JOSEF BLAU

Bavorsko a Šumava zlatonosná

Učiníme spolu objevnou cestu do nejstarších a dosud málo probádaných dějin kusu země, která měla kdysi pověst končiny zlatonosné.
Putujeme-li vzhůru proti proudu Otavy, kterou naši dávní předkové nazývali "Ohe", případně vzhůru proti proudu některých jejích přítoků, provázejí nás tam v údolích jimi vyhloubených celé řady navršených hromad kamení, zvaných také sejpy (v originále "Seifenhügel" - pozn. překl.). Jsou to pozůstatky někdejšího rýžování zlata, toho nejjednoduššího a také nejstaršího původně domovského získávání vzácného kovu. O tom, jak daleko historicky nazpět sahá provozování tohoto prastarého řemesla a jak dlouho bylo vůbec pěstováno, chybějí nám věrohodné zprávy. Zajisté bylo však lidem, kteří po staletí a tisíciletí bažili po zlatě, nabízejícím se v končinách rozrytých divokými potoky jako drobná zrnka svítící ze stále nových písečných nánosů, bojovat s nesnázemi daleko horšími, než s jakými se později potýkali jejich následovníci v Kalifornii a v Klondyku.
Jaká škoda, že žádný z těch mužů neuměl stejně dobře jako prosívat písečné dno také vládnout perem! Mohl by nám zanechat zprávu o dobrodružných potyčkách s losem a medvědem, s vlkem i rysem, s hladem i se zlatem, s lupem i se smrtí.
Není jistě nijakou náhodou, že právě tady v kraji plném bojů o pomezí vznikly k ochraně četných rýžovníků a jejich kořisti ty nejstarší opevněné kostely se svými strážnými věžemi a ozubenými hradbami, činícími z nich spíše pevnosti než svatyně Boží - jaký div pak, že české slovo "kostel" a to německé "Kastell" ve významu "hrad" mají týž základ (v originále "die Tschechen nennen deshalb seit altersher jede Kirche 'kostel'!" - pozn. překl.)!
Na románských základech a poblíž předhistorických už okrouhlých valů stojí až dodnes ctihodné domy Páně v Albrechticích (Albrechtsried), Petrovicích (Petrowitz) a v Mouřenci (Maurenzen), ty dva prvé ze jmenovaných na místech početných starověkých nálezů.
Z Bavor mířila sem do této zlatonosné kotliny nejkratší čarou ze Zwieselu stezka zvaná "Zlatá" ("Goldene Steig") či Vintířova (Gunthersteig). Vlastním výchozím bodem ovšem byly dunajské břehy u Niederalteichu a Deggendorfu. Za Zwieselem odchylovala se stezka k východu a táhla se suchým horským svahem vzhůru směrem k hoře Ždánidla (Steindlberg), překračuje cestou hraniční potok Marchbach a obrací se nalevo ke Zlatému stolečku, zvanému také Kamenný stůl (v originále "zum Steinernen Tisch - er wird auch 'Goldener Tisch' genannt" - pozn. překl.). Byl to balvan pyramidovitého tvaru, svým zašpičatělým vrcholem tkvící v zemi, širokou základnou pak poskytující jako plochá tabule prostor kupcům, kteří se dál už nehodlali brát a mohli tu na ní navzájem směňovat a také platit své zboží. Ten bavorský úsek stezky popsal v roce 1942 na stránkách "Südostforschungen", časopisu (vycházel i po válce s podtitulem "Internationale Zeitschrift für Geschichte, Kultur und Landeskunde Südosteuropas" - pozn. překl.), který vydával Fritz Valjavec, důkladně Karl Dinklage (německý historik, žijící v letech 1907-1987, zveřejnil ovšem svou studii "Eine frühmittelalterliche Handelsstraße über den hohen Böhmerwald" ve zmíněném periodiku už roku 1940 v jeho pátém ročníku - pozn. překl.). - Průběh téže obchodní cesty i s jejím sestupem do údolí zlatonosné Otavy k Sušici (Schüttenhofen) vylíčil pak ve své knize "Die künischen Freibauern" (vydané v Plzni /Pilsen/ roku 1934) Josef Blau (tady hovoří autor textu sám o sobě a své vlastní práci - pozn. překl.). Od Zlatého stolečku vedla dobře dodnes znatelná stezka téměř vodorovně k prameni zvanému "Farberbrunn" a k vrchu jménem "Hohenstock" (tj. Vysoká hůl, 1206 m, dnes na mapách Dřevěná hůl - pozn. překl.), odtud pak dolů k Jezernímu potoku (Filzbach), který na Vysokých Lávkách (Hohenstegen) v pravém úhlu překročila a stoupala pak napůl vpravo vzhůru k Rovině (Ebene) na severním úpatí Vintířových skal (Güntherfelsen). Poté se už svažovala přes Dobrou Vodu (Gutwasser) a Hartmanice (Hartmanitz) níže do údolí. Jednu kupní smlouvu z roku 1732 doprovází příruční mapa, která znázorňuje jednu část této "Zlaté stezky" (viz má práce "Die künische Freibauern", s. 462).
V Hartmanicích se od stezky větví cesta k opevněnému kostelu na Mouřenci. Jeho patron je týž, jakého má klášter v bavorském Niederalteichu. Svatý Mořic byl odedávna mocným ochráncem Německé říše. Tato kostelní stavba, zbudovaná na vysokém skalním výchozu nad údolím Otavy a střežící je shora s jeho zlatonosnými písky, musela být kdysi dílem svého mateřského kláštera. Ten měl asi i významný podíl na výnosech rýžování zlata ve zdejší končině. Vliv benediktinů z Niederalteichu sahal však v Čechách mnohem dál: v roce 993 byl jimi založen benediktinský klášter v Břevnově u Prahy, osazený z mateřského kláštera i opatem Meginhartem a doprovázejícími ho mnichy. Český kníže Boleslav II. (967-999) si zvolil za manželku Luitgardu, dceru Aswina z Bogenu, a byl vůbec Němcům velice nakloněn.
Hrabata z Bogenu měli své rodové sídlo za vrchem Bogenberg (432 m nad mořem, 118 m nad hladinou Dunaje - pozn. překl.) na hradě ve Windbergu, kde založili i zdejší klášter. Trvali vždycky v dobré shodě s pražským panovnickým dvorem. Hrabě Albrecht III. (1165-1189) získal roku 1184, tedy ve svých 19 letech, za ženu šestnáctiletou dceru českého knížete Fridricha (1173-1189). Ta mu přinesla "věnem" horu Vysoký Bogen (Hohenbogen) u Brodu nad Lesy (Furth im Wald) a pěkný kus českého hraničního lesa, vymezený dvěma starými zemskými stezkami z Nýrska (Neuern) do Rittsteigu a jižněji pak z Volar (Wallern) do Freyungu, s osadami Sušice a později vzniklým až Vimperkem (původně německy Windberg, pak Winterberg), jakož i Kašperskými Horami a Rejštejnem (původně Bergreichenstein a Unterreichenstein). V té lesní končině ležely už tři tu zmíněné opevněné kostely, místa na řece vhodná pro rýžování zlata a také osm obcí králováckých svobodných sedláků (Gemeinde der königlichen /künischen/ Freibauern, kteří ovšem tenkrát ještě nevstoupili na historickou scénu.
Ta končina zahrnovala i stará slovanská sídla blízko Sušice. Jižně od ní stojíme na již předhistoricky významné půdě. Zde byly roku 1178 pod snad keltským hradištěm - pro četné nálezy nádob Němci zvaným Hefenstein (české jméno vrchu zní Sedlo - pozn. překl.) - založeny kostel a osada Albrechtsried (česky Albrechtice, jak už zmíněno - pozn. překl.).
Bylo to dne 5. února 1179, kdy došlo k vysvěcení zdejšího kostela. Jak hlásá deska v něm, dal ho vystavět český král Vladislav (v originále mylně "Wladislaw I. von Böhmen", kníže Vladislav I. ovšem zemřel jako druhorozený syn prvního českého krále Vratislava II., který měl královský titul udělen jen pro svou osobu, už roku 1125 a teprve od druhého českého krále Vladislava II. /†1174/ se odvíjí linie dědičných českých králů - pozn. překl.) a jeho syn Albrecht, arcibiskup salcburský, kostel zasvětil Panně Marii a apoštolům Petru a Pavlovi (učinil tak už po smrti otcově v osadě právě po sobě nazvané německy Albrechtsried - pozn. překl.). Arcibiskup Albrecht poté zboží i faru Albrechtice daroval také už zmíněnému premonstrátskému klášteru ve Windbergu, který ja pak vlastnil až do roku 1803. Nedaleko Albrechtic v údolí ležící opevněný kostel v Petrovicích sousedil s rozložitým vrchem, který byl pro četné nálezy hliněných nádob a střepů okolo bydlícími Čechy nazýván "Hrnčíř". Roku 1178 vzniklé Albrechtice nesou snad nejstarší vůbec německé místní jméno v Čechách.
Vprostřed kruhu slovanských osad, z nichž jedna dosud upomíná na staropohanský jejich stav (tady Blau mylně v připojené poznámce zmiňuje původ jména dnes zaniklé vsi Modlenice ze slova "modla", rozuměj pohanská, jakož i výskyt příjmení Puhani, prý ze slovanského /!/ "pohan" ve Vimperku a okolí - pozn. překl.), zbudoval hrabě Albrecht III. z Bogenu hrad Windberg, jehož starší německé jméno, které mělo zřejmě upomínat na bavorské rodové sídlo Bogenů, se vedle pozdější podoby "Winterberg" udrželo v českém svém tvaru Vimperk.
I německé jméno novější, které by se česky dalo přeložit slovním spojením "zimní hora", mělo však starší formu, a to "Wintherberg" (ještě některé Steinbrenerovy tisky z 19. století té formy užívají a při troše fantazie by mohla vlastně znamenat "větrný herberk"! - pozn. překl.).
O hrabatech z Bogenu a působení Albrechta III. by se dalo ještě mnohé vyprávět. Z bavorských učenců to byl generál Karl Spruner von Mertz, kdo se první důkladně zabýval českými majetky hrabat z Bogenu ve své práci Atlas zur Geschichte von Baiern, která vyšla už roku 1838 v durynském městě Gotha.

Hoam!, 1959, č. 2, s. 2-4

P.S. Tento příspěvek vyšel v krajanském časopise rok před smrtí jeho autora, téměř čtvrt století po textu z okolí hradu Vítkův Kámen (Wittinghausen), který přitom napsal už jako jednapadesátiletý.

Nedorozumění u soudu

Němčina je těžká řeč a co teprve, když se do toho připletou cizí slova!
To se jeden sedlák soudil v procese se svým zetěm. Ten ho měl zmlátit pro věno jeho dcery a následky nesoucí byl teď přizván svědčit. Udal už své křestní jméno, příjmení, jakož i datum svého narození, teď se ho však soudce ještě otázal po tom, jaképak že je konfese.
"Konfese? Ba, pane soudce, vyučil jsem se krejčovině, ale neprovozuju jí, poněvadž jsem mušel převzít statek, kdyžtě můj starší bratr, Pán Bůh mu dej lehké odpočinutí, umřel, měl horkou nemoc, která mu co do času vládla."
"Ach, vy máte na mysli profesi? Chtěl jsem vědět, jaké že jste víry!"
"Inu, pane sudí, jsem té víry, že mýmu zeti nijaká kráva nenáleží, slíbil jsme mu jen jedno tele; jak potom narukoval, věci šly dál, z telete se stala jalovička a z jalovičky kráva a ta má zase telátko. Chtěl jsem mu teď, když se vrátil z války, to tele dát, von chce ale krávu i s teletem a poněvadž jsem mu je nedal, zmaloval mně hřbet do modrohněda (v originále "er mir den Buckel braun und blau geschlagen" - pozn. překl.) a já ho žaloval. Ale..."
Soudce (zoufale): "Já myslím, do jakého kostela že chodíte?!
"A tak, my patříme jaktěživo k farnosti Grün (dnes Zelená Lhota - pozn. překl.), máme tam kostel největší a nejkrásnější daleko široko kolem, co je pravda, to je pravda. A náš pan farář..."
Soudce si začal rvát vlasy; naklonil se přes pult a zařval na sedláka:
"Věříte v Boha?"
"Pane sudí, nic ve zlým, máte mně za Antikrista nebo snad nějakýho svobodnýho zedáře? Patří to k projednávání? (Hněvně si dupne.) Chci bejt projednanej nebo jdu domů!"
Soudce si mne ruce a běhá jako posedlý kolem soudcovského stolu:
"Řekněte mi, věříte v Ježíše Krista?"
"No baže!"
"Tak tedy: znáte doktora Martina Luthera?"
"Ne, pane sudí, toho neznám. Prohlížel mě starej doktor Baldauf, jak mi namátil ten lotr zeť. Nedám holt na ty zrovna doštudovaný, nemaji eště žádnou praxi..."
Teď soudce konečně věděl, že ten muž je katolík.

Sudetendeutsche Zeitung, 1953, č. 38, s. 7

Pod Vítkovým Kamenem

Naši předkové vyrvali v potu tváře pralesu tolik půdy, že co do její úrodnosti by snad bylo mnohdy lépe, kdyby zůstala lesem. K životu je toho málo, k umírání zato až nazbyt. K takovým chudým koutům naší vlasti patří i někdejší zboží hradu Vítkův Kámen v jihočeské žulové hornatině, které zahrnuje vsi při velké obci Reiterschlag (dnes Pasečná - pozn.překl.) či jinak též při farnosti Německý Rychnov u Frymburka (později Rychnůvek - pozn.překl.), přimykající se k tkalcovské oblasti hornorakouského Mühlviertelu a známé odedávna pod označením "das deutsche Gericht" (soudně totiž patřily k rakouskému Haslachu a za druhé světové války byl také Německý Rychnov už ne s přídomkem "bei Friedberg", ale "bei Haslach" - pozn.překl.). V tomto území ohraničeném na severu Vltavou a Tomášským lesem, na jihu pak zemskou hranicí, zdomácnělo už za starých časů tkalcovství, s nímž sedávala za pecí i bída s nouzí. Jak přízrak těch dvou mučil zdejší lidi, jak s ním ti chudáci bojovali a jak si dokázali v tom boji pomoci, o tom právě tu chceme promluvit.
Stejně jako sám hrad na Tomášském vrchu je i osídlení kolem starobylé. Kostel v Rychnůvku - vsi připomínané už roku 1379 jako Villa Reychnaw - je označován ve spisech pražské arcidiecéze už léta Páně 1384 jako plebánie, tj. farní kostel. Existoval tedy zřejmě dávno před tímto datem. Poněvadž se tu ve vysokých polohách, málo příhodných k pěstování obilí, dobře dařilo lnu, bylo tkalcovství prastarým vedlejším zaměstnáním zdejších venkovanů. První podrobnější údaje o tom nám přinášejí soupisy zvané berní rula z dob po skončení války třicetileté, přesněji od roku 1654 do roku 1713 zaznamenané. S přírůstkem obyvatel přiměřeně rostl také počet domů. Roku 1633 - počítáme-li i kovárny a mlýny - bylo jich tu v Rychnůvku 9 a roku 1713 už 13, u Schallera 1789 už čteme o 29 a u Sommera 1840 totéž číslo, které ovšem vzrostlo do roku 1880 na 42 a do roku 1910 kleslo na 41. Počet domů v celé "politické obci" Reiterschlag činil roku 1789 243, 1840 242, 1880 352, 1900 348 a 1910 zase 348. Počet obyvatel v celé obci pak roku 1840 2321, 1880 2492, 1910 2145 a 1910 2146 lidí.
S rostoucí populací přesáhla brzy domácká tkalcovská výroba místní význam a nadprodukce se stala předmětem obchodní činnosti. Kolem roku 1790 píše Schaller o osadách rychnůvecké farnosti: "Ve všech farních osadách i samotách Multerbergem počínaje hotoví se tu plátno a prodává většinou do Vídně. Podobně referuje i Sommer kolem roku 1840.
Časem se vytvořila vrstva obchodníků s plátnem, kteří zajišťovali jeho odbyt, jak už řečeno především ve Vídni. Ti však nemohli na zdejší domácké tkalce vykonávat nijaký nepřízbivý nátlak, poněvadž těm byly otevřeny i trhy v sousedním rakouském Rohrbachu a Aigenu stejně jako cesta k obchodníkům jiných míst a konečně tu byla i možnost odbytu vlastními silami. Z oněch dob mi vyprávěl pan Rosenauer, poštmistr v Rychnůvku:
"Zdejší tkalci vedle lnu zde pěstovaného, který zpracovávali jeho pěstitelům na přízi nebo ji od nich naopak kupovali, získávali přízi jako materiál koupěmi i odjinud. Navštěvovali týdenní trhy v Rohrbachu a Aigenu a vedle nákupu příze tu naopak i prodávali vlastní plátenické výrobky. Také tady v Rychnůvku byli stejně jako v už jmenovaných hornorakouských městečkách i místní obchodníci s plátnem. Můj otec byl ostatně jedním z nich. Zasílal zboží do Vídně a zaměstnával 30 až 40 tkalců. Obchodníci bylo v dobách zlého odbytu u tkalců v nemilosti. Výdělek byl ovšem i pro tkalce v takových časech nepatrný. Týdně vydělávali tak 2 zlaté 50 krejcarů. Placeni byli od kusu, za "míru" dostali 2 zlaté a 50 až 60 krejcarů, museli však být věru pilní a hbití, aby s tím byli za týden hotovi.
S příchodem tkalcovských strojů a zvlášť pak po založení strojních tkalcoven v blízkém Mühlviertelu - zejména v Aigenu a v Haslachu - došlo k naprostému úpadku domácké výroby plátna. Lidé si museli poradit, jak uměli. Z obratných starých tkalců pracoval už málokdo; mladí odcházeli na léto za prací jinam, mnozí i do železnorudných dolů ve štýrském Eisenerzu, kde se dalo víc vydělat. Na podzim přinesli až sto zlatých, které se přes zimu, kdy se tkalo, pomalu rozutekly a na jaře mohli táhnout do světa znovu. Jiní to zkoušeli na léto jako zedníci, přidavači či tesaři na stavbách v cizině. I do míst se strojními tkalcovnami jako Traun, Kleinmünchen a Ebersberg odtud lidé vždycky putovali. V sedmdesátých letech minulého století odešlo odtud 130 lidí za moře do Ameriky. Tak u nás klesl počet obyvatel. Po roce 1880 nastala tu mezi zdejšími tkalci hrozná bída. Nedovedete si představit, jak žili. Žadonili o práci v Aigenu a Haslachu. Brambory a zelí byly jedinou obživou v těch zlých časech, které se protáhly až do našich dnů. Teprve teď se to začíná lepšit. Proč, to vám hned povím. V poledne bývala k obědu zpravidla velká mísa polévky z mouky, zavařená s kyselým mlékem, kolem dokola lemovaná hromadou loupaných brambor. O masu nemohla být ani řeč: i v neděli bývala moučná jídla, jako třeba nudle nebo něco podobného. Teď (rozuměj ve dvacátých letech dvacátého století - pozn.překl.) už jsou výdělky přece vyšší a životní poměry se zlepšily. Zásluhu na tom má založení tkalcovského družstva, které vzalo odbyt zboží samo do rukou."
Obyvatelé osad obce Reiterschlag, nejrozptýlenější politické obce v jižních Čechách vůbec - tvořilo ji dohromady 15 obcí a přejít ji ať už západovýchodním či severojižním směrem znamenalo dobré tři hodiny cesty - se dělili na rolníky a tkalce. Ti první, nositelé původní obživy tady, jsou tu zastoupeni už jen pouhými 140 majiteli půdy, kteří na svých pozemcích v rozloze od 15 do 70 jiter (34 arů) pěstují převážně oves, len a brambory, vedle polí jsou v rozloze pozemkové držby započítána ovšem i luka, pastviny a lesy. Ti druzí jsou buďto domkáři nebo i selská čeleď. Skoro všichni provozují však alespoň trochu té zemědělské obživy, která jim pomáhá vyjít s nepatrným výdělkem z tkalcoviny.

Heimat-Stimmen 1913-1923, s. 27

Zlatý stoleček

Nejde tu snad o nějaký motiv z pohádkového vyprávění, nýbrž o prastaré památné místo a připomínku dávných bavorsko-českých hospodářských vztahů, podobně jako je tomu v případě Zlaté stezky, na jejímž nejvyšším vůbec bodě, tj. 1200 metrů nad hladinou moře, stál ještě v roce 1932 vztyčen ten kamenný objekt nedaleko rovněž kamenného mostku přes hraniční potok Mahrbach (dnes na mapách Marchbach, tj. vlastně "Hraniční" potok - pozn. překl.) dole pod Horními Ždánidly (Obersteindlberg). Býval a je pod názvem Zlatý stoleček (der Goldene Tisch) zakreslen jako význačná lokalita na turistických mapách.
Často jsem o něm slýchal. Dne 10. srpna roku 1932 jsem pak s vlastivědným badatelem Karlem Zettlem, učitelem v Prášilech (Stubenbach), prošel právě ten nejvýše položený úsek staré Vintířovy stezky (Gunthersteig) od Dřevěné hole (Hohenstock, 1205 m) až k Mahrbachu u příležitosti mých přípravných prací na knize Geschichte der künischen Freibauern im Böhmerwald.
Už od Prášil cesta prudce stoupala a z nejvyššího bodu celé cesty na povlovně spadajícím severním svahu Ždánidel (Steindlberg, 1308 m) se nám otevřel přes jeden z lesnatých hřebenů návrší pod námi daleký výhled na šumavské předhůří. U našich nohou ležel Svatobor (Heiliger Hain, 845 m) u Sušice (Schüttenhofen) s věží své vysoké rozhledny. Více na severovýchod pak starý kostel v Albrechticích (Albrechtsried), místě s nejstarším německým jménem v Čechách, patřícím až do roku 1803 bavorskému klášteru Windberg. Nad Albrechticemi se zvedá Sedlo (Hefenstein, 902 m) se svými kruhovými valy, jehož německé jméno nejspíš odkazuje k mnoha nálezům pravěkých nádob (Häfen, Töpfen, tj. hrnce) na svém temeni jakož i na blízkém vrchu při někdy opevněném kostele v Petrovicích (Petrowitz), kde se našlo v početných hrobech tolik hliněného nádobí, že mu české obyvatelstvo okolí říká Hrnčíř (tj. německy "der Hafner", 622 m).
Šli jsme dál a hleděli pak z Dřevěné hole na odtud už ponenáhlu klesající průběh Vintířovy stezky, která z údolí po obou březích Jezerního potoka (Filzbach) stoupá opět až k Vysokým Lávkám (Hohen Stegen) a vede směrem napůl východním k náhorní terase Roviny (Ebene), odkud se pak už dále sklání přes Dobrou Vodu (Gutwasser) a Hartmanice (Hartmanitz) dolů k Sušici (tento její průběh jsem popsal ve své knize Geschichte der künischen Freibauern, která vyšla v Plzni roku 1934, na s. 38 a 39 a na s. 462 téže knihy je přiložena i kopie staré mapy z roku 1732).
U Dřevěné hole se naše cesta směrem od východu k západu křížila se stezkou jdoucí jak právě zmíněno od jihu na sever. Zabočili jsme tu vlevo a sledovali zřetelně patrnou stopu cesty, která nás vedla jižním směrem do hvozdu na západním úbočí hory. Brzy jsme došli k prameni zvanému Farberbrunn a ještě o hodný kus dál jsme pak stanuli před pověstným Zlatým stolečkem. Byla to vlastně obrácená, svým hrotem v lesní půdě tkvějící čtyřboká kamenná pyramida, která navrch obrácenou rovnou plochou skutečně tvořila cosi na způsob stolu. Kámen byl pravidelně, byť nahrubo po čtyřech stranách přitesán a čněl nad zemí tak 80 centimetrů. Právě tolik měřila i každá ze stran stolní plochy.
"Není odtud nijak daleko k zemské hranici", vysvětloval můj průvodce. "Lidé z okolí si vyprávějí, že stoleček měl sloužit za starých časů směně zboží i peněz mezi z Čech i Bavor putujícími kupci a honáky soumarů, kteří se právě tady za tím účelem setkávali. Na kamenné desce mělo být ukazován a nabízen obchodní artikl, dohadována výše jeho ceny, uskutečňována výměna či prodej, vyplácena usmlouvaná suma. Povídá se ale také, že snad pod tím kamenem má ležet velký poklad zlatých a měděných mincí."
Šli jsme ještě krátký kus cesty dál až k hraničnímu potoku napříč křižujícímu stezku a pak jsme se obrátili k cestě nazpátek, tentokrát údolím Prášilského potoka (Stubenbach). V mnoha popisech Vintířovy stezky vedou ji badatelé znalí jinak zdejších míst tím hlubokým, bahnitým a vodnatým úvalem jen proto, že na jejich mapách ležatým písmem stálo vyznačeno slovo Stubenbach! Tu potoční divočinu zpřístupnil však až 800 let po zrodu Vintířovy stezky, přesněji řečeno roku 1749 sklářský mistr Laurenz Gattermayer z Poschingerova dvora v Zejbiši (Seewiesen, dnešní Javorná), který tu založil sklářskou huť, odvodnil bažiny a vybudoval cesty. Samotné náklady na požadované vyměření jeho pozemků, které měly nebývalý rozsah, přišly ho natolik draho, že pozbyl nejprve veškerých svých peněz a posléze i celého majetku vůbec.
Když jsem za několik let po shora vylíčené návštěvě hledal Zlatý stoleček poznovu - přišel jsem do těch míst tentokrát od Železné Rudy (Markt Eisenstein) přes Debrník (Deffernik) a jezero Laka (Lakasee) - už jsem ho nespatřil, alespoň ne na prvý pohled. Kdo ale ví, ten i vidí! Našel jsem brzy nato kamennou pyramidu blízko v příkopě odvalenou a zpola v zemi zasutou. Ten starý památník chvalné minulosti tu ležel přede mnou zneuctěn a téměř zničen!
Na zpáteční cestě jsem se zastavil u správce zdejšího revíru v Hůrce (Hurkenthal) a optal se ho po příčině vandalského zničení ctihodného Zlatého stolečku. Dověděl jsem se, že jeho dřevorubci v naději na vydobytí bájného pokladu kámen vyvrátili a prohrabali naruby zem pod ním. Mělo ovšem dojít k usazení kamene do původní polohy, jenže jak jsem se později - bohužel už příliš pozdě dověděl - nedošlo k tomu.
O tom, kdy a kdo ten kamenný stůl v šerém dávnověku na tom místě vztyčil, nemáme žádných zpráv. Snad to byl sám svatý Vintíř, snad pochází od rýžovníků zlata, které kdysi daleko doleji na písečných březích zlatonosné Ohe či také blíže odtud na Otavě (Wottawa) měl ve svých službách klášter Niederaltaich a jejichž kořist drahého kovu tu byla na kamenné desce předávána a ohodnocována - anebo je to pamětník časů ještě ranějších, snad dokonce keltského obchodování se solí a s kovy v době bronzové.
Nám lidem ze Šumavy nijak už z domova zvláště nezáleží na starých věcech, které dnes nemají viditelně patrný účel, z nichž se nedá nic vyzískat a o nichž se tak jako tak vlastně nic kloudného neví, jako jsou právě takové pravěké nálezy, staré neužívané už dopravní cesty, rozpadlé hradní zříceniny, pokud se jich nedá použít zrovna jako kamenolomu a pokud pod nimi není snad zakopán zlatý poklad. Bylo také z téhož důvodu vynaloženo poměrně málo úsilí k objasnění historie takových památek. Leda tak pár študiózů, tak řečené vlastivědě propadlých, si s tím láme hlavu, popíše o tom spousty papíru a tu a tam pro ukrácení chvíle ctěného posluchačstva pronese na to téma nějakou přednášku. Je to nakonec přece jen rozkošné povyražení, řekne si pak někdo z toho publika, putovat v duchu proti proudu času.
Minulost naší věkovitě dávné lesní stezky, mířící z Čech sem k nám dolů k Deggendorfu a dál do Bavorska po vysokých březích řeky Isary, postavil do správného světla prehistorik Dr. Karl Dinklage.
Jeho práce "Der frühmittelalterliche Handelssteig von Böhmen ins bayerische Isartal (Schüttenhofen-Deggendorf)" vyšla roku 1942 v časopise Altböhmen und Altmähren, vydávaném tehdy v Lipsku (Leipzig). Na základě nálezů zbraní z raně merovejských a karolinských časů mohl autor určit stáří cesty jako značně vysoké. Cesta, která kdysi měla pro naši krajinu daleko větší význam nežli kterákoli dnešní železniční trať, sahá svými počátky daleko nazpět do předhistorického a raně historického období dějů naší domovské lesní končiny. Při Deggendorfu dospívá u strážní věže a pozdějšího zámku Findelstein k proudu Dunaje, po němž primitivní přívoz zajišťoval její pokračování na druhý břeh. Horská cesta se tu větvila starou odbočkou vedoucí ke klášteru Niederaltaich.
A nyní opět na téma Zlatý stoleček! Když Dr. Dinklage kolem roku 1940 procházel stezku a sledoval její průběh až k Sušici, dosáhl i jejího nejvyššího místa, na kterém až do roku 1932 a snad krátce potom stával náš kamenný stůl a které neslo na mapách pro něho tak záhadný a těžko vysvětlitelný název. Tu ani jeho zřejmě nikoli odtud pocházející průvodce, ani on sám neměli o významu zpola zahrabaného a nijak nápadného kamene při cestě to nejmenší tušení. Vypomohl si proto trochu nuceným vysvětlením:
"Na vyvýšeném sedle mezi Ždánidly a Plesnou (Lakaberg) nacházíme ploché místo, zvané "Zlatý stoleček" (1200 m), které zřejmě sloužilo k odpočinku a k posilujícímu občerstvení po namáhavém výstupu."
Starý kamenný stůl leží až do příchodu lepších časů na své osamělé výšině napůl zahrabán v lesní půdě a čeká trpělivě na svůj den posledního soudu, až ho ti, co se vrátí sem domů, znovu vztyčí a budou provždy ctít jako svědka slavné minulosti a připomínku lidového světce Vintíře, který tu často prodléval. Bude toho i jinak tolik co napravovat po zkáze způsobené mnohou zvůlí a ještě více pak zlým záměrem! Pak se nám však nově navrácený domov stane skutečně jedním zlatým stolem!

Hoam!, 1954, č. 6, s. 1-3

P.S. Až nezvykle emocionálně nám zní připomínka dávného místa setkávání lidí na hranici, v roce 1954 tak nepřístupné a pusté, navíc s velice symbolickým posledním datem, kdy "zlatý stoleček" dosud ještě stál, totiž Goethovým rokem 1932. Po něm přišel v Německu nacizmus a po válce jím rozpoutané násilný odsun a vzápětí po něm spuštěná "železná opona". Jejího pádu se už autor nedožil, byť jeho sen sahal dál, než si i dosud umíme představit: k návratu domů.

Josef Blau se narodil 12. srpna 1872 v Nýrsku (Neuern) a zemřel 22. října 1960 v dolnobavorském Straubingu. Vedle mnoha naučných prací, z nichž nejznámější jsou asi jeho Geschichte der künischen Freibauern, je i autorem črt ze Šumavy Waldleute a drobné antologie Osserland, obojí vydáno 1922, o čtyři roky později výboru z díla Georga Leopolda Weisela pod názvem Aus dem Neumarker Landestor a také knihy pohádek Westslawische Märchen (vyšla v Jeně 1929), v neposlední řadě pak souboru šumavských vyprávění Von Räubern, Wildschützen und anderen Waldbrüdern, který vyšel roku 1928 v Horní Plané. Rok nato vydal v Lipsku titul Sudetendeutsche Sagen. Po povídkových knihách Der Honigbaum (1934) a Der tapfere Lenz (1935) zanechal i román Der goldene Säule, který ovšem stačil vyjít až roku 1958, doslova pár let před jeho smrtí. Byl ženat se sestrou chodského sběratele lidových písní Jindřicha Jindřicha Betty Jindřichovou a přeložil za druhé světové války do němčiny Baarova Jana Cimburu - snad na tom měla svůj nezanedbatelný podíl skutečnost, že kdysi, ještě za monarchie, vojákoval v Písku. Musel jsem zprvu pátrat v jeho životopise, abych zjistil, že autor této s velkým citem pro obyvatele z nejjižnějších cípů Šumavy napsané historické črty o kraji kolem Vítkova Kamene, jaká se při své úrovni věru smí měřit s dobrou básní, onen "Oberlehrer in Freihöls", tj. ve Staré Lhotě u Nýrska, je opravdu on, který pak pobýval jako soused Hanse Watzlika až do času odsunu. Obě ty vily v Nýrsku ostatně dosud stojí.

Pamětní rok Josefa Blaua v Nýrsku

Georg Johann Blau

Muzeum Královského hvozdu v Nýrsku, okres Klatovy, zasvětilo rok 2013 proslulému synovi Nýska, šumavskému národopisci a vlastivědnému badateli Josefu Blauovi.
Zlatým hřebem mnoha akcí při této příležitosti byla 1. června konference o osobnosti Josefa Blaua (na plakátě je název Konference Josef Blau - pozn. překl.). Začala toho dne v 10 hodin a pokračovala do půl sedmé navečer. Byla celá věnována Blauovu životu a dílu. Kolem třiceti českých a německých hostí, také jeden návštěvník z USA,pozorně naslouchalo slovům jednotlivých přednášejících. Přítomen byl i někdejší starosta obce Neukirchen beim Heiligen Blut Egid Hofmann a pověřenkyně nýrské domovské pamětní jizby v Neukirchen Waltraut Senningerová, jakož i její správce Maximilian Utz.
Program byl zahájen proslovem ředitele muzea Karla Velkoborského. O vynikající tlumočení do obou jazyků se i následně přičinili Roman Liebzeit a Zbyněk Velkoborský.
První z přednášejících byla Ing. Lenka Sýkorová ze Státního okresního archivu Klatovy. Promluvila o Blauově životě a podmalovala svůj výklad snímky z českokrumlovského fotoateliéru Josefa Seidela. Josef Blau se narodil jako první syn manželů Josefa Blaua a Barbary, roz. Schrellové, roku 1872 v Nýrsku. V roce 1886 dokončil v rodišti i základní školu a odešel 4 roky nato do Prahy na učitelský ústav. Učil pak od roku 1894 na více mí stech v nýrském okolí. Už v té době se vydal na cestu badatelského poznání své šumavské domoviny.
V průběhu let napsal Blau množství textů, zveřejněných časopisecky i knižně. Z češtiny přeložil i román Jindřicha Šimona Baara Jan Cimbura. Byl rovněž iniciátorem nýrské lesní scény (Waldbühne), na níž byla v roce 1935 uvedena i jeho hra "Der Schatz im alten Schloss" (tj. "Poklad na starém hradě" s podtitulem "Ein Spiel aus Geschichte und Sage", tj. "hra z dějin a z pověsti" - pozn. překl.). V roce 1947 se rozhodl přijmout české státní občanství. Jelikož ten právní stav dosud trval, opustil Josef Blau roku 1948 svůj domov dobrovolně.
Druhým referentem byl Georg Blau z Hochstädt an der Donau. Obrátil se nejprve k posluchačům pozdravnými slovy v češtině. Zpočátku vyprávěl o společném rodokmenu Blauových. Před mnoha lety navázal kontakt s Franzem Blauem (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), v Pasově (Passau) žijícím synovcem Josefa Blaua, a také s Heinrichem Blabem z Furth im Wald, aby se dopátrali v Arnschwang (obec v okrese Cham a v bavorském vládním obvodu Horní Falc - pozn. překl.).
Josef Anton Blab, praděd Josefa Blaua, přišel do Nýrska v roce 1809 z bavorského Eschlkamu a získal tu deset let nato občanství (v originále "das Bürgerrecht" - pozn. překl.). Nyní následuje velký časový skok.
Po válce byl Josef Blau podroben represáliím, takže zlomen opustil svou milovanou Šumavu a vzal s sebou své osobní písemnosti a knihy. Dal propašovat přes bavotskou hranici i osobní majetek svého přítele Hanse Watzlika a žil po několik měsíců na horských loukách (v originále "in Schachten" - pozn. překl.). V roce 1949 se usadil v Neuhausen bei Metten, odtud přesídlil roku 1955 do Deggendorfu a tři roky poté do Straubingu, kde pak dne 22. října 1960 ve věku 88 let náhle skonal.
Referent přednesl dále obsáhlé výňatky z velkého Blauova literárního díla, dokončeného až v roce 1954 a nesoucího titul "Die Glasmacher im Böhmer- und Bayerwald in Volkskunde und Kulturgeschichte".
Po polední přestávce se ujala slova Dr. Marie Majtánová-Korandová, jejíž dědeček žil v České Kubici a která je autorkou životopisné knihy o Josefu Blauovi pod názvem "Piruety na ostří nože" (její křest má proběhnout v listopadu 2013, vydavatelem je Pressfil Cart s.r.o. Plzeň - pozn. překl.). Připomněla právě na Blauově osudu obtíže, spojené se vztahem Němců a Čechů.
Jako další řečník v řadě vystoupil prof.Dr. Viktor Viktora ze Západočeské univerzity v Plzni. Referoval o právním sporu mezi Josefem Blauem a Hansem Watzlikem z roku 1942, k němuž dala podnět Goebbelsem organizovaná cesta Watzlika a jiných německých literátů na francouzskou frontu za časů Třetí říše.
Pokračoval Dr. Pavel Škorpil v zastoupení Dr. Marty Ulrychové rovněž z plzeňské univerzity o Josefu Blauovi jako literárním autorovi. Četl z Blauovy knihy "Böhmerwäldler Hausindustrie und Volkskunst" (tj. "Šumavský domácký průmysl a lidové umění" - pozn. překl.) a připomněl sociální každodennost života Šumavanů od kolébky přes manželství až k výminku. Také na Blauovy romány "Glaserau" (tj. "Skláře" či "Sklářov" - pozn. překl.) a "Die guldene Säule" (tj. "Zlatý sloup" - pozn. překl.) přišla řeč.
Následovala Irena Vaňkátová (z nýrského občanského sdružená Muzeum Královského hvozdu - pozn. překl.) s příspěvkem o Blauově spolupráci na obsáhlém díle Hugo Golda o Židech a židovských obcích v českých zemích (viz k tomu podrobněji Wikipedia a také Search Austrian and Czech Jewish History Books - pozn. překl.). jde o sedmnáctistránkové pojednání o nýrském usídlení Židů v 15. století a o židovské čtvrti v Nýrsku.
Příspěvek Josefa Nejdla z Chodského muzea v Domažlicích se zase týkal Blauovy spolupráce s Jindřichem Jindřichem (jehož sestra Barbora /Betty/ byla Blauovou ženou - pozn. překl.) a o sbírce podmaleb na skle v Chodském muzeu, o níž se oba zasloužili.
Dr. Jitka Lněničková ze Sklářského muzea v Novém Boru hovořila mj. o tom, že od roku 1954 byly Blauovy knihy v Praze opět zpřístupněny ke studiu, některé nové poznatky však je zčásti doplňují a překonávají.
Po dlouhém dni promítl Ing. Petr Hudičák z muzea Fotoateliér Seidel v Českém Krumlově snímky z muzejního fondu, z nichž některé byly použity i v Blauových knihách.
Georg Blau předal Muzeu Královského hvozdu v Nýrsku a Státnímu oblastnímu archivu v Plzni po dvou svazcích sebraných článků o Josefu Blauovi a recenzí všech jeho děl.
V sobotu dne 10. srpna 2013 se konala další z akcí pamětného roku Josefa Blaua v Nýrsku, totiž odhalení pamětního kamene proslulému synu města a čestnému jeho občanu Josefu Blauovi na travnatém prostranství před lesním divadlem.
Ředitel nýrského Muzea Královského hvozdu zahájil za přítomnosti Blauových příbuzných - Georga Blaua a jeho ženy Debry Blauové slavnost, které se účastnilo asi 50 českých a německých návštěvníků. Velkoborský hovořil o vynikajícím přínosu, jakým bylo Blauovo nejprve učitelské, pak i kronikářské a badatelské působení po celý jeho dlouhý život pro rodné město i nýrské okolí.
Georg Blau připomněl konferenci z 1. června, která skončila úspěchem a přinesla plodné závěry. Vyjádřil názor, že i jiné nýrské osobnosti si zaslouží připomínky podobným způsobem a uvítal, že se tak má v příštím roce stát na počest Hanse Multerera (také samostatně zastoupeného na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
V roce 2015 má tak být vyvoláno i jméno Hanse Watzlika, který byl nýrským sousedem Blauovým a jemuž má být rovněž vztyčen pamětní kámen.
Georg Blau z Höchstädt an der Donau a Karel Velkoborský z Nýrska odhalili pak za zářivého slunečního svitu kamenný monument historikovi, učiteli a kronikáři Josefu Blauovi, narozenému 12. srpna 1872 v Nýrsku a zesnulého 22. října 1960 ve Straubingu, jak hlásají nápisy na něm čitelné. Pro německé hosty tlumočila paní Čermáková.
Slavnosti se účastnila i rodácká pověřenkyně pro Nýrsko Waltraut Senningerová se svým manželem Hansem. Za zemský okres Cham tu byl Günter Bauernfeind s chotí a za patronátní obec Neukirchen beim Heiligen Blut její starosta Josef Berlinger s manželkou, jakož i správce tamní pamětní nýrské domovské jizby Max Utz.
Josef Blau inicioval také zřízení lesního divadla, které bylo dokončeno s velkou tribunou pro 1400 diváků, která už dnes bohužel neexistuje, v roce 1936. V sedmdesátých letch minulého století bylo divadlo uzavřeno a znovuobnoveno až roku 2009.
Jako další akce Blauova roku 2013 jsou ohlášeny: 7. září celodenní výlet z Nýrska za někdejšími královskými svobodnými rychtami na Svatou Kateřinu (Sankt Katharina), do Hamrů (Hammern), Hojsovy Stráže (Eisenstraß) a na Javornou (seewiesen); 14. září celodenní výlet z Nýrska za někdejšími královskými svobodnými rychtami na Zhůří (Haidl), Kochánov (Kochet), Stodůlky (Alt-Stadln) a Stachy (Stachau).
Do října je k vidění výstava "Život a dílo Josefa Blaua" v nýrském Muzeu Královského hvozdu. Během této výstavy je plánován i křest zmíněné knihy Marie Majtánové-Korandové "Piruety na ostří nože".