ADOLF GRILL

Vzpomínky na českobudějovická léta 1938-1940

Narodil jsem se dne 23. května roku 1923 v Kaplici (v originále "in Kaplitz" - pozn. překl.) jako páté dítě svých rodičů. Můj otec pracoval u jednoho stavitele jako zedník a maminka se musela starat o naše malé hospodářstvíčko. Koncem června 1937 jsem vyšel ze školy. Otec byl už v důchodu. V létě umřela maminka. Starší sourozenci byli už z domu. Byl bych býval ještě rád chodil do školy, ale už to nešlo. Otec - byli jsme teď otec a já doma sami - mě musel někam umístit. Prostřednictvím nějakých svých styků se postaral o to, že jsem v září roku 1937 nastoupil v Českých Budějovicích do učení v pekařství Johanna Nachtmanna, adresa Krajinská ulice (v originále "Landstraße" - pozn. překl.) čp. 26 (v roce 2019 tu byla "Pomáda Bageterie" - pozn. překl.). Pro mne přicházelo v úvahu jen takové zaměstnání, kde by měl člověk i pobyt a stravu, kam bych se jinak poděl? Pan Nachtmann pocházel z Frymburka (v originále "aus Friedberg" - pozn. překl.), jeho žena z Českých Budějovic (v originále "aus Budweis" - pozn. překl.). V pekařství se podle potřeby mluvilo německy či česky. Nebyl to nijaký problém. Při denním používání se tak člověk vždycky něčemu v řeči přiučil. Byl jsem bohužel mezi učni trvale ten poslední, po mně už sem žádný další nenastoupil. Učeň přede mnou byl Čech. Od něho jsem pochytil mnoho slov a jejich významů. On se zas ode mě naučil trochu německy, docela se mu to ale nepodařilo, poněvadž se z nezbytnosti přece jen hovořilo víc česky. Jeho postoj vůči nám Němcům byl spíše opatrný, ale loajální, ne nepřátelský.
Po připojení Rakouska k Německu v březnu 1938 panovalo v ČSR velké napětí, nevědělo se, co má být dál. Dne 20. května proběhla částečná mobilizace - armáda byla ve stavu pohotovosti - linie bunkrů, zřizovaná už od roku 1935 a táhnoucí se asi 10-15 kilometrů na sever od Kaplice, tedy severně od jazykové hranice, byla teď obsazena silnými bojovými útvary (v originále "mit starken Streitkräften" - pozn. překl.), takže byl strach z války. V Kaplici se dne 23. května (na ten den připadaly náhodou mé 15. narozeniny) konala svatba mého bratra Karla. V kostele jsme museli nekonečnou dobu čekat na pana děkana Schütznera (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), poněvadž byl jako zástupce starosty přítomen na krizovém zasedání městské rady (městská práva měla Kaplice už od roku 1382, z městyse na město byla pak povýšena "za první republiky" dne 9. července 1936 - pozn. překl.). Všechno bylo provázeno nejvyšším napětím (v originále "in höchster Spannung" - pozn. překl.).
Také v Českých Budějovicích byla situace velice kritická - všude plno vojska a národních sdružení. Vlna patriotismu a vůle bojovat byla na Češích všude patrná. O probouzení a uchování velkých nadějí ve spojenecké země, Francii, Anglii a také Rusko, bylo hojně postaráno propagandou. Zejména mladí muži nosili odznaky se státními vlajkami těchto tří zemí a nápisem: Nedáme se, nejsme sami (na jednom byl i nápis "Nedáme se nikomu a nikdy!" - pozn. překl.). Všude byla cítit nenávist a také bojkot některých obchodů, německy už se nedalo mluvit. Naše pekařství bylo svým vynikajícím zbožím známo celému městu, zásobovali jsme prvotřídní hostince i kavárny, ale jen proto, že jsme byli německou firmou, ztratili jsme mnoho zákazníků.
Situace se opět uklidnila, ale koncem léta (v originále "im Spätsommer" - pozn. překl.) se vyostřila poznovu. Sudetské oblasti (v originále "Sudetengebieten" - pozn. překl.) navštívil lord Runciman. Z Anglie pak přišel návrh, aby hraničním okresům (v originále "Grenzbezirken" - pozn. překl.) s převážně německým obyvatelstvem bylo poskytnuto právo sebeurčení (v originále "das Selbstbestimmungsrecht" - pozn. překl.). Na stranickém sjezdu (rozuměj sjezdu NSDAP - pozn. překl.) v Norimberku (v originále "in Nürnberg" - pozn. překl.) v polovině září požadoval Hitler toto právo pro všechny sudetské Němce a ostře napadl Beneše.
V ČSR a také v Českých Budějovicích byla situace velmi kritická. Němci museli odevzdat své rozhlasové přijímače, bylo zakázáno poslouchat zahraniční vysílání. Politicky podezřelí se museli v určitý čas hlásit na policii. Prezident Beneš prohlásil v rozhlasovém projevu (viz Wikisource - pozn. překl.), že má svůj plán (v německém originále Grillova textu podán tento projev z 22. září nepřesně a zkresleně: "Mein Volk! ich rufe euch alle - von Asch bis Uschorod! Bewahrt Ruhe und Ordnung, ich habe meinen Plan!" - pozn. překl.). Zda měl nějaký plán? Od roku 1918 to byl trvalý plán odgermanizování, který se tehdy ještě nepodařil. Byla vyhlášena všeobecná mobilizace (stalo se tak 23. září - pozn. překl.), všude se to jen hemžilo záložníky; pro nedostatek uniforem nosili armádní pásky na rukávech. Zatýkání a postihy byly na denním pořádku (v originále "Verhaftungen und Verfolgungen gab es noch und noch" - pozn. překl.).
Koncem září pohrozil Hitler vpádem německého wehrmachtu. Aby byl zachován mír, uzavřeli s ním šéfové vlád Anglie, Francie a Itálie mnichovskou dohodu. Německo mělo anektovat sudetoněmecké okrajové oblasti ČSR. Dne 1. října započal vstup německých jednotek.
Jak tomu mělo být dál po připojení Sudet k Německu? Beneš odstoupil a odletěl do Anglie. Novým prezidentem státu se stal Hácha. Došlo k odzbrojení armády. Záložníci, pocházející z oblastí, náležejících nyní k Německu, se mohli vrátit do svých domovských míst. Brzy byli ovšem do zbraně povoláni znovu, a to k německému wehrmachtu. Ve zbytku ČSR panovalo všeobecně nejvyšší napětí. Mnoho Židů a fanatických Čechů (v originále "Juden und fanatische Tschechen" /!/ - pozn. překl.) opustilo zemi. Převládala ovšem zejména rezignace a zoufalství nad chováním Francie a Anglie, jejíž vliv ovšem momentálně zabránil válce.
Mám v tom ohledu zajímavou vzpomínku. V městském divadle se v zimní sezóně 1938-1939 hrála "Prodaná nevěsta", samozřejmě česky. Poněvadž jsme my ubozí učňové neměli žádné peníze, vkradli jsme se o přestávce dovnitř a mohli jsme tak zažít alespoň část provedení. Při jedné zpěvní scéně bylo, jak je to obvyklé, přidáno k árii "aktuální" čtyřverší:

"Do Prahy došel od Habeše
telegram zvláštní ku potěše:
'Gratulujeme, Excelence,
my měli ty samé spojence.'"

Byla to ovšem narážka na válečné vítězství Mussoliniho nad etiopským císařem v roce 1936 (i tenkrát byli britští konzervativci včetně Winstona Churchilla pro spojenectví s Itálií, která se ovšem po dobytí Habeše, jak se tenkrát Etiopii říkalo, dostala do mezinárodní izolace a vedla ke sblížení Mussoliniho s Hitlerem - pozn. překl.).
Další moje vzpomínka z těch časů ukazuje, jak podobná nálada ovládala většinu Čechů. České Budějovice jako krásné starobylé město měly na rynku i v okolních ulicích vnitřního města podloubí a téměř v každém domě obchod s prosklenými výlohami. Docela blízko naší firmy bylo v jednom takovém výkladě za sklem namísto zboží vystaven dřevěný, asi 2 metry dlouhý model letadla, na jehož trupu stála v pilotní kabině Benešova busta s nápisem, který byl narážkou na prezidentovo rozhlasové prohlášení: "Mám svůj plán - aeroplán."
Mezi prostými lidmi v prostředí, ve kterém jsem žil i já, byla patrná až hmatatelná nejistota a strach, kolísající od rezignace k pocitu hrdinské oběti. Jeden příklad za všechny: ten, kdo zná České Budějovice, zná i jejich krásné hlavní náměstí, jehož pojmenování prošlo mnoha obměnami. Vně podloubí rynk lemovalo tak řečené "korzo", po večerech a nedělích plné promenujících se tu obyvatel. Na radnici visely prosklené vývěsky různých českých spolků a v jedné z nich byly k vidění nejnovější typy armádních letadel. Jeden Čech z předměstí Čtyři Dvory, jehož jsem znal, před vývěskou mínil, alespoň jak jsem tomu rozuměl, že když nás už nic na nebi nechrání, měli bychom vzít zbraně do vlastních rukou. Pro Čechy tak typické střídání pocitů, končící ovšem viděním sebe samých jako bezmocných ubožáků, obětí bezpráví, vždycky nanovo až dodnes (v originále "sie stellen sich dar und fühlen sich als die Armen und Unrechtleidenden, schon immer und auch jetzt" - pozn. překl.).
Nás Němce nechávali pokud možno na pokoji; mohli jsme se opět volně pohybovat a shromažďovat. Zřejmě už měli tušení, že dojde k celkové změně. V Německém domě (po druhé světové válce střídal jména jako Stalinův dům, Dům armády a Kulturní dům Slavia - pozn. překl.), centru německého společenského a spolkového života včetně tělocvičného sdružení "Budweiser Turnverein", byl opět možný běžný provoz s řadou sněmování a kulturních akcí.
Počátkem března roku 1939 se tu konala vzpomínková slavnost za padlé v první světové válce. Pan Westen (Hans Westen má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) měl hlavní proslov a z něho bylo už patrno, že brzy dojde k politické změně. A hleďme: několik dnů nato opravdu nastala. Panovalo obrovské vzrušení - přicházejí Němci, bez války a bez odporu Čechů, jejichž strach a sklíčenost bylo ovšem znát.
K nijaké ozbrojené srážce ani většímu protestu ale nedošlo. Byl jsem jako všichni mladí Němci členem Turnvereinu, říkali nám "Jungturner" a nosili jsme šedé košile a krátké kalhoty, a to i v březnu. Dostal jsem od firmy volno, abych byl v těch historických chvílích "při tom". Byli jsme rozděleni po mostech a důležitých místech, abychom hlásili, kdyby došlo k nějakým výbuchům nebo blokádám. Po dlouhém očekávání se vynořil na ulici od jihu z Lineckého předměstí (v originále "von der Linzer Vorstadt" - pozn. překl.) oddíl vojska, vepředu s asi čtyřmi Čechy, pak i se čtyřmi německými vojáky - prvními, které jsme kdy viděli. Byla to skupina parlamentářů (v originále "in Parlamentariertrupp" - pozn. překl.). Stupeň jejich hodnosti nebyl z naší pozice rozeznatelný, stejně bychom ho určit nedokázali (v originále "nicht erkennbar, uns auch unbekannt" - pozn. překl.). Následovaly předvoje a konečně prapor pěšího pluku 130 z Kaplice a Freistadtu (podrobněji o něm viz Lexikon der Wehrmacht - pozn. překl.). Měl za sebou pěší pochod dlouhý 30 kilometrů. Na hlavním náměstí byli vojáci českobudějovickými Němci srdečně uvítáni, pak se odebrali k ubytování do kasáren a škol. V dalším sledu se dostavilo dělostřelectvo, protiletecká obrana a německá policie - a to i v následujících dnech.
Jásot Němců byl velký, Češi byli jakoby ochromeni zoufalstvím. Dnes se už člověk nedokáže vrátit k pocitům, kterými jsme tehdy žili: byla to velká naděje na štěstí a mír v zemi, na obnovení vzájemných vztahů.
Všední život běžel za nových poměrů přirozeně dál svou cestou. První změnou se stala jízda napravo v pouličním a silničním provozu, k níž došlo relativně rychle. To, co probíhalo v politickém životě a čím se vyznačoval, bylo prostým lidem málo navenek známo a patrno. Některé nové jevy byly ovšem pozoruhodné. Předtím tak vehementně prokazovaná jednota Čechů se viditelně vytrácela. Nastávaly případy denunciace Židů a fanatických činovníků předchozího režimu ze strany náhle vzniklého hnutí českých fašistů podle italského vzoru. Nosili černé holinky, černé jezdecké kalhoty a košile, byli vysloveně antisemitsky laděni a hledali spojení s Němci. Jiní Češi, zejména ti mladí, nosili náhle bílé podkolenky jako my, jejich němečtí vrstevníci - byla to situace rozporuplná a nejistá (v originále "ein zerrissener, unsicherer Zustand" - pozn. překl.). Měnilo se teď i 10 Kč (za druhé republiky se používala zkratka "K" - pozn. překl.) za 1 říšskou marku (v originále "1 RM" - pozn. překl.), šlo o znehodnocení, poněvadž předtím byl kurz vůči marce stanoven na 8 Kč. Hospodářsky to šlo náhle kupředu. Zboží v obchodech, zejména šatstvo, boty apod. byly za všeobecných sociálních a politických poměrů dostupnější. Němci - sem přišlí vojáci a jejich příbuzní - brzy všechno vykoupili. Pomalu se v Protektorátu Čechy a Morava vyvíjely normální poměry. Přišla i nová měna - papírové bankovce jsme říkali protektorátní koruna a mincím (i koruna byla vedle dále platících bankovek později doplněna o korunovou minci, raženou v továrně na nábytek v Lysé nad Labem z technického zinku jako haléřové - pozn. překl.) protektorátní haléře (v originále "wir sagten Protektorats-Kronen und Heller" - pozn. překl.).
V období do vypuknutí války panovala mezi Čechy všeobecná rezignace. Poté nálada kolísala mezi nadějí na vítězství spojenců a poraženectvím tváří v tvář zvláštním zprávám o německých válečných úspěších. To, že měl protektorát vlastní armádu jako pořádkovou sílu, která nemusela být nasazena do váleční služby, bylo Čechy oceněno pozitivně, stejně jako tomu bylo s pracovním nasazením mnoha mužů na stavebních pracích (zejména na letištích) v Říši, kde si celkem slušně vydělali (v originále "und relativ gut bezahlt wurden" - pozn. překl.). Hospodářská situace v Českých Budějovicích (přívlastek "České" mělo město až do 1. října 1942 - pozn. překl.) nebyla zlá, bylo tu víc zboží než v Říši, a to i za lepší ceny. Emigrace mladých mužů byla však běžná a obvyklá (v originále "war gang und gebe" - pozn. překl.). Navenek toho moc neproniklo, ale gestapo se skutečně činilo (v originále "es gab eine rege Tätigkeit der Gestapo" - pozn. překl.), ať už šlo o zatýkání a pronásledování pro sabotáže, odesílání do koncentračních táborů atd..
Já opustil České Budějovice po ukončení mé učňovské doby v listopadu roku 1940 a vrátil jsem se domů do Kaplice. Po vojenské službě a válečném zajetí jsem našel nový domov v Linci. Vzpomínky na České Budějovice jsou i po 70 letech živé tak, jako by se to všechno stalo teprve včera. Celá ta vzrušující léta 1938-1940.

Glaube und Heimat, 2010, č. 1, s. 17-19

Na parte autora německého originálu předchozích řádek, které mi 21. listopadu roku 2019 poslal o Kohoutí kříž i jinak zasloužilý Bernhard Riepl, na jeho webových stranách i samostatně zastoupený, stojí citát Ježíšových slov z Janova evangelia:

Já jsem vzkříšení a život.
Kdo věří ve mě,
i kdyby zemřel,
bude žít.

Nevím, zda se vzkříšení týká našich minulých životů, byť by to byla "léta vzrušující" (v originále "eine aufregende Zeit". To už bych spíš věřil na Den soudu. Zatímco já jako autor překladu jsem se narodil až v říjnu 1940 (pokřtili mne tenkrát po Janu Evangelistovi), tedy měsíc před odchodem Adolfa Grilla z Českých Budějovic, on podle vlastního vyjádření přišel na svět 23. května roku 1923 v Kaplici. Rodiče se brali v tamním děkanském chrámu sv. Petra a Pavla (tj. téhož zasvěcení jako ten v Soběslavi) dne 16. ledna 1912 (oddával je kaplan Johann Roubal (Mons.ThDr. Jan Roubal zemřel v 77 letech /*1885/ jako kanovník katedrální kapituly v Českých Budějovicích 27. března 1962). Ženich Karl Grill (*29. října 1876), zedník v Kaplici čp. 190 (dům na rohu Dlouhé a Široké ulice ve městě dosud stojí), byl synem nádeníka bytem tamtéž a jeho ženy Theresie, roz. Haslingerové z téhož domu. Nevěsta Katharina (*25. srpna 1887) byla dcerou zedníka a domkáře v Kaplici čp. 265 (na tehdejší Dlouhé ulici /Lange Gasse/) a Kathariny, roz. Pascherové z Jitronic (Gereuthern) čp. 10. Podle archu sčítání lidu z roku 1921 pro dům čp. 190 v Dlouhé ulici měli Karl a Katharina Grillovi před narozením syna Adolfa v květnu 1923 (téhož roku v listopadu spáchal ještě bezvýznamný Adolf Hitler v Mnichově tak řečený "pivní puč") dvě dcery Marii (*24. října 1912) a Theresii (*8. října 1914), jakož dva syny Karla (*27. července 1916) a Leopolda (*24. června 1919). To ostatní vlastně víme z textové ukázky. Parte zmíněné úvodem tohoto medailonu nás informuje, že Adolf Grill skonal v Paschingu u Lince 23. září roku 2010 a je v Linci i pochován. Díky němu víme i o sobě trochu víc.

- - - - -
* Kaplice /České Budějovice / † Pasching (A) / † † Linec (A)