RAINER MARIA RILKE
Dny toulek po Čechách
Copak jsem vám jednou neslíbil, že budu vyprávět něco o Čechách? Jen nečekejte žádnou politiku - ta leží u nás v Čechách takříkajíc rovnou na ulici a já mám o vás příliš vysoké mínění, než abych vám servíroval cosi, oč jsem někde cestou pouze zakopl.
Chci vám vyprávět o prastarém zámku jednoho ještě staršího šlechtického rodu - o jeho sálech a chodbách, komnatách a galeriích - nezní to romanticky? Však ještě uvidíte.
Zavede-li Tě, můj drahý čtenáři, jednoho dne nějaká náhoda, zahálčivá radost z cestování či třeba dědictví po bohaté zesnulé tetě - které tímto jinak přeju hojnost let - do jižních Čech, neváhej věnovat alespoň den malebnému městu Krumlovu.
Nízkým domům vysokých štítů, z nichž mnohé dosud zdobí znamení růže - onen erb dávno vymřelého rodu rožmberského - vévodí tu z příkré skály nad mladou Vltavou mohutná, původně hradní stavba, která si svou až marnotratnou zdobností může dovolit důstojné pohrdání slohy, aby ohromila kteréhokoli návštěvníka (k této věru zdobné Rilkově větě jen dvě poznámky překladatelovy: ve známém Wurzbachově slovníku významných rakouských osobností se ještě v minulém století dovolává Rožmberků jako své "české větve" dodnes trvající a nevyhynuvší rod Orsini-Rosenberg - překladatel má jejich telefonní čísla - spřízněný mj. s jindřichohradeckými Černíny [Czerniny] - k sňatku jednoho z Černínů s členkou onoho rodu napsal oslavné verše sám abbé Dobrovský - českokrumlovská zámecká věž má pak jasně renesanční slohovou podobu). Já tak alespoň Krumlov spatřil jednoho jasně zářivého březnového dne. Obrovitá nazlátlá hmota zámeckého zdiva se ostře odrážela od blankytné nebeské modři a trojposchoďový klenutý most, spojující hlavní trakt zámku s jízdárnou a rozlehlým parkem, zdál se být ve svých průhledech vyložen modrým atlasem.
Vystoupíte-li celkem povlovným valeně sklenutým průjezdem s podlážkou ze starého dřeva, octnete se na jednom z vlastních hradních nádvoří. Budete-li za tohoto stoupání ponořeni do myšlenek jako já, snad si také v roztržitosti sáhnete po kordíku u boku nebo obrovitém nákrčníku tísnícím šíji, načež s údivem zjistíte, že na nohou nemáte ani barevné punčochy, ani boty s mohutnou přezkou, jak se to k venkovskému kroji ostatně nosívalo ještě docela nedávno. - Cože to mne samotného vlastně vedlo k tak podrobnému zkoumání vlastní výstroje?
Byla to granátnická garda, která tu jako relikt starých časů drží stráž za modrobíle pruhovaným zábradlím - ty dvě barvy i celá ta stráž patří schwarzenberskému rodu. Granátníci mají tmavý stejnokroj s modrými výložkami a šňůrami, bílé kožené opasky přes hruď zkřížené a - slyšte! - pušky ještě zpředu nabíjené. Síla této malé vojenské hotovosti, kterou si jinak nemýlím-li se dopřává v Rakousku ještě toliko rod clam-gallasovský, obnáší ve válce i v míru přesně dvaadvacet mužů. V jejich čele stojí vysloužilý císařský důstojník. Když chladnokrevně mineme sestavy obrovitých dvanáctilibrových kulí, vršících se vedle několika sotva uvěřitelných houfnic, vystoupíme vzápětí po už zmíněné pamětihodné a slepičí hřad živě připomínající povalové cestě průjezdem do nádvoří zámku.
Odtud už vedou široké schody k zámeckým pokojům ve vlastní budově (Horního hradu - pozn. překl.). Stěny podél schodiště jsou zdobeny řemeslně velmi slušně malovanými erby všech dosavadních majitelů. Krumlovský hrad náležel nejprve Rožmberkům, později, za Rudolfa II., přešel do rukou habsburských a po několika císařských správcích a Eggenbercích připadl pak konečně rodu schwarzenberskému.
V mezipatře nás zaujmou především nízké místnosti zařízené ve strohém empiru, které jako by přitom vyzařovaly sladkou vůni intimity. Až v prvém poschodí jsou už komnaty opravdu přepychové: obrovité sály s těžkými, zlatem zdobenými křesly a rozložitými, s věru samolibou nádherou vykládanými stoly, na jejichž deskách se odráží tajemné šeření tlumeně osvětlených prostor. Bohatě vyřezávané příborníky se stříbrným a cínovým nádobím. - Pak obrazová galerie.
Sluha, který mne provází, dává s naléhavou dvorností najevo svůj spěch. Sotva jsem stačil zahlédnout Jana Silného pocházejícího z ruky Dürerovy a portrét kněžny ze Schwarzenberka, uhořelé v Paříži za Napoleonovy korumovace.
O dvě schodiště výš leží takzvané Juliovy pokoje. Zde tedy pobýval Rudolfův levoboček Julio d' Austria. Tady osnoval a páchal své hrůzné činy, o nichž si dodnes při pivě rádi vypravují starousedlí Krumlované. - V těchto místnostech lze spatřit i zazděné okno, jímž se vrhla kdysi dolů lazebníkova dcera, aby unikla rukám zpustlíkovým (podle jiných podání Julio Markétku Pichlerovou, kterou r. 1608 v loži doslova rozsekal, už tentokrát sám oknem vyhodil na hromadu smetí a donutil ji pod hrozbou, že dá jejího otce stít, vrátit se na zámek do jeho šílených objetí - pozn. překl.).
Především však tu právem upoutává pozornost maškarní sál, svého druhu naprosto ojedinělý. Celé stěny jsou pokryty figurami, které malíř zachytil v nadživotní velikosti a naplnil veselou ironií. Uvidíte tu rytíře a pány, urozené paní a počestné matrony, trpaslíky a obry, harlekýny a kouzelníky v pestrém mumraji. Muzikanti hrají na galeriích, dámy hledí z lóží a u dveří drží stráž dva mohutní granátníci. - Plastičnost postav a úžasná naivita podání zároveň nás uvádějí v němý úžas.
Proti té staropočestné, v prachu zašlé a dechem staletí posvěcené nádheře vám bude čerstvá okázalost zámku Hluboká nad Vltavou, svítícího novotou hodný kus po řece k severu, připadat čímsi nepřístojná. - Panuje tu ona třpytná a skvoucí dokonalost, s níž se nyní tak často setkáváme i na sídlech našich čerstvě popanštělých podnikatelů a peněžníků.
Co mne se týče, myslím, že právě ty prostory posvěcené dávnou přítomností předků jsou právě svou odvěkou zabydleností tím jediným, co i navenek příznivě odlišuje skutečnou šlechtu od zčerstva na rytíře povýšených či svobodnými pány sotva jmenovaných zbohatlíků s nemožně rakouskými jmény a ještě kostrbatějšími přídomky na -fels, -wald, -burg či -see končícími. Jen pomálu je mezi naší vysokou šlechtou těch, kdo mají svou urozenost vepsánu už v rysech tváře. - Naopak lze tvrdit, že tu a tam třeba i v rouše žebráckém a v odění neokázalém dokáže neklamně prozradit svůj původ leckterý skutečný aristokrat.
Jednoho takového muže jsem poznal v blízkých Budějovicích. Je to baron M..., známý jako podivín a sběratel starožitností - trvám, že celý svět by užasl, kdyby jako já sám spatřil při návštěvě toho plachého člověka uprostřed jeho pokladů. Sebral jsem totiž odvahu, dal se u něho ohlásit a - byl jsem jím i přijat. Pán domu, který jsem navštívil, byl vysoké, vyhublé postavy s tváří jemně vrásčitou, v jejíchž rysech se až nečekaně snoubila nezměrná hrdost s přirozenou vlídností. Řídký, sněhobílý vous mu splýval na stejně sněhobílou náprsenku. - Byl plný velkorysé a důstojné ochoty, která se projevovala spíš v samém jeho chování, než aby byla vyjádřena slovy. Sám mne provedl celým domem, pak i přilehlou zahradou a prokázal mi nakonec i tu čest, že mne, místo aby se dal zastoupit, i sám při rozloučení vyprovázel až k domovní brance - buď to byla z jeho strany opravdová velkomyslnost nebo se prostě chtěl ujistit osobně, že jsem skutečně venku na ulici. Zůstal mi na jazyku pocit ohaře, psa slídiče, jemuž upřeli nedosažitelnou kořist, když jsem, sám vášnivý sběratel kuriozit, opouštěl ten mecenášův dům. Vedle jiných vzácností a lahůdek jsem tam zahlédl i jednoho Davida Tenierse (Teniersové byli vlámští malíři, David Teniers starší žil v letech 1582-1649, mladší pak v letech 1610-1690 - pozn. překl.) - nevím už, zda to byl otec nebo syn - kterého jsem pak světe div se uzřel o několik týdnů později na výroční výstavě v pražském Rudolfinu. Neděs se snad jako já, drahý čtenáři - tento byl čistě podepsán jménem: Ludwig von Hoffmann.
(1896)
Jemnou, skutečně aristokratickou ironií srší každé slovo této mladistvé causerie Rilkovy, jedné z jeho prvních tištěných prací vůbec. Pražský rodák (spatřil tam poprvé světlo světa 4. prosince 1875 v Jindřišské ulici - dodnes chybí v těch místech jakákoli připomínka zrození jednoho z největších světových básníků vůbec) publikoval první svou sbírku básní Leben und Lieder roku 1894 ještě pod jménem René Maria Rilke. "Jihočeská cestovní studie" Böhmische Schlendertage byla poprvé publikována dva roky nato v č. 16 a 17 třetího ročníku časopisu Jung- Deutschland und Jung- Elsass, tedy souběžně s "pražskou" Rilkovou sbírkou Larenopfer. Je málo známo, že malby Josefa Lederera v Maškarním sále českokrumlovského zámku (jejichž parafrázi má ostatně u sebe ve svém soukromí i Václav Havel) inspirovaly Rilka i k jedné scéně jeho novely, vydané v souboru Zwei Prager Geschichten (1899) a nazvané Die Geschwister (Sourozenci), ačkoli kniha byla do češtiny přeložena a vydána už devět let nato Janem Löwenbachem u Jana Otty, a to pod názvem Dvě pražské povídky (1908). Předchází ji krátká předmluva, kterou stojí za to ocitovat:
"Tato kniha je minulost. Otčina a dětství - obé dávno vzdáleno - jsou jí pozadím. Nebyl bych jí dnes tak, a proto asi vůbec napsal. Ale tehda, když jsem ji psal, byla mně nezbytnou. Učinila mně polozapomenuté milým a obdařila mne tím; neboť máme z minulosti jen to, co milujeme. A chceme míti vše, co bylo prožito."
Víme už, že budějovický baron M... je celým jménem Bohuslav Mundy (1816-1896) - psal o něm v Českobudějovických listech Pavel Koblasa - a vila na Lannově třídě, kde ho mladý Rilke navštívil, zmizela i se zahradní alejí s bustami německých básníků zastavěna v komplexu budov dnešního podniku Jihočeská energetika. Podstatný článek o podrobnostech té historie byl sice zaslán autorem tohoto překladu do sborníku Ianua, nebyl tam však otištěn. Zůstává přesto jedním ze svědectví živého vztahu Rilkova k jihu Čech, jak o tom ve svém eseji Jihočeský zámek korneta Rilka (vyšlo v českobudějovickém nakladatelství Růže roku 1971) pojednal kdysi už Hugo Rokyta. Domníval se ovšem mylně, že v postavě mecenášově jde o hraběte Oliviera Lamezan-Salins, manžela jedné z příslušnic tužkařské dynastie Hardtmuthů, kteří svého času učinili šumavské dřevo základem svého podnikatelského vzestupu.
P.S. V následujícím Jakschově eseji jsou pojaty i některé překlady ukázek Rilkovy poezie, zčásti také moje, proto jim předesílám ještě tři vlastní pokusy, otištěné kdysi ve vánočním čísle Česko-bavorských výhledů s rovněž mým textem o Rilkovi pod titulem Advent v Čechách. Vím, že překládat Rilka básníka je asi snaha veskrze marná, marná a bez konce, jakkoli věčně vábivá.
|
Es gibt so wunderbare Nächte...* Es gibt so wunderbare Nächte, drin alle Dinge silber sind. Da schimmert mancher Stern so lind, als ob er fromme Hirten brächte zu einem neuen Jesuskind. Weit wie mit dichtem Demantstaube bestreut, erscheinen Flur und Flut, und in die Herzen, traumgemut, steigt ein kapellenloser Glaube, der leise seine Wunder tut. |
Ta noc je kouzelná a bílá Ta noc je kouzelná a bílá, v ní všechny věci stříbrné. Snad se i hvězda ustrne nad pastýři a třpytná síla k Dítěti cestu prohrne. Daleko v prachu démantovém spí řeka v úvalu i luh a v srdci cítí snivý sluch bezbřehou víru, vzhůru plove tiše, jak divy činí Bůh. |
|
Manchmal geschieht es in tiefer Nacht Manchmal geschieht es in tiefer Nacht, dass der Wind wie ein Kind erwacht, und er kommt die Allee allein leise, leise ins Dorf hinein. Und tastet bis an der Teich, - und dann horcht er herum; und die Häuser sind alle bleich und die Eichen sind Stumm... |
Touha po domově Často, když temná noc se klene, vítr jak dítě probuzené sám projde známou alejí do vsi, jen čím dál tišeji. Po hmatu až tam pud ho vede, kde starý rybník mlčí stmělý -- a chalupy jsou všechny bledé a duby jak by oněměly ... |
|
(1898) |
|
|
Es treibt der Wind im Winterwalde... Es treibt der Wind im Winterwalde die Flockenherde wie ein Hirt, und manche Tanne ahnt, wie balde sie fromm und lichterheilig wird, und lauscht hinaus, den weißen Wegen streckt sie die Zweige hin, bereit - und wehrt dem Wind und wächst entgegen der einen Nacht der Herrlichkeit. |
Vítr honí po zimním lese... (Advent) Vítr honí po zimním lese stádo vloček jak pastýř z hor a mnohá jedle zachvěje se, z bílých cest slyší koled sbor, sama se zbožným světlem strojí, větve ochotně nastaví -- větru se brání v předpokoji noci, jež roste do slávy. |
|
P.S. Ta poslední ze tří básní je ze sbírky Advent (1898). |
|
K úmrtí Rilkovu
Skutečnost, že okolní svět věděl tak málo o vnějším bytí tohoto básníka, že při náhlé zprávě o jeho skonu napjal sluch a ustrnul v úžasu, jako by se před ním odehrálo cosi nepochopitelného, je příznačná pro to, jak vzdálen všemu pozemskému se jevil autor, který nekonal nijaká svá veřejná čtení, neobjevoval se na nijakých kongresech, nedal se vidět v nijakých "literárních" společnostech. Nevyhledávali jsme jeho tichý hlas, poněvadž se nám zdál nedosažitelný, za horami, jež jsme nedokázali překročit. Čekali jsme však, že přijde za námi, byť i sem zazníval z dálky stále větší. Myšlenka, že by ten odlehlý hlas mohl někdy zmlknout jakýmsi pozemským skonem, se nám jevila tak nepatřičná a scestná, že nás musela zpráva o tom, že skutečně vyhasl, nutně zděsit. Velikost našeho zděšení vypovídá však o síle touhy, kterou jsme v sobě nesli po tom hlase.
A ponořilo-li se Německo do smutku nad odchodem tohoto největšího z lyriků současnosti, oč hlubší musí být bolest nás Němců ze Sudet, kteří jsme v něm ztratili největšího našeho lyrika všech dob vůbec, vedle vypravěče Stiftera vůbec jediného z básníků od nás, jenž došel opravdu evropského významu.
Rilke se narodil 4. prosince 1875 v Praze jako poslední ratolest starého korutanského šlechtického rodu. Vojenská škola se stala pro Rilkovo dětství krutou pětiletou zkušeností. Vzpomínka na tamější utrpení těla i ducha později diktovala neduživému jinochovi do pera malou novelu "Die Turnstunde" (Hodina tělocviku). V patnácti letech se mu podařilo dosáhnout vystoupení z ústavu, roku 1894 (má být 1895 - pozn. překl.) jako devatenáctiletý (má být dvacetiletý - pozn. překl.) maturuje. Hořká zklamání ho ženou od jedné vysoké školy ke druhé a posléze do světa, Německem, odtud do Ruska, Itálie, Francie a zas do Německa nazpět; nachází jen nakrátko dvě stálá povolání, jako redaktor a jako soukromý tajemník sochaře Augusta Rodina. Stále poháněn svou bezútěšnou plachostí jako nějakým prokletím putoval světem, v němž nikde nebyl doma. Nachází ženu a netuší prst Boží, jenž ho přivedl k té duši, schopné nést velký osud svého ženství. A putuje dál, bez únavy - tam za hory.
|
Das ist die Sehnsucht: wohnen im Gewoge
Und keine Heimat haben in der Zeit. Und das sind Wünsche: leise Dialoge Täglicher Stunden mit der Ewigkeit (Mir zur Feier) |
To je ta touha: žít ve vlnobití
a žádný domov v čase nenajít. A to jsou přání: ticho nepoví ti, kde hodinu dne potká věčný svit. (Mně na oslavu) |
|
Znělé ticho, perutná touha po čemsi, co nemá jméno a pro co nelze nalézt slova, co však existuje jen v jakési ryzí melodii, v oné měkké únavě letního večera nad pražskou Vltavou, to vše nachází ohlas v prvých knihách mladého básníka "Leben und Lieder" (Život a písně) a "Larenopfer" (Obětina domácím bůžkům). (Tam do "Larenopfer" byly pojaty i mladistvé verše nazvané latinsky In dubiis ("Vůči pochybnostem"), které se jako překladatel Jakschova eseje odvažuji do něj vložit také s českým jejich převodem: |
|
|
I.
Es dringt kein Laut bis her zu mir von der Nationen wildem Streite, ich stehe ja auf keiner Seite; denn Recht ist weder dort noch hier. Und weil ich nie Horaz vergaß, bleib gut ich aller Welt und halte mich unverbrüchlich an die alte aurea mediocritas. II. Der erscheint mir als der größte, der zu keiner Fahne schwört, und weil er vom Teil sich löste, nun der ganzen Welt gehört. Ist sein Heim die Welt; es misst ihm doch nicht klein der Heimat Hort; denn das Vaterland, es ist ihm dann sein Haus im Heimatsort. |
I.
Sem neslyšet, kde stojím sám, střet národů, běs sedl na ně, ne, nejsem v něm na žádné straně; právo není tam ani tam. Jak Horatius učil nás, patřím přece dál všemu světu, nezlomně zdávna pro mě je tu aurea mediocritas. II. A tím největším jeví se mi, kdo vlajce nechce přísahat a nade všemi zeměmi při celku světa umí stát. Vlastí je mu svět, ale zná ocenit poklad domova. Ví: nejvlastnější otčina je dům, místo, kde původ má. |
|
aurea mediocritas=zlatý střed - pozn. překl.) Už ve sbírce "Mir zur Feier" (Mně na oslavu) však nachází svůj nejvlastnější výraz: "Die armen Worte, die im Alltag darben" (Ubohá slova, všednem tak strádající) vyrážejí tu svými prvými květy a jejich nově objevená krása je prezentována v dosud neslýchaném jasu. Tak dochází k tomu, že smyslům, které se vydají těmto "raným básním", se může zdát, že jdou zahradou právě rašících květů, jejichž vůně opájí. Syrinx však se uchyluje do loubí a tam je jí připovězeno setrvat v rozjímání. Tam se naslouchá hlubinám vlastní duše a úzkostem z nezodpovězeného. |
|
|
Kann mir einer sagen, wohin
Ich mit meinem Leben reiche? Ob ich nicht auch noch im Sturme streiche Und als Welle wohne im Teiche Und ich nicht selbst noch die blasse, bleiche Frühlinfrierende Birke bin? |
Může mi někdo říci, kam
můj život si cestu hledá? Zda bouře mi dosud prozřít nedá a vlnou jsem v rybníce leda, zda nejsem jenom až mdlobou bledá a jarem zkřehlá bříza sám? |
|
Cítí se zajedno s přírodou a zároveň, jak cítí všechny ty vazby od nejvzdálenějších pokolení k pokolení až ke svému vlastnímu já, klín těch tisíců matek, jež ho porodily, se zachvěním ví, když vzdechne své: "Já trpím!", ví všemi vlákny o tom, jak bratrsky ho pojí s podstatou všeho. To je postoj spočinutí a setrvání v čemsi, čemu se říká Bůh: |
|
|
Du darfst nicht warten, bis Gott zu dir geht
und sagt: Ich bin. Ein Gott der seine Stärke eingesteht, hat keinen Sinn. Da musst du wissen, dass dich Gott durchweht seit Anbeginn, und wenn dein Herz dir glüht und nichts verrät, dann schafft er drin. |
Nesmíš čekat, až Bůh se objeví
a poví: Jsem. Bůh, jemuž stačí, o něm že se ví, nač byl by všem? Musíš cítit, že všemi záchvěvy a každým dnem ti srdce vznítí bez vší úlevy, to že dlí v něm. |
|
Znalost tohoto pokojného panteismu mladého Rilka jako výchozího bodu jeho tvorby má pro její celkové posouzení nejzásadnější důležitost. Rilke se představuje nikoli jako nějaký hledač Boha v tradičním slova smyslu, chtějící najít cestu od bytí bez Boha k bytí s ním. Nelze čekat, říká Rilke, až Bůh k tobě přijde, neboť je v tobě a působí v tobě, aniž ti to může prozradit srdce, planoucí jeho zásluhou. Boha si totiž nelze myslit. "Ano, ani jednou jsem si netroufla - bylo by se mi to jevilo šílenou nadutostí, ba velkým hříchem, myslit si: Bůh je," říká Rilke ústy paní Kláry ve svém dalším díle, "Geschichten vom lieben Gott" (Pohádky o milém Pánubohu). "Jako bych ho tím donutila, aby byl ve mně, v tom slabém děcku se směšně dlouhýma rukama ... A později ... tu jsem na něho zas myslila. Všude jsem našla jeho stopy. Na všech obrazech jsem našla zbytky jeho úsměvu, zvony dosud ještě žily jeho hlasem a na sochách jsem viděla otisky jeho rukou ... Teď si vždycky myslívám: Bůh bude." |
|
|
O wo ist er, der Klare, hingeklungen?
Was fühlen ihn, den Jubelnden und Jungen, Die Armen, welche harren nicht von fern? Was steigt er nicht in Dämmerungen - Der Armut großer Abendstern. |
Ach, kam jenom odezněl, jásající
ten jas? Co cítí jen, co mohou říci ti chudí, čeká jich opodál celý sbor? Hleď, soumrakem jak stoupá bdící jich večernice nad obzor. |
|
Po sbírkách "Neue Gedichte" (Nové básně) a "Neuen Gedichte anderer Teil" (Nových básní jiný díl), jejichž trpká a strohá přísnost se odvrací od dřívější barvitosti a dává stále větší prostor myšlence, následuje Rilkovo největší prozaické dílo "Die Aufzeichnungen des Malte Laurids Brigge" (Zápisky Malta Lauridse Brigga). I Brigge při svém hledání Boha dochází k závěru, že "Boha málem zapomněl pro to těžké úsilí se mu alespoň přiblížit". Dosud stále však je tato kniha psána z pozic křesťanského světonázoru. Než se mu Rilke zcela odcizil, pokleká v knize "Das Marien-Leben" (Život Mariin) ještě jednou před svou starou vírou a ocitá se i jazykově opět v kvetoucí zahradě svého raného období: |
|
| Mann, knie hin und sieh mir nach und sing. | Člověče, kleč a hleď a zpívej jen. |
|
Je to, jako by si Rilke ještě jednou předříkával napomenutí oněch někdejších prvých veršů o Bohu. Elegickým cyklem "Sonetten an Orpheus" (Sonety Orfeovi) a zejména pak oním nazvaným "Duineser Elegien" (Elegie z Duina) je ovšem odvrácení dokonáno. Neboť takto zní jedenáctá elegie druhého dílu Sonetů Orfeovi (následující ukázka stejně jako ta závěrečná z téže sbírky je citována v českém překladu Václava Renče): |
|
|
Manche, des Todes, entstand ruhig geordnete Regel,
Weiterbezwingender Mensch, seit du im Jagen beharrst, Mehr doch als Falle und Netz, weiß ich dich, Streifen vom Segel, Den man hinunter hängt in den höhlichen Karst. Leise ließ man dich ein, als wärst du ein Zeichen, Frieden zu feiern. Doch dann: rang dich am Rande der Knecht - und, aus den Höhlen, die Nacht warf eine Handvoll von bleichen Taumelnden Tauben ins Licht ... Aber auch das ist in Recht. Fern von den Schauenden sei jeglicher Hauch des Bedauerns, Nicht nur vom Jäger allein, der, was sich zeitig erweist, Wachsam und handelnd vollzieht. Töten ist eine Gestalt unseres wandernden Trauerns... Rein ist im heiteren Geist, Was an uns selber geschieht. |
Přemnohé o smrti už poklidné pravidlo platno,
člověče násilný vždy, od té co těší tě lov; víc však než léčku a síť, tebe znám, zcuchané plátno, které tam v děravý Kras věšeli pod země krov. Tiše tě spouštěli tam jak znamení bdících k oslavě míru. Než pak: za lem tě pacholek chyt - a z jeskyně plničkou hrst holubic vrávorajících do světla hodila noc ... Ale i toto má být. Lítosti vzdálen buď ten, kdo tu přihlíží skutku, nejenom lovec snad, který, co tuto je časné, bděle již dokoná sám. Zabíjet jedna je tvář bludného našeho smutku... Čisté je pro duchy jasné, cožkoli děje se nám. |
|
A smyslem našeho života není nic jiného, nežli naším duchem všechnu hmotu odhmotnit (následující závěr deváté z Duinských elegií je tu citován v českém překladu Pavla Eisnera): |
|
|
Erde, ist es nicht dies, was du willst: unsichtbar
In uns erstehen? -- Ist es dein Traum nicht, Einmal unsichtbar zu sein? -- Erde! unsichtbar! Was, wenn Verwandlung nicht, ist dein drängender Auftrag? Erde, du liebe, ich will. O glaub, es bedürfte Nicht deiner Frühlinge mehr, mich dir zu gewinnen, einer, Ach, ein einziger ist schon dem Blute zu viel. Namenlos bin ich zu dir entschlossen, von weither. Immer warst du im Recht, und dein heiliger Einfall Ist der vertrauliche Tod. Siehe, ich lebe. Woraus? Weder Kindheit noch Zukunft Werden weniger ... Überzähliges Dasein Entspringt mir im Herzen. |
Země, není-li to, co chceš: neviditelné
povstati v nás? -- Není sen tvůj neviditelnou být jednou? -- Země! neviditelnou! Co, ne-li přeměna, rci, je ten tvůj náhlící příkaz? Země, ty milá, já chci. Ó věř, ne již třeba bylo by jar tvých, aby mne získala, jedno, Jedno, ach, jediné už krvi je přílišná tíž. Nevýslovně jsem k tobě odhodlán, z dálek. Vždycky byla jsi v právu, a svatý tvůj nápad důvěrná družka je smrt. Viz jen, já žiji. A z čeho? Ni dětství ni zítřek nemenší se mi ... Přespočetné teď bytí tryská mi v srdci. |
|
Vedle tohoto velkého převratu v básníkově světovém názoru dokonává se neustále zjemnění formy, která v poslední době dosáhla té nejzazší hranice představ, té nejzazší hranice vyjádření krásy, dá se říci. Skutečnost, že další krok by mohl znamenat pád do prázdna, si zřejmě uvědomoval i Rilke. Stanul, on tak bez konce překračující hranice, na té poslední z nich? Byl jeho skon výkonem touhy vlastního ducha po odhmotnění z veškeré podřadné pozemskosti? Vznesl se konečně. Zázraky minulosti by mohly hovořit o takových případech nanebevzetí. |
|
|
Rühmen, das ist 's! Ein zu Rühmen Bestellter,
ging er hervor wie das Erz aus des Steins Schweigen. Sein Herz, o vergänglicher Kelter eines den Menschen unendlichen Weins. Nie versagt ihm die Stimme am Staube, wenn ihn das göttliche Beispiel ergreift. Alles wird Weinberg, alles wird Traube, in seinem fühlenden Süden gereift. Nicht in den Grüften der Könige Moder straft ihn die Rühmung Lügen oder dass von den Göttern ein Schatten fällt. Er ist einer der bleibenden Boten, der noch weit in die Türen der Toten Schalen mit rühmlichen Früchten hält. (Sonette an Orpheus VII.) |
Ano, vždyť slaví! Tak z němé rudy,
jako on do slávy, povstal kov. Srdce, lis časnosti, plní sudy člověku vínem svých věčných slov. Svým hlasem přemáhá prach a tíhu, když božský příklad v něm počne plát. Vše zraje pod jasem jeho jihu, Vše mění v révu a vinohrad. Sotva kdy v kryptách prach zemřelých králů usvědčí ze lži tu touhu pět chválu. Bozi ho nestíní, nebdí v tmách. On bývá poslem, jenž setrvává; i do bran mrtvých s ním vstoupí sláva: tam nesou své plody na mísách. (Sonety Orfeovi VII.) |
Rilkovy samostatné práce:
Leben und Lieder, Bilder und Tagebuchblätter (1894)
Wegwarten, Lieder, dem Volke geschenkt (1895)
Jetzt und in der Stunde unsres Absterbens ... Szene (1896)
Larenopfer (1896)
Traumgekrönt (1897)
Im Frühfrost, Ein Stück Dämmerung, Drei Vorgänge (1897)
Advent (1898)
Am Leben hin, Novellen und Skizzen (1898)
Ohne Gegenwart, Drama (1898)
Zwei Prager Geschichten (1899)
Mir zur Feier (1899) později viz pod titulem Die frühen Gedichte (1909)
Vom lieben Gott und Anderes, An Große für Kinder erzählt (1900)
Die Letzten, 3 Novellen (1902)
Zur Einweihung der Kunsthalle am 15. Feber 1902. Festspielszene (1902)
Das tägliche Leben, Drama (1902)
Das Buch der Bilder, Gedichte (1902)
Worpswede, Monographie (1903)
Auguste Rodin, Monographie (1903)
Das Stunden-Buch (1905)
Die Weise von Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke (1906)
Neue Gedichte (1907)
Der neuen Gedichte anderer Teil (1908)
Die frühen Gedichte (1909)
Requiem (1909)
Die Aufzeichnungen des Malte Laurids Brigge (1910)
Das Marien-Leben (1913)
Erste Gedichte (1913)
Die Sonette an Orpheus (1923)
Duineser Elegien (1923)
Přebásnění:
Elisabeth Barret-Brownings Sonette nach dem Portugiesischen (1908)
Maurice de Guérin: Der Kentauer (1911)
Die Liebe der Magdalena. Ein französischer Sermon, gezogen durch den Abbé Joseph Bonnet aus dem Manuskript Q I 14 der Kaiserlichen Bibliothek zu Sankt Petersburg (1912)
Portugiesische Briefe. Die Briefe der Marianna Alcoforado (1913)
André Gide: Die Rückkehr des verlorenen Sohnes (1914)
Die vierundzwanzig Sonette der Louize Labé, Lyoneserin 1555 (1918)
Sudetendeutsches Jahrbuch 1927, s. 51-56
P.S. V prameni, z něhož je překlad textu pořízen, je jeho autor, který má i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže, podepsán toliko Friedrich Jaksch.
- - - - -
* Praha / Český Krumlov / České Budějovice / † Val-Mont (CH) / † † Raron (CH)
