CHRISTINE GRATZLOVÁ
Život jde dál
Rodiče a sourozenci
Narodila jsem se dne 31. července roku 1919 jako páté z 11 dětí ve vsi Lužnice (v originále "in Luschnitz /Luznice/ - pozn. překl.) čp. 1 (tak je to v jejím textu, v křestní matrice je ovšem jako rodiště označeno čp. 18, na jehož místě podle ní vzniklo stavení nové s týmž označením - pozn. překl.), obec Terčí Ves (v originále "Theresiendorf /Terci Ves - pozn. překl.), dnes Pohorská Ves (až v roce 1956 tak přejmenovaná - pozn. překl.), tehdejší okres Kaplice (v originále "Kreis Kaplitz /Kaplice/", zrušen roku 1960 - pozn. překl.) v českém pohraničí (v originále "in böhmischen Sudetenland /heute Tschechien/ - pozn. překl.).
Můj otec Johann Albert Kastl, narozený v roce 1880, byl vyučeným kovářem a roku 1908 si vzal za ženu moji maminku Franzisku Mayerovou, která se narodila v Jiřicích, obec Pohoří na Šumavě (v originále "in Georgendorf, Gemeinde Buchers /Pohori na Sumave/ - pozn. překl.) a byla přijata svou tetou do rodiny Mayerovy, poněvadž její matka zemřela už 2 týdny po porodu.
Ještě v témže roce 1908 přišla na svět první dcera, žila však jen několik málo týdnů.
Roku 1910 následovala Resi, která se v roce 1936 provdala za Hanse Schönauera z Mlýnského Vrchu (v originále "aus Mühlberg" - pozn. překl.), ležícího mezi Lužnicí a Dobrou Vodou u Nových Hradů (v originále "und Maria Brünnl" - pozn. překl.). Zemřela 16. února 1998.
Roku 1913 se narodila Maria. Vzala si za muže v roce 1937 Antona Mottla z Pivonic (v originále "aus Piperschlagl", místní jméno má ovšem znít "Piberschlagl" - pozn. překl.). Marie (v originále "die Marie" - pozn. překl.) zemřela 7. února roku 1987.
V roce 1916 přišel na svět první syn, Johann. Ten zemřel 28. ledna 1993.
Roku 1919 jsem byla na řadě já, Christine.
V roce 1922 pak druhý syn, Franzl.
Po něm následovali dva bratři, kteří však umřeli už v raném dětském věku.
Roku 1925 přišel na svět ještě Josef, 1927 Hermine a jako poslední 1931 Heinrich, který zemřel v roce 1973.
(...)
Životní poměry
Z první světové války se otec vrátil domů roku 1919 se zástřelem hlavy (v originále "mit einem Kopfsteckschuss", při takovém poranění střela zůstává v těle - pozn. překl.). Kovářské řemeslo, kterému se vyučil v rodičovské živnosti, už vykonávat nemohl, ale musel jako silničářský dělník roztloukat kamení na drobno. Jeho mzda byla tak nízká, že nás tím mohl sotva uživit: na obživu to bylo málo a na smrt hladem až dost, jak se říká. Časy byly úplně jiné než dnes. Neexistovaly ani přídavky na děti ani podpora v nezaměstnanosti. Byli jsme opravdu velice chudí. Asi od roku 1922 jsme museli, poněvadž rodičovský dům byl pro dvě rodiny příliš malý, hledat přístřeší u různých sedláků (už sčítání lidu z roku 1921 rodinu na stavení čp. 1 neuvádí, i když příjmení Kastl se ve vsi vyskytuje nejméně v deseti případech - pozn. překl.). Činži odpracovávala matka.
V zimě dělal otec košťata, hrábě, vidle a co tak lidé potřebovali. I my děti jsme od mala přispívaly k našemu živobytí. V zimě jsme mamince pomáhaly se šitím knoflíků (v originále "beim v originále "beim 'Knöpfl-nahn'" - pozn. překl.) a v létě jsme chodily na Červený vrch (v originále "auf den Roten Berg /Cerveny vrch/", na starší mapě "Rothe B.", na novější české je uvedena i výška Červeného vrchu 821 m - pozn. překl.) trhat borůvky.
Z výtěžku jsme pak přece jen mohli nakoupit to ze všeho nejpotřebnější, jako sádlo, chleba, mouku, vejce, sladovou kávu a něco cukru. Z mouky zvané "Bullmehl" (německy také "Pollmehl", česky "mouka kruchová" se pak pekly "Bullein" (česky "bandury" či také "bulky" - pozn. překl.), jakési buchty bez marmelády. Nebo jsme na plotně (v originále "auf der Herdplatte" - pozn. překl.) pekli "Schomblattln", tj. calety či placky (v originále "Zelten (Fladen)" - pozn. překl.) z bramborového těsta (v originále "aus Erdäpfelmehl" - pozn. překl.), tehdy pro nás představující lahůdku.
Maso bylo na stole výjimečnou vzácností. Chovali jsme si proto králíka a - když nám to sedlák dovolil - taky kozu. Kozí mléko bylo velice dobré a zdravé.
Během týdne jsme se živili hlavně různými polévkami, jídly z brambor a řepy a tím kozím mlékem.
V neděli jsme se však obvykle rozmazlovali opravdovými buchtami s mákem (v originále "mit richtigen Wuchteln /Buchteln mit Mohnfüllung/" - pozn. překl.) a kávou z doma praženého zrna, tu a tam nás tatínek překvapil, když přišel z kostela domů, jím cestou zavinutým kornoutem malých cukrlat (v originále "mit einem Stanitzerl /kleine selbstgerollte Papiertute winziger Zuckerl" - pozn. překl.), kterým jsme říkali "Siblsam". Jinak byly sladkosti a pamlsky vzácností. A když se nám od sedláků občas dostalo žemle nebo kostky cukru (v originále "ein Stück Würfelzucker" - pozn. překl.), bylo z toho potěšení obrovské.
Vuřt nebo jižní ovoce jako banány jsme vůbec neznali. Svatojánský chlebíček (tj. plody /lusky/ rohovníku obecného ze Středomoří, v originále "Hülsenfrüchte des Karobenbaumes aus dem Mittelmeerraum - auch Johannisbrot genannt" - pozn. překl.), kterému jsme u nás říkali "Bockshörndl" (tj. "kozlí růžek" - pozn. překl.) se ale už koupit dal a mnohdy jsme ho také my děti dostaly.
Přese všechnu tu bídu a nedobrovolnou skromnost jsme se cítili spokojení.
Tíha života
Už v 10 letech jsme my děti musely k sedlákům do služby, poněvadž doma bylo prostě málo peněz na to, aby nás tam nadále živili. Měli jsme u sedláků sice víc co jíst, ale teprve tam jsme opravdu poznali, jak pěkně bylo s rodiči a toužili jsme být zase s nimi.
Školu jsem navštěvovala až do svých 14 let, tedy 8 roků. O polední přestávce jsem často utíkala domů za maminkou a hořce jsem plakala, když jsem ji tam nenašla. Tak velký byl můj stesk po domově! Maminka byla pro mě vším. Byla na nás tak hodná a má i dnes zvláštní místečko v mém srdci.
Byla jsem hned u 5 sedláků v Lužnici. Nejprve jako pasačka krav, pak jako děvečka. Po skončení povinné školní docházky musel už člověk pomáhat při všech zemědělských pracích: při kosení obilí, mlácení, kosení trávy už za časného božího rána (v originále "in aller Herrgottsfrüh" - pozn. překl.), při dojení (dojilo se každého dne třikrát, i o nedělích a svátcích), muselo se obstarat krmení krav ve stáji, bylo nutno tahat se s těžkými káděmi na vodu a co všechno ještě vůbec je na práci na nějakém selském dvoře.
Opravdu náročnou záležitostí bylo praní. Prádlo se muselo dát nejprve do velké kádě změkčit. Následujícího dne bylo bílé prádlo namydleno a dalo se vařit do louhu z dubového popela (v originále "in Aschenlauge" - pozn. překl.) ve velkém kotli. Pak se drhlo na valše (v originále "auf dem Waschbrett, der Wasch-Rumpel" - pozn. překl.) pěkně do čista. To bylo docela vysilující. Následovalo máchání ve vodní nádržce nebo v potoce, když byl nějaký poblíž. Za chladných ročních období prsty skoro umrzaly.
Prádlo se pak rozložilo k bělení na předtím vyhlédnutých oplocených lukách, zvaných "Bloachwiesen", a na zářícím slunku kropilo vodou. Po 2-3 dnech se vypralo ještě jednou a pak teprve rozvěšovalo na šňůry, aby uschlo.
Často se stávalo, že husy se plotem nějak dostaly ba ohrazené místo, kolébaly se v hejnu po bělostném prádle sem a tam, zanechávajíce na něm i své výkaly. To už bylo skutečně k zlosti, poněvadž celou práci bylo nutno opakovat od samého začátku.
Otcova smrt
Koncem listopadu nebo počátkem prosince roku 1935 poslali mého otce kvůli válečnému zranění do českobudějovické nemocnice (v originále "ins Spital nach Budweis" - pozn. překl.). Náboj v hlavě dal o sobě zase vědět (v originále "machte ihm wieder zu schaffen" - pozn. překl.).
Rodiče v té době bydleli v Altrichterově stavení v Lužnici a já byla ve službě o dvě chalupy dál u sedláka Kastla (po chalupě "Luckschn").
Muselo to být o třetí neděli adventní, když jsme šli můj bratr Hans a já do kostela v Terčí Vsi. Už dny předtím nastala krutá zima a pěkně mrzlo (v originále "es war bitterkalt" - pozn. překl.). Po bohoslužbě k nám přistoupil listonoš Mottl a ptal se nás, jakže se vede otci. Vzal ho zrovna před třemi dny z Malont do Rapotic (v originále "von Meinetschlag /Malonty/ bis Rappetschlag /Rapotice/" - pozn. překl.) s sebou poštovním vozem. Naše váhavá odpověď, že tatínek se domů nevrátil, ho velice zasáhla. Mamince se rozšířily oči, když jsme jí tu zprávu řekli. Otec pořád ještě nedorazil domů z cesty. "Geht schnell nach Rappetschlag und fragt ihn nach!" (tj. "Běžte do Rapotic a ptejte se po něm!" - pozn. překl.), vykřikla a poslala nás hned zase pryč.
Tam v Rapoticích jsem se v jednom selském stavení dověděli, že tatínek šel před několika dny kolem a oni mu v tom mrazivém povětří dali napít čaje pro zahřátí, načež se prý chtěl vydat přes Grundlů mlýn (Johann Grundl, který se v něm narodil, je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, stejně jako syn pozdějšího majitele Josef Kastl - pozn. překl.) domů.
Vyrazili jsme lesní cestou k tomu mlýnu. Ostrý vítr nám hvízdal kolem uší. Strach o otce nám však nedal cítit mráz.
Nešli jsme nijak dlouho, když jsme při jednom silném stromovém kmeni uviděli vyčnívat ze
sněhu uzlíček tmavé látky. Vytáhli jsme ho na světlo a poznali hned věci našeho otce. Tady musel odpočívat, proletělo nám hlavou.
Kus dál jsme natrefili na stopy bot. Vedly do blízkého houští. Popadl nás strach a utíkali jsme domů.
Odpoledne zavedl můj bratr na to místo několik lidí. V podrostu narazili na tatínkovu zmrzlou mrtvolu. Vedle ní jeho obvaz na hlavu a všude kolem rozházené zápalky. Tři dny tu tak mrtvý ležel. Dne 13. prosince ho propustili z nemocnice. Teď věděli i lidé z Grundlova mlýna, proč slyšeli pořád štěkat psa. Místo nálezu nebylo od mlýnského stavení vůbec nijak daleko. Jak strašlivý osud!
Mysleli jsme, že se nám po letech podaří znovu najít jeho hrob s křížem na hřbitově v dnešní Pohorské Vsi. Kovová tabulka byla ale tak zrezivělá, že nápis na ní se už nedal přečíst.
Hitlerův vpád a válka
Na jaře roku 1938 započaly nepokoje s Čechy (v originále "die Unruhen mit den Tschechen" - pozn. překl.). Přišli s děly, rozestavili je a zase s nimi odtáhli. Musely být vyvěšeny vlajky a zase staženy. My děvčata jsme nosila o nedělích své dirndly (oblečení podobná lidovým krojům - pozn. překl.) a bílé podkolenky, aby bylo dáno Čechům najevo, že si jejich přítomnosti nijak zvlášť neceníme. Naše oblečení jim hodně vadilo (v originále doslova "Es ärgerte sie nämlich, wenn wir diese Tracht trugen." - pozn. překl.).
Bratr Hans měl narukovat už roku 1937, utekl ale ještě s několika kamarády do Rakouska, aby tam v Lambachu pracoval jako dělník na železnici.
Maminka nás vybízela, abychom si sbalili nejnutnější věci a připravili se na eventuální útěk do Rakouska.
Poněvadž jsme ale z rádia slyšeli o plánovaném vpádu Hitlera do Sudet, ještě jsme přece jen vyčkávali.
Na podzim 1938 ke vpádu konečně došlo.
Pamatuji se ještě, jak lidé stáli při okraji silnice a jásali: "Du guter Hitler! Heil Hitler!" (tj. "Ty dobrotivý Hitlere! Zdar Hitlerovi!" - pozn. překl.) Mnozí z vojáků ale říkali: "Leute, schreite nicht so! Ihr wisst nicht, was noch alles kommt!" (tj. "Lidičky, nekřičte tak! Nevíte, co ještě přijde!" - pozn. překl.)
Pár dnů předtím se přes hranice vrátili příslušníci útvarů freikorps (to byli muži, uprchlí před povolávacími rozkazy k československé armádě do Rakouska /připojeného ovšem mezitím k nacistické "Říši" - pozn. překl./ a tam přívrženci NSDAP ozbrojeni a zorganizováni - pozn. překl.) a vyplenili v Terčí Vsi jeden židovský obchod. Přitom tato židovská rodina dala naší mamince látku na černé šaty, které jsem potřebovala mít na sobě při otcově pohřbu, ačkoli jsme je nemohli hned zaplatit.
I Hans a do Rakouska uprchlé rodiny se zase vrátili.
Okres Kaplice teď připadl k "říšské župě Horní Dunaj" (v originále "zum Reichsgau Oberdonau" - pozn. překl.).
Češi byli vyhnáni a jak se dalo slyšet, měli být k nim nacisté velice krutí. Ačkoli návštěva kostela byla z nacistického hlediska nežádoucí, zpívaly jsme farská kuchařka, Herta Kastlová, Pepi Breischová, Resi Iraschková a já při bohoslužbách a pohřbech. Když jsem odešla v roce 1942 do Pohoří na Šumavě (v originále "nach Buchers" - pozn. překl.), musela jsem s tím přestat.
V roce 1940 jsem byla operována na levé noze. Hnisavá holeň byla následkem stálého podchlazení.
Když Franzl a Pepi dosáhli odpovídajícího věku, museli jako Hans narukovat k německému wehrmachtu.
Roku 1941 mě pracovní úřad poslal k sedláku Iraschkovi. Poněvadž jeho manželka zemřela, musela jsem vést domácnost jemu i jeho malému synovi. Moje kuchařské umění mělo ovšem ještě daleko k dokonalosti. Ujala se mě tedy sedlákova sestra, bydlící hned vedle a hodně jsem se od ní naučila. Ten selský dům stojí dodnes (mělo by to být stavení čp. 13 v Lužnici - pozn. překl.) a moje komůrka na spaní hned vedle silnice existuje také ještě.
Když dnes projíždím Lužnicí s příbuznými, probouzí se vůbec mnoho starých vzpomínek. Třeba na moje první jízdní kolo: mohlo mi táhnout tak na osmnáctý rok, když jsem si ho za své skromné úspory v Benešově nad Černou (v originále "in Beneschau /Benesov/" - pozn. překl.) koupila. Celá pyšná jsem na něm, na svém vlastním jízdním kole, šlapala domů do Lužnice! To už bylo něco!
Má rodná ves leží na svahu horského hřebene (Lužnický vrch je vysoký 907 m - pozn. překl.) a když jsem sjížděla cestou dolů a chtěla přibrzdit, smekla se mi najednou noha s pedálu. Jak jsem na kolo nebyla zvyklá, nezachytila jsem ho znovu. Jela jsem stále rychleji a rychleji a v mé bezmoci mě zadržela až hromada dřeva. Vší silou jsem do ní narazila a najednou - jsem seděla nahoře na ní. Po prvním úleku jsem s ulehčením zjistila, že jsem téměř ušla jakémukoli zranění. Přední kolo ovšem bylo pěkně zkřivené. Někdejší spolužák Karl Stitz, který byl pacholkem ve stavení hned vedle, byl svědkem mé nešťasné jízdy.
Na odpoledne byl v plánu výlet na posvícení ve Stříbrných Hutích u Pohoří na Šumavě (v originále "in Silberberg bei Buchers" - pozn. překl.). Mohla jsem se tam s děvčaty a chlapci nakonec vypravit, poněvadž několik šikulů dalo mé jízdní kolo zase celkem do pořádku.
Svatba, manželství, děti
Na jaře 1942 mě moje pracovní nasazení zavedlo i do stavení čp. 31 v Pohoří na Šumavě (v zaniklé obci ho dnes už samozřejmě nenajdeme - pozn. překl.), patřícím rodině Karla a Barbary Gratzlových. Maminčina teta si zlomila nohu a já tam musela vypomáhat. Provozovali malé hospodářství s asi 3 hektary pozemků, 2 kravami a jedním teletem.
Potřebné a žádoucí práce jsem znala a zvládala, takže jsem byla rodinou opravdu dobře přijata a zaměstnána ke vší spokojenosti (v originále "richtig gut auf- und angenommen" - pozn. překl.).
Gratzlovi měli dva syny. Karl, ten starší, měl domek blízko Stadlbergu (česká část osady /větší leží dodnes na rakouském území/ zanikla po druhé světové válce pod názvem Stodůlecký Vrch - pozn. překl.) a narukoval do československé armády (v originále "bei den Tschechen" - pozn. překl.). Druhý syn Josef, narozený 14. července 1910, utrpěl v Rusku zranění nohy a ležel tou dobou v lazaretu ve Welsu.
Dne 22. října 1942 moje nasazení skončilo a já se vrátila do Lužnice zpátky. O pouhých pár neděl později umřela v Pohoří na Šumavě tamní moje teta. Na jejím pohřbu jsem se poprvé viděla s Gratzlových mladším synem Josefem, který se mezitím vrátil z lazaretu domů.
Tu řekli příbuzní, že bych měla do Pohoří přijít znovu, přestože Josef má u sebe v domě přítelkyni ze Stadlbergu, kterou přivedl do jiného stavu. Já namítla, že nechci brát dítěti otce.
Pár dní nato šel Josef kolem nás v Lužnici. Doprovodila jsem ho do Pohoří, aby mi ještě donesl moje poslední věci. Zůstala jsem přes noc u Brunnerů v sousedství.
Následujícího dne mě odtud vzali Gratzlovi k nim. Tam nastal velký rámus, poněvadž Josefova přítelkyně se nějak dověděla, že jsem přišla s ním, což bylo ve skutečnosti něco úplně nevinného.
Teď se vynořil Ortsgruppenleiter (tj. místní stranický předák NSDAP - pozn. překl.) Riedler a povídá Josefovi: "So hat keinen Sinn! Entscheide dich für eine und sag, welche du nimmst!" (tj. "To nemá žádný smysl! Rozhodni se pro jednu z nich a pověz, kterou si vezmeš!" - pozn. překl.)
Rozhodl se pro mě? Maria Weißová musela opustit dům a já u Gratzlů převzala znovu na sebe odpovědnost.¨
Na jaře 1943 jsem byla vyzvána zdravotním úřadem v Kaplici, abych se dala vyšetřit, jestli prý nemám rakovinu. To jistě spískala Josefova bývalá přítelkyně. Za Hitlerových časů člověk s takovou nemocí nemohl vstoupit do manželství.
Samozřejmě jsem chápala, že mě ta žena nenávidí, ale já jsem ji přece záměrně nevyhnala.
Nakonec došlo ovšem ze zdravotního úřadu potvrzení, že jsem úplně zdravá.
Teď už nestálo naší svatbě nic v cestě a dne 27. dubna 1943 jsme se také vzali.
V červnu nebo v červenci přivedla Maria Weißová na svět syna. Čtrnáct dnů nato zemřela. Jakkoli tragická ta věc byla, pro mě to znamenalo, že už mi nehrozí osočování a intriky. Na syna musel Josef platit alimenty. Nikdy jsem mu ale nic nevyčítala.
Dne 8. března 1944 se narodilo naše první dítě, dcerka Anni. Měli jsme na Pohoří tolik sněhu, že sem nikdo nemohl přijet. Potřebovala jsem ale naléhavě doktora. Můj muž se proto vydal na lyžích do Sandlu. Také doktor musel použít lyže. Porod kleštěmi proběhl pak bohudík bez dodatečných komplikací.
Moje maminka a moje sestra Resi, které mi byly nápomocny. mohly se kvůli tomu sněhu vrátit domů teprve o několik dní později.
K tomu všemu jsme neměli ve studni nijakou vodu a tak ji bylo nutno vozit z nejbližší studny v sousedství na velkých saních ve škopcích a kádích. Zrovna když toho bylo tolik na mytí a praní. Špatné počasí trvalo bohužel ještě dlouho.
Konec války - Rusové
Dne 8. května 1945 druhá světová válka skončila.
Už 10. května připochodovali Rusové.
Večer toho dne se objevili v Pohoří na Šumavě ruští jezdci na koních (v originále "russische Reiter" - pozn. překl.) a brzy nato dorazila celá kompanie (českou obdobou výrazu je "rota" - pozn. překl.). Netušili jsme nic dobrého, když se při našem stavení utábořila jejich vozidla.
V kuchyni se vařilo a důstojníci zabavili postele. Ptali se, zda jsou vši, na což jsme odpověděli záporně. Byly mezi nimi i ženy, pro které můj muž přinesl vodu a musel jim lít na ruce. Pily pak kávu, kterou si u nás důstojníci objednali.
Měla jsem malé dítě a vyhledávala jsem stále blízkost tchánovu. Pracovat jsem nemusela.
Kolem půlnoci, ještě než se vojáci najedli, přišel rozkaz k odchodu. Všechno zůstalo ležet a stát - i jídlo, maso a brambory. Naše talíře a lněná prostěradla, která předtím roztrhali na úzké pruhy, vzali však s sebou.
Přede dveřmi do stavení stál vysoký důstojník, nějaký major, se svým autem a nemohl odjet. "Wenn ihr nicht anschiebt, erschieß ich euch!" (tj. "Když mě neroztlačíte, postřílím vás!" - pozn. překl.) řval a sahal po pistoli. Hrozně jsme se dřeli, až to najednou cuklo, motor naskočil a vůz byl pryč.
Už jsme ale neusnuli. Měli jsme strach, že by zase nějací podobní mohli přijít.
A už se skutečně ozvalo bušení na domovní dveře. Venku stál nějaký Rus a ptal se, proč nespíme. Chtěl jen vědět, jak se odsud dostane do Sandlu.
Když se ráno rozednilo, nevěřili jsme vlastním očím. Vypadalo to kolem jako na bitevním poli: divoká změť sena, slámy, jízdních kol, potulujících se koní, jídelního nádobí, masa a uzeného. Všude plno špíny, louky a pole poničeny vozidly, studny vyčerpány.
Tři bratři, kteří narukovali, se už vůbec nemohli vrátit zpátky domů. Po svém propuštění ze zajetí odešli do Německa.
Dne 5. května 1946 přišla na svět naše druhá dcera Inge. Sám porod byl pro mě mnohem lehčí než ten první, ale přišly jiné neblahé zprávy. Když jsme chtěli pozvat maminku k výpomoci, dověděli jsme se, že už i ona se stala obětí vyhnání Němců (v originále "Opfer der Vertreibung der Sudetendeutschen" - pozn. překl.).
Spolu s mnoha jinými lidmi byli maminka, moji sourozenci a jejich rodiny deportováni do uprchlického tábora v Kaplici a odtud v dobytčích vagonech do Německa. Přesnější cíl nikdo z deportovaných neznal. Na osobu směli vzít s sebou jen 50 kilogramů věcí. Všechno ostatní museli nechat ležet doma. Asi si člověk dokáže představit, jak těžké bylo učinit nějaký rozumný výběr.
Byli i mnozí, kterým Češi předtím nejcennější a nejpěknější věci sebrali. Leckomu zůstalo jen to, co měl na sobě.
O dalších osudech mých blízkých jsem se něco bližšího dověděla až v roce 1950.
Když se v roce 1946 Češi a také Slováci nastěhovávali do stavení uprchlých a vyhnaných Němců, nevedlo se nám dobře. Dostali jsme sice peníze, ale nic za ně nešlo pořídit. V Pohoří byli teď i cizinci šikmoocí. Když jsme v konzumu nakupovali, museli jsme počkat, až byli pryč. Teprve pak jsme byli obslouženi.
Naštěstí jsme měli pole s brambory i mléko a máslo od krav. Rok 1947 byl skvělý na úrodu hub, takže jsme z nich mívali často omáčku.
Můj muž uměl docela dobře stříhat vlasy. I Češi přicházeli a my měli díky tomu mouku a cukr, což nám dělalo velikou radost.
Když už byli všichni "sudetští" Němci pryč, přišli teprve Češi na to, že my a ještě tři rodiny v Pohoří na Šumavě jsme byli Rakušané. Dostali jsme tak i my českou chlebenku (v originále "die tschechische Brotkarte" - pozn. překl.). To bylo značné ulehčení.
V adventu roku 1947 jsem byla ve vysokém stupni těhotenství s naším třetím děckem. Ráno 20. prosince přišly na mě náhlé bolesti. Poněvadž existovalo opět nebezpečí komplikací, nabídl se financ Šerý (v originále "Scherryů s poznámkou v závorce "(Die richtige Namensschreibung ist mir nicht bekannt)", tj. že autorce vzpomínky není znám český způsob psaní příjmení - pozn. překl.), že mě doveze do českobudějovické nemocnice (v originále "in das Krankenhaus nach Budweis" - pozn. překl.).
Můj muž a já jsme nastoupili do financova soukromého auta a jízda mohla začít.
Už po několika kilometrech jsem však cítila, že porod nastane každou chvíli a my do nemocnice nedojedeme. Kousek za Lužnicí jsme museli zastavit a kolem poledne jsem na sněhem pokryté lesní půdě přivedla na svět našeho prvního chlapce, Josefa.
Pak jsme jeli dál do Benešova (v originále "nach Beneschau", rozuměj Německý Benešov, od následujícího roku 1948 Benešov nad Černou - pozn. překl.) k lékaři. Ten nás ujistil, že je všechno v pořádku a poslal nás domů. Večer jsem už konala práci ve chlévě. Měli jsme tenkrát dvě krávy, jednu jalovici (v originále "1 Kalm /Kalbin/" - pozn. překl.), jedno prase a několik slepic.
"Partyzáni"
Na jaře roku 1948 jsme velice trpěli hrozivými přepady tak řečených "partyzánů" (v originále "unter den grausamen Übergriffen der Partisanen" - pozn. překl.). Zastrašovali nás, útočili na obydlí a divoce stříleli kolem dokola. Běda, když někoho chytili a zjistili, že mluví jen německy. Jednoho takového pověsili na strom, nasadili mu klobouk a stříleli mu těsně nad vlasy (v originále "haarscharf" - pozn. překl.). Sotva živého ho sundali dolů.
U nás se jednou taková banda (v originále "eine Gruppe Partisanen" - pozn. překl.) také objevila a prohledávala celý dům. Zbraně nemohli najít a dobré ošacení a lepší prádlo jsme v jednom kufru schovali do kouta stavení pod hromadu polen. Nenašli ho a odtáhli bez kořisti.
Museli jsme také odvádět máslo, aniž bychom za ně dostali nějaké peníze. V té době už jsme počítali s naším vyhnáním do Rakouska a tak jsme prodali naši jalovici a dostali za ni 4000 korun. 2000 z toho jsme museli hned odevzdat.
Záležitost s Riedlerem
Od konce války byl můj muž zaměstnán u bývalého panství hrabat Buquoyů (v originále mylně "bei der ehemaligen Fürstlichen Herrschaft Buquoy"; knížecí titul rod ovšem nikdy neměl - pozn. překl.), jehož obrovské lesní majetky byly nyní majetkem státu (rouměj obnoveného Československa - pozn. překl.).
Jeho úkolem bylo svážet kravským povozem dřevo z lesů a tažná zvířata ráno a večer krmit.
Manželovýn představeným byl někdejší "Ortsgruppenleiter" Riedler, který ho roku 1943 osobně vyzval k "volbě nevěsty" (v originále "zur 'Braut-Wahl'" - pozn. překl.), rovněž "Rakušan" (tj. vyhnul se odsunu - pozn. překl.). Pokud vím, choval se ve svém postavení (rozuměj za "Říše" - pozn. překl.) poměrně slušně. Nevěděli jsme o něm samozřejmě všechno. Je možné, že jiní jeho zásluhou trpěli.
"Partyzáni" ho vystavovali pravidelnému týrání a on mému muži často ukazoval své bitím opuchlé ruce. V rakouském městě Groß Gerungs (česky se mu kdysi říkalo "Velké Kerušice" - pozn. překl.) měl brtra, kterého častěji navštěvoval. Jak se dostával přes hranice tam a zpátky, to nevím.
Často u nás zaklepal, když nechtěl přenocovat v myslivně. Teprve za ranní tmy se vždycky jen mihnul ke svému blízkému obydlí.
Kdyby Češi věděli, že mu poskytujeme přístřeší, byli by nás také vystavili týrání nebo by nás přímo zastřelili. Dnes mě těší, že jsme mu tenkrát pomohli.
Pan Riedler byl velice zámožný a nabízel mému muži prádlo, peřiny (v originále "Tuchenten", česky také "duchny" - pozn. překl.) a kabáty. Nemohli jsme ale nic přijmout.
Na jaře roku 1948 musel můj muž vézt manžele Riedlerovy s volským potahem přes hranice do rakouského Langschlagu. Poněvadž ale nejezdily vlaky, prosil Riedler mého muže, aby s nimi jel dál do Groß Gerungs. Doma jsem hynula strachy, poněvadž se vrátil z cesty tak pozdě domů.
U Dreilingů, ve velkém hostinci v Pohoří na Šumavě, zadržovali "partyzáni" v té době Schinagla, bývalého nacisty z Jiřic (v originále "aus Georgendorf", ves ovšem po válce zcela zanikla - pozn. překl.), a s ním ještě jednoho jiného muže, zřejmě aby z nich vytloukli co nejvíc zatěžujících informací. Schinagl asi něco vypověděl o Riedlerovi, poněvadž najednou se objevili u nás a ptali sem kam otec Riedlerovy odvezl. Řekl po pravdě, že do Groß Gerungs a cože s nimi bylo potom, neví.
Mezitím se Schinaglovi podařilo utéci oknem a jak vyšlo později najevo, prchnout dál do Rakouska. Češi nutili nás obyvatele vsi, abychom ho hledali a hrozili nám, že zastřelí několik mužů, když ho nenajdeme. My ženy jsme plakaly. Po marném hledání se s námi nakonec nedělo nic. Riedler však osudu neunikl.
Kolem poledne přivezli Riedlerovy se dvěma koňskými povozy. V jednom seděl on, bve druhém jeho žena. Ta musela přihlížet, jak ho mučili. V lese na Karlstift přivázali Rieglera za vůz a za doprovodného bití musel utíkat, co stačil. V Pohoří samém až k hostinci u Dreilingů uprosřed osady, kterému jsme teď říkali "Schlachthof" (tj. "jatka" - pozn. překl.), byl Ridler znovu a znovu narážen o zdi jednotlivých stavení. Viděla jsem to na vlastní oči. Na "jatkách" u Dreilingů byl pak strašlivě mučen a mlácen. Někdo pak vyprávěl, že mu vyřízli jazyk a oči. Pak ho spolu s tím cizincem, co byl zavřený se Schinaglem, zahabali do jednoho z početrných okopů, co byly za osadou.
Vyhnání
Ve svátek Všech svatých roku 1948 dorazila sem bezpečnost (v originále "die Polizei" - pozn. překl.) s nákladními auty, četníci obklíčili domy nás Rakušanů, vyhnali dobytek ze stájí a chtěli nás odvézt na nějaké místo ve vnitrozemí. Muži se ale semkli dohromady a volali na rakouský konzulát do Českých Budějovic. Tam o nějaké akci toho druhu nic nevěděli. Byla nám nato dána ještě lhůta 14 dnů.
Jedna z našich dvou krav byla odvedena k českému místnímu velícímu komisaři, který byl ubytován v sousedním domě. Byl to dobrý chlap a nechal nás tu krávu dojit. Už po pár dnech byla ale odehnána pryč Slováky. Teď jsem pro své 3 děti neměla žádné mléko. Anni byly 4 roky, Inge 2 roky a Josefovi bylo 11 měsíců. Museli pít černou kávu nebo jíst tekutou polívku. Byla to děsná doba. A naše lhůta skoro uběhla.
Dne 11. listopadu přišla řada na rodinu Hietlerovu, 12. listopadu na rodinu Kratochwillovu a 13. listopadu jsme byli na řadě my sami.
Pozdě odpoledne přišli četníci, v ruce s podrobnými seznamy, které jsme museli předložit, kontrolovali pak obsah beden a kufr, které následně zapečetili. Tyhle úřední osoby byly na nás velice hodné a povzbuzovaly nás, abychom si jen všechno vzali s sebou. Také slepice, kočka a pes se ještě vešli na vůz s nábytkem.
Na jednom přívěsu jsme měli naloženo i dřevo, uhlí a hromadu střešních šindelů, které jsme můj muž a já vyrobili vlastníma rukama. To jsme tu ale museli všechno nechat. Stejně tak míchačku na krmivo, čističku na obilí, žebřiňák, brány a pluhy, seno, řepu a brambory. Za nábytek a prádlo jsme museli zaplatit clo.
Večer nám jeden Čech přinesl ještě 2000 korun za prodej jalovice, které jsem museli odevzdat. Kolem půlnoci jsme nastoupili na nákladní auto a odjeli přes Benešov nad Černou (toho roku dostal toto české jméno - pozn. překl.) a Kaplici do Wullowitz. Tam už čekali Češi, aby nám těch 2000 korun zase vzali. Hledali peníze i u mého muže a u tchána. Můj manžel je však v moudré předvídavosti předal šoférovi. Teprve však, když ten řidič oněch 2000 korun vydal s poznámkou, že je dostal jako zpropitné, směli jsme přes hranice.
Co nás tam mělo čekat?
Ch. Gratzlová, Das Leben geht weiter (2007)
P.S. Následujících šest kapitol líčí nesnadné začátky v blízkém rakouském sousedství, tehdejší součástí sovětské okupační zóny, narození dcery Hildy, úmrtí tchánovo, obojí v roce 1949. narození (1952) a brzkou smrt (1953) syna Franziho, skon manželův (1973) a smrtelnou autonehodu syna Josefa (1987). To po záznamu o ní následuje věta, která dala celému vzpomínkovému textu název: "Das Leben geht weiter". V městysi Langschlag, kde žila ve vlastním domě, postaveném po manželově smrti, oslavila ještě své pětaosmdesátiny i devadesátiny. Tam také stačila přičinit poslední část svých vzpomínek, která stojí za české přetlumočení.
Starý domov
Po vyhnání jsme se začátkem šedesátých let (rozuměj dvacátého století - pozn. překl.) mnohdy dalekohledem dívali od Stadlbergu na blízké Pohoří na Šumavě. Jednou jsme tak museli být svědky toho, jak strhávají naše stavení čp. 31. To opravdu bolelo!
Po pádu železné opony mě starosta Langschlaglu pan Konrad Schübl pozval k cestě do mé staré vlasti. Mohlo to být někdy v roce 1990. Pro vstup na československé území bylo dosud potřebné vízum. V Pohoří na Šumavě byli vojáci zrovna zaměstnáni stáčením ostnatého drátu hraničních zábran. Nezdrželi jsme se dlouho, abychom se vyhnuli eventuálním těžkostem. Tehdy ještě v osadě stálo mnoho ruin bývalých stavení a kostel byl poměrně dobře zachován. V následujících letech jsem se několikrát zúčastnila setkání vyhnanců (v originále "an den Treffen der Sudetendeutschen") u kostelíku Maria Schnee na Hiltscherbergu a setkání přímo v Pohoří na Šumavě. Při něm byla každou druhou neděli v září otevřena ve Stadlbergu (dnes součásti osady Karlstift a s ní i městyse Bad Großpertholz) hranice a všechno putovalo do ani ne 2 kilometry vzdálené domovské obce. Jednou uspořádali věřící z Langschlagu pouť do Pohoří, za níž se v tamním kostele dokonce ještě sloužila mše svatá.
Během let ruin a stop po někdejších staveních valem ubývalo a z jednoho výletu s mou neteří, jejím mužem a mou dcerou Hildou v srpnu roku 2004 mi zůstala následující vzpomínka: přejeli jsme hranici v Gmündu a zamířili pak přes Nové Hrady, Dobrou Vodu u Nových Hradů a Benešov nad Černou do Lužnice (v originále "über Gratzen, Maria Brünnl und Beneschau nach Luschnitz" - pozn. překl.), mého rodiště. Přes Pohorskou Ves (v originále "über Theresiendorf" - pozn. překl.) se pak jelo dál do Pohoří (v originále "nach Buchers" - pozn. překl.). Z celého kostela stála už jen docela malá zastřešená část a dvě boční zdi (v květnu roku 1999 prý zřícená věž zničila kostelní loď). Z budov fary a školy už zůstaly jen pouhé zdi a polorozpadlé střechy (v originále "noch Mauern zu sehen", na snímcích jsou vidět i střechy - pozn. překl.), konzum zmizel docela. Rostou tu ale zase nové domy. Hřbitov vypadá hrozivě a na dolní svažité straně chybí obvodní zeď. Je zarostlý vysokou travou a u velkého kříže jsme zahlédli zmiji.
Přes Malonty (v originále "über Meinetschlag" - pozn. překl.), Kaplici a Wullowitz jsme odjelo nazpátek do krásného Rakouska.
V září jsem při setkání vyhnanců šla s manželkou Aloise Koppenbergera pěšky do Pohoří znovu. Ve Stadlbergu (zřejmě v tamni pamětní kapli - pozn. překl.) jsem si přečetla v rodácké pamětní knize (v originále "im Heimatbuch" - pozn. překl.), že má být znovu zbudován hostinec. Odtud jsem si opsal také jednu báseň (na Kohoutím kříži ji i s českým překladem najdeme u jména Anni Sager-Jungwirthové - pozn. překl.)
|
Heimweh Wo das Silberband der Moldau fließt so still dahin im Tal Dunkle Wälder rauschend grüßen uns zum allerletzten Mal Dort verbracht ich meine Kindheit, meine Jugend goldne Zeit; Doch es kamen bittre Stunden über uns und tiefes Leid. Alles hat man uns genommen, Heimat und auch Elternhaus, weinend ziehn wir in die Fremde, aus dem Böhmerwald hinaus. Was die Leute hier geschaffen ist getränkt mit Schweiß und Blut, Doch die Tannenwälder rauschen, Böhmerwäldler hab nur Mut. Habe Mut dort in der Fremde, du wirst niemals untergehn, einmal wird die Zeit sich wenden, Böhmerwald dich wiedersehn. Jubelnd wolln wir dich begrüßen, wollen jauchzen hoch vor Lust, und der Duft der Tannenwälder heilet unsre wunde Brust. |
Stesk po domově Kde tok Vltavy se stříbří, v údolí sám tichý jas, lesy šumem naposledy kdysi provázely nás. Tam jsem strávila své dětství, mládí čas tam uplýval, než nadešly hořké chvíle vyhnání a krutý žal. Všecičko naše nám vzali, rodný dům a rodný kraj, v pláči šli jsme do ciziny, za sebou domovský ráj. Co tu lidé vytvořili, čemu dali i krev svou, ztraceno? Však lesy poslyš šumět temnou ozvěnou! Není ještě konec všemu, odvahu jen musíš mět, jednou obrátí se časy, Šumavu máš uvidět. Jásot nebude znát mezí, výskot radostný a ples, poraněná naše nitra vůní uzdraví ten les. |
O Svatodušní neděli roku 2005 mě moje dcera Anni vzala na Sudetoněmecký sněm (v originále "zum Sudetentreffen" - pozn. překl.) do Augsburgu. Byla jsem docela zklamána, poněvadž jsem tam nepotkala skoro žádné známé.
V červnu 2005 jsem byla v Pohoří na Šumavě se svou vnučkou Martinou a její matkou Hildou. Vedle kostela ležela už jen hromada země a kamení z někdejší školy a tam, kde kdysi stával konzum, bylo teď staveniště. Vůbec jsem nesměla myslet na to, jak krásné to tu kdysi bylo.
Letos, tj. v létě roku 2007, bylo ve Stadlbergu tak chladno a nevlídno, že jsem s Reginou a Franzim došla jen na kraj někdejšího Pohoří. I tak jsem byla ráda, že jsem ještě jednou viděla místo, kde jsem bývala jednou doma.
Co dodat k tak působivé výpovědi? Asi jen tolik, že nevím, kdy a kde přesně její autorka opustila tento svět. V úředním oběžníku radnice v Langschlagu z března 2012 je úmrtí Christine Gratzlové v roce 2011 situováno do už hornorakouské obce Unterweißenbach, v časopise hornorakouského sdružení PVOÖ (Pensionistenverein Oberösterreich) už z března předchozího roku 2011 je oznamováno úmrtí jednadevadesátileté ženy téhož jména v kus dál jižněji položeném městysi Tragwein, stejně jako Unterweißenbach příslušném k okresu Freistadt v českém sousedství. Poněvadž však Christine Gratzlová měla dům v Langschlagu a v tamní místní části Bruderndorf kdysi zbudoval už v padesátých letech patrový dům její zemřelý manžel, pokládal bych za pravděpodobné, že hrob obou bychom našli v Langschlagu už pro to pozdní radniční oznámení. Život jde dál tak jako tak, řekla by rodačka z Lužnice.
- - - - -
* Lužnice, Pohorská Ves / Pohoří na Šumavě / Stadlberg, Karlstift, Bad Großpertholz (A) / † Tragwein (A) / † † Langschlag (A)
