AGNES GEBICKE-HOFFELNEROVÁ

Die Veranlagung der
"Gallischen Fünf"

Franz, - war bis Alter noch ganz "fit",
er machte mit Vorliebe "Politik".
Hans humorvoll, stets mit Witz,
die schönsten Teppiche hat gestickt.
Die Marie rege, im Haus und Garten überall,
in der Freizeit die schönsten Bilder sie noch malt.
Und meine Wenigkeit naive Geschichten,
so stets der Drang etwas zu dichten.
Der Karl sprüht noch voller Werte
den Ausländern noch Sprachen lehrte.
Das sind die "Gallischen Gelehrten"
So von der Ahnen das ererbte.

Galliových patero "talentů"

Franz byl do pozdního stáří ještě "fit",
jen politika nedala mu klid.
Hans humor, vtípky zase míval rád,
koberce krásně uměl vyšívat.
Marie doma, někdy na zahradě zas,
malováním si krátí volný čas.
Naivní příběhy moje maličkost
rýmuje si a pořád nemá dost.
Karl sršel naplno vždy v něčem,
cizince i teď vyučuje řečem.
To jsou tedy "učenci z rodu Galli",
zúročujem, co předci zanechali.

1979

P.S. Valerie Maiová, zastoupená rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, teprve v roce 2008 odhalila pro sebe totožnost autorky veršů, které následují, jimž navíc vedle delšího originálního názvu " Unser Dorf Hardetschlag mit seinen Häusern uns Hausnamen" dokázala přidat i dataci na den přesnou, tj. 16. března 1986. Agnes Hoffelnerové, což je v básni předchozí ona "meine Wenigkeit", tedy "moje maličkost", se prý nejen doma přezdívalo zdrobnělým křestním jménem "Nussi" ("po chalupě" tedy "Galli Nussi", což by "po česku" bylo něco jako "Havlíčkovic Neži", pokud bychom "Galli" chápali jako zdrobnělinu od "Gallus", což je český Havel). O posledním z "Galliových" patera sourozenců se pak dovídáme, že jím je vládní rada Karl Hoffelner a jemu je prý děkovat za cenné informace, které paní Maiové o "Nussi" a jejích rýmováních sdělil.

Hardetschlag

Als erster der "Maurer" am Dorfeingang war,
der Nachbar war "Hos" etwas abseits der Straß'.
Dann die "Nowotny-Sommer" ganz vorne am Bach,
und wieder der Nachbar der "Maxl" es war.
Gleich über das Brückerl, so über den Bach,
kam der "Haberl" sodann, a schön's Häuserl er hat.
Der "Lehmacher" genannt "Steininger Kat'",
ging es weiter zum "Donän" wieder abseits vom Bach.
"Jogä" hatte sein Haus aufgestockt,
es sah wieder neu aus, es ging ihm auch gut.
Der "Kramper" dann wieder ganz vorne am Weg,
daneben der "Heinrich", sein Haus sehr gepflegt.
Der "Witzany", der Schmied, hatte ein neues Haus,
daneben die Schmiede, sein Handwerk führt aus.
Der "Janetschko" der Wirt, genannt einst zum Schmied,
da einstmal die Schmiede, man dort das Eisen geglüht.
Dann das "Altrichter-Häusl", in der Wies' übern Weg
man erreichte es auch, wenn man ging übern Steg.
Dann der "Polzer" am Bache, es war nicht sehr groß,
ein zierliches Häuslein, sich einladend bot.
Dann weiter durch die Wiese, hinauf auf's Plateau,
war das Haus vom "Galli", eine Fernsicht sich bot.
Wieder unten am Bache, wo das Spritzenhaus stand,
war das "Galli-Häusl", Jaksch-Peperl genannt.
Daneben der "Luksch" dann. - Am Weg dicht davor,
war das Wirtshaus vom "Jaksch",
er auch Bürgermeister war.
Es war auch zu haben, Zucker und Reis,
ein Kolonialwarengeschäft war dabei auch zugleich.
Ein paar Schritte weiter, auf der Straße entlang,
unser kleines Kirchlein man hier wieder fand'.
Es läuteten die Glocken, dort zur Freude und Leid,
jeden Morgen jeden Abend, man hörte es weit.
Dann weiter über die Brücke, der "Friedl" am Bach,
daneben am Bergerl, der "Wabro" es war.
Die "Lisi", die "Kathie", unvergesslich einmal,
sie konnten singen, wie ein Lercherl im Tal.
Dann vorne am Bach, das zierliche Haus,
es war der "Taumler", er wurde täglich gebraucht
zum Läuten der Glocken, das Kirchlein betreut,
viele Stunden, bis zum Tag des Vertreib.
Weiter abseits der "Danie", sein Haus in der Wies',
in der Musikkapelle, die Klarinette er blies.
Daneben der "Mothias", er war klein von Gestalt,
war Vorbeter immer, zum Gebet jederzeit.
Als nächster der "Schneider", Steininger Anna, Luksch,
sogleich war der "Lirsch" dann, ganz vorne bei der Bruck.
Zurück auf der Anhöh, dem "Bräuer" sein Haus,
mit dem Gamsbart am Hut, ging der Bräuer stets aus.
Daneben der "Baln" dann, als Maurer bekannt,
er hatte schöne Buben, ganz fleißig zur Hand.
Gleich úber den Weg dann, das "Polzer" Haus,
es waren acht Kinder, alle tüchtig und brav.
Das "Polzer-Häusl" am Bache dann.
Der "Simandl" ganz an der Straße stand.
Auf dieser Seite war zu Ende das Dorf.
Wir gehen übern Weg, ins Feld ganz weit drauß'!
Hier hat der "Jagl-Albert" sein Haus hingestellt,
er hatte keinen Nachbarn, rundherum seine Welt.
Und zurück wieder, das erste im Dorf,
das "Kini-Häusl", ein Gärtlein davor.
Sodann war der "Kini", das Haus renoviert,
die Stallung, das Vieh, ein Musterbetrieb.
Und weiter am Wege, auf der Anhöh' stand,
das Häusl "Verwolter", so wurde es genannt.
Daneben der "Koll", er war sehr bekannt,
Als Gemeindeschreiber und auch als Musikant.
Die Musikkapelle er führte an,
mit seinen drei Buben im Mittelpunkt stand.
Ein kleines Wegerl, am Marterl vorbei,
war das Haus vom "Jagl" sehr sauber betreut.
Daneben das Haus vom "Gossenbauer",
dann kam "Köstner-Hans", dann der "Steckenbauer".
Etwas weiter zurück, das Häusl vom "Reif",
daneben auf der Anhöh der "Franz-Köstner" zugleich.
Er war im Dorfe als Witzbold bekannt,
als Musiker, er spielte die Trompete zum Tanz.
Und dann kam der "Pfleger", bekannt die Theres,
sie hatte schöne Kinder, alle tüchtig gewest.
Sodann der "Greger", der "Wertl" in der Reih',
das Haus war die Mitte, beim Dorfwirtshaus gleich.
Und weiter der "Domsch", das Haus neu erstand,
ein Brand hat das alte vernichtet fast ganz.
Und weiter am Dorfweg, eine Abzweiflung dann,
eine hübsche Anlage, das "Kriegerdenkmal" stand,
zwei Bänklein, ein Brunnen, das Monument,
zwei Trauerweiden, dessen Grab niemand kennt,
die Opfer des Krieges, im Stein eingraviert,
sie sind unvergessen, im Herzen so tief.
Am Wegerl dann weiter, weit hinaus in die Flur,
da war unser Friedhof, wo die Lieben gebettet zur ewigen Ruh.
Zurück in das Dörflein, der "Voitl" in der Reih',
seine Frau war die Resi, einen Kopf größer als er.
Daneben "Holzhacker", er war sehr genau,
bei ihm herrschte Ordnung, hatte eine sparsame Frau.
Als nächstes am Wege, der "Altrichter" kam,
die Gastlichkeit groß, vor allen genannt.
Der Franz konnte spielen, man tanzte dazu,
man wälzte Probleme, wenn uns drückte der Schuh.
Die Jugend, war hier vertreten groß,
so mancher Stabernak am Anger erspross.
Dann kam der "Fassl", der "Binder" zuletzt.
Das Dorf war zu Ende, bis weit drauß' im Feld,
das "Hofbauernhaus" ganz neu erbaut,
man hatte nicht weit, bis zum nächsten Ort.
Zwei Einschichtshäuser noch zu erwähnen:
der "Staudenhans" und der "Rupp", auch sie will ich nennen
oben Ihre Häuser einst standen sie, am Waldesrand
gehörten zum Dorf, Hardetschläger genannt.

Dies war unsere Heimat, Erinnerung schön...
heut' totale Vernichtung, nur Wüste wir sehen.

Hartunkov

První "Maurer" byl u vjezdu do obce,
soused byl "Hos", trochu stranou oplocen.
Pak "Nowotny-Sommer" na potoce vpředu,
"Maxl" se říkalo u sousedů.
Hned za mostkem, co přes potok šel,
jistý "Haberl" pěkný domek měl.
Pak byl "Lehmacher" zvaný "Steininger Kat'"
a dál "Donän", to už potok zůstal vzad.
"Jogä" přidal svému domu poschodí,
byl jak nový, když ho znovu nahodil.
"Kramper" přišel potom, vpředu u cesty,
"Heinrich" pak, domy jak nevěsty.
"Witzany" byl kovář, snad už kvůli topení
hned vedle kovárny si zrobil stavení.
"Janetschko" byl na hospodě zvané U kováře,
kovárna dřív byla tam, to dávno už je v páře.
Pak "Altrichter-Häusl" v louce nad silnicí,
pěšina tam vedla jen na dvě stopy zvíci.
"Polzer" u potoka, chalupa nijak veliká,
měla půvab, co už málem zaniká.
A potom dál loukou když vás cesta povede,
měl dům "Galli" s pěkným rozhledem.
Hasičárna stála od potoka metr,
při ní "Galli-Häusl", v něm tak řečený Jaksch-Peperl.
Vedle dál pak "Luksch" a hnedle pod cestou
hospoda u "Jaksche",
co byl i starostou.
V té hospodě hned k mání bylo i zboží smíšené,
cukr, rýže, ceny nijak zvýšené.
O pár kroků dále, pořád při silnici,
stál kostelík obce, vpředu se zvonicí.
Zvon tu zníval, každý ten hlas čekal,
zrána, k večeru se nesl do daleka.
Pak dál za mostem patřil "Friedl" do obce,
vedle hned byl "Wabro", trochu do kopce.
Lisi a Kathie, ty tak zpívat uměly!
A přece: studem se vždycky přitom zarděly.
Při potoce bydlel "Taumler", toho bylo potřeba,
nešlo přece vždycky jenom o chleba:
měl kostel na starosti a zvonění k tomu,
těch hodin, než jako Němce vyhnali ho z domu.
Dál byl "Danie", jeho dům stranou v lukách stával,
ten klarinet rád pískal, v taktu si podupával.
Vedle žil "Mothias", ten zas v procesích předzpěvoval,
byl malé postavy, tak vpředu šel vždy znova.
Soused byl "Schneider", pak Luksch, Steiningerová Anna,
hned za ní "Lirsch", zas u potoka strana.
Za mostem do kopce, tam míval "Bräuer" dům,
nosil klobouk s kamzičí štětkou na odiv sousedům.
A vedle zas "Baln", ten dobře zedničil,
i svoje syny v práci zacvičil.
Přes cestu měl dům "Polzer", tam bylo osm dětí,
a přece klidno, čisto, jak kdyby svátek světil.
A zase u potoka "Polzer-Häusl" byl
a přímo při silnici se "Simandl" uložil.
Na téhle straně už se obec končila,
za cestou ale do polí mířila.
Tady žil "Jagl-Albert" v domě o samotě,
měl tu svůj svět, sám jako díra v plotě.
Zpátky zas do vsi, první z domků v řadě
byl "Kini-Häusl" s kvítím na zahradě.
Hned za ním "Kini", vzorný hospodář,
novotou září všechno, snad i ta němá tvář.
Dál po cestě, teď do kopce nás vede,
stavení je, kde "Verwolter" žil jeden.
Vedle byl "Koll", toho všichni znali,
byl muzikant i písař obce dbalý.
Kapelu ved': on a jeho tři syni
v ní byli slyšet jasně víc než jiní.
Kousíček cesty, vedle božích muk,
míval dům "Jagl", chlapík jako buk.
Vedle něho bydlíval "Gossenbauer",
pak přišel "Köstner-Hans", a potom "Steckenbauer".
"Reif" říkalo se v domě něco dál,
vedle na návrší "Franz-Köstner" přebýval.
Byl po celé vsi známý vtipálek,
muzikant, na trumpetu hrával při bálech.
Pak přišel "Pfleger", svou Terezou známý,
měla krásné děti dobře vychovány.
Potom byl "Greger", "Wertl" dál po řadě,
vprostředku dům, hned po bok hospodě.
A dále "Domsch", ten postavil dům znovu,
když požár zničil starý včetně krovů.
Po cestě dál, tam, kde se větvila,
zahrádka u pomníčku květy hýřila,
dvě lavičky a kašna u pomníčku padlým,
vzpomínka tichá květům časně zvadlým,
obětem války. Jména rytá do kamene
- a také do srdce, které nezapomene.
Cestička v lukách dál vedla ku hřbitovu:
pokoj všem našim v těch řadách tichých rovů!
Nazpátek do vsi: tam je "Voitl" dále,
měl ženu Rezi o hlavu vyšší málem.
Vedle "Holzhacker" byl ve všem akorát
a přísná manželka šetřila napořád.
Pak byl "Altrichter" další v řadě:
co uměl hostit lidí pohromadě!
Franz uměl zahrát a tak se tancovalo,
jako by kolem starostí snad bylo málo.
Zvlášť mládeže bylo tu vždycky dost
a čtverák leckterý tu řádně povyrost'.
A potom "Fassl", "Binder" - nu a dost.
Tady byl konec vsi. Jen v polích, pro radost
z výhledu na ves stál "Hofbauernhaus" sám,
neměl to daleko ke dvěma samotám.
Patřily ke vsi, tak je připomenem,
"Hans v křoví" a "Rupp" byly jménem.
Na kraji lesa, ba jářku v houští,
ale byli to "hartunkovští".

To vše byl náš domov, jen vzpomínka zbyla,
když místo naší vsi jen spoušť se rozhostila.

Glaube und Heimat, 1991, č. 7, s. 46-47

Veršování o rodné vsi, jehož autorka zemřela 25. dubna 1998 v Kirchzarten u Freiburgu v požehnaném věku 88 let, oživuje před námi ve vzpomínce ves, která měla roku 1930 330 německých obyvatel a ležela nedaleko tehdejšího Německého Benešova, dnes Benešov nad Černou. Je to malba snad naivní, o to však autentičtější. Paní Agnes Gebicke, rozená Hoffelnerová, působila až do své svatby jako vedoucí hospodářského družstva v Kaplici (Kaplitz). Byla široko daleko vyhlášenou kuchařkou a když po válce musela opustit rodný statek v Hartunkově (říkalo se tam u "Galli"), založila v německém Zorge/Hartz tzv. Frühstückpension, kde mohla uplatnit svou dávnou kvalifikaci v nových podmínkách. Později přesídlila do Göttingen, žila i v Oberriedu, poslední léta strávila tu ve Schwarzwaldu v domově důchodců. Kromě památky v okruhu nejbližších zůstala po ní ještě tato báseň.

- - - - -
* Hartunkov / Kaplice / † Kirchzarten (BW)