LUDWIG UHLAND
|
O Birke! O Birke! die so heiter Aus dunkeln Tannen glänzt, Und sich vor anderm Holze Mit zarten Blättern kränzt. Mein jugendliches Hoffen! O Birke! gleicht es dir? Du grünst so früh, so helle, Und neigst doch deine Zier. (1822) |
Bříza Břízo, vesele svítíš z temného jedloví, něžně ostatní stromy věnčí tvé listoví. Jak mé jinošské tužby a jejich raný svit ty zelenáš se zprvu, pak kloníš zlatý štít. |
|
Frühlingsglaube Die linden Lüften sind erwacht, Sie säuseln und weben Tag und Nacht, Sie schaffen an allen Enden. O frischer Duft, o neuer Klang! Nun, armes Herze, sei nicht bang! Nun muss sich alles, alles wenden. Die Welt wird schöner mit jedem Tag, Man weiß nicht, was noch werden mag, Das Blühen will nicht enden. Es blüht das fernste, tiefste Tal: Nun, armes Herz, vergiss der Qual! Nun muss sich alles, alles wenden. (21. März 1812) |
Jarní víra Vlídné vánky se probouzejí, dnem nocí předou, šeptem znějí a rostou směry všemi. Ten čerstvý dech, ten nový tón! Teď, srdce, přemoz k stesku sklon! Jde převrat celou, celou zemí. Svět krásnější je každým dnem neví se, čím se stane všem bez konce s květy všemi. I dálný, přehluboký dol kvete: Teď, srdce, potlač bol! Jde převrat celou, celou zemí. (21. března 1812) |
|
O Tannenbaum! O Tannenbaum, du edles Reis! Bist Sommer und Winter grün. So ist auch meine Liebe, Die grünet immerhin. O Tannenbaum! Doch kannst d unie In Farben freudig blühn: So ist auch meine Liebe, Ach! Ewig dunkel grün. (1812) |
Jedle Jehličí vznešených jedlí! Jsi zelené celý čas. Tak jako moje láska kvete vždy zas a zas. Však sotva kdy zeleň jedle radostně zářit má: tak i ta moje láska je ach! i věčná tma. |
|
Maienthau Auf den Wald und auf die Wiese Mit dem ersten Morgengrau Träuft ein Quell vom Paradiese, Leiser, frischer Maienthau; Was den Mai zum Heiligthume Jeder süßen Wonne schafft, Schmelz der Blätter, Glanz der Blume, Würz und Duft, ist seine Kraft. Wenn den Thau die Muschel trinket, Wird in ihr ein Perlenstrauß; Wenn er in den Eichstamm sinket, Werden Honigbienen draus. Wenn der Vogel auf dem Reise Kaum damit den Schnabel netzt, Lernet er die helle Weise, Die den ernsten Wald ergetzt. Mit dem Thau der Maienglöcken Wascht die Jungfrau ihr Gesicht, Badet sie die goldnen Locken, Und sie glänzt von Himmelslicht. Selbst die Auge roth geweinet, Labt sich mit den Tropfen gern, Bis ihm freundlich niederscheinet Thau getränkt der Morgenstern. Sink denn auf auch mich hernieder, Balsam du für jeden Schmerz! Netz' auch mir die Augenlieder, Tränke mir mein düftend Herz! Gieb mir Jugend, Sangeswonne, Himmlischer Gebilde Schau, Stärke mir der Blick zur Sonne, Leiser, frischer Maienthau! (27. Mai 1834) |
Májová rosa Na luka i tiché háje sotva jitro vyplove kane svěží pramen z ráje v tiché rose májové. Máj s ní klade na oltáře v sladkých lásky záchvěvech svěžest listů, květné záře i kořání temný dech. Vlhká škeble rosu pije, trs perel se zrodí v ní, v doupném kmeni pramen ryje, až roj včel dub rozezní. Okřídlenci na své pouti jen v ní hrdlo omočí, jasným tónem zvučí proutí i hvozd v černém úbočí. V rose z vonných konvalií koupe panna zlatý vlas, obličej i něžnou šíji, bělostnou jak nebejas. I to oko uplakané znovu živě rozzáří rosa, když z jitřenky skane shůry mládí do tváří. I ke mně tak sestup dolů, sešli ten div za divem, zhoj a svlaž mé oči v bolu, napoj srdce žíznivé! Vracej mládí dávné hlasy, nebe vrať nám doslova, v slunci sviť nám, ať se časí, tichá roso májová! (27. května 1834) |
|
Die schönsten Gedichte von A - Z für Feiertage, Festtage und sonstige besondere Anläße |
|
|
Schäfers Sonntagslied Das ist der Tag des Herrn! Ich bin allein auf weiter Flur; Noch eine Morgenglocke nur Nun Stille nah und fern. Anbetend knie' ich hier. O süßes Graun, geheimes Wehn, Als knieten viele ungesehn Und beteten mit mir. Der Himmel nah und fern, Er ist so klar und feierlich, So ganz, als wollt' er öffnen sich. Das ist der Tag des Herrn! (17. November 1805) |
Ovčákova nedělní píseň To je den Páně dnes! Tu v širých lukách stojím sám a zvonu z dáli naslouchám, v tichu, jež nezná mez. S modlitbou úlevnou, ach sladká hrůzo, divné vání, pokleká i dav v usebrání neviděn zde se mnou. Nebe, jež nezná mez, jak svátek najednou je blíž, pootevřena svatá říš. To je den Páně dnes! (17. listopadu 1805) |
|
Lied vom guten Kameraden Ich hatt' einen Kameraden, Einen bessern findst du nit. Die Trommel schlug zum Streite, Er ging an meiner Seite In gleichem Schritt und Tritt. Eine Kugel kam geflogen, Gilt 's mir oder gilt es dir? Ihn hat es weggerissen, Er liegt mir vor den Füßen, Als wär 's ein Stück von mir. Will mir die Hand noch reichen, Derweil ich eben lad. Kann dir die Hand nicht geben, Bleib du im ew'gen Leben Mein guter Kamerad. (1809) |
Píseň o dobrém příteli Já měl kdysi kamaráda, lepšího by nenašel. Když buben volal k boji, on po pravici mojí vždy krok za krokem šel. Letí koule nepřátelská, Koho z nás dvou stihne as? Jemu se v prsa vryla, oči mu zakalila a život jeho has. Obě ruce vztáhl ke mně, než na chladnou zemi pad. Buď s Bohem, ke mně zvolal, než u nohou mi skonal můj dobrý kamarád. |
|
P.S. Ten překlad není můj. Objevuje se ve videu na Youtube s poznámkou: Nahráno uživatelem František Palacký (!) 14. ledna 2011. Nevím, odkud český text té staré písně pochází a zda se tak někdy i zpíval. Pokud nedojdeme v tom ohledu nějakého výsledku, nemá opravdu asi význam nahrazovat jej verzí novou. Přesto je mi ve druhé sloce líto posledního verše "Als wär ein Stück von mir", jímž nazval kdysi své paměti (1966) Carl Zuckmayer. Připomíná i Donneovo "komu zvoní hrana?" natolik, že bych ji přeložil asi takto: |
|
|
Eine Kugel kam geflogen, Gilt 's mir oder gilt es dir? Ihn hat es weggerissen, Er liegt mir vor den Füßen, Als wär 's ein Stück von mir. |
Tu kulka přiletěla... Byli jsme oba cíl? Že si snad vybrat chtěla, jen jeho umlčela: kus mého já však byl. |
|
V červenci 2024 nám svůj překlad poslal Petr Jan Vinš: |
|
|
Já míval jsem kamaráda, kdo kdy lepšího měl? Jak buben volal k boji, tu po pravici mojí on stejným krokem šel. Vtom kulka přiletěla, koho stihne sudbou zlou? Dřív nežli stih' jsem hlesnout, vidím ho k zemi klesnout, jak byl by částí mou. Svou ruku ke mě vztáhl, jak stisknul bych ji rád, však paže zbraň jen svírá, mně zůstává jen víra: je v nebi kamarád. |
|
|
V německy mluvících zemích píseň, jíž dodal roku 1825 nápěv Friedrich Silcher, zlidověla a je častou, ne-li pravidelnou součástí vojenských smutečních obřadů. V češtině se o ní, včetně ukázek dalších překladů a hlavně řady zajímavých odkazů lze dočíst na webu Historie c.k. armády v napoleonské epoše. |
|
|
Die Lerchen Welch ein Schwirren, welch ein Flug? Sei willkommen, Lerchenzug! Jene streift der Wiese Saum, Diese rauschet durch den Baum. Manche schwingt sich himmelan, Jauchzend auf den lichten Bahn, Eine, voll von Liedeslust, Flattert hier in meiner Brust. (2. April 1834) |
Skřivánci Třepotáš se ve vánku, vítej, hejno skřivánků! Jeden nad mezí se zdvihne, druhý větvemi se mihne. Nebem vznášejí se blaze, jásot sám v světelné dráze. Jeden, sama radost země, chvěje se vnitř kdesi ve mně. (2. dubna 1834) |
Jak píše Stanislav Sahánek ve svých Přehledných dějinách německého písemnictví (vyšly roku 1941 nákladem České grafické unie, jejich autor však zahynul rok nato v nacistickém koncentračním táboře Mauthausen), tzv. "švábskou romantickou školu" vede Ludwig Uhland (narozený 26. dubna 1787 v Tubinkách, jak se česky říkávalo staroslavnému württemberskému univerzitnímu městu Tübingen, kde 13. listopadu roku 1862 i skonal a byl pochován blízko hrobu Hölderlinova), který "ze svých sentimentálních počátků nalezl teprve v letech 1805-1806 svůj vlastní tón, a to po stopách národní písně. Ale osobní lyrika mu zůstává vždy nedostupnou; jeho kořennému naturelu se daří toliko nemnohé básničky, ale zato s vroucně kreslenou přírodou". Dodejme, že příroda je vlastně všude kolem nás, ale dva texty z našich ukázek Uhlandovy lyriky se neuvěřitelně týkají rovnou Šumavy. Jsou to dvě "písně poutníků" o bříze a jedli (O Birke a O Tannenbaum) z fragmentu hry Schildeis (koncovku má to místní jméno jako Budweis, "Schild" ovšem znamená "štít" /viz české hovorové "kšilt"/, nejvíc ale slovo připomíná výraz "Schultheiß", v českých zemích užívaný ve tvaru "šoltys", v příjmeních třeba i "Šoltés", značící zdávna "lokátora" či zprostředkovatele osídlení na základě německého /na Moravě také valašského/ práva), text pak byl pojat i do šumavské antologie Norberta Schreibera Böhmerwald /2007/, zahrnující rovněž mou úvodní stať Kohoutího kříže /mylně je tam jako její autor uveden kolega Ivo Kareš/, o kteréžto knize jsem se shodou okolností dověděl až poté, co mi Uhlandův náčrt připomněla práce Arnošta Krause Stará historie česká v německé literatuře, vydaná už roku 1904), jejímž úvodem praví Uhland v roce 1812:
"Böhmerwald. Im Hintergrund das Schloß Schildeis (tj. 'Šumava. V pozadí hrad Schildeis.')."
a v prvé větě hned ústy poustevníkovými:
"Dort liegt das Jagdschloss, so man Schildeis nennt, ganz in des Böhmerwaldes Innerstem (tj. 'Tam leží lovčí hrad, zvaný Schildeis, zcela v nitru Šumavy.')."
Děj pokračuje proslovem rytíře Dietwalda k vévodovi Eginhardovi (hra Schildeis je součástí Uhlandova zpracování knihy lidové četby o králi Eginhardovi z Čech):
"Das ist das Schloss, von dem ich Euch gesagt, daß es die beste Zuflucht bieten mag. Ich hätt' es wahrlich selbst nicht mehr gefunden, denn alle Weg' und Stege sind werwachsen, seitdem der sel'ge Herzog hier gejagt, es sind nun fünfundzwanzig Jahre her (tj. 'To je ten hrad, o kterém jsem vám říkal, že by mohl nabídnout nejlepší útočiště. Já sám bych ho už nedokázal najít, neboť všechny cesty a stezky jsou zarostlé od doby, kdy tu nebožtík vévoda lovil, je to teď pětadvacet let.')."
V jednom z kritických vydání Uhlandova díla nalezly z fragmentu Schildeis nakonec místo už jen ty dvě básně o stromech, celý námět odkazuje však podle Arnošta Krause k pověsti o hradu Přimda, která je jak známo i součástí Dalimilovy kroniky a inspirovala i četná jiná beletristická díla česká a německá (ke vzniku pověsti viz Antonín Vánkomil Maloch: O založení hradu Přimdy roku 1121, Programm des k.k. Gymnasiums zu Jičín im Jahre 1856). Z českých inspirací Uhlandovou poezií jmenujme melodram Leopolda Eugena Měchury (1804-1870), švagra "otce národa" Františka Palackého, na slova básně Pěvcova kletba (Sängers Fluch) či bibliofilii Domácí právo z roku 1939 s devíti překlady básně Hausrecht českými autory (jedním z nich byl třeba Jan Zahradníček). Ten můj pokus budiž desátý a se Šumavou mající až dost společného:
|
Hausrecht Tritt ein zu dieser Schwelle! Willkommen hierzuland! Leg ab den Mantel, stelle Den Stab an diese Wand! Sitz obenan zu Tische! Die Ehre ziemt dem Gast. Was ich vermag, erfrische Dich nach des Tages Last! Wenn ungerechte Rache Dich aus der Heimat trieb, Nimm unter meinem Dache Als teurer Freund vorlieb! Nur eins ist, was ich bitte: Lass du mir ungeschwächt Der Väter fromme Sitte, Des Hauses heilig Recht! |
Svaté právo na domov Překroč práh toho domu! Buď vítán znavený! Odlož plášť, postav k tomu hůl tady u stěny! Usedni k mému stolu! Cti zaslouží si host. Co mohu, snesu spolu, jen pojez, trudů prost! Když pomsta neurvalá ti tvoji rodnou zem nespravedlivě vzala, buď mi zde přítelem! Jen žádá smysl zdravý: střez jak já beze slov po otcích zbožné mravy, právo všech na domov! |
- - - - -
* Tübingen (BW) / † † † Tübingen (BW)
