MATTHIAS GUSCHLBAUER
Zpráva o cestě
Moji milí!
Tam, kde z rozeklaného skalního rohu, skryt za zelenými vrcholky smrků shlíží k šumící Vltavě (v originále "gegen die schäumende Moldau" - pozn. překl.) osamělý kříž z hnědého dřeva (v originále "ein einsames, braunes Holzkreuz" - pozn. překl.), obrátil se můj pohled naposledy zpátky k Rožmberku (v originále "nach Rosenberg", rozuměj Rožmberk nad Vltavou - pozn. překl.). Přes linii vrchů (v originále "über die hügelge Linie" - pozn. překl.) jsem však neviděl prosvítat už nic než šedou cihlovou střechu věže Jakobínka (v originále "das graue Ziegeldach des Hungerturms" - pozn. překl.); putoval jsem pak po prudce se kroutící bílé silnici kolem mocných, olistěných dubových kmenů, které své husté kulovité koruny nade mnou rozestíraly žehnavě na rozloučenou. Na volnou kamennou hrázku prostřed proudu Vltavy vyplavila řeka mrtvé selátko. Zpočátku jsem to tělíčko považoval také za nějaký světlý, okrouhlý kámen. Proto mě také nezachvátil nijaký děs. Až tam však Vy jednou půjdete kolem, pak možná ten zašlý život ještě uvidíte spát na kamenné suti.
Moje dlouhé nohy mě za půl hodiny donesly k nádraží (železniční trať vede z Rybníka do Vyššího Brodu docela mimo městečko Rožmberk nad Vltavou, které tu má přesto svou stanici - pozn. překl.). V prázdné budově (v originále "in dem nackten Hause" - pozn. překl.) jsem ještě stejně tak dlouho čekal na vlak a měl jsem dost času nazbyt, abych střídavě okukoval bledé kolejnice venku a nejrůznější tváře cestujících sem přicházejících. To je docela neradostný pohled. Konečně přijel krátký vláček, valící se ztěžka a hvízdající na horním drátě (po trati Tábor- Bechyně šlo o druhé elektrifikované železniční spojení v Čechách, uvedené do provozu v roce 1911 - pozn. překl.). V čisťoučkém kupé jsem se hned usadil na místě u okna, přenechal jsem ho pak ale jedné nemálo korpulentní výletnici, jejíž funění ve mně vyvolalo lidský soucit.
Motor začal pomalu pohvizdovat a pak jednotvárně hučet a v klidu se vydal pryč odtud. Lesy kolem Rožmberka, šťavnaté pastviny, sluncem vyprahlá pole, čerstvé odtoky pramenů, světle se třpytící silnička a vyšlapané pěšiny, mlčelivé osady s obílenými zdmi a temnými střechami a vlající křoviny ubíhaly kvapně podél okna vlaku. Široké zákruty tratě daly těm poledně zasněným končinám zazářit v jiném větrném závanu a v jiné barevnosti. Trakční stožáry s kovovými rameny, napínajícími proudem nabité dráty trolejových vodičů, zmenšují se za námi víc a víc až na nejtenčí vzdalující se čárky. Při jednom stoupání pracuje motor obtížněji a nasazuje vyšší tón. Pak vjíždíme do stanice Certlov (v originále "in Zartlesdorf", rozuměj dnešní Rybník - pozn. překl.). Z jiného vozu vystupuje mladé děvče, jejíž zářící zrak, způsobný ohrnutý nosík, lehký letní klobouk se širokým okrajem a dvěma jasně červenými stuhami, splývajícími na opálenou šíji, mi připomněly Goetheho milenku Friederike Brionovou (viz Wikipedia - pozn. překl.). Nastávající žena to byla.
Mezitím už dýmala zdáli parní lokomotiva, kterou jsme očekávali a šedý had se plazil stále blíž. Monstrum vydalo před nádražím hvizd, brzdy ostře zaskřípěly a všechen vlak se vedral sem k nám.
Vagon, v němž jsem seděl zase hned u okna, byl málo obsazen. To děvče ale, provázené poměrně letitou dámou, která nebyla její matkou, zaujala místo na lavici přede mnou. Zdálo se mi, že je nějak zarmoucená. Díval jsem se pokud možno přes opěradlo stranou. Tu začala polohlasně hovořit s tou napudrovanou dámou a já, když jsem měl už delší dobu upřen zrak před sebe stejným směrem, byl jsem blízko usnutí a raději jsem se zahleděl oknem navenek. Oblačné nebe - slyšet jsem přece jen docela nepřestal - to děvče mluvilo mně nesrozumitelnou hatmatilkou (v originále "sprach welsch" - pozn. překl.). To nutně oslabilo kouzlo, které jsem z jejího zjevu nasál. V mžiku se mi zdálo, že jsem mezi samými "psohlavci" (v originále "im Nu glaubte ich, unter lauter Psohlavci zu sein" - pozn. překl.). Co jen se dá všechno zažít ve vlakovém vagoně! To nic. Brzy se mi mělo dostat zadostiučinění.
V údolí jsem spatřil Dolní Dvořiště (v originále "Unterhaid" - pozn. překl.), přilepené k zemi, s břidlicově šedou, špičatou věží čnící hrdě vzhůru a já si vzpomněl na zájezdní hospodu, kde mi jako ze dřeva vyřezaná židovka sdělovala, že nikdo není ve své zemi prorokem. Vztahovalo se to na Watzlika. Pak si smějíc posolila dva chleby s máslem a ještě jeden pro svou mladou ženskou ratolest. Strčila si do tašky jednodílné plavky a já jí popřál příjemnou koupel. Zdálky mě pozdravil Rychnov nad Malší (v originále "Reichenau am Walde" - pozn. překl.). Silnice odbočila a stoupala do vrchu. Odtud jsem přišel. Naproti se mezi stromy zvedal kostel U Svatého Kamene (v originále "die Mariaschneekirche" - pozn. překl.). Jelení vrch (v originále "der Doppler" - pozn. překl.) mi kynul nad pestrou krajinou. Pak bylo všechno pryč. Než jsem se ještě stačil zasnít, zastavil vlak v Omlenici (v originále "in Umlowitz" - pozn. překl.). Ze silnice jsem spatřil to děvče sedět stále ještě při okně. Lokomotiva pokračovala ve svém nekonečném š-š-š-š (v originále "ihr endloses 'sechsunddreißig'" - pozn. překl.), než všechno zmizelo a jen stále potemnělejší cáry dýmu stoupaly z lesa k obloze. To děvče už snad nikdy neuvidím. Ještě něco jsem zapomněl vyprávět: na ulici mířící k nádraží (v originále "auf der Bahnhofstraße" - pozn. překl.), blíž k Rožmberku, zkřížil mou cestu obrýlený muž se svou..., který za mnou udiven hleděl, když jsem ho míjel s přátelským pozdravem:"Guten Tag, Herr Lang!"
Odtud se cesta vyvíjela docela náročně. Bylo nezbytné putování trochu zkrátit. Rázoval jsem si to směrem ke Slepičím horám (v originále "in der Richtung zum Hohenstein", vrch Hohenstein či Vysoký kámen na nynějších mapách je v češtině lidově označován jménem Slepice - pozn. překl.). V lesích za Blanskem se zvedá při cestě výstavná vila, která dává znát, že byla zbudována s nemalými náklady a bude zřejmě provozována úředníky vodního díla (snad je tu třeba zmínit Soběnovskou přehradu na říčce Černá, dostavěnou v roce 1925 /budovanou však od roku 1922/, vůbec nejstarší funkční stavbu tohoto druhu v jižních Čechách, viz Atlas Česka a Wikipedia - pozn. překl.). Dílo samo, vodní zámek s potrubím, tj. vyrovnávací komora, kde se vyrábí spád potřebný k výrobě elektřiny, jsem už dřív jednou viděl. U jednoho velkého českého mlýna, na jehož venkovní fasádě je červenou kolomazí namalován svatý Petr, poněvadž majitel je téhož křestního jména (v originále "weil der Eigentümer mit dem Vornamen Peter, eigentlich Petr heißt" - pozn. překl.), jsem odbočil ze značené cesty a vlekl jsem se kus mechem podél toku Černé (v originále "die Schwarzau entlang" - pozn. překl.). Zalesněný svah prudce stoupal. Jedním průsekem jsem viděl nahoře věžovitě se kupit šedé skalní bloky. Poněvadž jsem tu už jednou byl, supěl jsem tam nahoru, volil jsem však přece jen mírnější trasu. Na horním okraji lesa, který zároveň obklopoval rozlehlé pole s ovsem, jsem si chvíli zamlsal na skupině ostružinových keřů, jejichž ostré trny mi několikrát strhly čepici z hlavy a poškrábaly mi kalhoty. Stalo se to jen proto, že jsem musel docela dbát opatrnosti, abych se neskutálel ze srázu dolů. Pak už jsem ale hleděl mířit dál dopředu k tomu nejvyššímu skalnímu bodu. Vrchol tvořil nepříznivě klenutý útvar, z něhož jsem se sotva odvážil obrátit oči pod sebe níž. Tam šuměla a šplounala divoká říčka Černá (v originále "die wilde Schwarzau" - pozn. překl.), kterou jsem jasně slyšel až sem nahoru. Byla to asi nejromantičtější její podoba. Zvědavost mě poháněla a já hledal nějakou oporu k výhledu. Zaťal jsem prsty do výhonů jednoho keře a třeštil zrak mrazivě ztuhlý do úzké soutěsky dole pod sebou. Na dvou místech se říční hladina zableskla jako víno, zrcadlící se chvějivě v plném skleněném poháru (v originále "gleich dem zitternden Weinspiegel in einem Becher" - pozn. překl.). Bylo mi přitom kupodivu příjemně na mysli. Hlučně dorážely temné vlnky na nehybné skalisko břehu a řádně pročesávaly kapradiny a dlouhé smyčky mechů. I malému satanáši bylo by tu za nějaké modravé měsíční noci úzko u srdce. Jednou se musíme na tahle místa vydat spolu.
Vysoký kámen stál pak náhle rovnou přede mnou. Marně jsem poblíž pátral po nějaké možnosti vhodného sestupu. Stoupal jsem vrchy dál a dál, až jsem vyšel z objetí lesa. Nejprve jsem stranou zpozoroval už druhou výstavnou vilu, která se mi opravdu líbila tak, že jsem si pomyslel: ta tu musí stát snad kvůli mně. K čemu by si s tím ale člověk dělal hlavu? Budou se vždycky činit jiní, co se nespokojí s obyčejnou komůrkou (v originále "die sich nicht mit Stübchen begnügen mögen" - pozn. překl.).
Už mimo les jsem měl znovu před sebou lučiny a na polních mezích jsem slyšel muzicírovat německé cvrčky (v originále "sah ich wieder Wiesen und hörte auf Feldrainen deutsche Grillen zirpen" - pozn. překl.). Křížem krážem přes luka jsem kráčel k říční regulaci. Umělým korytem, vyloženým kameny, je voda příslušně nastaveným jezem odkloněna od svého přirozeného běhu a silný spád je na jednom místě zmirňován klikatě nastavenými stupni z dřevěných polen. Předtím ale už je tok regulován jezem. Ve starém korytě je voda vedena k vlastnímu vodnímu dílu. Je dobře vidět, jak sem ústí vrchem proražené potrubí. Mřížovina a jez se starají o čistý a rovnoměrný přítok. Na tomto místě se redukují obě říční ramena (v originále "verringern sich beide Flussarme" - pozn. překl.). Vede přes ně železný most. V původním přírodním rameni se však dá regulovat stav vody hrází, která je vlastně přehradou (v originále "es ist das Stauwehr sich nicht mit Stübchen begnügen mögen" - pozn. překl.). Když pak jez na začátku obou ramen, jakož i přehrada uzavře přítok, což nastane v případě sucha, nemá shora zmíněný mlýn žádnou vodu. Jez i přehrada jsou zřízeny vysoce moderně a uvádějí v činnost šnekové turbiny (v originále "mittels Schneckengewinden zu betätigen" - pozn. překl.). Vyplatilo by se, kdybychom si jednou toto zařízení prohlédli podrobněji.
Teď jsem dorazil k jednomu vrchu, porostlému mnoha štíhlými břízami a posetému modrajícím se borůvčím. Když jsem se té úrody nabažil, dal jsem se cestou přes Děkanské a Velké Skaliny (v originále "über Dechant- und Großgallein" - pozn. překl.). Za nimi se zvedalo mírné holé návrší, užívané jako pastvina pro dobytek. Porůstá ji jen chudá tráva, nesoucí zato kouzelný, rudofialový povlak kvetoucího vřesu. Tu a tam divoce poházeny leží zčernalé žulové balvany, pokryté mechem a žlutým lišejníkem. Prostředek návrší korunuje stará, do široka rozvětvená sukovitá sosna. Stranou ke vsi vybíhá nad zem pokroucený kořen, plný potrhaných boulí a široký jako hruď zápasníkova. Prastarý, jizvami širokými jak dětská dlaň na mnoha místech zedraný kořen se ohýbá tak, že jsem ho mohl užít k příjemnému posezení, záda opřena o stromový kmen. Ještě tři kroky od něj se vinou kořeny z půdy, sám kmen se pak šestkrát dělí do světlehnědých, bouřemi vykloubených hlavních větví, které se poraněnými vidličnatými pažemi, pěstmi a zahnutými prstíky ukončenými hluboce zelenými chomáči jehličí sklánějí dolů až do výšky mužské postavy. Místy čas učinil do tohoto kmene více či méně hluboké jizvy a přímo dutiny, z nichž prýští a tuhnou zlatavě žluté slzy pryskyřice.
Nejdražší slečně Minny (zřejmě jde o Wilhelmine Purtaufovou /*8. října 1903, provd. 1. května 1937/, sestru Sailerovy ženy Marie - pozn. překl.) řekněte, že jsem si tu pohodlně odpočal a že mi ty bulky s máslem (v originále "die Butterbulinen" - pozn. překl.), které mi sama s obdivuhodnou ženskou starostlivostí strčila do ruksaku, přišly nepopsatelně k chuti. Povězte jí, že chladný doušek z lesního pramene učinil vzápětí to své ještě mnohem znamenitěji. Že jsem přitom po každičké kapce na ni desetkrát myslel, nemusím tu dále zdůvodňovat. Řekněte jí ještě, jak je mi velice líto, že jsem si nemohl déle užít její společnosti, zatímco ona zašila každý kousek prádla, na kterém podle mého názoru nic k zacelení nebylo. Povězte jí, že bych alespoň jednou ještě chtěl ze zadní komůrky slyšet Vltavu tam pod hradem; mohla by přitom být nakrátko mou společnicí. Řekněte jí tiše, že mě její hřejivý alt na osamělém putování domovem věrně provázel a nakonec jí zašeptejte do ouška - docela tiše, pianissimo - že bych si ji rád uchoval v srdci - velice, fortissimo. - Nic víc!
Teď si představte, že jsem na ten Vysoký kámen ještě znovu vylezl. Když jsem přišel z údolí a cestou plnou serpentin dorazil až tam, kde mýtina končí a skalní rozvaliny a kolosy zdraví můj zrak, uslyšel jsem náhle doléhat sem supění bombardonu, vřeštivé zvuky trubek a jasné, plačtivé trylky klarinetu z nějakého údolí poblíž. Trhnutím jsem zůstal stát a naslouchal nebeským symfoniím vesnických muzikantů, potom jsem však byl o to spíš na vrcholových skalách poněvadž hudba zrychluje pohyb. Dlouho jsem se odtud nemohl odtrhnout. Velenecký vrch (v originále "der Willentschner Berg" /822 m/, mající název podle dnes zaniklé vsi Velence /také Bělence/ blízko Běleně /Wieles/ - pozn. překl.) se svým holým temenem (v originále "mit seinem nackten Gupf" - pozn. překl.), Kvasovský vrch (v originále "Puritscher" /837 m/, mající název /na českých mapách není psán/ podle rovněž zaniklé dnes vsi Kvasov /Puritschen/" - pozn. překl.) a mnohé jiné body vyvstávaly až sem jasně na jihovýchodním obzoru. Mezi Veleneckým a Kvasovským vrchem se střetávaly na obloze jeden světlemodrý a jeden šedomodrý pruh. Tam, trochu nalevo, vím to přesně, leží líbezný Rožmberk v ladném vltavském meandru (v originále "im anmutigen Moldauwinkel" - pozn. překl. A jak mnohem nezáživnější mi teď připadala krajina na téhle straně Vysokého kamene! Schází tu les, ten nádherný šumavský les. Jen větší potoky, spousta rybníků s vyhřátou vodou, zažloutlá ovesná pole namísto lesa, více či méně suché louky namísto šťavnatých pastvin. Je tomu bohužel tak. Váš domov je na přírodní krásy bohatší a zdá se mi, jako by tam v horním lese byli i přívětivější lidé. Dozajista však zůstane v koruně mých vzpomínek Rožmberk tou perlou nejvzácnější. Budete se o tom moci přesvědčit v mém pozdějším životě. Neboť tam u vás miluji každý kámen v cestě, každý střešní šindel a každou kapku řeky Vltavy (v originále "und jeden Tropfen der Moldau" - pozn. překl.). Ještě nikdy jsem do sebe nepojal tolik síly, tolik látky plodného obsahu a báječné formy jako v těchto třech dnech. Psát o tom znamená dát vyschnout inkoustu v kalamáři, snít o tom je nepřekonatelný stav duše, plný radosti z krásných rozpomínek.
Zatím bzučela ještě stále ozvěnou ta podivuhodná taneční hudba na Vysokém kameni, tu silněji a tu zase slaběji, jak právě vítr foukal a ten tak činil tady nahoře docela mocně (v originále "und der fauchte hier heroben ganz gewaltig" - pozn. překl.). Slunce už stálo nízko nad obzorem. Chvilinku jsem byl ještě hostem několika malinových keřů, jejichž bohaté plody byly už v plném stadiu zralosti, jako bych si předsevzal, že už s tím oddechem nikdy nepřestanu.
V Klení (v originále "in Gollnetschlag" - pozn. překl.) se hrálo ve dvou hospodách ke staré tancovačce (v originále "zum alten Walztanz" - pozn. překl.) a lidé se tlačili na place i venku na cestě lokty i boky. Cukrářské boudy byly vyloženy, všechno se tísnilo i k nim a mně se takřka chtělo zahradit ten nával. Nedokázal jsem myslit zároveň na dvě taneční zábavy a tu spoustu cukářských stánků. Tu jsem narazil na lidi ze Žumberka (v originále "traf ich Sonnberger" - pozn. překl.) a ti mi řekli, že je tady posvícení (uvnitř dnes zcela vyrabovaný kostel sv. Vavřince v Klení, jeden z nejstarších v Čechách, je sice od roku 1958 kulturní památkou /v roce 2016 jí byl vyhlášen i přilehlý hřbitov i s ohradní zdí/, ale daří se ho jen pomalu uchránit před úplnou zkázou - pozn. překl.). Tomu jsem rád uvěřil.
Na staré žumberské tvrzi (v originále "im alten schloss Sonnberg" - pozn. překl.) je zčásti obnovena ztrouchnivělá šindelová střecha (tvrz je nyní součástí Jihočeského muzea v Českých Budějovicích a prošla důkladnou stavební obnovou - pozn. překl.) a když jsem šel kolem Mlýnského Vrchu (osada téměř zanikla, do roku 1980 byla částí obce Horní Stropnice - pozn. překl.) viděl jsem kamenná boží muka obílena a cesta k nim je dokonce značená. Paní Spörkerové jsem sdělil to potřebné.
Když jsem doma (rozuměj v Božejově /Buschendorf/ čp. 2 - pozn. překl.) odhodil ruksak na lavici, ukazovaly hodiny ve světnici osmou navečer. Teď jsem se i dověděl, že je vlastně neděle.
Božejov a Žumberk budou brzy velkoměsty. Včera odtud dokonce jelo do Žumberka nějaké luxusní auto. Kdo myslíte, že seděl uvnitř? - Weber.
Stará Gregerka (v originále "die alte Gregerin" - pozn. překl.) stála v zahradě a povídá Peterově ženě (v originále "zu Peters Weib" - pozn. překl.):
"Hiatzt schaut 's, wia so n Automobil rauzt.Von der Nähet hob i mei Lebta no kons gseg'n. Agnes, du a nit? Hörst! Du a nit?" (tj. "Nýčko se podívej, jak to auto veje. Něco podobnýho sem co živa nevidělan. Anežka, ty ne? Slyšíš! Ty ne?" - pozn. překl.)
"Ijo. Ba uns san 's oft ban Feldern vorbeig'fohrn." (tj. "I jo. U nás to jezdí často kolem polích." - pozn. překl.)
"Ja?" (tj. "Jó?" - pozn. překl.)¨
"Jo. Hiatzt fohrt 's scho am Hofberg ob'n und wia 's glanzt!" (tj. "Jo. Nýčko to už jede na kopci /vrch mezi Božejovem a Žumberkem je nyní na mapách opravdu označen výrazem 'Na kopci' 563 m/ nahoře a jak se svítí!" - pozn. překl.)
"Jej! - oba so rauzn!" (tj. "Jéje! - ale tak veje!" - pozn. překl.)
"Jo, - und da Weba vo Sunberg ist drinnert, da Weber." (tj. "Jo, - a ten Weber ze Žumberka je vevnitř, ten Weber." - pozn. překl.)
"Uj!" (tj. "Uj!" - pozn. překl.)
A teď ode mě na tomto místě ještě znovu přijměte nejsrdečnější dík a pozdravujte své milé rodiče, vzácnou rodinu Purtaufových, slečnu Minny a paní Waschingerovou z celého srdce!
Na závěr buďte se svými oběma malými co nejlépe pozdraveni od Vašeho vděčného Matthiase Guschlbauera.
Božejov, 12. srpna 1924
Glaube und Heimat, 2019, č. 1, s. 8-11
Ten dopis byl adresován Johannu Nepomuku Sailerovi (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) a jeho ženě Marii, roz. Purtaufové (*19. ledna 1898 v Rožmberku nad Vltavou, †10. března 1946 tamtéž na zápal plic brzy poté, co se nachladila při jedné únorové cestě za svým mužem, který konal nucené práce ve sběrném táboře pro Němce v Českých Budějovicích), sestře v předchozím textu zmiňované "slečny Minny". Psal ho devatenáctiletý jinoch a nastávající učitel Matthias Guschlbauer (narodil se 15. února 1905 v Božejově), který absolvoval německý učitelský ústav v Českých Budějovicích jako dvacetiletý roku 1925. Seznam německého učitelstva v Čechách ho tři roky nato uvádí v Žumberku jako čekatele učitelské služby bez místa. Z Březovíku (Oxbrunn), kde byl v roce 1935 pověřen funkcí zastupujícího ředitele školy, přichází rok nato do Chvalšin (Kalsching). V srpnu téhož roku se v Českých Budějovicích oženil s Marií Baierovou (v roce 1940 se jim narodil syn Dietmar). Ve Chvalšinách po připojení k "říši" zastával funkci vedoucího nacistického stavovského úřadu a v řadách útvarů SS skončil jako čtyřicetiletý "Uscha", tj. Unterscharführer, několikrát vyznamenán, 6. února 1945 na ruské frontě "hrdinskou smrtí pro Vůdce, lid a otčinu" ("Heldentod für Führer, Volk und Vaterland". Podle chvalšinské farní kroniky a tamního zápisu Ottomara Rausche "SS Unterscharführer Mathias Guschelbauer, Fachlehrer in Kalsching, geb. 15. 2. 1905 in Buschendorf, gefallen bei Frankfurt a.d. Oder 6. 2. 1945". Hitler prý roku 1938 po mnichovském záboru cestou okolím Rožmberka podél řeky Vltavy nazval tu krajinu jednou z nejkrásnějších v Německu vůbec, to on, kdo byl za tím účelem ochoten rozpoutat světovou válku. A to ještě neznal Slepičí hory s jejich Kohoutem a Slepicí, pardon, Vysokým kamenem, od roku 2019 krásně viditelné z nové rozhledny na Hradišti. Až se kdo vydá z Rožmberka nad Vltavou vlakem přes Rybník do Opalice a pěšky přes Soběnovskou přehradu, Děkanské a Vysoké Skaliny, vrch Vysoký kámen, Klení, Žumberk a Mlýnský Vrch do Božejova, má věru cestou o čem přemýšlet.
- - - - -
* Božejov / Žumberk / České Budějovice / Rožmberk nad Vltavou / Rybník / Omlenice / Soběnov / vrch Slepice / Klení / Mlýnský Vrch / Březovík / Chvalšiny
