JIŘÍ GRUŠA

Český Stifter (nebo: Stifter Čechů)

Nuže, vážení dámy a pánové,
pravděpodobně to nebudete vědět, ale Horní Planá je pro mou generaci adresa, nahánějící strach.
Poválečná generace starého Československa se totiž strašně bála, aby tady někde nemusela sloužit na vojně. V tomto kraji se roztahovala takzvaná "pohraniční stráž". To byla zvlášť humánní jednotka lidové armády, pověřená zastřelit každého, který chtěl opustit štěstí v zemi. Téměř půlstoletí se zpívalo česky, co by německy znělo asi jako: "Oberplan, bin ich dran, wilst du mich verschlingen?"
Samozřejmě jsem tomuto chorálu zoufalství německým zněním poněkud opiloval hroty. Byl zde totiž konec světa, který byl srovnáván s koncem zažívacího traktu. Žádná idylická krajina, žádné místo uctívání, žádná estetika, pouze etos. Jen vyšší poschodí krajiny se také ještě tenkrát pnula "po stifterovsku ("stiftermäßig")" do výše. Zarostlá divočina, nabitá onou ambivalencí, již se naučil spisovatel bát, nehledě na svá milostná vyznání. Ano, dokonce Vltava - jeho řeka a tepna krajiny - musela udělat místo přehradnímu jezeru, které zde umístila vůle lidu. Mělo ve verších jako: "Poručíme větru, dešti!" opěvovat jiné síly než Stifter, to byl ten trik.
Sice to úplně neklaplo - a kdyby býval autor četl Stiftera, byl by byl možná mnohem mírnější, nicméně zde později vznikla rekreační oblast - s kánoemi a malými plachetničkami. Je samozřejmé, že po takové činorodosti je nutné si odpočinout. Ale "městečko s jeho loukami a poli, v lese líbezně ležící" (v originále "ein lieblich im Walde liegendes Marktstädtchen, mit seinen Wiesen und Feldern") tu v této podobě již nenalezneme.
A přece - něco zde z oněch časů zůstalo zachováno. Téměř zázrakem - a jistě ne podle plánů vrchních plánovačů (v originále "Oberplaner", tj. významem i "obyvatel Horní Plané"!), zde stále ještě stojí rodný dům Stifterův. Jako kdyby se realizoval ten "jemný zákon" ("sanftes Gesetz"), ve který věřil.
Pro režim byl Stifter zaostalý snílek, který opovrhoval již občanskou revolucí. Tímto žalostným předstupněm té pravé, naší. Nejprve byl tedy považován za starorakouského, poté opět za lokálně německého. Vzpomeňme si na polemické pokusy lidové (v originále "völkischen", tj. národovecké, národně socialistické, nacistické) éry, která z něho chtěla vykonstruovat protějšek našeho mýtu. Ano, dokonce na interpretace, které z něho konstruovaly předchůdce velkogermánských myslitelů (v originále "einen Vordenker des Großgermanischen"). A - což je ještě nebezpečnější - existovali německy mluvící soudruzi jako Georg Lukács, kteří ho již odhalili: jako nebezpečí pro optimismus výstavby a přestavby světa. Vypadalo to, že i my musíme z naší strany spisovatele demaskovat.
Proč se tomu vlastně tak nestalo, při vší té dokonalé pádnosti, která nás charakterizovala v ostatních případech, zůstává záhadou. Téměř se domnívám, že to byla příroda sama - v očích Stifterových jinak netečná, která zde prokázala svou účast. Nebo, a to zní ještě pravděpodobněji: sami jsme se obávali toho, že přitom spadne také naše maska a všem bude konečně jasné, že tento Stifter podněcuje smysly (v originále "dass dieser Stifter ein Sinnstifter ist"). Že je spolutvůrcem nás samých.
My se totiž také, i když mlčky (ale zato o to intenzívněji) považujeme za děti a dědice místa Planá (v originále "la Planá"), česky Horní a Dolní Plané (v originále "eines Ober- und Unterplans im Böhmischen"). A cítíme v tomto Stifterovi, nehledě na různé posuzování jeho děl, nalezence - u kterého raději nežádáme důkaz otcovství.
Když zná český čtenář například nádherné líčení šumění jedlového lesa (v originále "des Tannenwaldrauschens") v "Pestrých kamenech" (Bunte Steine), okamžitě se mu vybaví české jméno té části země. ŠUMAVA. "To, co šumí (v originále "Das Summende")", tak nazýváme Böhmerwald. Také my se považujeme za děti ekosystému. Opěvujeme se dokonce jako takoví v naší hymně, která by z hlediska obrazů, které vyvolává, mohla pocházet od Stiftera samotného, slaví totiž naši českou vlast tak "česky". Napsána v biedermeieru líčí naši zemi jako místo, kde "voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách".
A nejen zde, nýbrž i v řadě našich knih, ještě po doznění éry roztomilosti figurují byliny, polní kvítí a všechny ty další idylické náležitosti předbřeznové senzitivity. Dokonce samu Vltavu jsme zachránili.
Přinejmenším z hudebního hlediska. Šplouchá si stále ve své "předpřehradní kráse" ve Smetanově symfonické básni.
Také základní dílo naší prózy nese jasné rysy této inspirace. Má název "Babička". Kniha byla napsána jednou Vídeňačkou nejasného původu, která se stala pramátí novočeského sebevědomí - naší velkou zanícenou spisovatelku (v originále "Magna Stifterin", tj. významem "velkou zakladatelkou" či "velkou podněcovatelkou"). Tak jako kdysi v Horní Plané babička Uršula, dcera chalupníka, darovala malému Adalbertovi jeho literární podněty, tak iniciovala Magdalena Novotná vývoj své vnučky a vytvoří z Barbary Panklové Boženu Němcovou, českou literátku. A tato Divina Němcová (Božena znamená "božská") za to postaví své babičce pomník a nás má k lásce k zemi a dobromyslnosti.
Vyprávění oslavuje rovněž kronikářku údolí pláteníků, vypravěčku příběhů ze Starého Bělidla, kde předzpívávala písně a rozdávala životní moudrosti, které mají trvalou hodnotu. I v tomto údolí plném roztomilosti panuje vlastně les jako symbol tajemství a temných elementů, ve kterém symbolicky umírá nešťastně zamilovaná a duševně chorá dívka, do které udeří blesk. Také zde je nutné v životě překonávat chaotické síly správnou mírou a sebekázní, také zde člověk věří, že to dobré lze "upřímně nalézt pouze na venkově a u chudých lidí (v originále "treuherzig nur auf dem Lande und bei den armen Menschen zu finden")". Jako Stifterova mladší současnice, která však zemřela ještě před ním, trpěla Němcová osudovým životem (v originále "Vita"). Cestuje jihem Čech ("durch das Südböhmische") a vypráví o tom dál. Horní Planá její knihy však leží na severu, v Podkrkonoší. Také zde však jde o poetickou oblast, kterou můžeme získat, podmanit slovy. Také zde vzniká nezaměnitelný jazykový duktus (v originále "Sprachduktus", tj. i anatomickým významem /dučej/ "vývod", "spoj"), který proměňuje vyprávěné ve vysvětlující a podněcuje k činům (v originále "eine Klarheit des Handelns stiftet"). Je to svým způsobem "strategie možnosti obývání ("Bewohnbarkeitsstrategie")" našeho světa. To "jak" ("Wie") narativního je zároveň tím "jak" života.
A tohle české milkování ("tschechische Liebelei") se Stifterem je zároveň něco jako stará láska. Jeho život, který začal bitvou u Slavkova (Austerlitz) a končí krátce po Hradci Králové (Königgrätz), se určitým způsobem i historicko-politicky váže na to, co se dnes jmenuje Česká republika (v originále "Tschechien"). Oba datumy totiž označují (v originále "markierten", tj. významem i "vymezují", "ohraničují") tu dobu, ve které se promění vpád národního vědomí v nacionalistický output - se všemi následky pro střední Evropu.
Pro mě je proto na tomto literátovi nejnapínavější jeho zápas se silami kolem něj, ale také v něm samém. Národ jako pojem a způsob jednání neznamenal pouze to, že se ze synů pláteníků stávali významní spisovatelé, nýbrž poukazuje i na jejich skrytou bolest, týkající se statutu (v originále "Status-Schmerz"), vzhledem ke stále trvající sociální propasti. To nedělalo nešťastným pouze Stiftera - viz jeho láska k Fany Greiplové - přineslo to také neustálé kolísání mezi revoltou a rezignací.
Jako každý autor musel i on cítit, že to nadměrné a příšerné v nás je možné mít rychleji než to harmonické, oč se snaží a co také konal ("das er angestrebt und auch geleistet hatte"). Napětí mezi zaměstnáním a povoláním ("Beruf und Berufung") vyvolalo trpkost a dohánělo k agresivitě. Je podstatně jednodušší připojit se k výrokům o vykoupení té či oné výlučnosti, než chtít stabilizovat zázrak, na kterém se soukromě či planetárně zakládá náš život. To první se v Evropě rozšířilo. V duševní krajině plné Fichtů, Hegelů a Marxů bylo také jednodušší sloužit věci smyslů - poznaném cíli historie, světovému duchu ("Weltgeist") nebo matce hmotě (Mutter Materie) - než obráceně. Všichni tito myslitelé jednali, jako by (po)znali ten jedině správný směr a mutovali k soudcům chodu světa. Oblékli si taláry a obsadili lavice tribunálu historie, který denně zasedal a kontroloval, jak se věci mají. A běda, uhýbaly-li z daného směru!
Z důslednosti objevů v technice odvozovali obecně platnou určitelnost věcí. A vzdor proroků (v originále "einen prophetischen Drang"), jenž degradoval i literaturu na služku věci, která byla právě svatá. Pro Adalberta Stiftera však tkvěla povinnost psát v něčem jiném. Jeho morální zákon měl Kantovy kořeny (v originále "Kantsche Wurzeln"). Měl to v sobě a nemluvil o "uznání potřebného", které je teprve třeba vykonat, nýbrž praktikoval již pohled, který to náhodné naší existence respektuje a činí opakovatelným.
Proto formuloval uprostřed zmatku revolucí "stav a důstojnost literátů ("den Stand und die Würde der Schriftsteller")". Naprosto jasně chápal svobodu slova jako svobodu od nenávisti ("als Freiheit vom Hass"). Tak jak to udělala čtyřiasedmdesát let později světová organizace, jejímž prezidentem mám tu čest být (Mezinárodní PEN Club).
Proto byl sklíčen a zděšen, když on, který klasickým způsobem stoupal vzhůru (v originále "er, der klassischer Aufsteiger"), musel přihlížet, jak se ostatní z jeho vrstvy ve jménu nového a lepšího věnovali starým násilným rituálům. Jak byl lesk ctižádostivého vzdělání porušen "vášní" a vše proměnil v patologický patos. On, jenž líčil přírodní katastrofy, přitom myslel na ten nepochopitelný substrát našeho bytí, na efekt tsunami ("Tsunami-Effekt") lidské historie. A vyvinul "sanftes Gesetz" pro myšlení a konání v době mas a tříd ("in der Zeit der Massen und Klassen").
Byl utopista? Naivní a ne z tohoto světa? Snad. V každém případě nechtěl nic vědět o lsti rozumu a podobných věcech. Vymyslel si raději dobré místo, které neexistovalo a ve kterém nesmyslné není logizováno ("logisiert"), nýbrž zmírňováno. Představoval si místo, ve kterém vzpřímeně chodící opice - u něho ještě předdarwinisticky označovaná jako osoba podobná tygru ("als der 'tigerartige Mensch'") - konečně vsadí na svůj kortex (kůra mozková) a ne na svůj ještěří mozek ("Reptilienhirn"). Bylo to poznání míry a její skutečnosti. Bylo to vytušení souvislostí. Jeho neexistující místo ("scheinbares Nirgendwo") se tak stalo pevným bodem uvnitř vzdálených kontextů. Synopse v něm, uzel v síti jsoucích věcí. Žádné "má dáti" ("Soll"), vynucené revolucemi, ale evoluční "dal" ("Haben").
V jeho textech je stále přítomno trojí ("eine Art Trias") - les, člověk a jeho "být doma" ("Mensch und dessen Zuhause-Sein"). Jinými slovy: ten nespoutatelný substrát bytí, naše schopnost myslet si v nich přesto relace a čerpat odvahu sáhnout po nich. V této pozemské "trojjednotě" vsadil na tu poslední a chápal ji jako riskantní podnik našich životopisů, udělat svět obyvatelným ("die Welt bewohnbarer zu machen"). Ale to riziko, které mínil, bylo pro něho drobné. Byla to odvaha k jemnějšímu ("ein Mut zu Feineren"). Obyvatelnost tedy začala stanovením dimenzí - a působila na radikálnější okolí tehdejší doby cize. Odvahu k umírněnosti ("Mut zur Mäßigung!")! "Já" je skromné! Znělo to jako bláznovství spisovatelů, neznajících míru, jako řeči těch, kteří nenávidí pokrok ("wie ein Gerede der Fortschritthasser"). Nicméně dnes víme, že byl na správné cestě, že definoval věcnou situaci, suchý topos našich dnů. Bez schopnosti umírnění se ("die Fähigkeit, das Maß zu üben") bude naše planeta brzy neobyvatelná a my všichni - to bylo Stifterovo slovo, které používal - budeme k mání již pouze jako "tygrovití ("tigerartig")". Jako první aktualizoval v naší části světa prastarou ctnost temperantia, a to byl vlastně revoluční výkon.
Jeho vlastní "bytí doma" však vypadalo fragilně. Po turbulencích ve Vídni se přestěhoval do Lince, krok za krokem se stahoval. A byl také stahován. Tak blízko své užší vlasti objevil Tu Věčnou, Čechy u moře, tu nejkrásnější zemi - a o tom vás mohu, vážené dámy a pánové ujistit - pro literáta. Tam se opět našel, v moři fantazie, tam realizoval pro mě to nejvroucnější spojení mezi Rakušany a Čechy. Dokumentuje paradoxii našeho soužití i zmatku ("unseres Mit- und Durch-Einander"), ruší polarity a tvoří z polyvalence pravidlo jednoty.
Již asi tušíte, že chci mluvit o Vítkovi (Witiko). O jeho historii u nás a s námi. Zakládá se na díle z naší kuchyně. Na dějinách Čech (v originále "Geschichte von Böhmen"), napsaných jiným iniciátorem ("von einem anderen (Stifter"), Palackým, který tak položil základy novočeskému obrazu nás samých. V oné éře národů se nejenom synové tkalců stávali literáty, nýbrž také literáti politiky. Neexistovaly pouze obávané národy bez svého území, nýbrž i národy bez státu, po kterém toužily. Nebo lépe řečeno: národy ve státě, který jim nechtěl nabídnout žádnou vlastní horní vrstvu. Obecně všichni cítili, že nová budoucnost potřebuje novou minulost - jako podklad oprávnění jejich nároků. Od této chvíle se muselo vyprávět všechno jinak Ne epicky jako dřív, nýbrž historiograficky a filosoficky. Všude byli hledáni ti, kteří by vytkli nové cíle. Nebo se přihlásili sami jako zmíněný Moravan František (v originále "František/Franz"), který u Čechů zabodoval. Čtvrtá kniha jeho historického panoramatu obsahuje dvě kapitoly, které líčí krvavou válku o dědické právo v českém vévodství (Herzogtum), ze kterého nakonec vzejde Království české.
Stifter si tu knihu přečetl a chápal ji homericky - nehledě na její historiografické ideologické nároky. V našem zemském pánu Vladislavovi ze dvanáctého století viděl Agamemnona a ve Vítkovi Achilla s pevnou patou. Také jeho jazyk - i když ne vázaný - se opírá o starý epický duktus. Vítek, syn Čecha jménem Vok (v originále Wok, v českém překladu Grušova textu nepochopitelným omylem Ben s následující poznámkou: který se musel jmenovat Beneš, jako většina českých vazalů benediktinské domény - tato poznámka v závorce se za jménem Wok objevuje i v textu německého originálu projevu, jak koluje po internetu) vrací 1138 z Pasova (Passau) do blízkosti Horní Plané. Vysoce vzdělaný muž ve věku mladistvého reka se zamiluje do Berty z Jugelbachu, brzké pramáti Witigonů. "Byl to krásný mladý muž, se světlými vlasy a modrýma očima, na jeho hlavě černá čapka, na které tkvělo orlí pero," tak ho líčí Stifter a dává také Bertě příležitost, aby se zamilovala (k této citaci viz P.S.! )
Přiznávám se, že jsem si při nedávném listování knihou okamžitě představil Pavla Nedvěda, naši superhvězdu u Lazia Roma. Jenom v trochu jiném kostýmu. Tak nějak musel vypadat praotec ("Stammvater") Vítkovců, abych nám také přednesl důkaz zachování dědictví. Také scéna, ve které byly položeny základy budoucího erbu rytíře - červené růže - mě dojala. Berta daruje Vítkovi květinu se slovy "nechť je Vám znamením!" a ukazuje na kopec, na kterém budou vládnout její četní potomci. Netuší, že bude majestátní Rožmberk (Rosenberg) pojmenován po starém slově "rossa", které je předslovanské i předgermánské a znamená "jinovatka" nebo "vlhkost" (v originále "Feuchte"), ze které se tento vrchol (v originále "diese Erhebung") zdvíhá. Stejně jako Vítek (Witiko) nepochází od Veit či "svatý Vít", nýbrž od slova "wittig", které označuje rovinatý močál, jaký museli odvodnit již jeho keltští předkové.
Nezmínil jsem se o tom proto, abych holdoval svému rozmaru interpretace místních jmen, nýbrž abych pochválil Stiftera. Svou vypravěčskou silou, ve které nehrají roli fakta, nýbrž komplexnost (v originále "Fraktale"), překonává a spojuje všechny epochy. Děj nemá u něho žádnou lineárnost, také individualita je snižována ("gemindert"), podobá se zpíše zpomalenému blesku, nebo - lépe řečeno - jednomu ze stromů jeho hvozdu, které tak rád maloval (v originále "zeichnete"). Jeho Witikoje tím pádem román, ve kterém je refrén důležitější než leitmotiv, modlitba a kouzelné zaklínadlo, víc než popis založení (v originále "mehr als eine Beschreibung der Gründung"), archaika a alegorika, víc než pouhá dramatika. A s tolika čechismy, které dávají čtenáři zapomenout na to, že drží v rukou překlad, se kterým se cítí jako s českými Nibelungy ("als Leser der tschechischen Nibelungen"). Jelikož se vše odehrává na Vyšehradě - doslova Akropolis - nebo pod Vysoko (i v Grušově originále "unter der Vysoká") etc., uprostřed hromady Soběslavů, Načeradů, Vladislavů, Bolemilů a Lechů, starších kmene Čechů - no jo (v originále "tja"). Víme přece, že jsme v té době neměli žádného tak bohatého a zkušeného vypravěče. A později také ne - takového, který by "zákon jemnosti" ("Gesetz der Sanftmut") tak zvnitřnil a odvážil se takové jasné distance od toho, co bylo pro národ líbivé (v originále "klare Distanz zur nationalen Politur"). To jasné odegoizování aktérů, tato víra v nadnárodní společenství v evropském středu, to vše se zdálo tehdy být už mnohým anachronistické. Nehrálo to do noty těm všem podivným kolektivismům nadlidskosti. A tato odvážná jemnost ("Sanftmut") nás udivuje dodnes.
Jako poplatné době působily tenkrát romance, které jsme vyprávěli sami o sobě. V české próze například často citovaný Stifterův protějšek (v originále "zu Stifter oft zitiertes vis-a-vis") Josef Holeček, ze stejného kraje, který se však vychloubal krví a zemí (v originále "er schwadronierte schon über das Blut und Boden"), la nostra (i v originále "la nostra", ve zřejmé narážce na Holečkovo dílo Naši).
A Palacký? Také ten se změnil. Od roku 1848 pokračoval ve svých "Dějinách Čech ("Geschichte von Böhmen")" pouze v němčině. Pro své české čtenáře měl po ruce českou verzi. Jmenovala se "Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě" a udělala z něho "otce národa". Zůstal jím dodnes, takže se my Češi zdáme být národem bez matky, jelikož jsme žádnou z našich žen podobně nedekorovali - to je zvláštní. Zbývá nám tato patrogeneze. Snad je Déméter, Země sama, naší matkou. Nevím. Maybe. Jedno ale zůstalo jisté, po naší patrogenezi už žádný český narativ nebyl možný. Po Vítkově anachronismu přišli ti, kdo uctívali Chrona, boha času, který pojídal děti (v originále "des kinderfressenden Zeitgotts"), a posmívali se vizi šumavského spisovatele (v originále "des Böhmerwald-Dichters"). Národy se rozdělily a vzájemně se počastovaly řetězcem válek, jejichž vulkanismus se směle vyrovná vulkanismu elementů.
A přece - my to právě zažíváme - nebyl Stifter žádný snílek, žádný anachronistický sýček z Kakánie (v originále "kein anachronistischer Kauz aus Kakanien", tj. ve zřejmé narážce na román "Der Mann ohne Eigenschaften" /psaný v letech 1930-1943/ Roberta Musila). Spíše byl "metakronikářem (v originále "Metachronist")", mohu-li dnes navrhnout tento pojem, spíš duchem, který překonal dobu a pohyboval se jí (v originále "ein zeitüberwindender, zeitpendelnder Geist"), který prostě provozoval to, čemu se jinde říkalo conspicuous consumption doby, hrdé plýtvání časem jako znamení jisté budoucnosti ("eine stolze Vergeudung derselben als Zeichen der sicheren Zukunft").
"Vítek" vyšel, Hradec Králové byl minulostí a Stifter se blížil své smrti. Výhledy jeho "temperamentia" neposkytovaly ve srovnání s bivalencí neústupnosti (v originále "mit denen der Bivalenz der Rechthaberei") žádný důvod k optimismu. Nicméně se podobá mapa Evropy té před Hradcem Králové. Využijme toho! Najděme konečně společný narativ, Vítek se na to již těší, nosí jiné dresses a mluví plynně jazyky hry. Nejde o to, kdo má přednost ("Es ist kein Rangordnungsspiel"), je to veselé puzzle (skládačka) "temperamentií". Plná temperamentu, a přesto harmonická. Někteří si ještě myslí, že se tomu nemusí naučit.
Ale pohled na věci, které nám Adalbert Stifter daroval již před 138 lety, byl již tehdy pragmatem (v originále "ein Pragma"). Viděl hustotu věcí, blízkost dálky, totiž všechnoto, co dnes zcela nepoeticky nazýváme "globálním". Řekl tiše, ale neústupně: Počkejte si na úběžník (v originále "der Fluchpunkt"), ten je, myslím, planetární.
Je bydlištěm lidí. Konkrétní a konstruktivní, vždyť nakonec žijeme všichni v jedné malé české vesničce na okraji vesmíru, která čerpá svou půvabnost z umírněnosti.
Jiný básník z Čech, Stifterův obdivovatel, který směl na rozdíl od rodáka z Horní Plané (v Grušově originále "Oberplaner") spatřit moře, napsal ve svých elegiích z Duina (Duineser Elegien) tuto větu: "Denn das Schöne ist nichts als des Schrecklichen Anfang (v překladu "To krásné přece není nic jiného než počátek strašného.")." Estetizoval tím přímo zázračně skrytou nesmyslnost života. V myšlenkách na Stiftera naslouchám dnes tomuto citátu eticky. Podle Stiftera by vlastně musel znít: Je ale zároveň koncem strašlivého.
Tak by to snad zformuloval muž, který se označoval jako Adalbertus Stifter, Bohemus, Oberplanensis a který, a tím jsem si jist, by se býval musel jmenovat také Poeta Europaenus et Magister Temperantie .
Spisovatel umírněnosti Evropy - magistr jemnosti.
Děkuji vám za pozornost.

P.S. Jde o anonymní neupravený překlad (kromě vyslovených "překlepů" a chyb, což se týká zejména posledního odstavce, kde je "jiný básník z Čech" /"ein anderer Dichter aus Böhmen"/, rozuměj Rilke, označen jako "český spisovatel" a "im Unterschied zu dem Oberplaner" tu zní česky "na rozdíl od vrchních plánovačů"!) projevu, brilantního eseje spíše, jak se dá v Grušově případě očekávat, při zahájení Stifterova jubilejního roku 28. ledna 2005 v rakouském Linci, předávaný tam jeho posluchačům. Odtud jsem ho získal a v tomto případě opravdu není můj (až na ty poznámky k němu v závorce, citující, vesměs v uvozovkách, pro zvýraznění a vyjasnění Grušův německý originál). Autenticita chvíle a síla podání buďtež zachovány. I s tím se smiřme, že Planá z vojenského popěvku "Planá, Planá, p....zakopaná...", který Gruša chce německou parafrází umírnit, není zřejmě Horní Planá, (ležící už mimo pověstný "vojenský újezd" Boletice, s nímž ostatně až dosud hraničí a nepotřebovala proto ani v totalitní minulosti další posádku), nýbrž Planá u Mariánských Lázní, kde místní zámek využívala Pohraniční stráž od svého vzniku až do svého konce. Nelze však nijak smlčet, že údajný Stifterův popis Vítka, který Grušu při "listování knihou" inspiroval ke srovnání hlavního hrdiny s fotbalistou Pavlem Nedvědem, je jenom popisem jednoho z českých rytířů, jež Vítek potkává cestou "z Chýnova směrem na půlnoc", jak stojí na s. 43 vydání románu z roku 1953 v překladu Jitky Fučíkové téměř na samém začátku druhé kapitoly. Nedvěd tedy nechť zůstane Nedvědem, Vítek je skutečně někdo úplně jiný.

Rosa Bohemica / Jižní Čechy

Ten kraj je považován dodnes za jakousi líheň pravých českých charakterů - pokud máme na mysli povahy vznešené, nikoliv Švejka. A přestože jsou jižní Čechy s oblibou opěvovány ve starovlasteneckých tónech rodové čistoty a věrnosti, byly a také zůstaly zemí na způsob concubio. Propletenec překračujících se vlivů. Dá se dokonce říci, že ten jižní cíp země byl prvým spojovacím článkem pozdějších Čech s kolébkou evropské kultury, s řeckým a římským Středomořím. Říše Bójů, Boiohemum, Bohemia, Böhmen, ten pratvar předslovanského označení české kotliny má z největší pravděpodobností původ právě tady. Jihočeská místní a pomístní jména to alespoň dosvědčují.
Protkán sítí rybníků a obehnán hradbou vrchů rozkládá se region až do majestátně poklidných koutů kolem Tábora (Tabor), Strakonic (Strakonitz) a Pelhřimova (Pilgram) (v originále už tady jako i nadále stojí v závorce za těmi českými místní jména německá autorem samým uvedená - pozn. překl.), rozlévá se do mokrých, málo úrodných luk podél slepých říčních ramen, aby konečně zcela přešel do močálů a rašelinišť. Tady všude je dosud cítit keltský stesk a zvukomalba místních jmen neomylně prozrazuje své někdejší původce. Strakonice upomenou na jméno Strgona u Ptolemaia, Domažlice (Taus) jsou ve starých letopisech zmíněny jako Dublin a za místním jménem Krumlov se nejpravděpodobněji skrývá původní Cromlo (jako Cromwell či Cromlin v Anglii nebo Irsku). Tato oblast nebyla nikdy nějakým valem, jímž by se zbytek Čech ohraničoval před světem. Naopak. Od nepaměti vedly právě tudy nejvýznamnější obchodní stezky, které spojovaly Prahu (Aga) s Pasovem (Batavia) a Řeznem (Ratisbona). To až v posledních padesáti letech našeho (rozuměj dvacátého - pozn. překl.) století byla tato stará spojení nelítostně okleštěna. Hranice z ostnatého drátu udělala s krajinou své. Dnešní návštěvník bude mít ještě nějaký čas příležitost uvidět rozryté tankodromy a kontrolní věže cvičných vojenských prostorů. Snad i potom bude zachováno alespoň jedno podivné dědictví éry stalinismu: ekologicky čisté končiny podél hranic, kde přežila jinde vzácná lesní společenstva zvěře i porostů.
Jižní Čechy sehrály v dějinách zcela jinou roli, než jim chtěl zpětně přiřknout reálný socialismus. Při obchodních stezkách postupně vyrůstala v řídce obydleném území venkovská sídla, která slibovala cestujícím bezpečí - za trochu zlata. Snad i proto se nejvýznamnější z těch cest jmenuje Zlatá stezka (der Goldene Pfad). Uvádějí se však ještě jiná vysvětlení. Řeka Otava má dodnes básnický přívlastek "zlatonosná", ačkoli její bohatství ohledně vzácného kovu lze už doložit nejvýš archeologicky.
Teprve ve 13. století začaly vznikat ony typické vsi, které dosud rozněžňují českou duši: malé obce s kostelíkem na návrší, s návsí, kolem níž se shluklo pár chalup a samozřejmě i se hřbitovem, jehož kamenná zídka svítí jasně žlutou omítkou daleko do kraje. Funkce kostela tu bývala i veskrze světská - už české slovo kostel (Kirche) odkazuje k latinskému castellum a označuje pevnost. Kostely byly význačnými místy veřejného života, příhodnými k obraně zejména vysíláním ohňových signálů. Zvídavému poutníku to napadne zvláště v okolí Krumlova (Krumau).
Brzy však lidská sídla sestoupila i do údolí, ba i do odlehlých bažinatých končin. Drobná šlechta, tak příznačná pro tento kraj, zvelebovala své skromné dvorce a pokoušela se je i rozšířit na cizí účet. V neklidných časech českého středověku svedla tato vrstva pověstných lapků a loupeživých rytířů nespočet potyček. Z nich vzešel i velký vojevůdce a neporazitelný husitský hejtman Jan Žižka z Trocnova - v německé podobě jeho jména Johann Ziska von Trutzenau zní predikát uchu sousedů jistě srozumitelněji.
Staré rody českého původu chtěly německými jmény prezentovat svůj vzestup. Jako se dnes i poslední starý krámek proměňuje na shop či boutique, přezvali se někdejší -ici a -ovci rychle na -bergy a -steiny. To platí i pro nejmocnější jihočeský rod, pro potomky Vítka z Prčice (Prčitz), slavného Vítka, jehož osud vypsal ve svém románě Witiko jiný slavný Jihočech Adalbert Stifter. Z Vítkovců se stali páni z Růže, Rožmberkové, zemští velmoži, tvořivá síla par excellence. Konkurovali českým králům a přivedli je mnohdy i k pádu - aby naopak byli jimi přivedeni k pádu i oni sami. Nenašel se bohužel žádný český Shakespeare, který by zvěčnil jejich dramatické střety. Jeden životní osud, ten pana Záviše z Falkenštejna, mne kdysi velice vzrušoval. V pubertě.
Tento muž, šéf klanu a krasavec k tomu, opustil v bitvě na Moravském poli (v originále Marchfeld - pozn. překl.) u Suchých Krut (v originále Dürrnkrut - pozn. překl.) mocného Přemysla Otakara II., českého panovníka, krále železného a zlatého. Uchazeč o samotnou korunu císařskou zůstal ležet na bitevním poli mrtev - k radosti svého kontrahenta v boji o trůn říše římské, ale i ke spokojenosti Závišově, který se oženil s mladou královnou vdovou a ujal se vlády v království. Než i jeho opustila Štěstěna a dostihla ruka katova.
Taková poprava však nemohla nijak oslabit mocné pány z Růže. Jejich vliv rostl i nadále a spolu s ním pak poznání, že krále je lépe dosazovat než sesazovat. Jejich doména se stala sama malým královstvím, které zasahovalo hluboko do Rakous a zakládalo příkladnou symbiózu českého a německého životního stylu. I v dobách nacionalistických vášní bylo vzájemné spolužití dvou národů v jižních Čechách pokojnější než jinde.
Snad tomu tak bylo i proto, že čas opravdu krvavých svárů měl tento kraj dávno za sebou: byly to husitské války pro učení blouznivce a reformátora Jana Husa. To on vytvořil i jednotnou spisovnou češtinu a navíc i národní českou liturgii. Jak známo vypustil duši na kostnické hranici v roce 1415 - a bylo to datum z nejvýznamnějších v českých a evropských dějinách. Jím vzešly ranní červánky reformace.
Hus má své jméno po vsi Husinec, za jejímž jménem se skrývá zvučné keltské slovo značící prácheň, práchnivinu. Stejně jako německé Hüsede (Husidi) nebo holandské Heusden (Husdun). Slovanské osídlení tu mělo prostě co činit s obyvatelstvem mnohem starším, které jím bylo asimilováno. Jihočeské povaze jsou nikoli bez důvodu opakovaně přičítány "keltské" rysy.
Dějinami prochází celý zástup těžkomyslných blouznivců, které zrodila tato vznešeně přísná končina. Vedle kazatele mravní obrody Husa krvavý naplňovatel jeho pravdy Žižka. Nebo hlasatel nenásilí Petr Chelčický, který ve stopách jihofrancouzského Petra Walduse s jeho odmítáním světského bohatství vyvolává v život hnutí Českých bratří. Onen francouzský kacíř měl sám prý také uprchnout sem do jižních Čech a snad tu leží i pohřbený.
Ti tři Jihočeši, Hus, Žižka i Chelčický, vykazují onu vášnivou důslednost, která dodnes zdobí zdejší plémě. Jednou učiněné rozhodnutí, obezřelé či nikoliv, je zaníceně uskutečňováno bez ohledu na osobní oběti. Řada jmen by se dala rozšířit o rebely jako Kozina či Kubata či naopak posly smíru jako Štítný nebo Nepomuk. Sem patří i velcí muži z Čech německy hovořící jako Stifter a svatý Johann Nepomuk Neumann.
Husité zpustošili ve jménu Božím celá území. Bratří, jak si říkali Boží bojovníci, shromažďovali se podle návodu Bible na horách, aby tam očekávali Poslední soud. Podle učení upáleného mučedníka chtěli své smrtelné hříchy odčinit už tady na zemi.
Hříšné byly pro ně i nádherné stavby. Očista trvala dvě desetiletí, téměř jedno století pak náprava škod z ní vzešlých. V jižních Čechách však díky husitům vzniklo i jedno z nejodvážnějších evropských měst: nově zbudovaný Tábor. Měla to být obec, kde bude konečně uskutečněna myšlenka rovnosti a bratrství. Skutečně tu nějaký čas existovaly, než hříšný člověk ve své nevypočitatelnosti zničil sám i tuto utopii. Památky náboženské architektury zůstaly přesto alespoň zčásti uchovány: Rožmberkové, dostatečně mocní a věrně katoličtí, dokázali uhájit své malé království před nepřítelem a zachránili tak perly české gotiky: klášter ve Vyšším Brodě (Stift Hohenfurth), Krumlov (Krumau) a Třeboň (Wittingau).
Víra pánů z Růže byla pragmatická, přátelsky nakloněná Habsburkům, usilující o dobré vztahy k jižním sousedům, a to jak hospodářské, tak i kulturní. Bažinatá krajina byla proměněna v pole a rybníky, které pak daly jižním Čechám bytostný rys: hladiny vod, v nichž se zrcadlí nebe. Krása měst jako Jindřichův Hradec (Neuhaus) nebo Český Krumlov (Böhmisch-Krumau) a Třeboň spočívá v urbanistickém citu rožmberského stavebního umění. Naštěstí přetrvala tato architektura i ničivé účinky války třicetileté. Poté, co roku 1611 rod pánů z Růže vymřel, nadešel celým Čechím čas těžkého, ne-li vůbec nejtěžšího utrpení této války věku. Kolik jen usedlostí zůstalo opuštěných! Až pozdní květ baroka trochu zahladil hluboké rány.
Ten čas přivedl sem do jižních Čech i nový šlechtický rod pánů ze Schwarzenberka. S jejich jménem je spojen nový hospodářský rozkvět, i když nebyli tolik umělecky založeni jako snad Rožmberkové. Schwarzenberský kanál, který spojuje Vltavu s Dunajem, byl mistrovským příkladem jejich hospodářského a politického rozmyslu. Dříví ze svých lesů tak dokázali plavit až do Lince (Linz) a Hamburku. Rod, z něhož vzešel i vítěz nad Napoleonem u Lipska, kníže Karel Filip, sídlil na hradě, pod nímž byl kdysi sťat Záviš (zámecká stavba byla bohužel později renovována ve stylu anglického byronovského romantismu), a na architektonicky lépe dodnes uchovaném Orlíku nad Vltavou. Teprve za našich časů vznikla v jeho sousedství ovšem přehrada - jedna z tak zvaných staveb socialismu. Socialistická neomalenost tu stejně jako jinde v tehdejším Československu proměnila krajinu ve svůj vlastní přízrak - jako právě tady vltavskou přehradní kaskádou, které padly za oběť nejkrásnější partie řeky. Vznikly tu tři gigantické umělé vodní nádrže, které zcela zničily kdysi tak proslulé hluboce sevřené údolí Vltavy a znemožnily už navždy plavbu po řece. K zármutku malířů i básníků, kteří nejsou věru ochotni napříště opěvat nápor turistiky na plážích umělých jezer. Orlík (Worlik) je dnes zcela obklíčen touto nevýslovnou vodní plochou, stejně tak i Zvíkov (Klingenberg), kdysi pyšná opora moci krále Přemysla Otakara II. Snad se sem však nakonec přece jen vrátí starý klid a řád - jako se po půlstoletí vrátil domů jeden pravý Schwarzenberg: Karel Jan, vyhnaný odtud roku 1948 jako desetiletý tehdy syn posledního knížete. Poněvadž zůstali věrni demokracii předválečného státu, byli Schwarzenbergové pronásledováni jak za "třetí Říše", tak po válce, kdy komunisté už v roce 1947 zkonfiskovali zvláštním zákonem schwarzenberské statky. Je ironií dějin, že toho kdysi vyhnaného chlapce učinil prezident republiky Václav Havel po listopadu 1989 svým prvým kancléřem.
Všechno přežilo i jihočeské selské baroko se zdobnými štíty svých chalup a sýpek, se svými sochami světců. Inspirace barokním stavebním slohem tu přetrvávala dlouho. Ani osudové zásahy nové výstavby tu nedokázaly všechno zničit. Myslím třeba na náves v Holašovicích u Českých Budějovic (Budweis) nebo na vsi jako Borkovice a Mažice u Soběslavi či na téměř neporušený Žumberk (v originále chybně Šumberk a v závorce stejně chybně Mährisch-Schönberg, má být ovšem Sonnberg! - pozn. překl.), kde se uchovalo kamenné opevnění celé vsi ze 16. století.
Jižní Čechy jsou nejen mistrovským dílem baroka, ale i celé venkovské kultury. Zemědělství stále ještě dokáže uživit moudře hospodařící rolníky - i ve století techniky zůstal tento kraj dalekosáhle zachován ve svých starých životních formách. Skrovná železniční síť spojuje odlehlá místa, marně tu hledáš chemická monstra na březích řek. Osídlení ustrnulo a historická zákoutí si uchovala svou lyrickou ospalost. Země jako stvořená pro milostné scenerie byla vždy vděčně využívána literáty všeho druhu. Jedinečné je renesanční náměstí ve Slavonicích, Písek se svým gotickým mostem, panorama Bechyně (v originále Bechyněr Panorama), Svatá Hora u Příbrami (v originále der Heilige Berg bei Příbram - pozn. překl.).
Ani zrod republiky v roce 1918 nedokázal situaci nijak podstatně změnit. Středoevropská dopravní tepna Praha-Vídeň sice téměř selhala a jižní Čechy, ležící dosud v blaženém středu, staly se už tehdy pohraničím. Stará symbióza však odolávala - jen tady se podařilo pěstovat ji alespoň do jisté míry dál, všem šovinismům navzdory. I židovsko-česko-německá vzájemnost byla tu čímsi samozřejmým. Kafkův otec přišel do Prahy z jihočeského Oseku (v originále Wosek - pozn. překl.). Vyhnání Němců po roce 1945 neodtrhlo tu jako jinde od sebe jen navzájem se nenávidějící vnuky, ale smíšené rody, které vyrůstaly spolu v duchu staletých tradic zemského soužití. Ani vyhnáním Němců však nebylo traumatu nového stěhování národů konce. Z Ruska přišlí dosídlenci českého původu byli po komunistickém uchopení moci roku 1948 vysídleni z pohraničí znovu. Bylo nařízeno rozšíření hraničního pásma s Rakouskem, spojené s třetí vlnou vyhnanství ze země nikoho. Ani to nestačilo. Státem nařízená pracovní povinnost, vydávaná za naplnění práva na práci, vymetla zdejší pohraniční oblasti do pusta. Pod záminkou, že tu chybí pracovní příležitosti, byli mladí lidé z jižních Čech posíláni do severočeských a západočeských dolů a železáren. Bohatší rolníci končili v té době - označeni hromadně za kulaky (ruské označení ze slovníku vyhlazovací praxe sovětské kolektivizace /v originále "Ausrottung" - pozn. překl./) - často ve vězeních. Od psacího stolu se nejen za "združstevňování" (v originále "Kollektivierung" - pozn. překl.) vyznamenalo mnoho zločinných byrokratů: především ona jihočeská stranická klika, která se po čistkách mezi středočeskými soudruhy prodrala sama do předních řad, aby tak udala ráz soumraku diktatury. Poslední šéf této stranické mafie Jakeš, narozený právě tady za rohem, příkladně ztělesnil intelektuální úroveň těchto lidí. Kdyby se jeho otec, nenápadný tiskařský dělník z nejposlednějšího jihočeského zapadákova (v originále "aus einem Hinterposenmukkel" - pozn. překl.), vypravil jen o kus dál na jih, bezpochyby by jeho chlapec přivedl k úpadku nějakou tiskárnu v Linci nebo Zwettlu. Že byl ale vlastenec, poslal Jakeš starší synka do Prahy... a tam tento nepatrný člověk zreglementoval tisíce lidí a dorazil zemi, která se kdysi podobala růži. Rosa bohemica zvadla a zašla.
Byl to snad poslední nápad v opilství s příchutí lokálního patriotismu, když tento muž rozhodl vybavit jižní Čechy atomovým milířem. On i jeho lidé měli dost moci, aby to prosadili. Tak se zrodil Temelín, atomová elektrárna černobylského typu uprostřed panenské krajiny plné rybníků, hlubokých lesů a bílých vsí. Časovaná bomba. A také jablko sváru mezi Prahou a Vídní. Teprve nyní snad může zmizet, když Jakeš a soudruzi jsou zapuzeni navždy.
Jako malý chlapec jsem zažil ještě tu růži kvést. Rané dětství jsem strávil v okolí Protivína a v mé paměti utkvělo těžké olovo rybničních hladin i hluboká zeleň luk. Po letech nuceného odloučení se teď vracím domů, krajem svého dětství, kdy tu dosud kvetla Rosa Bohemica. Vracím se stísněn i s radostí v srdci nad tím, že mnohé přece jen zůstalo nedotčeno a zachováno. Pokud se Rakousko, Čechy a Bavorsko znovu spojí ke společnému dílu, může ta růže z jihu (v originále "die Böhmische Südrose" - pozn. překl.) znovu vypučet. Sláva jejích měst dosud trvá, staré obchodní stezky čekají na své oživení. A dávné cesty do Itálie nás brzy znovu ponesou dál k jihu.

Prag und die Landschaften der Tschechoslowakei (1991), s. 78-81

P.S. Překlad kapitoly (ty ostatní v té knize o 256 stranách barevných fotografií, vydané nakladatelstvím Gruner/Jahr AG v Hamburku, nejsou už dílem Grušovým) nazvané v originále doslova "Im Land der Rosa Bohemica : das südliche Böhmen" se souhlasem samého autora zveřejnily Česko-bavorské Výhledy roku 1993 v č. 10 na s. 4. Co do Temelína je jistě bizarní, že právě on byl později ve funkci českého velvyslance ve Vídni pověřen hájit jej proti všem rakouským kampaním a co do spolupráce s Bavorskem udělat předtím jako velvyslanec v Bonnu zcela pochopitelně co možná vše pro to, aby se nevymykala bilaterálnímu česko-německému modelu vztahů. I proto nakonec zanikl projekt zvaný Česko-bavorské Výhledy.

Sám fakt, že autorem předchozích textů, vyjadřujících k Šumavě a jejím evropským koincidencím vztah tak zásadní a osobní, je současný prezident Mezinárodního PEN Clubu (od roku 2004), by opravňoval jejich zařazení. Jiří Gruša, renomovaná literární osobnost jak v české, tak i v německé jazykové sféře, se narodil 10. listopadu 1938 v Pardubicích v rodině úředníka (jedním z předků byl i vídeňský arcibiskup Anton Joseph Gruscha, 1820-1911). Poznal jsem ho ani ne třicetiletého. "Kafkovali" jsme spolu kdysi v době, kdy jsem v Praze sloužil na vojně a měl za sebou prvou sbírku jako on už druhou (1962 to byla Torna, 1964 Světlá lhůta, u mne 1963 Hořká chuť ořechů), v bytě jeho tchána, germanisty Goldstückera (Gruša sám vystudoval na Univerzitě Karlově obor filosofie-dějepis a Na Kleovce 8 bydlil s Goldstückerovou dcerou Annou). Tchánovi bylo později vyčítáno, že svou podstatnou zásluhou na uspořádání tzv. Liblické konference o Franzi Kafkovi (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) už v roce 1963 zavinil počátek kulturního a politického revizionismu, vedoucího posléze až k "pražskému jaru" 1968. Ve zmíněném roce 1963 spoluzakládal Gruša časopis Tvář, ve kterém jsem i já měl tu čest publikovat, stejně jako v Sešitech pro mladou literaturu, u jejichž zrodu byl o tři roky později. Roku 1969 byl redaktorem časopisu Zítřek, za normalizace zakázaného, už v témže roce byl stíhán pro uveřejnění svého románu Mimner a byla mu znemožněno další veřejná literární činnost. Roku 1978 došlo dokonce k jeho zatčení za autorství a distribuci románu Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele, označeného později kritikou za jednu z nejlepších próz desetiletí. Během dvouměsíční vyšetřovací vazby se stal signatářem Charty 77, čtyři léta nato odjel do zahraničí, bylo mu zamezeno v návratu a odňato státní občanství ČSSR. Ve vynuceném exilu začal psát i německy, stal se členem Německé akademie pro jazyk a básnictví (1993), Mezinárodního PEN-Klubu Německo, Svobodné akademie umění v Hamburku a jiných. To už byl po pádu komunistického režimu velvyslancem v Bonnu (1991-1997), poté krátce 1997 ministrem školství ve vládě Václava Klause, posléze velvyslancem v Rakousku, kde se stal od března 2005 (předchozího roku opustil velvyslanecký post) také ředitelem vídeňské Diplomatické akademie, která připravuje absolventy vysokých škol k diplomatické kariéře i k působení v mezinárodních organizacích a v mezinárodní ekonomice. V němčině vydal básnické sbírky Babylonwald (1990) a Wandersteine (1994), za něž získal v roce 1996 Cenu Andrease Gryphia. Překládal mj. z díla Franze Kafky a Rainer Maria Rilkea. Z jeho literárních i politických ocenění vedle už zmíněného jmenujme Cenu Jiřího Koláře (1976), Cenu Egona Hostovského (1978), Internationaler Brücke-Preis zu Görlitz (1998) z německého Zhořelce, Inter Nationes - Kultur Preis (1998), Goethe-Medaille (1999) a Cenu Jaroslava Seiferta z roku 2002. Byl třikrát ženat: po rozvodu s první manželkou Annou na přelomu šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, s níž se mu narodila dcera Milena (*1962, později provd. Jabůrková) a syn Martin (*1966, †1989 ve věku 23 let), se podruhé oženil s Ivanou Koutskou (rozvedl se s ní roku 1983, kdy už žil v Německu), se kterou měl své třetí dítě, syna Václava (*1976) a už v Německu se stala jeho třetí manželkou bonnská knihovnice Sabine, roz. Brusová původem z německého kdysi území, dnes náležejícímu Polsku. S ní žil až do své smrti. Je třeba k takovému životopisu cokoli dodávat? Snad jen, že Jiří Gruša v knize Česko - návod k použití (2001), kterou s Mojmírem Jeřábkem spolupřeložil z německého originálu Gebrauchsanweisung für Tschechien (vydal Piper Verlag v Mnichově 1999), jehož je sám autorem, má ovšem také kapitolu o Šumavě (šibalsky si tam pohrává s německým slovem Rauschwald), která obsahuje jisté prvky právě i z textu Rosa Bohemica a která se proto v roce 2007 stala součástí "šumavské" německé antologie Europa erlesen Böhmerwald, kde se nachází i můj text Co je to šumavská literatura. Jiří Gruša zemřel v pátek 28. října 2011 během operace srdce na klinice ve východovestfálském lázeňském městě Bad Oeynhausen. Nekrolog mu v Lidových novinách napsal Jiří Peňás, pár dnů předtím ho na stránkách téhož listu doporučující za kandidáta na budoucího prezidenta České republiky.

- - - - -
* Pardubice / † Bad Oeynhausen (NRW) / † † Praha