás doléhají starosti, když nás opanuje rozladění (v originále "der Unmut" - pozn. překl.), pak je nám přímo nezbytností, že duše nabude perutí, které nás vznesou nad všednodenní zmatky, abychom objevili nové půvaby a kouzla světa a života. Jak často k tomu stačí byť i něco nepatrného! Usedl jsem u otevřeného okna své světnice, unaven a uštván, všecek zahořklý. Byl večer, tak vlahý a hřejivý. Venku táhli silnicí potulní muzikanti a troubili prastarou píseň. Zádumčivě šířily se její akordy, jako by se propadaly do rozporu a zněly pak ještě pěkněji. A jak potom ta melodie ševelila blíž, zpočátku plaše, pak stále sladší a měkčí a plnější důstojnosti, proměňovala se ovšem brzy v nejvášnivější vyznání a opovážlivější příboj a konečně se přece jen opět vrátila ke smířlivé zdrženlivosti poddajně plynoucího toku akordů! To, co mi během dne navodilo všechnu únavu, bylo jimi zapomenuto a namísto hněvu se dostavilo smíření s mým bytím. Náladyplná letní noc a tóny staré písně mne zbavily frustrace a probudily ve mně novou chuť do života. Usilujme o věci podobné!
I ve škole! Přísnost výuky dokáže být stejně tvrdá pro učitele i žáka. Tak jako venkovan na poli občas ustane od své těžké práce a je přemožen zázrakem přírody - když ranní slunko stoupá vzhůru a pozlacuje kraj, když je nebe "so klar und feierlich, so ganz als wollt' eröffnen sich" (citát z Uhlandovy básně "Ovčákova nedělní píseň", na webových stranách Kohoutího kříže přeloženo do češtiny slovy: "Nebe, jež nezná mez, jak svátek najednou je blíž, pootevřena svatá říš." - pozn. překl.) - stejně tak vstupují i do školy slavnostní okamžiky, v nichž nás opanovává sladký přelud (v originále "ein süßer Wahn" - pozn. překl.). Častokrát nepronikne školou celé dopoledne nijaký vlídný paprsek a ani pak se nerozhostí opravdové potěšení, když učitel spustí na housle zcela tiše první verš písně: "Sah ein Knab' ein Röslein stehn." (jde samozřejmě o Goethovu báseň, jejíž prvé dva verše v českém překladu Otokara Fischera znějí: "Viděl chlapec rozkvítat / planou růži v stráni." - pozn. překl.) Netrvá však dlouho a už děvčata výrazným šepotem vyzývají třídu, aby vstala (v originále "summen dike Mädchen mit: 'Steht auf!'" - pozn. překl.). Ty prosté staré tóny okouzlí všechna srdce. S tou písní stoupáme strání, kde se květný příběh odehrává. A ze stráně se navracíme domů a neseme v sobě půvab spanilého citu (v originále "eine holde Empfindung" - pozn. překl.). Zpívat o něm je cosi nádherného!
Neméně než píseň dokážou rozehřát mysl samy krásné verše. Těsný prostor mé světničky se mi tak častokrát promění v pláň plnou blaženosti (v originále "in ein Gefilde der Seligen" (jde o možnou narážku na název obrazu Arnolda Böcklina /1827-1901/ z roku 1877 "Die Gefilde der Seligen", znázorňujícího elysejské radovánky kentaura s nymfou a budícího kdysi pohoršení ohledně přijetí do berlínské Národní galerie - pozn. překl.): jako nikde se tu bujně pne stromoví, jako nikde ženou do širého květu malá poupata, jako nikde jasněji nezazní ptačí zpěvy a průzračněji vytrysknou prameny, nikde nezazáří zlatěji slunce a vlídněji nezavane vítr... Také třída se nám může podle obsahu básnického díla kouzlem proměnit v pohádkovou zemi s tichým modrým vodstvem, se zámky a starými hrady nebo v kvetoucí údolí s pokojnými selskými chatkami či v hlučící shon velkoměsta jakož v hrůzy a muka temnoty. Musíme však nalézt vhodný okamžik a mít navíc zvláštní štěstí s přednesem básně. Je toliko na učiteli, aby niterně pochopil danou skladbu, její podstatu uvést vjedno s podstatou sebe sama a sebral pak veškeru svou sílu, aby se mu podařilo strhnout ten malý zástup s sebou. A jakkoli jsou ony šťastné hodiny v celém roce jen opravdu ojedinělé, působí jako malé sváteční zastavení, jako výjimečné a laskavé události, které si dítě ještě v letech daleko pozdějších se zalíbením připomíná. Nebylo tím učiněno velice mnoho?
Téměř každý vyučovací předmět má svou hodinku v průběhu roku, která nás vytrhuje z ruchu všednosti. Jako příklad bych uvedl třeba zeměpis. Jakmile jsme vedle plánovaného probrání látky podnikli v duchu výlety někam do daleka přes země a moře, tu se rozbušila srdce a zahořely líce. Nezapomněli jsme ani na malý kus země kolem naší vesničky. I když se jí ve světě nedostává chvály, poněvadž nemá nijaké romantické okolní partie, zámky a šumící vodopády, přece jde o kout, kde stála naše kolébka, kde naši rodiče pracovali ve starostech o nás a není nikde důvěrněji blízkého místečka než ono pod lipou před našimi vraty, není nikde líbeznějších květů než na palouku při potoce, nikde nenajdeš věrnější srdce nežli ve stavení, kde jsme spatřili světlo světa. Jak to zní z nitra právě jen tady: "In der Heimat ist es schön!" (německá zlidovělá píseň na hudbu Andrease Zöllnera /1804-1862/ a na slova Karla Augusta Krebse /vl. jm. Karl August Miedke, žil v letech 1804-1880/ - pozn. překl.)
Denní práce ve škole končí. Učitel přichází domů, potřebuje klid a zotavení. Může si toho dopřát, brzy ale volá jeho duch po opětné činnosti - hlasité nebo tiché. Probíhá to různými způsoby. Jednou je to tichý muž, setrvávající nejraději ve svém soukromí, mezi svými. V té druhé podobě je to člověk plný života a neklidu, žene ho to ven do plnosti života a společnosti. Třetí a přece táž osoba hledá zaměstnání v zahradě, čtvrtá se noří do knih a tak podobně. Jakkoli všechno to má své oprávnění, nesmí ani ten soukromí milující, ani ten vrhající se do společenského života, ani zahradník či kdokoli jiný přehlížet či opomínat závažné jednotlivosti. A to nikoli pro nějakou věc samu, nýbrž také pro to, že ony směřují a vedou dál za mnohá nevyplněná přání, za mnohé starosti a mnohá opomenutí z lhostejnosti.
Máme nádhernou otčinu, skvějící se přírodními krásami, bohatou věrností a vůlí k obětem. Náležíme nádhernému národu, šlechetnému v míru i ve zbrani. Máme nádhernou mateřštinu (v originále "eine herrliche Muttersprache" - pozn. překl.), zvučnou a měkkou zároveň, plnou síly a půvabu. Kdo by nešel spolu na křídlech nadšení, když jsou rozvinuty takové prapory?
A chci jít i dál. Člověk je zvláštní bytost, hledá to, co nikdy a nikdy a nikdy nemůže pochopit, hledá to, poněvadž vše, co vlastní, mu začasté nestačí, aby nalezl životní oporu (v originále "um den Halt des Lebens zu gewinnen" - pozn. překl.), usiluje o božství. My všichni jsme tím více či méně zaujati a sotva někdo by mohl pomyslet, že není třeba daleké Všemohoucnosti. Nechte jen nadejít těžkým hodinám! Jeden obcuje se svým Bohem v chrámu, ten druhý v uzavřené komůrce, jak to vlastně Kristus mínil, třetí podle slov básníkových: "In den deutschen Eichenhainen webt und rauscht der deutsche Gott." (jde o citaci romantické básně Ludwiga Uhlanda, zastoupeného i samostatně, jak už připomenuto, na webových stranách Kohoutího kříže, básně pod názvem "Freie Kunst" publikované v roce 1813 a v českém překladu, k němuž asi nedošlo, radící hledat německého Boha v německém dubovém háji - pozn. překl.).
A já vás vedu tam do přírody, do posvátného jitřního ticha lesa, přes květnatá luka a požehnané nivy, vedu vás omamným kouzlem letní noci, upozorňuji na tajemství a nádheru hvězdné oblohy.
Vedu vás do pokladnice umění, kde byste měli před krásou pokleknout na kolena. "Was sich in dem Leben lohnt und preist, gießt sie allein in das zitternde, beseligte Herz." (tady autor cituje z povídky "Brigitta" od Adalberta Stiftera, zastoupeného i samostatně, a to pasáž o lidském rodu a o kráse v překladu Anny Siebenscheinové /vydání z roku 1970 v nakladatelství Růže v Českých Budějovicích, svazek Brigita, s. 35/, znějící následovně: "- a cokoli v životě stojí za to a má cenu, vlévá pouze ona do rozechvělého blaženého srdce." - pozn. překl.).
A vedu vás konečně k samému lidstvu, jak se raduje a strádá.
Ve všech případech však přidávám na cestu niterné slovo. Pronáší je učitel klínového písma v Treugoldově pozoruhodné knížce (Fritz Treugold byl pseudonym učitele a básníka Friedricha Winka /1852-1906/, který v roce 1885 vydal knihu veršů "Sadrach A.B. Dnego" se 120 údajně rozluštěnými a přebásněnými nápisy starobabylonského učitele klínového písma - pozn. překl.):

"Ich wusste nicht, dass diese Welt,
Die Gottes gold'ne Sonn' erhellt,
So lieblich sei, so wunderschön,
Bis ich sie habe angeseh'n
Mit Augen der Liebe.

Ich wusste nicht, dass so viel Treu'
Und Opfermut zu finden sei
Auf dieser Welt, durch die wir geh'n,
Bis ich sie habe angeseh'n
Mit Augen der Liebe."

(tj. v českém přetlumočení:
"Nevěděl jsem, že tento svět
mi dovolí tě uvidět
co slunečný div, krásu krás,
darem spatřit, co jen úžas
zří očima lásky.

Nevěděl jsem, že najít lze
věrnosti tolik právě zde,
oběti svolné snad všech nás,
daru spatřit, co jen úžas
zří očima lásky." - pozn. překl.)

Festschrift zum deutschen Lehrertage in Budweis am 20., 21. und 22. Juli 1911, nestránkováno

Říká se prý, že když umře starý člověk, jako by shořela knihovna. Odpověď na to, co shoří, když opustí svět člověk mladý, asi neexistuje. Ten požár totiž trvá. List Prager Abendblatt přinesl 6. listopadu roku 1912 zprávu, že "in Sirb bei Bischofteinitz", tj. "v Srbech u Horšovského Týna" zemřel "auch als Schriftssteller des Böhmerwaldes bestbekannte Lehrer, tj. "také jako šumavský spisovatel chvalně známý učitel" Josef Feierfeil. Ta "nejlepší známost" ovšem nebyla na překážku omylu v křestním jméně zesnulého, které mělo znít Andreas. Andreas Feierfeil se podle křestní matriky farní obce Srby narodil 29. listopadu roku 1875 a ještě téhož dne ho místní farář Karl Konrad v místním kostele i pokřtil. Chlapcovým rodným domem byl Horní mlýn (Obere Mühle) čp. 28, který provozoval Andreasův otec Johann Feierfeil, syn rolníka Johanna Feierfeila v Srbech čp. 6 a Marie, roz. Mahalové z Ostromeče (Wassertrompeten) čp. 2. Z rodu Feierfeilů v Srbech čp. 6 pocházel jen tak na okraj i rakouský agrární poslanec Českého zemského sněmu Johann Feierfeil (1860-?), jehož děd odtud se jmenoval rovněž Andreas Feierfeil, jak vyplývá z politikova křestního záznamu (datum jeho úmrtí neznáme, blíže o něm viz Wikipedia). Chlapcova matka, abychom se vrátili k matričnímu záznamu "našeho" Andrease Feierfeila (jeho starší bratři Georg /*1860/ a Wenzel /*1868/ Feierfeilovi mají i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) z roku 1875, byla Katharina, roz. Tichy, jejíž otec Laurenz Tichy byl rovněž mlynářem v Srbech čp. 28, matka Ewa byla pak roz. Polta ze Srbů čp. 29. Po absolvování učitelského ústavu působil na školách v Meclově (Metzling), Staňkově (Stankau), Horšově (Horschau) a posléze v rodných Srbech. V Meclově se 12. října 1908 oženil s Agnes, roz. Wenigovou, dcerou tamního řídícího učitele. Nebylo mu dopřáno dožít se splnění snů o "německém Bohu" v "německých dubových hájích", asi naštěstí, když víme, kdo se za něho později vydával. Zemřel na následky zánětu pohrudnice 2. listopadu 1912 v Srbech čp. 63 (podle Národního geoportálu dům s tím číslem popisným v Srbech až dosud stojí), v úmrtní matrice zapsal ovšem farář Josef Zahrádka jako příčinu smrti tuberkulózu. Andreas Feierfeil byl prý výtečným hráčem na citeru, z jeho spisovatelské tvorby pak pro rodné Srby, jimiž protéká řeka Radbuza, asi nejvýznamnější je titul "Vaters Mühle", tj. "Otcův mlýn", kde převyprávěl i místní pověsti. V literárních lexikonech jsou zaznamenány i jeho literárně historické práce o Ludwigu Anzengruberovi a Peteru Roseggerovi (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení). A knihovny jistě hoří a hoří dál, nijaká Radbuza ten požár neuhasí.

- - - - -
* Srby / Meclov / Staňkov / Horšov / † † † Srby