LEONHARD FRANZ
Na Hradci - Raziberg u Boletic
Na Šumavě existují početné stavební památky středověku, ať už jsou to hrady, kostely či kláštery, vydávající vesměs výmluvné svědectví o někdejší moci svých zakladatelů. Mnohé z nich zůstaly dodnes neporušeny, pozměněny toliko přínosem pozdějších staletí, z jiných se staly ruiny. Vedle skvostných dokladů zašlé historické slávy a nádhery můžeme ovšem zaregistrovat i stavební památky skromnější, k nimž neputuje nijaký znalec umění, kterých si sotva povšimne i historický badatel, totiž takové, jež sice nesehrály v dějinách významnější roli, přinejmenším by však neměly být zapomenuty příznivci domovských končin. Jedna z takových památek leží na vrchu zvaném "Raci" (Raziberg - na meziválečných českých mapách z minulého století je skutečně uvedeno označení takto krátce: Raci!, zatímco nejnovější tutistická mapa se kupodivu vrací k doslovnému převzetí německé podoby Raziberg - pozn. překl.) u Boletic (Polletitz). Německé jméno Raziberg je určitě pouhým nářečně zkomoleným slovanským označením Na Hradci, tj. "na hradišti". Takových vrchů, jmenovaných po někdejším hradištním opevnění, je v Čechách mnoho. U Kaplice (Kaplitz) např. se zvedá hora Hradiště (německy Radisch-Berg), také u Rovného (Ruben) nedaleko Kájova (Gojau) je takový vrch, německy označovaný Radisch. U Litoměřic (Leitmeritz) nacházíme dochované německé jméno vrchu Radischken a i ve jméně blízké čedičové kupy Radobýl (Radebeul) jako bychom slyšeli slovanské slovo "hrad". To, že na vrchu kdysi opravdu hradiště existovalo, dovídáme se často jen z listinných dokumentů anebo dokonce právě jen z označení vrchu, které je poslední vzpomínkou na dávnou skutečnost.
Také vrch Na Hradci svědčí svým jménem o něčem takovém, nejen jím však. Na temeni vrchu je malá plošina, která nedovolovala ani větší rozlohu objektu, který ji zabíral. Jako mnoho malých hradů, jak jejich pozůstatky můžeme najít ve všech částech Evropy, byl i ten zdejší ze dřeva. Ze samotné stavby se nedochovalo nic, jen okolní lesní porost j e pokračováním původního. Vrch se na všech svých stranách poměrně příkře svažuje. Tam kde jeho svahy přecházejí do zmíněné plošiny, vykopali někdejší budovatelé hradu v půdě sestávající ze žulové suti kruhový příkop. Na vnější straně příkopu navršili z právě vykopané zeminy po celém obvodu plošiny val, dosahující na východní straně výše až 3 metrů, stejně tolik činí pak i šířka příkopu.
Na východě leží i zdá se původní starý vstup do hradního příkopu. Jako jeho pokračování vede dnes příkopem nižší násep, který je však novějšího data a byl zřízen pro pohodlnější svoz dřeva. Od náspu vede krátká, příkrá cesta na vlastní hradní výšinu. Kdysi snad umožňoval vstup dovnitř ohrazené stavby padací most či snímatelná lávka. Na vrcholové plošině nacházíme prehistorické střepy, o nichž jsem se ostatně zmínil obšírněji v předchozích článcích mého cyklu. S pravěkými nálezy mísí se ovšem ty středověké, které pocházejí nejspíš z 11. století. Vrch byl tedy osídlen podvakráte. Zřejmě lákal svou polohou, vhodnou k obraně a je dokonce možné, že kruhový příkop tu vyhloubili už oni pravěcí obyvatelé vrchu a že byl ve středověku používán jako hotový; dokázat to lze ovšem sotva. Středověký hrad "na Hradci" nedokládá totiž nijaká listina. Nebylo to nejspíš panské sídlo, nýbrž něco na způsob opevněné strážní hlásky, jakou předpokládáme i na vrchu zvaném Hrad (Hausberg) mezi Pernekem (původní podoba toho německého místního jména je Bäreneck, tj. "medvědí kout") a Želnavou (Salnau) a na Stožecké skále (Tussetfelsen), nebo jak ji dodnes lze v pozůstatcích, z kamene ovšem, spatřit na úbočí vrchu Strážný při stejnojmenné obci (sám název zříceniny uchovává ovšem starší její označení Kunžvart, německy Kuschwarda). Zatímco právě zmíněné stavby stejně jako ještě třeba "Stráž" (Warte) u Hartmanic pravděpodobně sloužily jako jakési četnické stanice k ostraze Zlaté stezky z Pasova (Passau) do Prachatic (Prachatitz), mohla i ta Na Hradci plnit týž účel pro odbočku Zlaté stezky směrem na Krumlov (Krumau).
Takových starých památek hradního typu, o jejichž účelu nám nepodává svědectví nijaký písemný doklad, existuje na Šumavě mnoho. Tak u Zátoně (Ottau) na jih od Krumlova na vrchu porostlém lesem vžitě označovaným zdejšími lidmi jako "Schlößlwald", tj. "zámecký", dochovaly se zbytky starého opevnění v podobě dvojitého příkopu. Ani tu nemělo nejspíš chránit panské sídlo, nýbrž strážní hlásku pro cestu dole údolím Vltavy.
Böhmerwäldler Jahrbuch 2004, s. 46-48
P.S. Tento text byl původně otištěn roku 1932 v českobudějovickém měsíčníku Waldheimat jako součást většího cyklu pod společným názvem Aus der Frühgeschichte des Böhmerwaldes (Z nejstarších dějin Šumavy). Jeho vývody byly přebírány později českými autory bez uvedení jména Franzova.
Leonhard Franz se narodil 25. října 1895 ve Vídni, kde také studoval germanistiku, zejména pak skandinávskou filologii a pravěké dějiny. Studijní pobyt ve Švédsku 1920/1921 předcházel nabytí titulu doktora filosofie. V letech 1922-1925 působil jako asistent na Ústavu pravěkých dějin na vídeňské univerzitě, kde se v roce 1926 i habilitoval. Ještě téhož roku se ujal nově ustavené mimořádné profesury svého oboru při německé univerzitě v Praze, kde byl roku 1936 jmenován posléze profesorem řádným. Po třech letech převzal pak v roce 1939 archeologický seminář univerzity v Lipsku (Leipzig), ale už během války dal přednost nabídce vést nově zřízenou katedru dějin pravěku na Institutu pro pravěké a rané dějiny v tyrolském Innsbrucku. Stalo se tak roku 1942 a Leonhard Franz setrval tu až do svého odchodu na penzi v roce 1967. V innsbruckém zemském muzeu Ferdinandeum působil i jako odborný ředitel oddělení pravěku a raných dějin, od roku 1956 tam byl i kustodem a až do své smrti členem správního výboru. Od roku 1951 vykonával zároveň čestný úřad tyrolského památkového konzervátora, tj. správce památkové ochrany pro celé Tyrolsko. Tam na jihu se zasloužil v neposlední řadě také o rozvoj vzdělání dospělých, kdy počínaje rokem 1952 byl v Innsbrucku prezidentem Lidové univerzity. V městě na Innu Leonhard Franz i zemřel 9. července 1974. Jeho předkové pocházeli prý však z okolí šumavských Boletic a Šumavě věnoval některé ze svých zásadních prací jako Beiträge zur Vor- und Frühgeschichte Böhmens (1935), Die älteste Kultur der Tschechoslowakei (1936), zabývající se konkrétně nálezy v tzv. Dobrkovické jeskyni (Turkowitzer Höhle) u Českého Krumlova, či Eine keltische Niederlassung in Südböhmen (1942) o keltském oppidu v Třísově nad hradem Dívčí Kámen (Maidstein). Už po válce vydal v Rakousku knihu, kterou jako by se vracel ke svým mladistvým začátkům. Nese název Goethe und Urzeit (1949).
- - - - -
* Vídeň (A) / Boletice / † Innsbruck (A)
