ANTON IGNAZ GOSKHO VON SACHSENTHAL
Ve svátek Nejsvětějšího Jména Ježíš
Když uplynulo osm dní a nastal čas k jeho obřízce, dali mu jméno Ježíš. L 2, 21
Slavíme dnes, milí farníci (v originále "liebe Kirchkinder" - pozn. překl.), jeden z nejvýznamnějších svátků katolické církve, totiž slavnost Nejsvětějšího Jména Ježíš. Svátek onoho jména, jímž můžeme být podle knížete apoštolů (rozuměj apoštola Petra - pozn. překl.) a) jedině spaseni (Sk 4, 12): V nikom jiném, jsou jeho slova, není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. S jakým apoštolským duchem horlí učitel národů Pavel, aby přiměl své křesťanské věřící ke zbožnému uctívání tohoto Nejsvětějšího Jména! Před jménem Ježíšovým, píše Filipským b) (F/p/ 2, 10) má se sklonit každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí -
Ještě ležela křesťanská církev v kolébce jako novorozené dítě; sotva počínali apoštolové, posíleni Duchem Svatým, zvěstovávat všem a šířit všude spasitelné náboženství Kristovo, když Petr a Jan šli do chrámu, aby tam slavili svatodušní svátky (v originále "um das Pfingstfest zu heiligen" - pozn. překl.); tu přinášeli nějakého člověka, chromého od narození a posadili ho u chrámové brány, které se říká Krásná, c) aby prosil o almužnu ty, kdo tam vcházeli (Sk 3, 1).
(...)
Jak mohli ti dva apoštolové, Petr a Jan, sami chudí rybáři, jinak pomoci tomu chromému žebrákovi, nežli mocně působícím Jménem Ježíšovým? "Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!" Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a vtom se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit (Sk 3, 6-8). - -
Takto pomáhat zázračnou silou Jména Ježíšova svým nešťastným bližním dal ovšem Všemohoucí jen nemnohým, a to zejména při samém zrodu křesťanství, aby tak nečekaným divem dokázal celému světu božskou moc svého učení; naproti tomu vložil do jednoho každého lidského srdce už od narození s přirozeným přikázáním: co chceš, aby jiní činili tobě, čin ty jiným hluboko i božské učení: Máš svého bližního - co tobě rovný obraz Boží - milovat jako sebe samého.
Úvodní pasáž spisku pod titulem "Aufmunterung zur Wohltätigkeit am Feste des allerheiligsten Namens Jesu bei der erneuerten Unterzeichnung der Böhmisch-Krumauer Bewohner zur Unterstützung der hierortigen Armen-Besorgungs-Anstalt von ihrem ordentlichen Seelsorger"(tj. "Povzbuzení k dobročinnosti při obnoveném upisování českokrumlovských obyvatel na podporu zdejšího ústavu chudinské péče"), označeného jen iniciálami jména autorova, totiž A. G. v. S. a vytištěného v roce 1816 v Českých Budějovicích u Johanna Zdarssy, bychom mohli chápat jen jako běžný homiletický exkurz místního kněze, kdyby ovšem u osoby, promlouvající tu německy k Českokrumlovanům a skryté za počátečními písmenami jména, příjmení a šlechtického přídomku, nešlo o vzdělance zasahujícího i do dějin české literatury v období jejího obrození. Bylo už mnohokráte řečeno, že to byli zejména katoličtí kněží, a to i tak zneuznávaní často jezuité, kdo stáli u zrodu obnovené české vzdělanosti v národním jazyce. Josef Jungmann ve své práci Historie literatury české aneb: Saustawný přehled spisů českých s krátkau historií národu, osvícení a jazyka uvádí jako jednoho z nich Antona Hynka Gostku ze Saxenthalu. On i Josef Jireček v Rukověti k dějinám literatury české do konce XVII. věku matou svému Gostkovi životopis (činí ho dokonce rektorem pražské univerzity v roce 1803, jímž byl bratr dotyčného Jan Jakub), nechají ho skonat v roce 1820 neznámo kde, takže teprve Český slovník bohovědný a Tobolkův Knihopis i na základě církevní dokumentace vnášejí do věci řád. Použijeme-li jako věrohodného pramene jich obou, Antonín Hynek Goskho von Sachsenthal (též Gostko /původně Kostka/ ze Saxenthalu se narodil v Kolíně (budějovický Catalogus cleri za jménem píše "Bohemus Neocollinensis") 24. června roku 1751. Na kněze byl vysvěcen 11. června 1775. Stal se doktorem filosofie a působil jako "mládeže c.k. latinských škol cvičitel v Praze". Od roku 1784 byl sedm a půl roku v Činěvsi ba Poděbradsku titulárním děkanem, 1795 jmenován arcijáhnem okresu kouřimského, 1799 kanovníkem kolegiátní kapituly U Všech Svatých na Pražském hradě, založené roku 1339 Karlem IV. Od roku 1800 infulovaným prelátem a arcijáhnem v Českém Krumlově, arciknězem Budějovického kraje, konzistorní rada. Zemřel v Českém Krumlově, kde strávil první čtvrtinu devatenáctého století, druhého jarního dne 22. března roku 1826 ve věku 75 let a byl tu i pochován na hřbitově u sv. Martina v ohybu řeky Vltavy (Moldau). V záznamu úmrtní matriky má poznámku "Exjesuit". Kromě německého tisku, z něhož je přeložena naše textová ukázka, je i autorem dvou českých prací, uvedených už u Jungmanna a Jirečka, podrobněji pak popsaných v Tobolkově Knihopise (1946). V roce 1776 to byl titul "O Žiwlech pro Mládež na Spůsob Eberta, Büssynka (rozuměj Johanna Jakoba Eberta /1737-1805/ a Antona Friedricha Bueschinga /1724-1793/) a giných. S Dowolenjm Cýs.Král. Cenzury mensssých latinských Sskol. W Praze v Jana Karla Hraby, Gegjch Milosti P.P. Stawů Ympressora" a 1788 pak "Wzbuzowánj Lidu wenkowského k pokánj vpřjmnému, a wraucné společné modlitbě za přjčinau wzniklé wálky Turecké, aby Bůh tu strassliwau metlu odwrátiti, a swatý pokog vyliti ráčil. Na welikonočnj Hod Božj, a prowodnj Neděli k milým osadnjm owčičkám w Čiňowsy řečené od wlastnjho gegich Pastýře Antoně Hynka Goskho z Saxenthálu roku 1788. W Praze, v Jana Ferdynanda z Schönfeldu". Toho roku 1946, kdy Tobolkův Knihopis vyšel, odcházeli Němci ze země, i z Českého Krumlova. Ten ohyb Vltavy (hřbitov na něm byl zrušen už v roce 1892) však zůstal - a to božské učení snad také kdesi trvá.
- - - - -
* Kolín / † † † Český Krumlov
