HILDA GROBAUEROVÁ

Tischgebet Wos afgseitzt is afn Tisch, dais segne uns Hea Jesu Christ. Es speis' uns Goutt mit sei'm Wort Zua ew'gen Fräd und Söligkeit. Amen. Hali, hali, hali is da Hea Goutt Sabaoth, Himml und Eadn san seina Healigkät vull, E'a sei Goutt, ihn Vodan, ihn Su' und ihn Halig'n Gäst, wia 's woa' in Aufaung, sou a hiatzt und ulli Zät und in Ewigkeit.	Modlitba při stole Co ten náš stůl na sobě má, nechť Ježíš Kristus požehná. Živ nás dál Pán Bůh slovem svym k radostem v ráji nebeskym. Amen. Sanktus, sanktus, sanktus Pán Bůh zástupů, nebesa i zem plný sou jeho slávy, Čest a chvála budiž Bohu Otci, Synu Jeho i Duchu Svatýmu, jakož bylo na počátku, tak i dnes a po všecky věky věkův.
Glaube und Heimat, 2011, č. 9-10, s. 62

Slovníček: afgseitzt=vystaveno, postaveno, Hea=Pán, Fräd=radost, Söligkeit=blaženost, hali=svatý, sanktus, Goutt Sabaoth=Bůh zástupů, Eadn=země, Healigkeit=vznešenost, majestát, E'a'=čest, Vodan=otec, Su'=syn, Gäst=Duch, wia 's woa'= jakož bylo, Aufaung=počátek, hiatzt=nyní, ulli Zät=všechen čas.

P.S. To samozřejmě nejsou autorské verše, nýbrž každodenní staré nářeční modlení z Kaplicka, které Hilda Grobauerová poslala do krajanského "diecézního" časopisu Glaube und Heimat tamnímu rodáckému zpravodaji farnosti Malonty (Meinetschlag), jímž se v novém jednadvacátém století stal Alois Harasko, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže.

My děti z naší školky

Naší pečovatelkou v mateřské školce (v originále "unsere Kindergärtnerin" - pozn. překl.) byla paní Käthe Puxová, pozdější "Fahnenmutter" (tj. "strážkyně korouhve" - pozn. překl.) německých rodáků z malontské farnosti (zastoupená jinak i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), po dlouhá léta žijící v hornorakouském Freistadtu. Na snímku s ní pořízeném je vidět, že jsme s ní my děti ledacos vlastnoručně kutily (v originále "viel gebastelt" - pozn. překl.): viz čepice na našich hlavách a praporky v rukou. Také nás naučila množství krásných písniček. Třetí zleva jsem na té staré fotografii (zřejmě někdy z válečných let, autorka se narodila v prosinci roku 1939 - pozn. překl.) já, druhá zleva pak moje kamarádka Gerti Becherová, roz. Hartlová ze stavení čp. 27 (mimochodem dodnes stojícího - pozn. překl.) v Radčicích (Radinetschlag). Byly to kouzelné dny našeho dětství.
Na Šumavě musely jsme i my děti vykonávat četné drobné domácí práce. Tak jsme právě my dvě, já a Gerti, pásávaly spolu krávy. O teplých slunečných dnech bylo venku nádherně a my si hrály s našimi panenkami nebo se honily za motýly. Kravám bylo na pastvě blaze, poněvadž tu měly k snědku píce opravdu dostatek. Čas utíkal jako voda, ba přímo letěl (v originále "verging wie im Flug" - pozn. překl.) a když jsem se přece jednou po kravách alespoň poohlédly, byly fuč. Popadl nás ovšem docela strach a hledaly jsme je po blízkém lese, ale ani jeden nám svěřený kus nebyl nijak v dohledu. Se svěšenými hlavami jsme se vracely domů. Tady se už při našem příchodu rozléhal dost navztekaný křik otcův: "Wo woarst denn so lang, die Küh sind scho längst dahoam!" (tj. "Kde ste byly tak dlouho, ty krávy už sou dávno doma!" - pozn. překl.) Když měly krávy břicha plná, vydaly se prostě zpátky na svá místa v důvěrně známé stáji samy. Ty dvě pasačky (v originále "die Hüatarinnen" - pozn. překl.) jsou už dnes ve značně pokročilém babičkovském věku, na ten čas však zcela určitě nezapomněly. Nemám pravdu?

Glaube und Heimat, 2012, č. 4, s. 49-50

Svědectví o mém rodném stavení a vzpomínky mého otce
Johanna Ottenschlägera

Moji rodiče Johann a Maria Ottenschlägerovi (matčino dívčí příjmení znělo Wöglerová) převzali dne 28. června roku 1939 vierkant v Radčicích čp. 25 (v originále "Radinetschlag Nr. 25", což odpovídá skutečnosti, že tehdy bylo už dané území připojeno od podzimu 1938 k nacistické "Říši" - pozn. překl.), kde se "po chalupě" říkalo "beim Wagner", od mého tehdy dvaasedmdesátiletého dědečka Johanna Ottenschägera staršího předávací smlouvou (v originále "per Übergabevertrag", používá se i pojmu "odevzdací smlouva", "postupní smlouva" či "smlouva o postoupení" - pozn. překl.), schválenou landrátem zemského okresu Kaplice (v originále "durch den Landrat des Landkreises Kaplitz", přičemž zmíněný "Landkreis" byl do 1. října 1939 součástí "Land Oberösterreich", od toho data pak tzv. "Reichsgau Oberdonau", tj. "říšské župy Horní Dunaj" - pozn. překl.).
Prostorové členění usedlosti je dáno plochami jednotlivých místností obytné části a přilehlých hospodářských prostor.
Obytná část: kuchyně 3x4m = 12qm, obytná světnice 6x6m = 36qm, ložnice 4x4m = 16qm, předsíň 4x5m = 20qm, komora (nahoře) 6x6m = 36qm, komora (nahoře) 4x5m = 20qm: celková plocha 140qm.
Hospodářské prostory: stáj 6x12m = 72qm, stodola 8x16m = 128qm, kolna 8x20m = 160qm, vedlejší kolny 4x10m = 40qm, sýpka 4x10m = 40qm: celková plocha 440qm.
Údaje o pozemcích (rok 1921): orná půda 4,74 ha, luka 2,58 ha, les 6,57 ha, pastviny 0,46 ha: celekm 14,35 ha.
Stav dobytka 1944: 4 voli, 4 krávy, 6 jalovic, 6 prasat, 2 kozy, 2 ovce, 30 slepic, 8 husí.
Povozy a stroje: 6 vozů, 6 bran, 3 pluhy, žací stroj, secí stroj, vyoravač brambor, řezačka na řepu.
Dnešní generaci by mohly zajímat následující podmínky tehdejší předávací smlouvy: Výminkář požívá neomezeného bydlení a veškerých uživatelských práv v přilehlém stavení a všech jeho částech, dále spoluuživatelského práva čtvrtiny sýpky a domácího sklepa. Prostory výminku má hospodář usedlosti uchovávat v dobře obyvatelném a použitelném stavu. Výminkář je oprávněn odebírat z nádrže kdykoli ke své potřebě pitnou a užitkovou vodu, neomezeně se pohybovat po všech obytných i hospodářských prostorách domu, po dvoře, po zahradě i po ostatních pozemcích ke stavení příslušejících. Kromě toho smí bezplatně péci chleba v hospodářově peci, používat domovní záchod, přijímat na výminku návštěvy. Také poplatek za čištění komína (v originále "das Rauchfangkehrergeld" - pozn. překl.) příslušel k úhradě hospodáři. Ten je povinen každým rokem na Dušičky (svátek Všech svatých) výminkáři dodat, resp. vyskladnit přímo na výminek předem určené následující naturálie prvé kvality včetně zapůjčení potřebných pytlů či sudů: 420 kg žita, 300 kg ovsa, 4 sáhy štěpin, 8 kg máku, 400 kg krmných brambor, 2 kopy zelných hlávek, 4 kg hrachu, pátý díl ovoce ze stromů i toho padaného (v originále "fünfter Teil stehenden oder gefallenen Obst" - pozn. překl.), 365 slepičích vajec, 40 kg uzeného a 5 kg čerstvého vepřového masa, 8 kg kravského másla, 300 kg slámy do matrací, denně 1,5 litru kravského mléka. Mimoto měl hospodář pečovat o výminkáře ve stáří a v nemoci, jakož i postarat se o praní a udržování jeho osobního prádla.
Dne 1. prosince roku 1939 jsem já Hilda (Hildegard) Ottenschlägerová jako první dítě svých rodičů přišla v radčickém stavení čp. 25 ("po chalupě", jak už zmíněno, řečeném "beim Wagner") na svět. Pokřtěna jsem byla v malontském kostele sv. Bartoloměje za přítomnosti mého otce a kmotry. Když bylo hodně sněhu, chodilo se do kostela přes Buchersmühlen (tj. mlýny na zamrzlém tehdy zřejmě Pohořském potoce /Buchers Bach či Puchers Bach/ - pozn. překl.). Zatímco se moji rodiče věnovali hospodářství (v originále "ihrem bäuerlichen Tagwerk nachgingen" - pozn. překl.), prožila jsem na tom selském statku šťastné dětství. Jak jinak na té velké zahradě s houpačkou a ve společnosti hned několika panenek a kamarádky Gerti. Za špatného počasí jsme si hrály místo na zahradě v prostorách rozlehlé půdy pod krovy statku. V létě jsem chodívala za svými dvěma tetami Annou a Katharinou (byly to sestry mé maminky) do blízké vsi Hermannschlag (dnes Kuří - pozn. překl.). Tady jsem se učila dobrým způsobům, zdvořilosti a mnoha modlitbičkám, navíc ještě byla zhýčkána dobrou starošumavskou kuchyní. V roce 1943 se narodil můj bratr Johann. Od čtvrtého roku svého života jsem chodila do radčické mateřské školky. Její vedoucí paní Puxová nás naučila mnoha našim lidovým písním. Mnoho těch krásných dnů šumavského dětství nám zůstalo natrvalo v paměti. Želbohu jsme byli, moje maminka, můj bratr a já, stejně jako teta Katharina z tohoto krásného kousku země (v originále "aus diesem schönen Fleckchen Erde" - pozn. překl.) vyhnáni do bavorské obce Egweil na jih od Eichstättu. Roku 1950 jsme se z Bavorska přestěhovali do Nieder-Mörlen (dnes největší městská část Bad Nauheimu v Hesensku - pozn. překl.) k jednomu našemu strýci a pět let nato jsme se po návratu našeho otce Johanna z desetiletého vězení v Československu hned pustili do stavby rodinného domu.

Dávám teď slovo svému otci Johannu Ottenschlägerovi:
Narodil jsem se dne 23. března roku 1904 v Radčicích, okr. Kaplice. Mí rodiče měli v té vsi vlastní selskou usedlost čp. 25, vulgo Wagner, s pozemkovým majetkem kolem 15 hektarů polí, luk, lesa a pastvin.
V šesti letech jsem začal po čtyři roky chodit do obecné školy v Malontech. V roce 1914 byla pak dokončena v Radčicích stavba zdejší školní budovy, kterou jsem navštěvoval ještě další čtyři roky.
Když mi bylo 24 let, zemřela moje maminka. Její smrt byla pro mě bolestnou a truchlivou ztrátou. Dne 14. února roku 1939 jsem si vzal za ženu selskou dceru Marii Wöglerovou z Kuří (v originále "aus Hermannschlag", viz k té vsi i text Johanna Wöglera na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Stalo se tak ve farním kostele v Německém Benešově (v originále "in Deutsch Beneschau", rozuměj dnešní Benešov nad Černou - pozn. překl.) a byly to hned dvě svatby najednou. Tou druhou byla ta mé sestry Marie, která si téhož dne brala za muže selského syna Franze Hoffelnera z Hartunkova (v originále "aus Hardetschlag", o té vsi i veršovaně viz text Agnes Gebicke-Hoffelnerové rovněž na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Od mého otce jsme nato převzali hospodářství. Dcera Hilda se nám narodila 1. prosince 1939 a syn Johann 18. února 1943.
V březnu roku 1945 jsem musel narukovat k Volkssturmu do Hojné Vody (v originále "nach Heilbrunn", asi 12 kilometrů daleko od nás (samozřejmě tehdy také ve "Velkoněmecké říši" - pozn. překl.). Dostalo se nám tam krátkého vojenského výcviku. Když válka skončila, byli jsme propuštěni a posláni domů. Do září 1945 jsem pobýval v našem stavení.
Z Radčic se muselo v následující době šest mužů, mezi nimi i já, dát odvézt do internačního tábora v Kaplici a těžce pracovat v jednom kamenolomu. V únoru roku 1946 se nás šest ocitlo před krajským soudem v Českých Budějovicích (v originále "Budweis" - pozn. překl.). Tam jsme byli odsouzeni jeden z nás na 20 let, já a ještě dva jini na 30 let a zbylí dva na doživotní nucené práce.
Jeden Čech (Kotinec), který bydlil v Radčicích, učinil proti nám lživé výpovědi. Podle údajů dobového svědka (v originále "nach Angaben des Zeitzeugen" - pozn. překl.) Josefa Wurzingera byla Kotincovi během války vytlučena okna, poněvadž se vůči lidem ze vsi vyjádřil slovy: "Euch Deutschen würde ich die Schädel abschlagen und die Straßen damit pflastern." (tj. "Vám Němcům bych rozmlátil lebky a vydláždil tím silnice." - pozn. překl.).
Kotinec (poněvadž takové české příjmení se marně hledá na webu, zdá se, že jde o zkomoleninu skutečné podoby Kočinec, což je i významem obvyklý český pojem pro "domov koček", obdobný třeba slovu "psinec", v úvahu ovšem přichází i příjmení Kostinec - pozn. překl.) se na nás chtěl pomstít a proto jsme take dostali tak vysoké tresty. Nás šest od sebe navzájem po ortelu odděleno a já těch z těch zbylých pěti ani jediného už ve svém životě nikdy nespatřil. Dva z nás v lágrech zemřeli. Já se s jedním českým odsouzencem dostal do trestnice Bory u Plzně. Bylo tam zavřeno i mnoho Čechů. Musili jsme v jednom vodním žlabu prát spodní prádlo ostatních vězňů. Bylo nás při tom pohromadě 18 Čechů a 3 Němci. V poledne jsme dostávali najíst, Češi plnou dávku a my Němci jen poloviční porci a na den 17 gramů chleba. Ráno a večer nám přisunovali ke dveřím cely každému esšálek černé kávy. Na jedné cele bylo 6-8 mužů. Na Borech jsem byl tři roky a přišel pak do Zdic mezi Prahou a Plzní do jedné vápenky. Tam nás bylo 16 německých odsouzenců. Pracovali jsme v jednom lomu při nakládání kamene. Kruhová pec byla dnem I nocí v provozu - z jedné strany do ní putoval vytěžený kámen, na druhé straně z ní vyváželi pálené vápno a nakládali je do připravených vagonů.
Ty kruhové pece tam byly dvě, při jedné pracovali čeští civilisté a při druhé vězni. Kolem lágru byl plot z ostnatého drátu, v každém rohu jedna strážní věž. V prostoru lágru jsme se mohli pohybovat volně, večer jsme byli zavřeni v barácích. Ráno a večer jsme dostávali černou kávu, také chleba, ale víc naž na Borech. Oběd se v poledne jedl v kantině, brambory a něco omáčky, k tomu sklenice piva. Tady ve Zdicích jsem byl rovněž tři roky. Celé komando pak přestěhovali, na místo přišli čeští civilisté. My se vrátili nazpátek na Bory, teď po dvou mužích na celu. Jenže už po pár dnech se balilo znovu, poněvadž se dával dohromady transport směr Jáchymov (v originále "nach Joachimsthal" - pozn. překl.).
Přepravovali nás v nákladních vagonech. Při příjezdu do velkého barákového lágru jsme byli nejprve podrobeni lékařské prohlídce. Ti relativně zdraví museli do práce v uranových dolech, z těch ostatních, u kterých to se zdravím nebylo valné, bylo sestaveno stavební komando, které vyváželi denně nákladním autem na pracoviště. Stavěli jsme byty pro české civilisty denně 8 hodin pod ostrahou. Pak jsme se nákladním autem vraceli do lágru a mohlo nám být do táborové kuchyně doneseno jídlo. Ráno i večer to byla černá kava a chléb. I v Jáchymově jsem si pobyl tři roky.
Z německých vězňů byl sestaven transport a my se vydali na nákladním autě zpátky na Bory. Dali nás 20 do jedné velké místnosti. Netušili jsme, co s námi bude. Po několika dnech jsme musili nastoupit, 50 mužů na jedno nákladní auto se dvěma strážnými, které s námi zamířilo do Prahy k odklízení zbytků po domech, zasažených za války bombardování. Odklizovací práce zabraly 3 měsíce.
Jednou jsme dorazili večer na ubytovnu a musili jsme nastoupit stranou. Spočítali nás, mělo nám být hned doneseno jídlo a my si měli všechno sbalit. V kanceláři, umístěné ve sklepě, jsme museli ze sebe všechno svléknout a dostali jsme civilní oblečení. Pak nás rozmístili po dvou mužích na jednu celu.
Znovu jsme se měli sbalit, nastoupit a po spočítání nasednout na jedno nákladní auto, které nás delší dobu vezlo neznámo kam. Když jsme dojeli na místo, zavedli nás do velké místnosti a ponechali ve velké nejistotě, poněvadž ani slovem nebylo nikým řečeno, co se s námi má stát. Po pár dnech znovu rozkaz: všechno s sebou, nástup a přepočítání útvaru. Venku stál připraven autobus. Ujeli jsme docela krátkou trasu a náš autobus zastavil před jedním hostinským lokálem.
Všichni jsme musili vystoupit a zavedli nás dovnitř, kde už bylo všechno nachystáno. Nevěřili jsme vlastním očím, poněvadž jsme po 10 letech vězení směli usednout u prostřeného stolu s jídelními příbory. Jídlo bylo přitom bohaté a chutné. Dostali jsme i napít. Pak nám bylo řečeno, že jsme teď v Chebu (v originále "wir sind jetzt in Eger" - pozn. překl.). Byli jsme dovedeni na nádraží a museli jsme nastoupit do už tam stojícího vlaku. Ostraha nám v němčině popřála šťastnou cestu a všechno nejlepší (v originále "und alles Gute" - pozn. překl.). Vlak s námi dojel až k hraniční závoře, která se zvedla a my projeli dál.
Teprve teď nám došlo, že jsme na svobodě. Naše radost se dá stěží popsat. Večer jsme dorazili do stanice Hof-Moschendorf. Na nádraží nás čekalo srdečné přijetí a přivítání. V hostinci nás pak pozdravili a přivítali ještě každého jednotlivě. Pohoštění bylo vydatné a chutné. Každý navíc obdržel 600 marek kapesného, načež jsme musili udat současnou adresu svých blízkých tady v Německu. Ti byli hned telefonicky vyrozuměni o tom, kdy každý z nás jednotlivě dorazí do udané domovské stanice, kde mají čekat jeho blízcí. V Hofu bydlil jeden můj dobrý přítel, se kterým jsem byl v českém vězení delší čas pohromadě. Byl mnohem starší nežli já a pro nemoc byl propuštěn sem do Německa už dříve. S mou rodinou byl ve stálém spojení. Před mým odjezdem k rodině jsem ho navštívil. Byla to pro nás oba velká radost a srdečné shledání. Byly to nezapomenutelně krásné chvíle, které jsme tehdy v Hofu spolu strávili. Byli jsme ještě tak nejistí, zda se v té pro nás přece jen zprvu cizí zemi dokážeme osvědčit. Všechno se ale nakonec pro nás všechny v dobré obrátilo.
Jaké jen to bylo štěstí, když jsem se dne 19. listopadu roku 1955 na nádraží v Bad Nauheim mohl pozdravit s mou milovanou ženou a dětmi, s příbuzn¨ými a známými. Odjeli jsme od vlaku autem k domu, kde žena s dětmi bydlila. Zase jsme byli všichni pěkně pohromadě. Byl jsem na veřejnosti hodně ostýchavý a sotva jsem se odvažoval vyjít mezi lidi, které jsem měl za úplně cizí. Neznal jsem tu vůbec nikoho kromě příbuzných a známých ze starého domova. Dostal jsem 6 týdnů na zotavenou a moje žena pro ten čas ještě i státní podporu. Za mých 10 let vězení jsem obdržel vyplaceno 6 000 marek. Můj švagr měl už postaven dům, kde bydlil v přízemí s celou svou rodinou, Já měl možnost usadit se se svými v horním patře. Natrvalo to ovšem bylo pro nás příliš malé.
K 1. srpnu 1956 jsem začal pracovat v zahradnictví hesenských státních lázní Bad Nauheim, oddělení lázeňských parkových areálů. Byl jsem rád, že mám blízko do práce a také že se v ní vyznám.
Můj švagr, manžel ženiny sestry, nám řekl, že obec Bad Nauheim má tady nablízku na prodej i stavební parcely. Radil nám jednu koupit a nabídl se, že nám při stavbě rád pomůže. Koupili jsme 560 metrů čtverečních (3 DM za metr čtvereční) pozemků a začali jsme hloubit základy. Všechno jsme vyváželi jen kolečkem. Švagr (ročník narození 1919 - pozn. překl.) bohužel onemocněl a zemřel poté v nemocnici. Pomáhali nám ostatní příbuzní a známí. Byla to opravdová dřina ručně míchat maltu a vynášet ji v kbelících nahoru. I zdicí prvky jsme přpravovali ručně. Nakonec jsme při vší námaze a úsilí stavbu domu zvládli. Zvedli jsme krovy a pokryli střechu. Byli jsme celí šťastní, když se pod ní konečně všechno ocitlo. Přes zimu jsme nechali hrubou stavbu stát a až na jaře a v létěi jsme položili vodovodní a elektrické rozvody, nasadili okna a dveře. Vnitřní a vnějšé začišťovací práce jsme svěřili jednomu bednáři. Na podzim roku 1957 bylo všechno hotovo a my se mohli nastěhovat do přízemí.
Byt v patře jsme pronajali Američanům. Po pár letech jsme ho pak začali užívat sami. Naše dcera Hilda se roku 1967 provdala a nastěhovala se sem. Pro našeho syna Johanna jsme pak koupili v Nieder-Mörlen (Ober-Mörlen a Nieder-Mörlen jsou dnes městskými částmi Bad Nauheimu - pozn. překl.) stavební parcelu (25 DM za metr čtvereční). Pomohli jsme mu se stavbou domu, ve kterém od roku 1969 mohl začít bydlet se svou rodinou. V roce 1972 jsme dali náš dům přepsat na naši dceru Hildu. Moje žena a já v něm máme zajištěno bydlení dole v přízemí, dokud budeme naživu.

P.S. Zatímco autorčiny vzpomínky vyšly roku 2013 v prvním lednovém čísle krajanského časopisu Glaube und Heimat na stranách. 47-48, je otcovo svědectví převzato ze sborníku Heimatbuch der Pfarre Meinetschlag - Ein Gedenkbuch (2002), s. 141-143.

O Hildě Grobauerové jsme se stačili dovědět poměrně dost z předchozích textových ukázek. Z jejích webových stran (v roce 2017 již nefunčních) bylo možné zjistit, že mají s manželem Erichem syna Richarda a dceru Heike. Zvláštní zálibou paní Hildy jsou podle tohoto pramene květiny. Troufám si tvrdit, že si lásku k nim přinesla už z rodného kraje. Údolí Pohořského potoka tam pod Radčicemi znám dobře z časů, kdy jsme tam navštěvovali svého vlastního synka na letním táboře. Bylo to na samém sklonku totality, kdy už vládl i tady duch "hochů od Bobří řeky". Nevím, kdy odtud zmizeli bobři, ale o odchodu lidí víme už nyní leccos.

- - - - -
* Radčice