KONRAD GINTNER
Z úvodu pamětní knihy obce Rychnov nad Malší
Městys Rychnov nad Malší (Reichenau an der Maltsch) leží 8 kilometrů na jih od Kaplice na pravém břehu řeky Malše (v originále "am rechten Maltschufer" - pozn. překl.), v kotlině na západ od vrchu Geisberg (692 m, česká podoba "Kozí vrch" se na mapě neobjevuje - pozn. překl.). Necelé 3 kilometry jižně odtud leží i k městysi Rychnov nad Malší náležející poutní místo Svatý Kámen (Maria Schnee). Rychnov nad Malší má v současnosti (1924) 682 obyvatel ve 108 domech. Z těchto obyvatel je 631 Němců a 51 Čechů. Obyvatelstvo se hlásí k římskokatolické církvi. Živobytí si zdejší dobývají téměř bez výjimky z výnosu polního hospodářství. Žito, oves, brambory, zelí, řepa, len a mák jsou jeho hlavními produkty. Okurky a kukuřice se také pěstují, ale ve zcela mizivém množství, poněvadž se jejich produkce pro nepatrný výtěžek nevyplácí. Z řemeslníků jsou tu usedlí 2 zámečníci, 1 kovář a podkovář, 2 pekaři, 1 bednář, 1 kolář, 1 sklenář, 1 sedlář, 1 pernikář, 3 řezníci, 2 mlynáři, 6 krejčích, 2 ševci, 1 výrobce cementového zboží a 4 obchodníci. Ještě před světovou válkou (rozuměj tou první - pozn. překl.) tu mělo pernikářské řemeslo jistý význam už pro blízkost zmíněného poutního místa Svatý Kámen). V dřívějších dobách se dá hovořit i o rozkvětu řemesla hrnčířského, jak o tom svědčí cechovní řád z roku 1673. Obecní silnice vede do Dolního Dvořiště (Unterhaid) a od Štědrkova (v originále "Czerekau", osada dnes zaniklá - pozn. překl.) odbočuje k hlavní silnici (v originále "Heerstraße", tj. "vojenská" silnice, tj. "silná cesta" - pozn. překl.) z Budějovic (Budweis) do Lince (Linz), dříve zvané "císařskou" (v originále "Kaiserstraße" - pozn. překl.), na druhou stranu pak z Rychnova do Malont (Meinetschlag) a také přes Svatý Kámen do Tiché (Oppolz). Kostel, který pochází ze 14. století, škola, o jejímž založení bude referováno (rozuměj v této kronice - pozn. překl.) později, jakož radnice jsou vedle fary zdejšími veřejnými budovami. Nejstarší budovou se zdá být městský mlýn (dnes ovšem zcela zaniklý - pozn. překl.). Ten byl kdysi zbožím pánů z Harrachu a později Hřebenářů a Guolfingerů (v originále "von Rschebenarsch und Gollfinger" - pozn. překl.). Mlýn má základní kameny z let 1011, 1433 a 1655. Před asi 400 lety náležel Rychnov jako komorní statek (v originále "als Cameraladministrationsgut", tj. majetkem přímo podléhajícím administrativě panovníkově - pozn. překl.) ženskému klášteru klarisek v Krumlově (v originále "Frauenkloster Sct. Klara in Krummau" - pozn. překl.). Prosebný dopis abatyše Bohunky ze Šternberka (v originále "Bohunka von Sternberg" - pozn. překl.) dosáhl povýšení Rychnova na Městys s následujícími svobodami: právo pořádání týdenních trhů o každém pondělí v roce, výročních trhů v neděli po Božím Těle a na svátek sv. Ondřeje (v originále "am Andreastage", tj. v den zasvěcený svatému patronu zdejšího kostela - pozn. překl.). Abatyše osvobodila obyvatele od odúmrti, což znamená, že potomci zemřelého mohli volně nakládat s po něm pozůstalým majetkem. Roku 1614 potvrdil tyto svobody císař Matyáš a po něm 1794 císař František. Dne 5. února 1792 byl klášter klarisek v Krumlově zrušen a patronát nad farou (rozuměj rychnovskou - pozn. překl.) připadl královské komoře. Městys má ve znaku sosnu (strom zelené koruny a hnědého kmene na modrém štítu - pozn. překl.) s růží a hvězdou při kmeni (za kmenem vyhlíží půle zlaté osmicípé hvězdy /vidíme z ní půli horního a půli dolního cípu a tři boční cípy/ a půle červené růže se zlatým středem - pozn. překl.) a ježkem při kořeni (kořen i ježek jsou hnědé barvy - pozn. překl.).
Pamětní kniha Rychnov nad Malší, SOkA Český Krumlov (SOA v Třeboni - digitální archív)
Když nahlédneme do německé vlastivědy okresu Kaplice (její sestavovatel Johann Märten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) z roku 1894, najdeme tam učitelem Franzem Pawlikem podepsaný o Rychnovu nad Malší téměř týž text (včetně letopočtů na základních kamenech zaniklého zdejšího mlýna, navíc je tu ještě zmínka o "píchání borek", tj. selské těžbě rašeliny a také dlouhá věta o tom, že v době povýšení na městys bylo místo pravděpodobně "slawisch", poněvadž dvě listiny v archivu a mnoho protokolů, pocházejících z té doby, jsou psány česky - Rychnov byl ostatně německy i za starého mocnářství nazýván "Böhmisch Reichenau", tedy Český Rychnov), jakým v roce 1923 uvedl pamětní knihu městyse Konrad Gintner, ustanovený tu ředitelem školy před deseti lety, tj. v roce 1913, rok předtím, než vypukla osudná světová válka. Skutečnost, že vynechal zmíněnou větu z Märtenovy vlastivědy o české minulosti Rychnova (jakkoli byla opravdu jen vsunuta mezi dvě věty, týkající se rychnovských "svobod"), bylo jistým druhem protestu proti novému československému státu. Ten přitom právě vyžadoval i od jazykově německých obcí vedení kronik v německé řeči. Zachován tak zůstal nedocenitelný materiál, svědčící přes mnohdy strojenou loajalitu o mnoha osobních i kolektivních hnutích mysli. Konrad Gintner se narodil 20. listopadu roku 1871 v Horním Dvořišti jako mladší syn tamního učitele Franze Gintnera (i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže), jehož otec a Konradův děd byl ještě českobudějovickým ševcem. Konrad studoval na učitelských ústavech v Českých Budějovicích a pak v rakouském Linci, kde maturoval v roce 1890. Učil v rodném Horním Dvořišti a 5. května roku 1898 se v Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg) oženil s Anastasií Buchhöckerovou, dcerou tamního učitele Ignaze Buchhöckera a jeho ženy Marie, roz. Bielové, rovněž z Rožmberka nad Vltavou. V letech 1899-1904 se jim v Horním Dvořišti narodily čtyři děti, nejprve dcera Margarethe, pak synové Willibald a Arthur (i ten je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) a nakonec dcera Maria, která ovšem měsíc po svém narození v roce 1904 zemřela. Synové pomáhali otci s výzdobou rychnovské kroniky, než se sami vydali do světa (Willibald měl v roce 1927 svatbu s Helenou Mayovou ve Střekově (Schreckenstein) a Arthur roku 1931 v nedaleké Omlenici s Agnes Freibüchlerovou) a otec s koncem školního roku 1927/1928 se s Rychnovem nad Malší rozloučil a odešel do důchodu. V listopadu roku 1931 převzal Gintner jako penzionovaný učitel vedení kroniky rodné obce Horní Dvořiště. Už v březnu roku předchozího dal podnět ke zbudování místního památníku padlým v prvé světové válce, který byl už v červnu 1931 vysvěcen poslancem a knězem Mons.Dr. Karlem Petersilkou (má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení). Kroniku psal podle jejího úplného knižního vydání v roce 1999 (na webových stránkách Kohoutího kříže lze najít barevnou obálku té knihy v příloze textové ukázky Felixe Denkmayra) až do roku 1944 a jakoby symbolicky je poslední zápis věnován atentátu na Hitlera dne 20. července onoho léta. Co bylo dál s Konradem Gintnerem, jsem dlouho nevěděl - kromě přání k jeho osmdesátinám v roce 1951 na stránkách prosincového čísla krajanského měsíčníku "Hoam!", které měl oslavit na hradě Willibaldsburg v hornobavorském Eichstättu. Místní kroniky mají, jak víme, ještě mnohé proluky. Až počátkem toku 2016 jsem při probírce starých ročníků měsíčníku "Hoam!" za zcela jiným cílem objevil v rubrice s romantickým titulem "In der Fremde sind gestorben" (tj. "V cizině zemřeli") záznam o úmrtí pana řídícího učitele z Horního Dvořiště, psaného tu jménem "Konrad Güntner", v hesenském Probbachu (od roku 1970 je ta ves místní částí obce Mengerskirchen) dne 8. října roku 1962 v (nedožitých) 91 letech věku. Tomu říkám kronikářova uzavírka.
- - - - -
* Horní Dvořiště / České Budějovice / Rožmberk nad Vltavou / Rychnov nad Malší / † † † Probbach, Mengerskirchen (HE)
