IGNAZ FUX
Kašperské Hory v proměnách času
Jestliže pohlédneme o sto let nazpátek, máme na očích čas hospodářské a společenské proměny, kterou procházelo naše staré šumavské město Kašperské Hory (v originále "in unserer alten Böhmerwaldstadt Bergreichenstein", německé místní jméno, u autora zcela výhradně se vyskytující /jen tak "na okraj": v roce 1890 tu žilo z 2425 obyvatel 93 Čechů a ještě roku 1930 "za první republiky" z 2289 obyvatel pouze 186 Čechů, viz Wikipedia, je ovšem daleko původnější nežli české "Kašperské Hory", které začalo být používáno až v 16. století a i tak je ve staré češtině doložena varianta "Pergreichensteinské Hory" či "Hory Rejštejnské", a to "Horní" a "Dolní", čímž byl od "Horních" odlišen Rejštejn jako ony "Dolní" – pozn. překl.). Věřím, že pro mnoho našich mladších krajanů bude zajímavé dovědět se o tom něco víc.
K lepšímu pochopení zmíněné strukturální proměny je od ní nezbytné vydat se do minulosti trochu hlouběji.
Když 13. srpna roku 1775 byla císařským robotním patentem (vyšel za panování císařovny Marie Terezie tiskem německy i česky – pozn. překl.) upravena selská robotní povinnost a nově stanovena v krajských úředních záznamech, načež dne 1. listopadu 1781 bylo císařem Josefem II. bylo v Rakousku zrušeno nevolnictví (a zavedena "mírná poddanost" – pozn. překl.), představovalo to pro královské svobodné a privilegované zlatodolní město (v originále "und privilegierte Goldbergstadt" – pozn. překl.) Kašperské Hory tlustou čáru za egoistickou samovládou zdejších měšťanů. Ti nemohli být od první chvíle nedotčeni celým počínáním císařovým (v originále "vom Tun und Lassen des Kaisers" – pozn. překl.), jakož jeho záměry dalšími, neboť vydání mlýnů, hospodářských dvorů (v originále "Maiereien" – pozn. překl.), pil (v originále "Brettsägen" – pozn. překl.) a jiných nemovitostí a pozemků do dědičného nájmu (v originále "in Erbpacht" – pozn. překl.) podle německého práva (Emphytheusis), tj. do potomního užívání majetku po zapravení určité částky, k němuž došlo po výnosu z dubna 1780, naznačovalo, že důsledky císařových záměrů byly v pravý čas známy. Rozhodnutí ke koupi bylo o to snadnější, že kupci byli hlavní měrou měšťanští synové. Toto prvé porušení majetkových práv města bylo pouhým začátkem stále pokračujícího umenšování finančních fondů obce, poněvadž dobové události a převraty téměř bez výjimky vyvracely od základů všechno, na čem až dosud spočívalo žití a bytí (v originále "Handel und Wandel" – pozn. překl.) Kašperských Hor.
Nejprve to byl zánik obchodu se solí, pak napoleonské války a v neposlední řadě pokles těžby zlata, který představoval přerušení všeho, co mělo až dosud význam v produktivním životě města. Kolem přelomu století bylo ještě v Kašperských Horách 36 mistrů cvočkařských (v originále "Nagelschmiedmeister" – pozn. překl.) mistrů a téměř stejně tolik tkalců, kteří značnou měrou pracovali s pomocnými silami a jejichž živnosti závisely na obchodu se solí. S jeho zánikem i jich rychle ubylo a také cvočkařství jako jim zasadila později průmyslová výroba poslední ránu.
Také s dolováním to šlo stále více s kopce; bylo, mimochodem řečeno, už mnohá léta udržováno s nouzí při životě příspěvky města. Nevole nad dalším provozem těžby byla stále výraznější a jejím příznačným potvrzením byla skutečnost, že dne 27. října roku 1835 byla zastavena tzv. ostrostřelecká dávka (v originále "sogenannte Schützengabe" – pozn. překl.) poskytovaná ve výši 15 zl. rakouské měny (v originále "15 fl. Ö.W." – pozn. překl.) ročně ostrostřeleckému sboru (v originále "an die Schützenkompanie" – pozn. překl.) kašperskohorským c.k. důlním úřadem. Kašperskohorské měšťany to ovšem tehdy ještě z rovnováhy vyvést nemuselo, poněvadž obecní zastupitelstvo rozhodlo dávku ostrostřelcům dále vyplácet z obecní pokladny (o významu ostrostřeleckého sboru ve městě viz i Kašperskohorský zpravodaj (č. 4, 2017) s článkem Vladimíra Horpeniaka "Ostrostřelci v Kašperských Horách" v časopise "Kašperskohorský zpravodaj" – pozn. překl.). V tomto roce ovšem bylo v městských knihách zaznamenáno na peněžní hotovosti 70 000 zl. rakouské měny. Dosud byly tenkrát vsi patřící městu zatíženy robotní povinností. Když ale pak 28. března 1848 císařské rozhodnutí nejpozději do 31. března 1849 robotní povinnost v Čechách ukončilo, znamenalo to vsazení závěrečného svorníku jedné epochy (v originále "der Schlussstein zu einer Epoche" – pozn. překl.), která Kašperským Horám a jejich měšťanům dávala zvláštní charakter feudálního panstva. Rázem také nastal čas poklesu někdejší autority. Pro mnohé už doma nebylo s čím a jak vyjít (v originále "war kein Auskommen in der Heimat" – pozn. překl.). Už několik let předtím, kolem roku 1815, se rozeběhla vystěhovalecká vlna do Haliče, resp. do Bukoviny, ostatně nejen z Kašperských Hor, nýbrž i ze Stodůlek a z Rehberka (v originále "aus Stadeln und Rehberg" /u Rehberka se dnes užívá místní jméno Srní" – pozn. překl.). Vystěhovalectví vlastně už nikdy neustalo. Po roce 1850 byla rozhodujícím cílem mnoha kašperskohorských vystěhovalců o vzestup usilující Vídeň (v originále "das aufstrebende Wien" – pozn. překl.), takže o 20 let později se říkalo, že ve Vídni žije více lidí z Kašperských Hor než ve staré vlasti (v originále "dass in Wien mehr Berger lebten als in der alten Heimat" – pozn. překl.). S rozvojem železniční sítě se Kašperky ocitaly stále více stranou (v originále "kam Berg immer mehr in eine Abseitsstellung" – pozn. překl.) a jejich vývoj byl spíš na poklesu než na vzestupu (v originále "mehr rückläufig als aufwärts gerichtet" – pozn. překl.).
Městu sice zůstal velký lesní majetek, jeho využití však mělo sotva nějaký význam, poněvadž k tomu chybělo množství předpokladů, zejména pak cesty do lesní oblasti. Teprve v roce 1862 bylo započato s výstavbou prvé 1esní silničky (Kesselstraße – Weißenbach /Bílý Potok je zaniklá lokalita u obce Červená, německy zvané Rothsaifen – pozn. překl./). Stavba si vyžádala nákladu 2222 zl. a 88 krejcarů. To byl ale toliko malý začátek a o nějakém opravdovém využití zásob dřeva nemohlo být ještě nijaké řeči. Těžko se divit, že důchodová pokladna brzy zela prázdnotou (v originále "in der Rentkasse bald gähnende Leere herrschte" – pozn. překl.). Jak se to projevilo, je zřejmé z jednoho protokolu o zasedání čtyř "reprezentantů" (v originále "vier Repräsentanten" – pozn. překl.), jak se městští radní nadneseně podle starého obyčeje (v originále "nach altem Herkommen" – pozn. překl.) titulovali, kde se měly přezkoumat roční účty různých řemeslníků. Tak např. roční vyúčtování truhlářského mistra Fr. Neumanna ve výši 12 zl. a 76 krejcarů bylo povoleno k úhradě 12 zl., takže vidíme 76 krejcarů škrtnuto, poněvadž je úhrada i tak silně nadsazena. Lépe to nedopadlo ani s ročním vyúčtováním sklářského mistra Kimla ve výši 2 zl. a 23 krejcarů. Těch 23 krejcarů bylo rovněž škrtnuto, poněvadž zjištění i tady konstatuje silné nadsazení. Taková poznamenání se jako červená nit odvíjejí celým protokolem. V pozdějších letech už však nešlo jen o krejcary, které měly být škrtnuty.
Když pomyslíme, že Kašperským Horám se dostalo teprve dnem 15. září 1850 prvního poštovního spojení se Sušicí (v originále "mit Schüttenhofen" – pozn. překl.) a i tak šlo jen o každodenní "k. und k. Fußbotenpost" (tj. spojení prostřednictvím pěšího posla – pozn. překl.), nahrazené až o pět let později každodenní poštou jízdní, dá se z toho snadno vyčíst, jaký styk s vnějším světem tu existoval.
Dne 26. března roku 1852 zemřel poslední úředně stanovený starosta Johann Rudolf. Přibližně v téže době nastalá nová úprava státní správy a s ní spojené zřízení úřadů nenalezla pro tuto funkci nijakého jeho nástupce. Do té doby byla městská rada a starosta města bezprostředně výkonnou vrchností ve všech oblastech veřejného života.
Dnem 25. května 1855 se staly Kašperské Hory sídlem politického a soudního (smíšeného) okresního úřadu a tím začíná i nová doba, která sice zpočátku ještě nepřináší nijaké viditelné zlepšení hospodářských poměrů, v každém případě však ji lze považovat za podnět změněné situace, převracející dosud existující správní metody. Tento politický okresní úřad byl v roce 1869 přeměněn na c.k. okresní hejtmanství a přeložen do Sušice. V Kašperských Horách zůstal okresní soud a berní úřad. Stejně tak tu bylo od roku 1864 sídlo okresního zastupitelstva. Tomu bylo souzeno zbudovat i v naší době za "nové silnice" označované spoje přes Radešov (v originále "über Schröbersdorf" – pozn. překl.) do Sušice a novou vimperskou silnici (v originále "neue Winterberger Straße" – pozn. překl.). Neméně důležité pro město bylo i zřízení silnice od Myších Domků přes Svojše na Kvildu (v originále "vom Maushäusel über Zwoischen nach Außergefild" – pozn. překl.) kvůli svozu dřeva z městských lesů. Toto spojení bylo ovšem vybudováno teprve v roce 1875 a jeho výstavba souvisí s vývojem, který vyplynul z uvalení kurately nad správou majetku města čtyři roky předtím ze strany Zemského výboru pro Čechy (v originále "seitens des Landesausschusses für Böhmen" – pozn. překl.).
Ze zřízení politického okresního úřadu neměli kašpersko-horští měšťané žádnou velkou radost, neboť spolu s tím pomalu se aktivující berní úřad byl něčím pro ně tak nezvyklým a novinkou tak nápadně nepohodlnou, že se ani dlouho nedokázalo a nechtělo věřit, že od nynějška město samo se svým lesním majetkem 5000 hektarů se stalo daňovým poplatníkem nejen na vlastním svém území, nýbrž i v obcích Tuškov, Červená, Kozí Hřbety a Horská Kvilda (v originále "in den Gemeinden Duschowitz, Rothsaifen, Ziegenruck und Innergefild" – pozn. překl.). Nebylo to proto s placením daní vůbec nijak překotné; kromě toho tu bylo peněz pomálu rostoucí měrou.
Víc jich ani být nemohlo. Dalo se očekávat, že to nebude ani natrvalo lepší. S Kašperskými Horami to šlo i dále s kopce. Zdejší měšťané se ocitli v době, k níž na základě svého postavení navyklého od mládí prostě nedorostli. Pouhé zemědělství jim zůstalo jako hubený základ jejich existence. Muselo se něco stát, aby to ochromení bylo překonáno.
Měšťanské ženy a jejich dcery (přirozeně jen ty "von Nam‘ un Stamm", tj. jistého jména a původu) nosily ještě při sváteční příležitosti v celé nádheře na odiv jim jako privilegium příslušející kroj samé hedvábí (v originále "Tracht von Seidenkleider" – pozn. překl.). Tento všemi barvami hrající šat a tradiční pasovské zlaté čepce na drátěné kostře (v originále "traditionelle Passauer Gold- oder Drahthaube" – pozn. překl.) dozadu široce rozevřené propůjčovaly i té nejhubenější měštce objemný a zaoblený vzhled a probouzely stále ještě zdání dávno zašlých časů někdejšího blahobytu.
Procesí o Vzkříšení či Božím Těle za účasti posledních zbytků cechovních bratrstev s obrovskými prapory třemi muži nesenými byly sice odleskem někdejší velikosti a významu města, ve skutečnosti však už neodpovídaly situaci už zcela změněné. Všeobecně pokračující zchudnutí si zdejší pravděpodobně nedokázali a nechtěli připustit, jakkoli mělo být ještě mnohem hůř. Krátce po začátku roku 1863, tedy právě před sto lety (publikováno v roce 1963 – pozn. překl.), kolovala celým městem jedna kupodivu vážně přijímaná zvěst. Nejprve si ji vyprávěly ženské pod pečetí mlčení při chlebných lavicích (v originále "in Brotbank", rozuměj do 19. století obvyklé pekařské výkladce na veřejných místech – pozn. překl.) a u dřevěných kašen (pro odnos vody i protipožární účely).
Majitel domu čp. 18 (v době vyhnání okresní soud) Kaspar Dobner, řečený "Kaspernwackel", těšil se tu pověsti člověka, který by se dal označit za jasnovidce (v originále "galt schon immer als eine Art Hellseher" – pozn. překl.). Své vědění si údajně odnesl z tajemné a temné svatoondřejské noci, kdy je světec zvláště sdělný (v originále "in der Andresinacht, in welcher dieser Heilige besonders mitteilsam sein soll" – pozn. překl.). Podle jiné verze je načerpal o Vánocích během půlnoční (v originále "in der Christnacht während der Mette" – pozn. překl.).
Nad křížem pranýře při cestě na Šibeniční vrch (v originále "oberhalb des Prangerkreuzes auf dem Galgenberg", asi třeba poznamenat, že válcový sloup datovaný rokem 1630, vysoký cca 150 cm, s horní část ukončenou hlavicí, stával na náměstí v Kašperských horách a poté, co ztratil svoji funkci – začátkem 19. století – byl přenesen na okraj města, k polní cestě vedoucí na Šibeniční vrch, byl na něj připevněn svatý obrázek a byl tak změněn na boží muka. – pozn. překl.) spatřil předem podivné události, které mají potkat město následujícího roku a nabyl tak povědomost o každém hrozícím požáru, pohřbu či svatbě. Tentokráte ale mělo být obzvláště zle. Údajně viděl hořet půl města včetně svého vlastního bydliště. V nastalém masopustním čase bylo však v Kašperských Horách s přípravami na masopustní průvod proroctví zase brzy zapomenuto a raději se s obvyklou horlivostí hledělo vstříc nadcházejícímu veselí. Už sepsání masopustní písně na způsob morytátu pro potulné zpěváky v průvodu (v originále "die Abfassung des Faschingliedes im Moritatenstil für die Bänkelsänger des Zuges" – pozn. překl.) budilo větší snahy nežli cokoli jiného.
Teprve v létě pozornost k varovnému vidění vrátila, oživena už tím, že "Kaspernwackel" svůj dům prodal a chystal se vystěhovat do Bavor. Rok 1863 už se chýlil ke svému konci, když dne 10. prosince v pozdních večerních hodinách zčásti už spící obyvatele města vyděsil požární poplach. V domě čp. 139 (v originále "im Haus Nr. 139 /Stadt Wien/", dnes "Potraviny Večerka" – pozn. překl.) pohroma započala. Té zimy ještě nenapadl sníh, od jihozápadu fičel ale mrazivý vítr, který se rychle vyvinul v bouři a celý blok domů (v originále "das ganze Häuserviereck" – pozn. překl.) stál brzy v plamenech, zachvátil přes ulici i domy čp. 38 a 39 (při dnešní Dlouhé ulici – pozn. překl.) a ve chvíli všechno, co dokázalo hořet, dál směrem k náměstí pohlcoval včetně kostela, školy, děkanství, celé Školní a Antoniho ulice (v originále "Schulgasse und Antonigasse", dnešní názvy ulic se zjistit nezdařilo – pozn. překl.) a tím i domu, který "Kaspernwackel stačil prodat. Dohromady shořelo až do základů 35 domů. Katastrofální požár a jeho následky byly pro město a jeho obyvatele dalším krokem k sestupu. Nikdo z postižených nebyl pojištěn, mnozí nemohli na obnovu svého domu ani pomyslet. Většina vyhořelých domů změnila v následující době své majitele. Trvalo léta, než byly zbudovány znovu. I kostelní věž se dočkala obnovy teprve o 20 let později.
Roku 1864, tedy krátce po velkém požáru, rozeběhla se další vlna vystěhovalectví odtud. Tentokrát do Štýrska, a sice do Pöllau a okolí. Také někdejší majitel domu čp. 139 příjmením Tutschku, jehož manželce byla připsána vina na vzniku požáru, tam vycestoval. Zůstat v Kašperských Horách bylo pro ně beztak nemyslitelné.
Ona šedesátá léta devatenáctého věku se přesto stala rozhodujícími pro vzestup a lepší doby v historii města, pryč z tak často vychvalovaných starých zlatých časů směrem k nové, nadějnější budoucnosti.
Dne 10. září 1860 bylo schváleno otevření čtyřtřídní hlavní školy (v originále "die Eröffnung einer vierklassigen Hauptschule", rozuměj měšťanky – pozn. překl.). Snad na Šumavě nejznámějším žákem této místními jako "Realschule" označované "hlavní" školy byl asi v Bučině (v originále "in Buchwald" – pozn. překl.) narozený učitel a spisovatel Johann Peter (má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže – pozn. překl.). Tato "hlavní škola" byla později poté, co vstoupil v platnost rakouský "Volksschulgesetz", přeměněna na tzv. "Bürgerschule" (tj. na školu měšťanskou – pozn. překl.).
V roce 1864 se nově ustavené, resp. zřízené okresní zastupitelstvo v Kašperských Horách s velkým úsilím zabývalo stavbou nových silnic. Ještě k jedné novince došlo. Navzdory všeobecné nouzi a nedostatku se podařilo započít se stavbou kostela Panny Marie Sněžné (v originále "mit dem Bau der Mariaschneekirche" – pozn. překl.). Den 5. srpna 1868, kdy byl kostel vysvěcen a kdy k němu putovalo poprvé 30 procesí farníků i odjinud s jejich duchovními, kdy se téměř 10 000 lidé z Čech i Bavor účastnilo slavnostního vysvěcení, lze považovat za počátek a úvod každoročně ve stejný čas pořádaných mariánských slavností. Už dva roky poté, dne 5. srpna 1870 sem poprvé přišlo první vídeňské procesí a věnovalo kostelu vzácnou korouhev. Byli to asi zejména ve Vídni žijící kašperskohorští rodáci a krajané, kteří s ním putovali a dali tak od počátku slavnosti domovský ráz. Šestnáct těchto vídeňských poutníků podniklo dne 7. srpna výlet na hrad Kašperk a byli na hradním nádvoří z nebe zalitého sluncem omráčeni úderem blesku. Začalo hromobití, které, aniž by způsobilo nějakou škodu, stalo se později předmětem žertovných varování vídeňským hostům. V rámci tohoto líčení by nás až příliš daleko vedl důraz na to, co konec konců (v originále "was letzten Endes", rozuměj měšťanky – pozn. překl.) svátek Panny Marie Sněžné pro Kašperské Hory a jejich obyvatele znamenal. Náš Karl Winter (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže – pozn. překl.) tomu dal ostatně nejtrefnější výraz v jedné ze svých básní.
Ve dnech 7. a 8. prosince roku 1868 postihla kašperskohorské lesy ničivá bouře (v originále "ein Wirbelsturm" – pozn. překl.), která v nich způsobila škodu na 150 000 sáhů dřeva. Podobná se opakovala 26. a 27. října roku 1870. Stalo se to bezprostřední příčinou toho, že už výše zmíněný Zemský výbor pro Čechy /Landesausschuss für Böhmen ustanovil kurátora nad správou obecního majetku tady v Kašperských Horách. Základ k tomu byl položen už přede dvěma desetiletími. Měšťané a jejich polesní (v originále "und ihr Waldbereiter" – pozn. překl.) si prostě recept na využití svých lesů nedokázali najít. Dne 4. listopadu 1871 zahájil všemožnými plnomocemi vybavený a vyzbrojený kurátor Johann Schad své působení. Podle mínění jeho kašperskohorských současníků bylo vším jiným než aktivitou dobrou a správnou (v originále "alles andere als gut und richtig" – pozn. překl.). Nehledě vůbec na opatření jako prodej dřeva a jeho odvoz z lesa, předpokládající samozřejmě zbudování lesních cest a silnic a pravidelné obhospodařování lesního majetku vlastním lesnickým personálem, šlo o kurátorovo naléhání zcela zvláštního druhu. Týkalo se zrušení či pozastavení měšťanských práv. V Kašperských Horách existovalo až dosud 123 měšťanů s jistými právy na odběr dřeva, s oprávněními k pastvě a s vlastnickými podíly na pivovarnictví, které bylo přesněji řečeno společným vlastnictvím měšťanů (v originále "war nämlich gemeinsames Eigentum der Bürger" – pozn. překl.). Poněvadž toto měšťanské právo bylo v každém jednotlivém případě vázáno na dům a nikoli na osobu, musely se během času vyjevit i rozdíly mezi obyvateli, co se týče jejich postoje k obci. Daly se tu tím rozlišit čtyři stavy, a sice měšťané, spoluobčané (v originále "die Mitbürger", tj. vlastně "spoluměšťané" – pozn. překl.), domkáři neboli chalupníci (v originále "die Kleinhäusler oder Chaluppner" – pozn. překl.) a podruzi (v originále "die Innleute", tj. "nevlastníci" či "neosedlí" – pozn. překl.). Ti "spoluměšťané", to byli potomci měšťanů, potomci, pro které tu už nezbyl žádný "Bürgerhaus mit Recht" (tj. "měšťanský dům s oprávněními" – pozn. překl.), poněvadž jen jeden z bratří mohl dědit. Byli to většinou řemeslničtí mistři a malozemědělci (v originále "und Kleinlandwirte" – pozn. překl.), kteří se jako bratři, zeťové a sestry měšťanů směli těšit zvláštním výsadám, zejména na odběr dřeva a jiná hmotná pořízení (v originále "beim Holzbezug und sonstiger Materialbeschaffung" – pozn. překl.) ze strany obce. Chalupníci, většinou potomci horníků, museli už všechno dráže pořídit než "spoluměšťané", a co teprve podruzi, kteří si teprve po zrušení nevolnictví mohli volně hledat a volit své živobytí. To, že takové společenské uspořádání a odstupňování se už jaksi nehodilo do časů kolem roku 1870, bylo pro všechny zdejší obyvatele samozřejmostí, nikoli však pro bojovníky za občanská práva (v originále "nur nicht für Bürgerrechtler" – pozn. překl.). Kurátor ovšem dávno shledal, že tato stará práva jsou brzdou účelného a rozumného obhospodařování lesů ku prospěchu celého města a jeho dalšího rozvoje. Hospodářská nouze, všeobecné zchudnut během posledních dvaceti let, zejména pak následkem zmíněného velkého požáru mu ulehčilo měšťanská práva včetně pivovarských podílů za částku po 700 zlatých pro město vykoupit. Ta částka byla ovšem případ od případu vyšší a u posledních čtyř měšťanů po dlouhém vyjednávání a za nikoli bezproblémového přispění byrokracie při Zemském výboru pro Čechy dosáhla hodnoty 11 480 zlatých. Toliko stařičký děkan Grosser (Franz /František v Ordinariátním listu diecéze/ Grosser se narodil /v matrice stojí německy psáno, že křestní jméno je "Frantz Serafikus", otec "Filipp Großer" že je pivovarským mistrem v Habří a matka Agnes je dcerou Wenzla Dolejšího, pivovarského mistra v Černé v Pošumaví /Schwarzbach/) 1. října roku 1802 v Habří, farnost Dubné u Českých Budějovic, na kněze vysvěcen 24. srpna 1825, zemřel 5. července 1879 v Kašperských Horách, kde působil 54 let, z toho 40 let jako děkan – pozn. překl.) se nedal zastrašit. Podíl na pivovaru si nenechal vyplatit a tak setrvala fara v užívání určitého množství piva jako várečný podílník i do budoucna. Po zakončení výkupu měšťanských práv a navázání kontaktů s obchodníky se dřevem v tehdy mladé a snaživé Německé říši spolu se zavedením systematické a pravidelné hospodářské péč o lesy byl kurátorův úkol po pěti nebo šesti letech završen.
Vpád nové doby o sobě dal najevo ještě vznikem dvou továren na výrobu zápalek Fürth a Simlick, jakož i zřízením c.k. odborné dřevařské školy (v originále "k. und k. Fachschule für Holzindustrie" – pozn. překl.). Zejména tato škola značně přispěla ke zlepšení zdejších poměrů.
Tady, tj. někdy kolem roku 1875 chci své pojednání o malé části kašperskohorské historie uzavřít.
Hoam!, 1963, s. 257-262
Narodil se 31. prosince, tj. posledního dne roku 1887 v Kašperských Horách čp. 44 (ten už při Dlouhé ulici nenajdeme) a 3. ledna 1888 ho děkan Hirnschrodt (nástupce děkana Grossera, zmíněného v textové ukázce, Franz Xaver Hirnschrodt / *28. září 1840 v Českých Budějovicích, jeho otec Aloys /tak psáno v matrice/, místní barvíř, je na záznamu oddací matriky psán ještě příjmením "Hiernschradt", a to jako syn ševcovského mistra Georga Hiernschradta v Českém Krumlově /v matrice "Krumau"/ a Theresie, roz. Pechtlové, matka Anna byla dcerou českobudějovického prýmkařského mistra /v matrice "Posamentirermeister"/ Johanna Dannera a Anny, roz. Holinka /tak psáno v matrice/, †4. ledna 1904 v Praze v nemocnici Milosrdných bratří, pochován v Kašperských Horách) , který záznam v matrice pořídil, v kašperskohorském kostele v kostele sv. Markéty i pokřtil. Chlapcův otec Viktorin Fux, zdejší sedlář, byl synem barvířského mistra Andrease Fuxe z domu čp. 107 (stojí dodnes na rohu Dlouhé a Barvířské ulice) a jeho ženy Marie Anny Neumannové původem z už zmíněného rodného domu Ignazova čp. 44. Viktorinova žena a Ignazova matka Hedwig byla dcerou řezníka (v matrice "Fleischhauer") v Kašperských Horách čp. 82 Johanna Trinkwitze a Anny, roz. Teindlové z Kašperských Hor čp. 110. Pozdější přípis nás zpravuje o tom, že Ignaz Fux se dne 22. září válečného roku 1914 v Rehberku, tj, v dnešním Srní oženil s Marií Stuckartovou. I na jeho parte v krajanském časopisu čteme pod jménem označení "Betriebsleiter i.R.", pod nímž ho v rodných Kašperských Horách kdekdo jako dlouholetého vedoucího provozu zdejší elektrárny i na penzi znal. Zemřel po vyhnání v bádensko-württemberském městě Heilbronn dne 30. září roku 1975 v nedožitých 88 letech věku. K osmdesátinám autora naší textové ukázky v německém originále nacházíme v témže krajanském časopise, kde vyšla, pozdrav Ericha Hanse, který v českém překladu připojujeme.
Příklad jednoho muže
Erich Hans
V tomto čísle připomínáme osmdesátiny krajana Ignaze Fuxe z Kašperských Hor. Jeho život a působení je přímo typické pro usilovného a činorodého Šumavana, kterého, jak říká Karl Franz Leppa (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení – pozn. překl.), sama jeho povaha a charakter nutí napřít sílu k významnému životnímu dílu.
Ignaz Fux vzešel z rodiny, jejíž každý mužský příslušník se vyučil nějakému řemeslu. Tak i on poté, co absolvoval měšťanskou školu, nastoupil do učení na zámečníka, jímž se i stal. Po vyučení, jak bylo tehdy samozřejmostí, následovala toulavá tovaryšská léta (v originále "die Wanderjahre des Gesellen" – pozn. překl.). Na vandr (v originále "auf die Walz" – pozn. překl.)se tak vydal i Ignaz Fuchs. Jeho putování ho zavedlo nejprve k jednomu mistrovi v Kötztingu v bavorské Horní Falci, u něhož podle dobře nastaveného cechovního nároku (nach gut hergesagten Vorspruch der Zunft" – pozn. překl.) nabyl práci včetně týdenní mzdy dvou marek a plného zajištění. Důležitější než peníze byl ovšem kvalitní mistr, u kterého se dalo mnohému naučit. To bylo sděleno i otci našeho krajana, kterého vedla cesta z Kötztingu do Karlových Varů (v originále "nach Karlsbad" – pozn. překl.), kde si za týden vydělal dva zlaté, čímž se věru nedalo pohrdnout. Vandrovat však bylo nutno dál, a tak se další Fuxovou štací stalo Plavno ve Fojtsku (v originále "Plauen in Vogtland" – pozn. překl.). Tři roky nato se vynacházel na cestě do Vídně (v originále "nach Wien" – pozn. překl.), tentokrát ovšem už vlakem.
Během svého vídeňského pobytu se Fux náhodně dočetl z inzerátu v jednom úředním listu, že ředitelství německé c.k. státní průmyslové školy v Plzni (v originále "K.K. Deutsche Staatsgewerbeschule in Pilsen" – pozn. překl.) nabízí budoucím žákům státní stipendium ve výši 40 korun měsíčně. Náš krajan na osobní žádost toto stipendium získal a tak nabrala jeho životní pouť nový směr.
Jako primuse třídy se ho ředitelství školy dotázalo, zda by se mi nezamlouvalo nastoupit jako podnikový technik u firmy "Ungarische Papierindustrie A.G." v Budapešti. Fuxovi se nabídka zalíbila a v den, kdy jeho spolužáci slavili abiturientský večírek (v originále "Abschlusskränzchen" – pozn. překl.), mířil už pusztou směrem na Karpaty a v pravý čas dorazil do obce Özöreny (dnes Gemerská Hôrka v okr. Rožňava na Slovensku, podnik "Gemerská celulózka a Papiereň" zanikl v roce 1992 – pozn. překl.). kde našel práci v místní papírně.
O rok později byl už zase ve Vídni, tentokrát jako konstruktér v továrně na výrobu obráběcích strojů. Roku 1912 ho zastihla zpráva, že v Kašperských Horách se staví elektrárna. V okamžiku mu bylo jasné, že se musí stát jejím podnikovým vedoucím (k padesátému výročí jejího vzniku napsal do srpnového čísla krajanského časopisu "Hoam!" v rece 1962 vzpomínkový text – pozn. překl.). To místo v rodném městě dne 1. září 1912 také opravdu zaujal. Nedá se říci, že by bylo zprvu nějak výhodné. Musely být totiž odstraněny některé dětské nemoci nového provozu. Fux ovšem rostl s novými úkoly a těžkostmi. Pak přišla první světová válka. V letech 1915-1918 byl za ní vojákem, bojoval v Rusku a byl těžce raněn. Po svém uzdravení byl přidělen sloužit technické kanceláři elektrické centrále Škodových závodů v Plzni. To bylo dalším velice prospěšným ziskem jeho profesní kvalifikace (v originále "gewinnbringende Fortbildungszeit" – pozn. překl.).
Po válce kašperskohorská městská elektrárna rychle rostla, zejména když byla zbudována vodní elektrárna v Radešově (v provozu na řece Otavě od roku 1930 – pozn. překl.). Obě zařízení se stala hospodářsky nejvýznamnějšími podniky města a přebytky jejích zisků hrály podstatnou roli za časů ekonomické krize třicátých let. Fux byl, označován prostě jako "Betriebsleiter" a patřil k nejpřednějším osobnostem Kašperských Hor.
Do roku 1948 byl aktivním turnerem a v letech 1918-1926 byl dokonce mluvčím zdejšího Turnvereinu a tím i duchovním iniciátorem výstavby německého spolkového domu (Deutsches Vereinshaus). V letech 1935-1937 zastával úřad mluvčího šumavské turnerské župy (v originále "das Amt des Gausprechwartes des Böhmerwaldsprechgaues" – pozn. překl.). Kašperskohorský Turnverein ho jmenoval svým čestným členem. Jako spoluzakladatel bankovní odbočky "Kreditanstalt der Deutschen" stál až do času vyhnání v čele předsednictva odbočky a delegovaných.
Jednoho dne za ním přišel člověk, který se představil jako řídící učitel Josef Blau (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže – pozn. překl.) z Nýrska (v originále "aus Neuern" – pozn. překl.). Blau právě pracoval na svém díle "Geschichte der künischen Freibauern". Narazil přitom na četné informace o šumavských sklárnách a setkával se při té příležitosti stále znovu s příjmením Fux (samozřejmě i Fuchs – pozn. překl.). V Ignazi Fuxovi získal spolupracovníka pro okolí Kašperských Hor a ten se tak dostal do styku se starými listinami a nabyl opravdu vrcholných vlastivědných znalostí. Existuje sotva nějaký druhý člověk, který by dokázal o věcech souvisejících s městem Kašperské Hory a jeho okolí věděl a uměl vyslovit tolik jako právě Ignaz Fux.
Dalo by se o jeho osobě ještě mnohé říci. Spokojíme se tím, že občas sáhneme po něčem z plnosti toho, čeho dosáhl.
Po vyhnání sestavil dokonalý a úplný seznam obyvatel rodného města. To se snadno poví, ale kolik je za tím práce, cest, hledání, dotazů a bádání, ví jen ten, kdo se podobné práci ve prospěch domoviny s nelíčenou oddaností kdy věnoval. Proto také smíme a musíme tento obraz plodného života Ignaze Fuxe uzavřít slovem díků.
Hoam!, 1968, č. 1, s. 36-37
- - - - -
* Kašperské Hory / † † † Heilbronn (BW)
