WILHELM FISCHER
Jako malíř na Šumavě
Krajina ovšem utváří a ovlivňuje lidi, kteří ji obývají, a tak za každým pravým Šumavanem je cítit všechnu tu temnotu, mystiku a nepřístupnost jeho lesa. Bylo opravdu těžké sblížit se s lidmi ze šumavských samot a horských vsí. Otevřeně se projevují opravdu zřídka, opatrná nedůvěra předchází každé komunikaci. To může být i příčinou toho, proč se tu tak poměrně málo setkáváme s výtvarným a vůbec uměleckým vyjádřením. Slibná jsou z poslední doby práce mladého Lothara Sperla ze Železné Rudy (Eisenstein). I jeho umělecký vývoj byl však přerušen válkou a pak dlouhou internací. Chceme doufat, že plodně naváže ve své tvorbě na výsledky, kterých už dodáhl, než byl donucen okolnostmi v ní ustat.
V někdejším Kaltenbachu (dnes Nové Hutě - pozn. překl.), jedné z posledních dřevorubeckých vsí poblíž Vimperka (Winterberg), sídlil chalupník a dřevorubec, který se dokázal dožít téměř 105 let (text ovšem omylem uvádí o deset let dřívější letopočet úmrtí, tj. 1932 namísto 1941! - pozn. překl.). Hranatý a kostnatý stařík žil ve stavení plném lidí, poněvadž se tu na malém prostoru musely stěsnat tři generace. Nejstarší ze synů byl už pokročilý sedmdesátník, a přesto ho otec stále oslovoval "Bua" (tj. "kluku") jako všechny ostatní své mužské potomky. Maloval jsem Thomei-Tondla, jak mu tu ve vsi říkali, když mu bylo právě sto let; žil pak ještě čtyři roky. Bylo mu tvrdého života opravdu přáno, i tak mu sedět modelem připadalo zvlášť zatěžko. Asi po týdnu práce byl ale obraz přece jen hotov.
K snídani jídal Thomei-Tondl (jiní pamětníci ho jmenují Tomei-Tondl či Domei-Dondl - pozn. překl.) něco domácího kyselého zelí a zapíjel ho sklenkou rumu. Jeho vzpomínky a vyprávění by musely být pravým pokladem pro národopisce či spisovatele. Třeba Watzlik znal mnoho takových lidových typů, rád je navštěvoval a stejně rád je zvěčňoval ve svých dílech. Jakýsi protějšek kaltenbašského lesáka jsem nalezl v jedné ženě ze vsi Nahořany (Hochdorf) u Zátoně (Ottau, v textu s přídomkem "an der Moldau" - pozn. překl.). Její chápání života bylo stejně prosté a "od ruky" (handfest) jako ona sama. Ke vzniku podobizny takových lidí bylo třeba být po celé dny v jejich blízkosti, obývat s nimi jejich stavení, sedat s nimi u jednoho stolu a poznat zevrubně jejich každodenní zvyklosti.
Oblíbeným cílem mých putování býval Svatý Tomáš (Sankt Thoma). Viděl jsem odtud jednou nádherné panorama Alp a chtěl jsem ho malovat, ale nikdy k tomu přes letitá usilování nedošlo. Vyjížděl jsem třeba z Krumlova (Krummau) za nejkrásnějšího podzimního počasí a na Svatém Tomáši panovala, kdykoli jsem tam dorazil, jen mlha a k ní se někdy připojil i déšť. Čekal jsem i několik dní, zda se vyčasí, a potom jsem v zoufalství zase odtáhl. Jako z udělání bylo hned nazítří průzračně jasno s dalekými výhledy. Schwarzenberský vrchní lesní Kithier ze Svatého Tomáše se už vždycky smával, když mne sem viděl přicházet s ruksakem a malířským stojanem. Pokaždé jsem cestou míjel jednu chalupu a jejím oknem viděl ve světnici starý tkalcovský stav, na kterém právě tkala žena středního věku. Ten stav byl opravdový muzejní kus, složený z těžkých, nahrubo jen otesaných lesních kmenů. Jejich dřevo se hladce lesklo, vypulírováno doteky mnoha generací, světnička byla malá a nízká. Nepopsatelně chudí, skromní a přitom plni vznešené počestnosti byli lidé těch horských vsí. Těžko se dali pohnout k tomu, aby mi usedli modelem, většinou se ostýchali v domnění, že by tím snad páchali cosi hříšného. Nakonec se mi potom přece jen podařilo tu tkadlenu při práci namalovat. Jednou jsem na svých cestách poznal i venkovského horala (v originále "einen Bergbauern" - pozn. překl.), který ze stromových chorošů (Baumschwämme) dělal plstnaté čepice na zimu. Byly hebce měkké a hřejivé.
Tak jsem se učil znát kraj a lid (Land und Leute). Jejich práce a myšlení byly často kouzelně až uzlovitě navzájem spjaty.
Jednou jsem maloval v Kuklově (Kugelwaid) starou chrámovou ruinu, když se ke mně přidružila prostoduchá staruška. Sedla si na dětský způsob vedle mne do trávy a hrála si s tubami barev v mé dřevěné malířské krabici. Přihlížela pak, co to na plátně vzniká z linií a barev a po chvíli mi řekla nenapodobitelným nářečím: "Ist dir eh net kalt?" (tj. "Nejni ti zima?" - pozn. překl.) Byl opravdu už pozdní podzim. Ta ruina a stará žena v ní byly mi jedinou básní ("eine poetische Einheit").
Rád jsem maloval střechy, zdi a důvěrná tajemná zákoutí ("die Winkelheimlichkeiten") šumavských měst. Nikde v celých Sudetech nebyla tak krásná a nedotčená. V Prachaticích (Prachatitz), Vimperku, Volarech (Wallern), Rožmberku (Rosenberg) či Krumlově...; co jen to bylo za čarovně krásná zákoutí!
(...) Když mne nyní trápívá stesk po domově a když mě svírá šedivá nouze každodennosti, vezmu do ruky nějakou Stifterovu knihu a znovu prožívám Šumavu a její lidi poznovu v celé té zjasněné kráse jakoby zdálky a přece blízko až na dosah. Jako v těch posledních zářijových dnech roku 1944 leží tu Krumlov přede mnou v lehkém závoji mlhy a nazlátlý svit padá na staré město i hrad. Pohádka barev a tvarů, na níž se nedá zapomenout!
To malířovo vyznání je převzato z monografie o něm od Hanse Reicherta, nazvané Der Maler Fischer - Die Biographie eines Freundes (1984), pochází ovšem už z roku 1949. Tehdy se Wilhelm Fischer ocitl po odsunu v hesenském Wolfhagenu, kde pak i 10. října 1979, tj. téměř přesně třicet let po zveřejnění své vzpomínky také skonal a byl pohřben, kde mu byla po smrti péčí města odhalena i pamětní deska. Narodil se 10. května 1894 v krušnohorských Kraslicích jako třetí dítě z devíti sourozenců v rodině pekařského tovaryše, jeho myšlenky a dílo náležejí však už provždy především Českému Krumlovu, kde od dvacátých let minulého století trvale zakotvil (narodil se tu i jeho syn Willi, rovněž zastoupený samostatně na stránkách Kohoutího kříže), kde působil i jako výtvarný pedagog na tamním učitelském ústavu (roku 1941 tam získal jako první z řady ocenění svého díla v letech pozdějších kulturní cenu župy Oberdonau města Lince) a odkud objevil jako své malířské poslání i Šumavu a její lid. Nevyplnilo se jeho dávné přání navrátit Krumlovskou Madonu městu, kde byla kdysi nalezena, za osudné války upadl dokonce už padesátiletý do britského zajetí, z něhož byl propuštěn až roku 1948 už do Hesenska. V roce svého skonu stačil Krumlov ještě naposledy navštívit a stanout na Křížové hoře se slovy "Behüt Gott Böhmerwald..." Píseň, která jimi začíná, v jeho díle dosud nedozněla.
- - - - -
* Kraslice / Český Krumlov / † † † Wolfhagen (HE)
