JOSEF GROSSKOPF
Kostelík Svatého kříže (kaple "Sancta crucis") v místě zvaném Kreuzwinkel ve farnosti Hamry, Pražské Jezulátko a hraběnka Kolowratová
V "Glaube und Heimat" č. 17/1960, jsem si přečetl, že kdysi tak krásný, v roce 1935 renovovaný kostelík Svatého kříže, vystavěný roku 1731 a skrývající v sobě ostatek kříže Kristova a krásnou kopii sošky Pražského Jezulátka, už nestojí - zbyla z něho prý jen hromada kamení (místu, kde stál, se dodnes česky říká Křížkov - pozn. překl.).
Už tehdy jsem se podivil, jak tento stavebně jistě velmi zajímavý, avšak přece jen polohou poměrně značně odlehlý šumavský kostelík mohl přijít k relikvii tak vzácné; o "tamním" Pražském Jezulátku jsem pak nevěděl vůbec.
Mezitím se mi u příležitosti společné práce nad dějinami knížecích hohenzollernských patronátních farností u nás na Šumavě, práce, kterou jsem měl tu čest konat s mým přítelem Franzem Leitermannem (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), dostalo povědomosti také o věcech, které se týkaly našeho kostelíka v Kreuzwinkelu a dílo náhody mi pak zprostředkovalo i bližší poznání historie Pražského Jezulátka.
V jedné zprávě kanceláře knížecího panství knížecí dvorské komoře ze dne 4. září roku 1863 se praví, že ve farní obci Hamry (Hammern) v místě zvaném Kreuzwinkel existuje od pradávných dob kaple, o níž jsou od roku 1796 až do současnosti vedeny účty zdejším patronátním úřadem. Tato kaple zubem času velmi utrpěla a je nyní údajně v tak žalostném stavu, že vyžaduje naléhavé opravy, aby se neproměnila v úplnou ruinu. Farář v Hamrech, páter Meerwald, se u patronátního úřadu kvůli opravě opakovaně ohlásil a stavební inspektor Hanner dostal následný pokyn prozkoumat stupeň ohrožení stavby a ohlásit výsledek své kontroly, což se i stalo.
Poněvadž patronátní povinnost vysoké knížecí vrchnosti pro tuto kapli nepochybně neexistuje, byl důchodní úřad (Rentamt) pověřen dalším šetřením v té věci a bylo mu uloženo, aby obstaral a dodal "Erektionsinstrument", tj. zřizovací listinu. Tento dokument ovšem podle zprávy důchodního úřadu z 2. září téhož roku 1863 není k nalezení, a proto požádal penzionovaný hospodářský rada Stummer o informaci archiv v Krumlově (v originále "in Krummau" - pozn. překl.). Podle došlé odpovědi zbudoval kapli někdejší majitel panství Dešenice (Deschenitz) Prokop hrabě Kolowrat pro pohodlí obyvatel Kreuzwinkelu. Zřizovací listina zdá se nebyla sepsána a ohledně budoucího udržování stavby nebyla přijata nijaká závazná ustanovení.
Předávací inventáře, podle nichž byla kaple přijata v roce 1791 a opětovně pak 1804 pod vrchnostenský patronát, nejsou k nalezení, snad lze však v účetní knize kostela nahlédnout, že byly z jeho pokladenské hotovosti uhrazeny četné stavební náklady.
Příspěvek z panských důchodů na stavební opravy kaple se podle účetního výkazu dosud nedoložil. Patronátní povinnost vrchnosti nebyla prokázána a vyslovují se pouhé dohady o tom, proč nebyla kaple zařazena v soudním ocenění panství Bystřice (Bistritz) z roku 1835 mezi patronátní stavební objekty. Závazek milostivé vrchnosti k zákonné konkurenční účasti na opravách kaple podle uvedeného skutkového stavu (v originále "nach dem angeführten Sachverhalt" - pozn. překl.) neexistuje.
Nebylo by ovšem případné, zcela se vymykat z účasti na nákladech spojených s opravami, poněvadž kaple v Kreuzwinkelu byla všeobecně chápána jako pod zdejším patronátem stojící a poněvadž by u šumavského obyvatelstva, zpravidla velmi zbožně založeného, budilo opravdu špatný dojem, kdyby kaple byla přenechána zániku. Farní beneficiát v Hamrech, páter Meerwald, se po léta snažil shromáždit dobrovolné příspěvky a měl k dispozici téměř 100 zlatých. Podle stavebního inspektora Hannera ovšem by v souhrnu vyžadovaly opravy kolem 500 zlatých, takže zůstává nepokryto 400 zlatých.
Pod návrhem na příspěvek 200 zlatých je pod vyjádřením připojen podpis - "gez. Gwinner" a pozdější přípis dodává, že nad vchodem umístěný vrchnostenský erb svědčí ovšem pro skutečnost, že kaple byla nakonec opravena i na náklady panství.
Podle zprávy knížecího důchodního úřadu Bystřice z 31. ledna 1866 byly stavební závady kaple zcela odstraněny rozpočtovým obnosem 655 zlatých 22 krejcarů. Z toho knížecí dvorská komora milostivě poskytla žádaný příspěvek 200 zlatých a farář Meerwald nakonec shromáždil na dobrovolných příspěvcích potřebných 400 zlatých. Výnosem knížecí dvorské komory z 29. července roku 1894 bylo sedláku Glaserovi v Kreuzwinkelu přislíbeno, že knížecí správa z nákladů na ob rok konanou posvícenskou slavnost při kapli v Kreuzwinkelu uhradí až na další polovinu z každých 4 zlatých, ovšem s výhradou, že lze slib kdykoli odvolat a bez uznání jakéhokoli druhu závazku z toho plynoucího.
Farář Mathias Bendik z Hamrů adresoval dne 12. listopadu 1916 Jeho královské Výsosti knížeti Wilhelmu von Hohenzollernovi žádost o příspěvek na renovaci filiálního kostela v Kreuzwinkelu, v níž se uvádí (v originále ovšem německy, zde dopis tlumočíme do češtiny - pozn. překl.): "Kostel v Kreuzwinkelu je velmi starý, mnohem starší nežli farní kostel v Hamrech, navíc chová v sobě ostatek Kristova kříže a vlastní dále i uměleckohistorický poklad v podobě nádherného, ručně vyřezávaného rámu hlavního oltářního obrazu. Tato ctihodná, starobylá svatyně, umělecky a kulturněhistoricky cenná, je však, co se týče stavební zachovalosti a vnitřního vybavení, celkově velmi sešlá. Vlastní kapitál kostela většinou spolknou výdaje na jeho roční potřeby, poněvadž se tu každoročně dvakrát, a sice o neděli po 3. květnu a na svátek sv. Petra a Pavla koná slavnostní bohoslužba a často i o všedních dnech slouží mše svatá. Knížecí panská správa byla dokonce před lety údajně připravena převzít nad tímto kostelem patronát, majitel pozemku však, na němž kostel stojí, byl proti. Nyní je ovšem pro jeho tísnivou hospodářskou situaci a zadluženost zcela vyloučeno, že by mohl pro nezbytnou renovaci stavby podniknout cokoli, co by vůbec stálo za zmínku. Mezi farníky se konala sbírka, která na nejponíženěji kolujícím prosebném talíři (v originále 'untertänigst gefertigte Bittsteller' - pozn. překl.) vynesla asi 1200 korun. Odhadovaná částka, pro renovaci nezbytná, zní na 1700 korun..."
V aktech dvorské komory je k tomu přičiněna následující poznámka (v originále ovšem rovněž německy - pozn. překl.): Mešní kaple v Kreuzwinkelu leží v údolí Úhlavy (v originále "im Osserbachtale /Angeltal/" - pozn. překl.) a byla zbudována v roce 1730 svobodným sedlákem Johannem Tornerem (v originále "von dem Freisassen Johann Torner" - pozn. překl.). Jde o prostou, avšak architektonicky zajímavou stavbu (půdorys ve tvaru kříže s ambitovými přístavbami). Její uchování je žádoucí. Nějaký závazek ohledně stavební údržby ze strany knížecí správy neexistuje. Šlo by o ryzí akt dobré vůle. Kaple je ovšem navštěvována panskými dřevorubci, bydlícími v okolí, tj. v Osserwaldu a v Seewaldu (označení revírů kolem Ostrého /Osser/ a Černého jezera /Schwarzer See, na staré mapě jmenované Bistritzer oder Eisenstrasser See/ - pozn. překl.).
Podle výnosu dvorské komory z 9. prosince 1916 schválila Jeho královská Výsost kníže udělení jednorázového daru z milosti (Gnadenbeitrag) ve výši 500 korun.
Ještě poznámka z roku 1864:
Na zachování kostela je zainteresováno: šest až osm majitelů selských usedlostí v Kreuzwinkelu, majitel sklárny Osserglashütte Anton Ziegler a konečně pro přilehlý revír Seewald s ohledem na knížecí lesní zaměstnance a dřevorubce i nejmilostivější vrchnost.
Dne 21. prosince 1863 referuje stavební inspektor Eduard Hanner svému patronátnímu úřadu (v originále ovšem - pozn. překl.):
"co se věže týče, je dřevěné konstrukce a byla před několika málo lety zcela znovu zbudována panem Linsmaierem, řečeným 'Kirchenbauer', majitelem pozemků v Kreuzwinkelu, z jeho vlastních finančních prostředků. Opravy věž nevyžaduje a dřevo je natřeno zvenčí červenou olejovou barvou..."
Na Boží hod vánoční roku 1972 přinesl pořad "Bayerische Hoagascht" (ve významu "Bavorské sousedské posezení na domácí zahrádce", poněvadž "Hoagascht" je nářeční obdobou spisovného výrazu "Heimgarten", tj. "zahrádka před domem", resp. "lavička v předzahrádce" - pozn. překl.) na vlnách Bavorského rozhlasu (Bayerischer Rundfunk) vedle vánoční hudby i historii Pražského Jezulátka.
V roce 1630 nalezl páter Cyrillus, karmelitánský mnich (rodem z Lucemburska, vl.jm. Nicholas Schockwilerg, celým řeholním jménem Cyrillus de Mater Dei - pozn. překl.), na jedné hromadě odpadků v Praze voskovou sošku Jezulátka, kterou jeden lancknecht před sedmi lety uloupil z chrámu a pohodil poté, co jí ulomil obě ruce. Zbožný karmelitán přinesl sošku, které se jinak nic nestalo, do svého kláštera, kde se k ní denně modlil. Legendy vyprávějí o mnoha zázracích, které dokázala způsobit.
Když se Praha během války třicetileté ocitla v nejvyšším ohrožení, modlil se páter Cyrillus o to úpěnlivěji o záchranu města a hle: bezruké Božské dítě počalo mluvit: "Jak vám mohu pomoci, což nevidíte, že nemám ručky? Teprve až budu znovu celé, rádo vám budu nápomocno, aby ta strašlivá válka skončila!" Jeden kupec z Ústí nad Labem (Aussig), o něhož karmelitáni pečovali během jeho nemoci, věnoval na zbožný účel navrátit Jezulátku chybějící údy obnos 100 zlatých.
V srpnu roku 1639 stála švédská vojska v počtu 30 000 mužů před branami města. V karmelitánském klášteře, kde bylo Jezulátko domovem a kde mu byly skutečně znovu pořízeny chybějící ručky, neměli tušení o účinné obraně, zato tu mniši dleli dnem i nocí na modlitbách k Božskému Dítěti a opět hle: Švédové odtáhli bez boje, aniž by po sobě zanechali škodu. Vyprávělo se, že v noci navštívil jejich nejvyššího velitele (byl jím generál Johan Banér /1596-1641/ - pozn. překl.) nějaký posel, který ho varoval před pohromou, hrozící jeho vojsku v případě, že by se nevyhnul boji.
Když Ferdinand III., v letech 1637-1657 německý císař, stál se svými oddíly u Řezna (Regensburg), ocitl se tam v obklíčení švédské přesily. Vyslal posla do Prahy, aby se tam prosilo u Jezulátka o pomoc a také tehdy Švédové ustoupili ve spořádaných útvarech bez boje a jakéhokoli patrného důvodu. Rovněž mnohá uzdravení byla připisována vroucí úctě k pražské sošce, zejména v časech, kdy po skončení třicetileté války potkala lidstvo další metla, totiž zhoubná morová nákaza. Dne 14. července roku 1651 bylo Jezulátko provoláno za krále a slavnostním způsobem nádherně korunováno. Když ho v roce 1702 nějaký zločinec o jeho korunní klenot oloupil a chtěl mu strhnout i zlatý křížek z hrudi, opět promluvilo: "Nevíš snad, že jsem Ježíš, koho postihuješ?" Těmi slovy se provinilec natolik vyděsil, že od svého konání upustil a vzal co nejrychleji nohy na ramena.
To, jak ale náš v odlehlém lesním koutě ležící kostelík přišel k Pražskému Jezulátku a ke svatému ostatku Kristova kříže, lze snad vysvětlit z následující souvislosti: jedna hraběnka Kolowratová (jde o manželku Jindřicha Kolowrata Libštejnského Alžbětu z Lobkovic, která před svou smrtí roku 1663 odkázala statek Žichovice Vilému Albrechtu Kolowratu Krakovskému /1600-1689/, který v roce 1675 koupil les Hvozd a 6 králováckých rychet /Zejbiš, Hojsova Stráž, Hamry, Svatá Kateřina, Kochánov a Zhůří/ - pozn. překl.) těžce onemocněla a svěřila se ve své nouzi právě Pražskému Jezulátku. Její modlitby byly vyslyšeny a poté, co sošku ještě vroucně políbila, vrátilo se jí zdraví docela. Od té doby byla velkou ctitelkou Božského Dítěte (byla i dárkyní zmíněné koruny pro Jezulátko - pozn. překl.) a chtěla dát sošku převézt z Prahy k sobě domů. Ani šestispřežím koní však nedokázal kočí pohnout z místa. Hraběnka to považovala za znamení, že Jezulátko chce na svém místě v karmelitánském domě Božím setrvat.
Hrabata Kolowratové Krakovští byli v letech 1686-1757 majiteli panství Dešenice (Deschenitz), k němuž patřily také obě horní královácké svobodné rychty Hamry a Hojsova Stráž (Eisenstraß).
Jakkoli se v historii kostelíka v Kreuzwinkelu hovoří o tom, že jej dal postavit bývalý majitel dešenického panství a snad manžel hraběnky Alžběty Prokop hrabě Kolowrat Krakovský (vnuk Viléma Albrechta, žil v letech 1718-1774 a nemohl tedy být manželem shora uvedené Alžběty z Lobkovic /1580-1663/, jak se mylně domnívá autor německého textu Josef Großkopf, viz k tomu na webových stranách Kohoutího kříže i překlad příbuzného textu Josefa Bohmanna - pozn. překl.), je jako stavebník zmiňován i svobodný sedlák Johann Torner a my nemusíme tyto dva údaje nutně klást do vzájemného protikladu. Torner byl přece majitelem pozemků (v originále "Grund und Boden" - pozn. překl.) a mohl přinejmenším poskytnout pracovní sílu a povozy, kterážto povinnost příslušela vůči patronátnímu pánovi i jiným farníkům.
V každém případě pak předchozí souvislosti opravňují předpoklad, že hraběnka Kolowratová jako vroucí ctitelka Pražského Jezulátka poté, co nedokázala opatřit originální sošku, dala alespoň zhotovit její věrnou kopii (která se pak mohla rozličnými cestami do šumavského kostelíka dostat, nebo mohlo být podobných kopií v době jeho vzniku už i více - pozn. překl.). Také ostatek Svatého Kristova kříže, relikvie pro náš kostelík jistě zcela nezvyklá, mohla být kdysi získána zbožnou hraběnkou.
Glaube und Heimat, 1973, s. 144-147
Josef Großkopf ze Skelné Huti (Glashütten) u Nýrska (Neuern) se narodil 4. června roku 1901 v Klausn (Klausen, též Klausenmühlehäuser) u Uhliště (Kohlheim). V jeho nekrologu na stránkách krajanského časopisu Glaube und Heimat ten místní údaj zní Kohlheim Klause. V letech 1915-1938 působil jako notářský tajemník (Notariatsekretär) Dr. Blocha v Nýrsku (zdejší vlivná židovská rodina Blochova a frekvence příjmení Bloch ve městě vůbec vedly k tomu, že Nýrsku bývalo žertem přezdíváno "Blochowitz", tj. "Blochovice"). Kromě toho obstarával post obecního písaře ve Skelné Huti a v Uhlišti. V letech 1941-1945 byl povolán k válečné službě. Po vyhnání se rodina ocitla v Rednitzhembach v bavorských Středních Frankách (Mittelfranken). Josef Großkopf našel místo v justičním úřadě v Norimberku (Nürnberg), kde byl činný až k odchodu do penze. Jeho znalosti rodných končin a jejich lidí byly sotva nahraditelné. Krajané mu říkali "der Schreiber", tj. "písař" a představoval jim živoucí lexikon. Spolupodílel se zásadním způsobem na vydání pamětní knihy domovského šumavského okresu, "heimatbuchu" pod titulem "Unterm Osser und Hohenbogen" (tj. "Pod Ostrým a Vysokým Bogenem"). Zesnul 23. dubna roku 1993 v nemocnici města Schwabach (jde o nejmenší bavorské město bez vlastního okresu ("die kleinste kreisfreie Stadt Bayerns"), pochován je však v Rednitzhembach (obcí protéká řeka Rednitz, do níž tu od východu ústí potok Hembach, a také tudy probíhá koryto kanálu Rýn-Mohan-Dunaj /Rhein-Main-Donau/). Zůstala po něm dcera Erna, provdaná Müllerová, synové Herbert a Gerhart, u něhož trávil Josef Großkopf sklonek života, jakož sestra Anna, provdaná Hiermannová, a bratr Peter Großkopf s rodinami. A také ten krásný kout pod Ostrým, horou česky tak překrásně zvanou Prsa Matky Boží.
- - - - -
* Uhliště / Skelná Huť, Chudenín / † Schwabach (BY) / † † Rednitzhembach (BY)
