KLEMENS JOSEF GERL
Sklářská rodina Gerlova
Vlastníci našich četných sklářských hutí, ti "ehr- und kunstreichen Glas- oder Hüttenmeister" (tj. "ctihodní a umní sklářští huťmistři" - pozn. překl.), byli svého času velice uznávanými a většinou i opravdu zámožnými lidmi. Po větší část roku žili světu vzdáleni na svých odlehlých lesních samotách, přicházeli však přece, vyhledáváni začasté svými obchodními přáteli z Pasova, Řezna (v originále "aus Passau, Regensburg" - pozn. překl.) a jiných míst a tyto návštěvy také každoročně opětujíce, k těsnějšímu dotyku se životem, který se daleko venku na Dunaji a v Říši odehrával. To i vrhalo svůj odlesk na jejich domácký a a společenský život. Podobizny takových pánů sklářů (v originále "die Bilder solcher Glasherren" - pozn. překl.), které se tu a tam zachovaly, ukazují nám je s jejich "ehr- und tugendsamen" (tj. "ctihodnými a ctnostnými" - pozn. překl.) domácími paními v měšťanském kroji s alonžovými (tj. pod ramena sahajícími - pozn. překl.) parukami, kordy a zlatými čepci (v originále "Degen und Goldhaube" - pozn. překl.). V povlovném vzestupu se naši sklářští mistři povznesli často vlastními silami z obyčejných foukačů skla či sklářských tovaryšů k nájemcům hutí (v originále "zum 'Hüttenbestädner' /Pächter/ - pozn. překl.) a pak i brzy přímo k jejich majitelům. Jejich potomci tvořili pak po mnohá pokolení rodu mohovité následníky středověkých mistrů svého řemesla. Tam, kde se zdatné osobnosti narodily do doby obchodu příznivé, mohly své podnikání pozvednout a rozšířit natolik mocně, dát svému působení a produkci význam tak velký, že jejich pověst sahala velice daleko a jejich zásluhy o domovský blahobyt, jejich pozemkové a finanční bohatství byly nakonec korunovány až povýšením do šlechtického stavu.
Mezi šumavskými sklářskými rody vynikaly zejména ony usedlé na Královácku (v originále "auf dem 'Künischen' oder 'Königlichen'" - pozn. překl.), tj. na území rychet Hamry, Hojsova Stráž. Zhůří, Svatá Kateřina, Stodůlky, Javorná (Zejvíz), Kochánov a Stachy (v originále "Hammern, Eisenstraß, Haidl, St. Katharina, Stadln, Seewiesen, Kochet und Stachau" - pozn. překl.). Jejich velký lesní majetek naplňoval sám o sobě prvotní a hlavní předpoklad úspěšného sklářského podnikání. Zámožní a světaznalí výrobci skla byly králováckým obcím silnou oporou v jejich stálých konfliktech se sousední šlechtou, která všemožným způsobem usilovala území královského hraničního hvozdu nějak zúžit a poškodit a v souvislosti s tím i zkrátit práva svobodných sedláků. Skláři proto požívali velké vážnosti mezi sobě rovnými a zastávali nezřídka funkci rychtáře či vrchního rychtáře. Toto vlivné postavení mistrů sklářů počíná však bohužel nabývat platnosti až s rozmachem sklářské výroby na královácké půdě, nadešlým teprve nástupem 17. století. Po roce 1600 byli králováčtí svobodní sedláci tvrdě utlačováni svou zástavní vrchností, rodem Kolowratů na Nalžovech (v originále "Familie Kolowrat auf Ellischau" - pozn. překl.). Stížné listy sedláků z oné doby, které se dají nalézt v archivu vídeňské dvorní kanceláře, měl číst spisovatel Maximilian Schmidt (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který by pak snad svůj historicky zcela nepravdivý román "Die künischen Freibauern", v němž - právě v téže době hrozivě odírané - sedláky staví na roveň tehdejší šlechtě, nenapsal či napsal jinak. K prozkoumání trpkých selských žalob byla ustavena zvláštní komise. Mezi "králováckými poddanými" (v originále "unter... künischen Unterthanen" - pozn. překl.), pozvanými k ní v roce 1615 do Prahy, byl také "Gyrzyk Sklenarz", jak to stojí podle tehdejší praxe česky psáno v příslušné listině. Byl to rychtář ze Svaté Kateřiny Georg Gerl (příjmení je zdrobnělinou křestního jména Gerhard či Gerolf /Gero/ - pozn. překl.).
Georg Gerl si vyvolil za svou ženu jednu z dcer proslulé rodiny Preißlerovy. Milovaná choť Dorothea mu porodila deset dětí, pět synů a pět dcer. Tak "Preißlerin", jak je psána, založila se svým mužem dnes široce rozvětvenou rodinu Gerlovu, o jejíchž osudech tu má být sděleno několik faktů.
Podle dat archivu v bavorském Ambergu provozovala rodina Gerlova sklářskou živnost roku 1643 už v páté generaci. Odkud Gerlovi na Šumavu přišli a ve kterém století se tu usídlili, nejsou zatím k dispozici nijaká data.
Georg Gerl, syn Niklase Gerla, sklářský mistr ve Svaté Kateřině, je zmiňován poprvé v roce 1615. Byl zetěm Andreho Preißlera ze Zejvízu (dnes Javorná - pozn. překl.). Andre či též Andreas Preißler byl tehdy největším kavalírem na celém Královácku (v originále "war damals der vornehmste Mann in der ganzen Landschaft der königlichen Freibauern" - pozn. překl.) a v muži své dcery (v originále "in seinem Tochtermann" - pozn. překl.) mělsilnou oporu ve svém boji o práva sedláků v Královském hvozdu (v originále "im Waldhwozd" - pozn. překl.), zatímco manžel jedné z ostatních jeho dcer, vysoce nadaný Heinrich Heinz se stal zrádcem selské věci. Georg Gerl je zmiňován ještě v urbáři z roku 1617 jako majitel dvou usedlostí ve Svaté Kateřině a jednoho dvorce v hamerské rychtě, kde také platil činži z tak řečeného Popelného lesa (v originále "von einem Aschenwald", jde o les /na starých mapách psán i "Ascherwald" či "Ascher Wald"/ mezi Horskou Kvildou /Innergefild/ a Zhůřím /Haidl/ nad lokalitou Výhledy /Schrollenhaid/, pod vrchy Lišák /Ober Windischberg 1113 m/, Jelení kaliště /Hirschlacken 1126 m/ a Břemeno /Saumerstein 1156 m/ - pozn. překl.).
V roce 1716 ležela paní Dorothea opět v šestinedělí (v originále "im Wochenbett" - pozn. překl.). Tu se vydal sklářský mistr k pivovaru v Dešenicích (Deschenitz), patřícímu jeho vrchnosti, aby mu tam naložili "ein Vaß ald Bier" (tj. "sud altbieru" - "Altbier" je označením svrchně kvašeného piva německého typu, které musí 3-8 týdnů "dojít" studeným zráním, viz blíže Wikipedia - pozn. překl.). Na cestě domů musel jet přes Nýrsko (v originále "über Neuern" - pozn. překl.), které náleželo k panství Bystřice nad Úhlavou (v originále "Herrschaft Bistritz" - pozn. překl.). Tady mu pan Dionys Kotz, který nedovoloval vozit rajonem svého bystřického pivovaru nijaké pivo cizí výroby, dal sud zabavit. Dobrotivá paní domu se na "truňk" pro šestinedělku (v originále "auf den Wochentrunk" - pozn. překl.) těšila marně. Než žaloba králováckého hejtmana, ctihodného Hanse Kroppa, dorazila ke dvorské komoře do Prahy, Kotzovi lidé "cizí" pivo přirozeně dávno vypili. V prvních letech třicetileté války (1618-1648), kdy se na česko-bavorském pomezí potloukalo množství pochybných existencí (v originále "viel Gesindel" - pozn. překl.) a činilo zdejším sedlákům život těžkým a nejistým, aniž by jim byla poskytnuta jakákoli pomoc. Všechno volalo po silné ruce, která by se tu postarala o pořádek a bezpečí. Tu vynikl poblíž Rittsteigu (dnes jen místní část městyse Neukirchen beim Heiligen Blut - pozn. překl.) majitel sklářské huti, který požíval důvěry celého okolí. Byl to mladý huťmistr Georg Gerl. Byl tehdy mezi sedláky vůdčí osobou. Vybíral clo na hojně frekventované cestě do Bavor, při níž jeho sklářská huť ležela. Jeho lidé v těch zlých časech, za nichž všechno řemeslo usnulo, museli dát pecím vyhasnout a měli z donucení dlouhou chvíli. Huťmistr Gerl vzal do rukou zbraň a vydal se s nimi na lov lesních delikventů. V neklidné válečné době s nimi jako ostattní rychtáři v Královském hvozdu nedělal nijaké okolky a trestal jejich zločiny, ať už šlo o vraždy či loupeže rovnou oprátkou, a to na některé z četných šibenic, vztyčených při cestách, ačkoli na urovnávání poměrů měla ovšem přednostní právo královská moc. Gerl byl ve spojení se svým tchánem Preißlerem, který byl tehdy vlastním předákem svépomocné zbrojní ochrany. Les byl hluboký a nemluvný, tuláků bylo jak naseto a Praha byla daleko. Šibeniční vrch na prastaré solní cestě z Nýrska do Neukirchen beim Heiligen Blut viděl mnohý přísný výkon ortelu. Gerlovo rozhodné jednání nenacházelo u pražských úřadů nijaké sympatie a byla mu udělena důtka. Ta se týkala i osad v hraničním lese, které byly rovněž přísně pokárány za jeho "atentáty" na královské výsady. Nic moc si z toho nedělali. Hlavní bylo, že pomohl jejich vzestupu. Do roku 1644 uváděl Georg Gerl na své pečeti skleněný kalich se šesti hvězdami kolem a nad tím litery G.G. Od roku 1644 užíval pak erb, který mu byl propůjčen (viz webové stránky Familie Gerl - pozn. překl.) a podepisoval se Georg Gerl, Landsaß von Obergrafenried (osada Grafenried, dnes zcela zaniklá Lučina, ležela tehdy na bavorském území a teprve interní rodinnou manipulací se stala součástí Čech - pozn. překl.).
Hoam!, 2000, č. 9, s. 26-28
P.S. Text je doprovozen poznámkou, že jde o výtah z článku, jehož autorem je Josef Blau (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) a který vyšel v roce 1927 v časopise Deutsche Heimat - Plan (č. 10 3. ročníku).
Klemens Josef Gerl se narodil dne 21. června roku 1928 v Hartmanicích. Sčítání lidu (Census 1921) dává na vědomí, že ve městě žila jen jedna jediná rodina Gerlova, tj. Jan (Johann) Gerl (*17. srpna 1863 ve Vídni) se svou ženou Marií (*7. dubna 1871 v Hartmanicích) a jejich dvě dcery Anna (*1903) a Pauline (*1907). Johann Gerl byl svého času (kolem roku 1930) i hartmanickým starostou. V roce 1935 byl pak podle zprávy listu Westböhmische Tageszeitung (Pilsner Tagblatt) ze 7. listopadu toho roku zvolen pokladníkem zdejší pobočky sdružení Bund der Deutschen holič Klemens Gerl, nejspíš otec "našeho" Klemense Josefa. Klemens Josef Gerl i po odsunu působil nezištně po dlouhá léta pro své rodné město a své krajany jako "Heimatkreisbetreuer", tj. pověřenec sdružení Heimatkreis Bergreichenstein und Seewiesen (jde o funkci čestnou). Už od roku 1956 byl členem ve Spolkové republice Německo dva roky předtím obnoveného sdružení (to původní vzniklo v Českých Budějovicích v roce 1884) Deutscher Böhmerwaldbund (DBB), Heimatgruppe Landshut jako jeho pokladník a zapisovatel. Zemřel 13. února 2019 téměř jednadevadesátiletý v osadě Mirskofen, jež byla do roku 1971 samostatnou obcí a dnes je toliko části bavorského městyse Essenbach. Tam je na místním hřbitově uložena i urna s jeho popelem. Teď se mi vybavuje to jméno lesa nad šumavskými Výhledy, kde jsme s mou ženou rok co rok usedali do trávy s očima upřenýma na Roklan. Na mapách je psáno Popelný les a je o něm zmínka i v předchozí Gerlově textové ukázce. Ta tráva do zlata spálená sluncem nás jistě přežije.
- - - - -
* Hartmanice / † † † Mirskofen (BY)
