DIETMAR GRIESER

Ven s tím lotrem!

Za pár týdnů mu bude dvacet, už loni skončil svá studia na vídeňské Akademii, má za sebou i prvé výstavy. To, nač Egon Schiele strádá, jsou peníze: často se mu nedostávají ani na to nejnutnější. Zdalipak bude moci udržet natrvalo ateliér na Alserbachstraße, kam se nedávno nastěhoval? Žít ve velkoměstě je věc zatraceně drahá; i rivalita a závist mnoha kolegů mu znechucují Vídeň.
V květnu 1910 jeho rozhodnutí dozraje: pokusí se začít nový život v Krumlově. Zná to malé město na Vltavě už ode dnů svého dětství: je to rodiště jeho matky; vícekrát tam pobýval návštěvou u tří tet, které v Krumlově i nadále dosud žijí, už v šestnácti zachytil barevnou křídou Budějovickou bránu i zámeckou věž - jsou to nejranější jeho "krajinky", o nichž se ví.
Krumlov - to je jako zabít dvě mouchy jednou ranou: na jedné straně stojí díky matce - Marie Soukupová je nejstarší dcerou stavitele, zbohatlého na přelomu devatenáctého a dvacátého století na velkých zakázkách mohutně se tehdy rozvíjející železnice - tak jako tak jednou nohou v tom překrásném okresním městě na jihu Čech, na straně druhé znamená odchod z Vídně osvobození od téže matky, se kterou se jen špatně snáší. A to vůbec snad nejdůležitější: Krumlov se svými nádhernými starými domy a křivolakými uličkami, s fantastickými výhledy na řeku a zámek nabízí malíři v jeho tvůrčí nespoutanosti snad jako žádné jiné místo nekonečné množství těch nejlákavějších motivů.
Ještě toho léta 1910 sem Schiele opravdu přichází. V jeho doprovodu je kolega malíř Erwin Osen - zvláště originální věkový vrstevník, příležitostně budící pozornost také jako herec. Přítel Anton Peschka (který si později vezme za ženu Schieleho milovanou sestru Gerti) dorazí brzy nato. V Masné ulici (Fleischgasse) 133 se nastěhují do zařízeného bytu; v Café Fink (dnešní Pizzeria Latrán) se mohou dát "uvést" (v originále ",anschreiben' lassen" - pozn. překl.), pokud jim vyjdou peníze.
A právě tam se ti tři stanou svým extravagantním chováním rázem nápadnými - třeba když položí nenuceně své nohy na židli a stůl lokálu, při podvečerním korze na náměstí, zvaném tu Ringplatz, pak leckterý starší kolemjdoucí udělá narážku na okázale nezvyklé vzezření "těch z Vídně", kteří v třeskutě bílých oblecích, černých buřinkách a o vycházkových holích "špacírkách" ruší šosácký poklid provinčního města. Zejména přítel Osen, jenž při každé příležitosti staví na odiv svou znalost angličtiny a předvádí pantomimické výstupy se sochami v zámecké zahradě, vyvolává významné potřásání hlavou a když se Schiele potom ještě připlete k dobrodružnému pokusu s narychlo sestrojeným létacím aparátem, který plachtí z Křížové hory (Kreuzberg) směrem k městu a zřítí se na jedné blízké louce, obrací se počáteční zvědavost Krumlovských v neskrývanou škodolibost: dobrodružství žalostně ztroskotalo.
Tím pozoruhodnější je umělecká žeň Schieleova krumlovského pobytu: v množství kreseb tužkou, křídou i uhlem, akvarelů a olejomaleb zachytil tehdy dvacetiletý tu pitoreskní městskou krajinu: tah po tahu se rodila mistrovská díla jako Domy na Vltavě (Häuser an der Moldau), Město na modré řece (Stadt am blauen Fluss), Město v soumraku (Dämmernde Stadt), Bouřkový vrch (Gewitterberg), Krumlov za noci (Krumau bei Nacht). Není ovšem ani pomyšlení na to, že by se v maloměstě, které si sotva vědělo co počít se Schieleovým expresionistickým uměleckým pojetím, našel nějaký kupec: co do nákladů na živobytí byl Schiele odkázán na zálohy došlé z Vídně, kde se staral o odběratele jeho mecenáš Arthur Roessler a řada dalších uměleckých přátel. Aby při přepravě hotových obrazů nedocházelo k nadměrně vysokým poštovním poplatkům, radili mu volit "příručnější" formáty - byly to převážně prkénka velikosti 30 x 40 centimetrů.
Mezi těmi z několika mála domácích, kdo měli vlídný zájem na Schieleově tvorbě, ba na ní dokonce brali nezištný podíl, zaujímá zvláštní postavení gymnazista jménem Willi Lidl. Mladší o dva roky, pomáhal v Krumlově zbožňovanému umělci především s hledáním trvalého bydliště a zanedbával pro své pletky se Schielem natolik své povinnosti ve škole, že z ní kvůli tomu nakonec úplně utekl. "Žiju jen pro Tebe", píše (německy ovšem - pozn. překl.) v jednom svém zoufalém dopise a pokračuje: "Máš mě rád? Dej mi vědět, jinak se stane neštěstí."
A neštěstí se skutečně stalo: Egon Schiele, který tehdy právě začal žít s Wally Neuzilovou, někdejší modelkou Gustava Klimta (dne 13. května 1911 s ním do Krumlova přijela - pozn. překl.), nemohl na jednoznačně homosexuální nároky svého mladistvého ctitele přistoupit, jejich vztah se dostal do slepé uličky, Willi Lidl ztroskotal ve všech ohledech, těžce onemocněl a později zemřel v pouhých devětadvaceti letech věku.

To, co mne osobně na Schieleově městě Krumlově poutá především, je onen osudný rok 1911, ve kterém se jedenadvacetiletý Schiele přechodně vrací do Vídně a poté se znovu a teď už natrvalo pokouší zakotvit v rodném městě matčině. Vykonám tedy obligátní návštěvu v Široké ulici (Breitegasse), kde působí v prostorách někdejšího městského pivovaru Egon Schiele Art Centrum, obklopím se v bohatě zásobené prodejně hned při vstupu reprodukcemi obrazů "mrtvého města" a všech jiných místních motivů autorovy tvorby, když pak v přilehlém bistru hledám posilu u kávy, udiveně zjišťuji, že ze dnů komunistického plánovaného hospodářství se tu uchoval pozoruhodný obyčej uvádět u každého z jídel i nápojů příslušnou spotřebu materiálu, tj. v případě mého "turka" rovných 7 gramů mletého praženého kávového zrna.
Hotov teď k obchůzce po místech Schieleových zdejších pobytů a ovšem i výtvarných námětů, nechávám na sebe působit všechnu tu krásu "Krumme Au", té několikeré hned vltavské říční "zátočiny v lukách", která dala kdysi budoucímu městu jméno. V úzkých a sevřených uličkách toho nejuceleněji renesančního městského útvaru na sever od Alp se v každé roční době tísní masy turistů a dokonce i při výstupu na zámeckou věž, která tu korunuje jeden z největších hradních celků v Evropě vůbec, se to sotva obejde bez front. Tady jistě i Schiele často hledal stanoviště těch nejlepších výhledů na město, aby to, co vidí, přenesl do skic, kreseb a maleb; standardní a čtivá práce "Egon Schiele und Krumau" Franze Wischina je vybavena podrobnou konkordancí českých a německých názvů ulic, které ulehčují těm, kdo chtějí opravdu doslova putovat v umělcových stopách, jejich ušlechtilý záměr. Jen domovní čísla působí jisté těžkosti, poněvadž se během času několikrát změnila. Fischergasse Nr. 40, jak má znít podle rodného listu Marie Soukupové označení jejího rodného domu, není určitě identické s dnešním čp. 40 v Rybářské ulici - tady by bylo třeba optat se na katastrálním úřadě. Žádný problém není s hotelem "Zlatý anděl ("Goldene Engel")": zájezdní hostinec na hlavním náměstí, kde se Schiele v pozdějších letech ubytoval, hraje svou tradiční roli jako kdysi. Rovněž tak Schieleova adresa číslo jedna, ten osudový zahradní domek blízko někdejší krumlovské Střelnice (Schießstätte), odkud byl jedenadvacetiletý postrach města v létě 1911 potupně vyhnán, stojí neporušen na svém starém místě.

Když Schiele v dubnu 1911, tenkrát ještě sám, přicestoval z Vídně a uviděl ten malý terasovitý pozemek při meandru vltavského toku na jižní straně města, pojal právě tady pevné rozhodnutí usadit se v Krumlově natrvalo. Schieleův pomocník v tom ohledu Willi Lidl, jemuž se služba milovanému idolu stala smyslem života a který mu četl jakékoli přání už na očích, vypátral toto neobydlené tuskulum. Jeho majitelem byl Max Tschunko, zdejší obchodník textilním zbožím: s tím Lidl nejenže vyjednal podmínky nájmu, nýbrž uvedl do pohybu i nezbytné práce na opravě domku.
Měsíc nato se Schiele vrací znovu, aby se do "nádherného letního domku se spoustou květů na zahrádce kolem (v originále "das herrliche Sommerhäuschen mit dem dichten Blumengarten" - pozn. překl.)", jak jej nadšeně líčí v jednom dopise svému dalšímu mecenáši, vídeňskému obchodníku uměním Oskaru Reichelovi, nastěhoval už po boku své tehdejší milenky Wally Neuzilové. Život ve dvou v té idyle, vzdálené pouhých deset minut chůze od městského centra, začal dobře: Schiele kreslí a maluje jako posedlý, Wally pečuje o malou domácnost a díky velkorysosti páně Tschunkově, s níž odpustí svým nájemníkům činži, dá se pořád ještě vyjít i s tím málem peněz, které jsou k dispozici.
Nebezpečí hrozí ovšem ze strany závistivých maloměšťáků, kteří už předešlého roku s nevolí sledovali výstřední Schieleův životní styl. Jak se to praví krásně v Schillerově Vilému Tellovi?

"Es kann der Frömmste nicht in Frieden leben,
wenn es dem bösen Nachbarn nicht gefällt."

"I zbožnému nemá být míru přáno,
znelíbí-li se jen zlým sousedům."

Co potom, když ten "zbožný" je v očích "zlých sousedů" ten bezbožník ze všech největší? Už to, že nějaký muž žije nadivoko pod jednou střechou s nějakou ženou, vyvolává u krumlovských strážců dobrých mravů návaly pohoršení. A jestliže potom začnou kolovat zvěsti, že k Schieleovi je vidět vcházet i odtud vycházet mladé dívky, jež mu stávají lehce oděny modelem, ba propuká konečně skutečný skandál, když jedna z nich je údajně spatřena, jak pózuje docela nahá před růžovým keřem na zahrádce ze tří stran cizímu oku přístupné, bublá už varem duše dopálených morálních apoštolů a majitel domku pan Tschunko, jakkoli přístupný všemu umění a plný ohledů vůči svým bujným nájemníkům, musí ustoupit obecnému tlaku: Schiele je vyhozen. Dostane osmidenní lhůtu, aby se klidil ven z domku v zahradě.
Dne 31. června píše Schiele Arthuru Roesslerovi do Vídně:

"Vy víte, jak rád v Krumlově jsem, a teď mi to bude znemožněno. Ti lidé nás jednoduše bojkotují (v originále 'boykottieren uns einfach' - pozn. překl.), poněvadž jsme rudí (v originále 'weil wir rot sind' - pozn. překl.). Musím se do 6. srpna vystěhovat, chci ale odjet už 4., a sice do Neulengbachu. Prosím Vás, pošlete mi nějaký obnos; musím odeslat ještě několik beden."

"Poněvadž jsme rudí" - nad touhle formulací vynesli Schieleovi životopisci v pozdějších letech ty nejrůznější úsudky. Christian Nebehay to vidí takto:

"Jako 'rudý' byl před rokem 1914 označován každý, kdo nechodil pravidelně do kostela. Podle všeho, co o něm víme, nebyl Schiele nijak politicky zařazen. Daleko spíše se dá věřit, že jeho "rudá" je myšlena jako protiklad "černožluté" barvy monarchie."

"Označit někoho za 'rudého' v sobě za monarchie nezahrnovalo ještě ztotožnění dotyčného s nějakým politickým vyznáním, ale bylo v lidové řeči synonymem postoje prostě jen protiautoritativního, pokrokového, svobodomyslného a nekonvenčního."

Ať tak či onak - výpověď z domu platí a úřady si k ní přiloží své polínko navíc, když vyšlou dva policejní posly, aby psancům doručili úřední rozhodnutí o jejich vypovězení z města.
Schieleovo závěrečné slovo, den po příjezdu do Vídně přenesené na papír v dopise Arthuru Roesslerovi, zní takto:

"Nechci na Krumlov myslet, tak jsem měl rád to město. Ale ti lidé nevědí, co činí (v originále: 'Ich will nicht an Krumau denken, so lieb habe ich die Stadt. Aber die Leute wissen nicht, was sie tun.' - pozn. překl.)."

Opustit ovšem "město na modré řece" docela a pro všechny časy mu připadlo přece jen zatěžko: aspoň na krátké pobyty se sem vrací v roce 1913 a znovu 1914, svou poslední návštěvu pak, už pouhý rok před svou předčasnou smrtí, využil dokonce k tomu, aby matčino rodiště v Čechách (v originále "die böhmische Heimat seiner Mutter" - pozn. překl.) přiblížil "nástupkyni" Wally Neuzilové, jíž byla Edith Harmsová, od roku 1915 jeho zákonitá manželka. Zda jí při této příležitosti ukázal i místa svého nejvyššího štěstí a zároveň i stejně hlubokého pádu, či zda se tomu "nádhernému zahradnímu domku", z něhož byl vypuzen, obloukem vyhnul, nevíme. Víme jenom, že stavba mezitím doznala jistých změn, byla zvětšena a dostala i druhý vchod, nadále však - už proto, že bez přípoje vody, elektrického proudu i kanalizace - zůstala obyvatelná jen v opravdu omezené míře. Během druhé světové války (respektive v její poslední fázi - pozn. překl.) sloužila k ubytování uprchlíků a po vyhnání těchto svých nouzových osídlenců v létě 1945 podlehla téměř rozpadu, než ji teprve koncem osmdesátých let minulého století bylo dáno probudit se k novému životu.
Jeden z vlastníků sousedních pozemků, jímž je někdejší výtvarná učitelka z Německa, která se jako kdysi Schiele zamilovala do Krumlova a usídlila se na protilehlém jižním břehu Vltavy, mi ukázala cestu, kterou bych bez cizí pomoci nikdy nedokázal najít. Na mostě, který vede z někdejší Linecké ulice (Linzerstraße) k už dříve zmíněné krumlovské Střelnici, sestoupíme po několika schodech k louce, která tu lemuje říční břeh a dostaneme se přes dopravní hřiště pro děti až na dosah k hledanému objektu: porušená zahradní zídka, pár vysoko se tyčících stromů a vzadu, oslnivě zářící jasnou omítkou a také červení čerstvě pokryté mansardové střechy, Schieleův zahradní dům. Aby bylo zajištěno jeho další udržování, dostal se pod ochranu státní památkové péče. Kdyby sem měl Schiele dorazit dnes, našel by namísto primitivních podmínek k bydlení všechen myslitelný komfort.
Apropos komfort: když Schiele po svém vypovězení z města se do Krumlova ještě po třikráte opětovně vrátil, ubytoval se, co do peněz mezitím nepoměrně lépe zajištěn majetnými zájemci o své obrazy nežli tenkrát v létě 1911, v apartmá noblesního hotelu U Zlatého anděla. S krumlovskými příbuznými své matky, kteří se silně podíleli na jeho osočení a vypuzení anno Domini 1911, přerušil veškeré styky. To ostatně, co se samotné matky týče, pokračovalo i ve Vídni: oba, i bez toho v napjatém poměru vůči sobě navzájem, měli si jeden druhému stále méně co říci. V jednom z dopisů Arthuru Roesslerovi si Schiele vylévá srdce a stěžuje si plný hořkosti, "že pro mě nemá ani toho nejmenšího porozumění a bohužel o nic víc ani lásky".

Ten text, uvádějící na s. 16-24 hned za autorovou předmluvou jeho knihu "Die böhmische Großmutter" s podtitulem "Reisen in ein fernes nahes Land" (vyšla, na obálce právě barevný Schieleův "krumlovský" motiv, hned ve dvou vydáních měsíc za sebou poprvé v červnu a červenci roku 2005 nákladem vídeňského Amalthea Signum Verlag), má platnost pro naše téma obecnější, než že se snad týká města zvaného dnes Český Krumlov, které tu hraje ovšem vlastně hlavní roli. Ti, co odtud vyhnali "rudého" básníka života, museli sami odejít vyhnáni z kruté poválečné pomsty někým jiným. Stane se tím ta "daleká blízká" země česká, moravská a slezská pověstnou jako ona zlá matka bez citu? Dnes je pro ni v každém případě Egon Schiele zdrojem peněz. Zda však umíme mít rádi celou svou zemi alespoň jako Dietmar Grieser, který rozvádí v předmluvě své knihy na "slezském" osudu vlastní babičky Anny Ondrusch svůj vztah k zemím českým vůbec v celé rozpornosti jejich nesnadných dějin, odvážím se pochybovat. A o to jde: ta naše babička je jako celá česká literatura - co si pod tím pojmem vlastně představujeme? Literaturu psanou česky, či to, co tu bylo napsáno všemi jazyky, které tu zazněly ode dávných věků? Dietmar Grieser píše už léta o té rakouské i "světové" literatuře ve vztahu k Rakousku a celé pasáže patří v ní také nám, byť ta jazyková omezenost platí ve vztahu k češtině i pro autora samého. "Stifters Rosenhaus und Kafkas Schloss" (1995) se objevuje hned v názvu jednoho z mnoha jeho knižně vydaných literárních "místopisů". Jejich původce se sice narodil 9. března 1934 v severoněmeckém Hannoveru, studoval publicistiku a společenské vědy v Münsteru, Mnichově a Vídni, v rakouské metropoli se pak v roce 1957 usadil už natrvalo. Dvacet let nato získal dokonce i rakouské státní občanství. Troufám si povědět, že to bylo něco jako stát se tak trochu občanem Evropy a světa. Kéž to někdy alespoň čeká nad jeho texty i nás.

- - - - -
* Hannover / Český Krumlov