GUSTAV GUGITZ
Neznámé dokumenty k životu Adalberta Stiftera
Stejně jako životní pouť mnoha rakouských literátů vykazuje i ta Stifterova ve svých začátcích, kdy se jako chudý student odvážil troufalého kroku do víru dobrodružství světové metropole, více stínů nežli světla a jen jeho podle všeho zdání nezlomný optimismus jej při boji o holou existenci, který vedl nejprve jako kandidát učitelství matematiky a fyziky, jako domácí učitel (rovněž matematiky a fyziky - pozn. překl.), malíř a konečně i jako spisovatel, dokázala přes veškeré propasti "učňovských let" dovést nakonec přece jen do bezpečného přístavu. Stifterovské bádání je si přece obstojně jisto, že ve studentském pokojíku (v originále "in der Studentenbude" - pozn. překl.), který Stifter tak zvesela líčí, kde ale "eine große Anzahl Gulden jahraus, jahrein nicht da ist", jak poznamenává ve svých "Polních květinách" ("Feldblumen", česky 1943 v překladu Zdeňka Řezníčka /novela "Kozí brada", s. 45/ "kde se po celý Boží rok nedostává potřebného počtu zlaťáků,/kde však zato kvetou uměny a vědy/" - pozn. překl.) a kde se člověk věru nepřejí (v originále "gewiss Schmalhans Küchenmeister war" - pozn. překl.), setrvává se přesto spíše na slunečné straně oné bohémy volně podle Murgera, aniž by se došlo až k dramatům, která by hrdinům tohoto romantického cikánského života s rysy Eichendorffovy prózy "Aus dem Leben eines Taugenichts" (její český překlad má titul "Ze života darmošlapa" - pozn. překl.) nebyla vždy právě vítána. Drsná realita bytí si však svá práva občas i tak vynucovala s mnohou tvrdostí.
(...)
Stifter se tak od roku 1826 až do podzimu 1849 dá ve Vídni doložit na nikoli méně než 15 bydlištích, mimo to však i ve dvou stejných bydlištích v rozličný čas, takže jde dohromady o 17 zatím doložitelných míst. Pět domů s původními jeho bydlišti dosud stojí, zbývající jsou strženy. Dvě z těchto bydlišť byla až dosud neznáma. Pro období 1826-1827 by se snad dala určit dosud nezjištěná bydliště další.
Už v roce 1846 se Stifter cítil ve své občanské existenci natolik posílen a ustálen, že mohl odmítnout všechna vedlejší zaměstnání, aby mohl opravdu žít jen svému umění, a tak ho už nenacházíme v aktech soudních sporů (zejména šlo o nesplacení dluhů a příkazy k exekucím - pozn. překl.) tísněného nouzí života. Svým příjezdem do Lince 5. května roku 1848 měl, i když zpočátku ještě musil bojovat o zajištění svého měšťanského živobytí, už předem namířeno k vzestupu k nesmrtelnosti per aspera ad astra (tj. "drsnou drahou ke hvězdám" - pozn. překl.). Želbohu jsou dva další dokumenty z tohoto souboru (týkajícího se vídeňských bydlišť Stifterových - pozn. překl.), které se ho přímo či nepřímo týkají, prostě ztraceny. Pod označením "Fasz. 12, Nr. 512 ex 1843" to byl nějaký dopis Stifterovi z Českého Krumlova (v originále "aus Krummau" - pozn. překl.). Ze záznamu protokolu se nedá o jeho obsahu bohužel nic o jeho obsahu vyvodit, stejně jako v případě dokumentu pod označením "Fasz. 7, Nr. 1577 ex 1841", Protok. lit. F, S. 98", týkajícího se později adoptované dcery, nešťastné Juliane Mohauptové (1847 tuto šestiletou Amaliinu neteř přijali Stifterovi za svou, v 10 letech o Vánocích roku 1851 zmizela z domova a našli ji až po 2 týdnech, 21. března 1859 opustila osmnáctiletá dívka dům znovu a 18. dubna téhož roku bylo její mrtvé tělo vyloveno z Dunaje - pozn. překl.) a datovaného rokem jejího narození.
I když tu jde opět toliko o jednu ze stinných stránek života velkého spisovatele, spojeného podobně jako jeho vídeňská bydliště se zřejmými útrapami, přinášejí nám nové a dosud ještě docela neznámé dokumenty cosi, čemu dalo výraz i jeho literární dílo a co konečně znali už staří Řekové: že totiž člověk, který nesnáší tvrdosti života, není ani vychováván (citace slov starořeckého dramatika Menandra "Ho me dareis anthropos ou paideuetai", která v německém znění "Der Mensch, der nicht geschunden wird, wird auch nicht erzogen" učinil Johann Wolfgang Goethe mottem svých pamětí "Aus meinen Leben" - pozn. překl.).
Adalbert Stifter-Institut des Landes Oberösterreich Vierteljahrsschrift, 1952, č. 4, s. 81 a 90-91
Hned v prvém ročníku (1952) věhlasného čtvrtletníku lineckého Institutu Adalberta Stiftera spolkové země Horní Rakousko se objevil tento text (ve druhém ročníku pak diskutovaný příspěvek o možném těhotenství Amalie Mohauptové už před její svatbou se Stifterem - Urban Roedl, vl.jm. Bruno Adler, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, píše ve své knize o Stifterovi z roku 1965 na s. 46 vydání u Rowohlta /1984/: "Neuere Forschungen legen die Vermutung nahe, dass Amalie in diesem Jahr ein Kind bekam, das in Taufregister als das ihrer Schwester Josephine aufgegeben wurde und bald nach der Geburt starb. Auffallend ist, dass im Sterberegister die Mutter des Kindes Anna Mohaupt genannt wurde. Der Vater blieb unbekannt." /tj. "Novější výzkumy jsou blízké domněnce, že Amalii se v tom roce narodilo děcko, které bylo v křestním seznamu přiřčeno její sestře Josefině a brzy po porodu zemřelo. Nápadné je, že v seznamu zemřelých je jako matka uvedena Anna Mohauptová. Otec zůstal neznámým."/), z něhož ovšem můj překlad zachycuje toliko úvodní a závěrečnou pasáž, poněvadž vlastní jeho obsah (včetně zmínky o Stifterově svatbě) se shoduje se statí Franze Finka (ten má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení) o bydlištích Adalberta Stiftera v témže periodiku, přeloženou mnou pro Kohoutí kříž ve vší úplnosti. Skutečnost, že se Gustav Gugitz se Šumavou dostal i jako Vídeňan rodem i skonem nějak do styku, dosvědčuje jeho žádost ve 12. čísle rakouského krajanského listu Sudetenpost z 21. června roku 1958, aby ten, kdo něco ví o osudu prachatického lékaře MUDr. Karla Trosbacha (někdejšího majitele lázní Dobrá Voda u Záblatí (Bad Grindschädl/) a jeho ženy Amalie, nechť to sdělí na Gugitzovu adresu Wien XVIII, Abt-Karl-Gasse 25. kde profesor bydlil se svou ženou Euphemií, dcerou Charlottou a dvěma svými švagrovými. Gugitzovu podobu známe ze seznamu pozůstalostí na serveru rakouské Národní knihovny. Obrovská Gugitzova knihovna viennensií o 6 tisících svazků, kterou prodal městu za doživotní důchod (Leibrente), tvoří dnes fundus tzv. "Wienbibliothek im Rathaus". V letech 1938-1945 byl její majitel spolupracovníkem (Vertragsangestellter) vídeňské městské knihovny, jako přesvědčený nacista (vstoupil do NSDAP už roku 1926) byl však po roce 1945 ve službách města nadále neúnosný. Narodil se v něm 9. dubna 1874. Jeho otec Anselm Gugitz zemřel v roce 1912 ještě předtím, než vypukla první světová válka, která znamenala i konec podunajské monarchie. Stejně jako Stifter byl i Gustav Gugitz žákem benediktinského gymnázia v Kremsmünsteru, pak studoval u piaristů v rodné Vídni a jako vysokoškolák se na vídeňské univerzitě se věnoval dějinám literatury a divadla. Potomek proslulé a zámožné korutanské rodiny žil pak už na volné noze jako literát a soukromý učenec. Zchudl ovšem inflací, která postihla Rakousko po roce 1918 a musil se živit spoluprací s nakladatelstvími a antikvariáty, pak i jako knihovník. Věnoval se i literární historii a roku 1910 vydal jako reprint anonymní pornografický román "Schwester Monika erzählt und erfährt..." (1815), připsaný jím E.T.A. Hoffmannovi. Gugitzovo vědecké dílo (psal i pod pseudonymem G. Litschauer) o 371 titulech se zaměřuje zejména na rakouské kulturní dějiny a historii Vídně. Té věnoval pětidílnou bibliografii (vycházela v letech 1947-1958), která je standardním dílem svého druhu. Právě jen s takovou znalostí vídeňského historického místopisu se mohl odvážit i zasvěceného příspěvku k životopisu šumavského klasika.
- - - - -
* Vídeň (A) / Prachatice / Dobrá Voda u Záblatí / † Rekawinkel (A) / † † Gersthof, Vídeň (A)
