ANTON GEYER
Hostinec zvaný "Matschi-Wirtshaus" ve Ktiši
"Matschi-Wirtshaus" byl snad nejznámějším ze čtyř hostinců někdejší farní vsi Ktiš (Tisch), a sice hlavně proto, že jako jediný z nich se mohl vykázat velkým tanečním sálem. Před velkým požárem obce v roce 1912 sestával hostinec ze dvou samostatných domů, jejichž přední fasády spojovala brána do dvora. Dole byly hostinské místnosti, nahoře se bydlelo. Po zmíněném požáru bylo celé stavení přebudováno a nad vjezdem do dvora byl právě zřízen onen prostorný taneční sál. Pod tanečním sálem měl svou garáž omnibusový dopravce Wenzel Mikesch. Zadní část domu obývala pak rodina Eduarda a Franzisky Jandových. Tehdejším vlastním domácím pánem byl ovšem rolník, hostinský a také starosta obce Franz Jakesch (1889-1968). Díky této své veřejné funkci je často zachycen na snímcích z místních odvodů (v originále "auf 'Assentierungsfotos' /Musterungfotos/ - pozn. překl.). Je se svou ženou Mathilde, roz. Rosenauerovou (1895-1981), pochován v bádensko-württemberském okresním městě (tomu okresu se také říká "Hohenlohekreis" - pozn. překl.) Künzelsau. Narodila se jim dcera Maria (1921-2007), syn Franz (1928-2004), další dcera Mathilde, provd. Schmidtová (1930-2005) a konečně pak Johann, ročník 1933, poslední náš dlouholetý domovský důvěrník a spoluvydavatel naší (rozuměj německé - pozn. překl.) ktišské kroniky. Jemu máme být my, někdejší obyvatelé farnosti Ktiš, opravdu zač vděčni, zejména třeba vzpomenout početných rodáckých setkání ve Württembersku a později i ve Ktiši, jakož i obnovy našeho domovského kostela.
Taneční sál u "Matschiů" byl místem setkání místního mladého i staršího pokolení. Na divadelní scéně byla uváděna ochotnická představení a mí rodiče (po chalupě "Pernekerovi" - pozn. překl.) mnohokrát vyprávěli, že tu před válkou vyhrávala společně k tanci jedna česká a jedna německá kapela. Ke stavení patřící hospodářství mělo rozlohu 12 hektarů půdy.
Vedle čtyř krav a jalovic se ročně vykrmovali i dva volové a prodávali pak na trhu v Netolicích (Netolitz). K zemědělské práci byla najata jedna děvečka. Pivo se vozilo z knížecího schwarzenberského pivovaru v Českém Krumlově (v originále "aus Krummau" - pozn. překl.). V letech 1942-1943 byl Franz Jakesch starší ktišským starostou. Musel ovšem na tuto svou
funkci posléze rezignovat, poněvadž nebyl ve straně (rozuměj v NSDAP - pozn. překl.). Zvláště tvrdý osud postihl ovšem rodinu Jakeschovu 14. ledna roku 1946. Toho data vstoupil český komisař s několika četníky do "Matschiových" hostince a prohledali pak důkladně celou budovu. Nalezená hotovost a spořitelní knížky byly zabaveny. Následujícího dne měly být
odeslány všechny hudební nástroje z depozitáře ktišské dechovky na obci, Poněvadž však syn Franz poslal jen instrumenty staré a poškozené, hrozilo mu zatčení, kterému se dokázal vyhnout jen nočním útěkem do bavorské příhraniční obce Haidmühle. 18. ledna přijelo pro Jakeschovy české nákladní auto a četnický doprovod jim sdělil, že budou odvezeni do
vnitrozemí a smějí si na cestu vzít jen to nejnezbytnější. Když si Franz Jakesch chtěl k zavazadlu vzít s sebou obraz Krista na hoře Olivetské, vytrhl mu jej četník z rukou a odhodil na zem. Jakesch vyprostil obraz z rozbitého rámu a řekl Čechovi rozhodně: "Ohne den Heiland gehen wir nicht fort (tj. "Bez Spasitele nikam nejdeme!" - pozn. překl.)!" Obraz je opravdu provázel. Při odjezdu se sešlo mnoho obyvatel vsi a sledovali celou akci se slzami v očích. Cesta nákladním autem vedla za zimního chladu přes Český Krumlov do vsi Milíkovice (v originále "Milicowic" - pozn. překl.) směrem na České Budějovice. Tam měla být rodina ubytována v jednom sklepě na řepu. Český řidič to ale nedopustil se slovy: "Vím, odkud pocházejí a tady je já nevyložím." Nato se ujal rodiny jiný místní sedlák a přenechal jim místnost k bydlení. V následující době museli všichni členové Jakeschovy rodiny provádět těžké drenážní práce. Matka se vydala několikrát do Krumlova, aby žádala o možnost vycestování, poněvadž měla strach, že se na celý případ zapomene a budou muset zůstat u českého sedláka na otrockou práci. Teprve 28. srpna 1946 je sedlák přepravil s koňským povozem do sběrného tábora v Krumlově a po osmi dnech mířili už v dobytčích vagonech přes Furth im Wald do Bádenska-Württemberska, kde 21. září 1946 dorazili posléze spolu s jinými vyhnanci z domova do Künzelsau. Tam se museli všichni došlí postavit do řady a sedláci si mezi nimi
vyhledávali čeleď. Později přesídlila rodina Jakeschova na Schloss Stetten (v Bádensku-Württembersku je zámků toho jména pět! viz webovou adresu Wikipedia - pozn. překl.) a v roce 1954 se mohli v Künzelsau nastěhovat do vlastního domku.
Na konci války a po příjezdu Američanů byl "Matschi-Wirtshaus", resp. jeho taneční sál místem hromadného pobytu uprchlíků z východních území. Moje rodina (rozuměj Geyerovy - pozn. překl.) bydlila tehdy v Perneckerově stavení ve Ktiši. Poněvadž to bylo bydlení prostorné a dobře vybavené, umístili tam Američané své velení (v originále "Befehlsstelle" - pozn.
překl.) a my museli pryč. Nezbývalo nic jiného, než vzít rovněž zavděk tanečním sálem Jakeschova hostince. Když se o naší nouzi dověděl tehdejší farář Johann Weiß, umožnil nám získat jednu malou místnost u sebe na faře. Tak jsme byli tenkrát vyhnáni hned dvakrát: nejprve Američany a pak Čechy. Dnes je ta místnost na někdejší ktišské faře kuchyní Diecézního centra života mládeže sv. Floriána (viz www stránky Diecézní centrum života mládeže sv. Floriána Ktiš - pozn. překl.).
Když jsem v roce 1985 poprvé znovu přijel do Ktiše, byla v budově někdejšího Jakeschova hostince dosud provozovna českého "pohostinství". Čas zanechal však na stavení hluboké stopy a před několika lety byl hostinec úplně uzavřen. Poté, co se ve Ktiši začínají některé domy přece jen postupně opravovat, dostal i "Matschi-Wirtshaus" novou střechu a naděje na jeho další existenci se zdá být oprávněnou.
Hoam!, 2011, č. 4, s. 8-10
Krajanské časopisy umožnily vzájemnou komunikaci
Více než 65 let teď uplynulo od našeho vyhnání z domova a vyplatí se krátké ohlédnutí na čas brzy "nato". Když v roce 1946 vlakové transporty přivezly více než 650 000 vyhnanců do tranzitního tábora ve Furth im Wald a ti byli lidmi z okupačních mocností rozdělováni do tří západních zón (americké, britské a francouzské), doufaly mnohé z obětí v brzký návrat domů, poněvadž si nikdo trvalé vylidnění Sudet nedokázal představit. I já byl tehdy sedmiletý se svou rodinou mezi příchozími poté, co jsme předtím byli internováni od 13. do 27. dubna v českokrumlovském lágru. Nejprve přišla naše rodina do Hesenska.
V následující době, kdy vyhnanci dorazili na místa jim určená a nalezli první přístřeší většinou v provizorních barácích, panoval zpočátku ostych vybalovat vůbec bedny z transportů, poněvadž se přece myslelo na možný návrat. Prvé měsíce uplynuly ve starostech o válečné zajatce a v tolika zklamaných nadějích z bezúspěšných pátrání po nezvěstných u Červeného kříže. Mnoho vyhnaných krajanů nalezla práci a nuznou stravu v zemědělství a až do měnové reformy dne 20. června roku 1948 šlo o pouhé přežití. - V roce 1949 převzali na sebe bývalí šumavští duchovní správci úkol, svést navzájem rozeseté krajany alespoň poštovním stykem (rozuměj nejprve publikací adres - pozn. překl.). Za tím účelem byl obnoven časopis "Glaube und Heimat", který byl už předtím (rozuměj mezi válkami - pozn. překl.) orgánem německých věřících českobudějovické diecéze. Přibyl pak ještě zpravodaj sdružení Deutscher Böhmerwaldbund (zpočátku šlo o sdružení Verein der heimattreuen Böhmerwäldler, DBB začal znovu existovat až od roku 1954 - pozn. překl.) pod názvem "Hoam!" (v červnu 1948 začal Emil Müller vydávat i "Böhmerwäldler Heimatbrief" - pozn. překl.). Jiný komunikační prostředek než krajanská setkání a tyto časopisy neexistoval. Hlavně starší je pilně četli a diskutovali nad nimi. Všechna periodika nabízela rodinné zprávy, informační služby a otiskovala dlouho i pátrací oznámení.
Už jako dítě a také později jsem rád poslouchal a sám čítal sdělení našeho někdejšího faráře Johanna Weiße, až do našeho vysídlení duchovního správce velké farní obce Ktiš a později vedoucího "Díla biskupa Neumanna" (v originále "Leiter des 'Bischof-Neumann-Werkes'" - pozn. překl.) v Königstein im Taunus. Účelem jeho textů bylo krajany navzájem spojovat. Tak třeba v jednom únorovém čísle z roku 1951 referoval farář Weiß o celkem třiceti novinkách z někdejší ktišské farnosti, ať už šlo o uzavření manželství, o nemoci, o přijetí do práce či o případ úmrtí. Jedna z tragických zpráv zněla (v originále ovšem německy - pozn. překl.) následovně:
"Dne 2. září došlo k výbuchu trhaviny se smrtelnými následky v bavorské osadě Ganacker vzápětí poté, co čtyři děti zapálily ohníček na zdejším brambořišti. Zůstává nevyjasněno, zda děti výbušninu do ohně hodily či zda byla zaryta v zemi na místě nehody už předtím. Dvěma z dětí byl i osmiletý Franz a čtyřletý Josef Feurer z Třebovic (Siebitz), farnost Ktiš.".
V mém pozdějším bydlišti, jímž se stal Viechtach v Bavorském lese, žila i učitelka Henriette Mareschová (1924-2005), rodem z Prášil (Stubenbach). Byla s domovem velice citově spjata a já se s ní často o Šumavě bavíval. Po otevření hranic v roce 1989, když do našich končin přicházelo mnoho Čechů na práci, pomáhala mi při mé policejní práci častokrát jako tlumočnice, poněvadž mluvila opravdu dobře česky.
Na jeden pozoruhodný případ z mého působení jako úředníka policie ve Viechtachu mám dosud smutnou vzpomínku: mohlo to být někdy počátkem osmdesátých let minulého století, když mě povolali k jedné těžké dopravní nehodě. V blízkosti osady Kalteck, na hranici se zemským okresem Deggendorf, se na příkré lesní cestě převrátil traktor Unimog a pohřbil pod sebou svého řidiče. Každá pomoc tu už byla marná. Poté, co byli o neštěstí uvědoměni příslušníci rodiny, přišel na místo nehody otec usmrceného a představil se jako Franz Mraz. To jméno se mi zdálo hned nějak známé. Zeptal jsem se, zda jde o téhož Franze Mraze, který píše do krajanského časopisu jako zpravodaj za obec Horní Stropnice (Strobnitz). Když přisvědčil, zpozoroval jsem, že se po počátečním šoku přece jen trochu sebral. Když bylo místo nehody vyklizeno, poprosil mne, zda bych se s ním nepomodlil Otčenáš za jeho právě zemřelého syna. Později mi řekl, jak mu tenkrát pomohlo v návalu bolesti a zoufalství, že měl ve své blízkosti osobu z někdejšího domova.
Podobné události spojené se vztahem k domovu budou asi v budoucnu něčím stále vzácnějším. Přesto se mi zdá vhodné uchovat je ve vlídné vzpomínce.
Hoam!, 2011, č. 10, s.5-6
O kapličce při zaniklé osadě Graben u rovněž zaniklého Ondřejova a také o orkánu Kyrill
Snímek tak řečené Herrnhauser Kapelle mi poslala paní Maria Hilsenbecková, roz. Spitzenbergerová, dříve bydlištěm v Graben (dnes zcela zaniklé Strouhy na svahu hory Chlum /1191 m/- pozn. překl.) u Ondřejova (německy Andreasberg, dnes rovněž zcela zaniklý - pozn. překl.), nyní žijící v Adelmannsfelden (asi 15 km na jihozápad od Aalenu ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko, zemský okres Ostalb - pozn. překl.). Píše v připojeném dopise:
"Kaple byla zbudována Jakobem a Marií Weißovými z Graben čp. 13. S její stavbou bylo započato v roce 1930 a 10. května 1931 došlo pak i k jejímu vysvěcení panem farářem Johannem Weißem "ke cti Panny Marie Ustavičné pomoci (v originále "Zu Ehren Maria vion der immerwährenden Hilfe" - pozn. překl.)".
Pan farář Weiß (zastoupený i samostatně na stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.) se narodil 13. prosince roku 1894 v Lomku (dnes zcela zaniklá osada, v originále německy Haidl, farnost Vitěšovice - pozn.). Jeho primice se uskutečnila dne 9. června 1918 ve Vitěšovicích (Kriebaum). Vůbec první farností, kde sloužil, byl od 1. srpna 1918 Ondřejov, vikariát Horní Planá (Oberplan). Od 1. března 1920 až do 30. dubna roku 1935 působil pak jako kaplan ve Ktiši. I v době vysvěcení "Herrnhauser Kapelle" jím byl. "Catalogus" českobudějovické diecéze, uvádějící všechny farnosti a osady k nim příslušející, řadí Graben k farnosti Ondřejov. Týž "Catalogus" ovšem zmiňuje osadu i pod farností Ktiš. Zřejmě si farář Weiß přál vysvětit kapli zejména ve vzpomínce na svá prvá kaplanská léta v Ondřejově. Kaple nejspíš zašla v letech komunismu pro svou polohu v nitru dodnes existujícího vojenského výcvikového prostoru (VVP Boletice byl ovšem zřízen už v květnu roku 1947, 1950 pak následně teprve na základě zákona č. 169/1949 Sb. tzv. Vojenský újezd Boletice, trvající až dodnes v hranicích vytyčených zákonem č. 222/1999 Sb. o zajišťování obrany České republiky - pozn. překl.).
P. Johann Weiß byl posledním německým farářem ve Ktiši před naším vyhnáním z domova, včetně svého kaplanského působení až do 26. října 1946, tedy více než čtvrt století. V roce 1935 byl ktišský farní kostel za jeho vedení naposledy renovován. Bylo známo, že při vyučování náboženství na školách ve Ktiši, Březovíku (Oxbrunn), Smědči (Groß-Zmietsch), Miletínkách (Paulus) a Jaroníně (Jaronin) postupoval s přísností (v originále "ein strenges Regiment führte" - pozn. překl.), které se při počtu více nežli dva a půl tisíce zdejších duší nelze podivovat. Poté, co v říjnu 1946 zhaslo věčné světlo v jeho milovaném kostele ve Ktiši (v originále "das Ewige Licht in der Tischner Kirche gelöscht hatte" - pozn. překl.), následovalo i jeho vyhnání z domova do obce Oppelsbohm (od roku 1972 součást obce Berglen - pozn. překl.), okres Waiblingen (ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko - pozn. překl.). Od roku 1952 až do svého odchodu na penzi v roce 1978 byl P. Weiß farářem v bádensko-württemberské obci Eggenrot (ta je od sedmdesátých let součástí obce Schrezheim, která je zase přičleněna k městu Ellwangen - pozn. překl.), kde 5. ledna 1980 i zemřel. Obzvláštní zásluhy si farář Weiß získal o kněžský dorost, neboť byl v Německu po léta pověřen vedením Díla biskupa Neumanna (v originále "Bischof-Neumann-Werk" - pozn. překl.). Pro nás, někdejší obyvatele a potomky někdejších obyvatel ktišské farnosti sepsal po vyhnání z domova podrobnou zprávu o jeho průběhu, která ve všech jednotlivostech věrně zrcadlí situaci let 1945-1946. Tato zpráva je historickým dokumentem vysoké faktografické hodnoty.
V sobotu dne 24. října roku 2009 mne pozval český historický spolek Bartoloměj (viz www stránky spolku Bartoloměj ze Ktiše, kde se k srpnovému datu z téhož roku píše, že Anton Geyer přivezl 750,- EUR na rekonstrukci náhrobků na místním hřbitově - pozn. překl.) do Ktiše k besedě. Při té příležitosti jsem zjistil, že boží muka "Langa-Marter" při cestě do Ktišky (Lichteneck) jsou velice pěkně obnovena (zmíněné stránky spolku Bartoloměj "pro zachování historie a tradic" se rovněž v srpnu 2009 zabývají opravou "kaple na Ktišce", kterážto následná akce je tu i fotograficky zdokumentována - pozn. překl.). Spolek si dal značnou práci i s úpravou okolí těchto značně dotud zarostlých božích muk. Při procházce Ktiší nešlo pominout vzhled farního kostela. Na jeho střeše natropil v předloňském roce orkán Kyrill (postihl území České republiky v noci z 18. na 19. ledna roku 2007 - pozn. překl.) velké škody. Na krytině kostelní lodi chybí několik tašek a vlhkost už pronikla ke krovu. Napsal jsem o této skutečnosti dopis českobudějovickému biskupství s prosbou, aby došlo k nápravě ještě pře příchodem zimy. Kopii dopisu jsem adresoval faráři Rendlovi (Karel Rendl, ročník narození 1956 - pozn. překl.), Zda bude mít můj podnět nějaký výsledek, nedokážu zatím povědět (střecha byla opravena - pozn. překl.). Na závěr besedy jsme se ještě setkali s panem Dr. Ludwigem Hansenem a panem Georgem Rosenthalerem, kteří přijeli z Dolního Rakouska. Oba pocházejí ze stavení "u Deutschů" (v originále "Deutsch'n-Haus" - pozn. překl.) ve Ktiši a projevovali velký zájem o věc. V ktišské kronice je o nich psáno na straně 115. Jejich předkem byl Josef Hundsnurscher (starý Deutsch), jeho první žena Josefa, roz. Amortová, a druhá Eva, roz. Neubauerová. Jsou nejspíš různými příbuzenskými vazbami spjati s jinými nositeli příjmení Hundsnurscher ze Ktiše a okolí. Jako tlumočnice nám prokázala jako vždycky velkou pomoc Marcela Fiedlerová, jejíž babička pochází rovněž z jedné rodiny Hundsnurscherových.
Glaube und Heimat, 2009, č. 12, s. 68-69
Anton Geyer ("po chalupě" Perneker) se narodil ve Ktiši dne 10. prosince roku 1939. Válka už byla v běhu a netrvalo dlouho, kdy musel ani ne sedmiletý opustit domov. Dnes žije v bavorském Viechtachu a zastává roli zpravodaje rodácké rubriky někdejších Ktišských v krajanském měsíčníku Glaube und Heimat. Právě při čtení těch stránek pochopíte pevné tkanivo vztahů, vížících člověka k rodné zemi a k dědictví předků. Nijaký orkán je neodnese.
- - - - -
* Ktiš / Strouhy
