ANTON HAAS
K osmdesátinám malíře a grafika Josefa Maiera
Josef Maier se narodil v Červeném Dřevě (Rothenbaum) dne 15. září roku 1901. Pochází z rodu, jehož členové bývali už od kolébky obdařeni mnohostranným nadáním. Už za svých školních let upoutával pozornost učitelů zejména svým kreslířským talentem, na přiměřené vzdělání nebylo ovšem vzhledem k poměrům po první světové válce a skrovné hospodářské situaci rodičovského domu ani pomyšlení. "Maier-Pepp" se vyučil u svého otce krejčovskému řemeslu a pomáhal obhospodařovat malou rolnickou usedlost. Jeho nadání a píle mu navzdory všem nesnázím daly dozrát v mnohostranného umělce vlastního osobitého stylu. Vytvořil početné náladové krajinomalby, zachytil na svých grafických listech množství typických selských stavení Šumavy a Bavorského lesa, jejichž podobu máme uchovánu už jen díky jim. Zejména cenné jsou motivy našeho z větší části zcela zničeného domova. Během války byl načas divizním kreslířem a zvěčnil tak obrazem četné charakteristické situace ruského polního tažení. Po útěku a vyhnání nalezl Josef Maier zprvu velice skromné prvé přístřeší blízko milovaného domova ve Wettzell u Kötztingu. Také zde pokračoval ve své mnohostranné umělecké práci. Jeho díla bylo možno spatřit na výstavách ještě doma v Nýrsku (Neuern) a nyní v bavorském Kötztingu, Viechtachu, Straubingu a Řezně (Regensburg) a setkala se vždy se živým i nákupním zájmem. V přednáškách se světelnými obrazy přibližoval domácím i hostům krásy Bavorského lesa v okolí Kötztingu, jak je dokáže objevit jen oko umělcovo.
Už po celá desetiletí lze najít reprodukce jeho prací nejen na stránkách regionálního bavorského tisku, ale také v "Glaube und Heimat". Především však obohatily domovskou knihu "Pfarrei Rothenbaum im Böhmerwald". Vedle toho hrává jubilant už léta s muzikanty souboru Fuchsberger Musikkapelle a po 40 let dohromady byl i regenschorim nejprve doma v Červeném Dřevě a pak ve Wettzell. Za připomínku stojí i jeho pašerácké příběhy (v originále "Schmuggler- /Schwirzer-, Pascher-/ Geschichten" - pozn. překl.), které začal sepisovat teprve v posledních letech.
Děkujeme našemu "Maier-Peppovi", který přese všechny své úspěchy zůstal prostým a skromným Šumavanem (v originále "Waldler" - pozn. překl.), za jeho dílo a opravdu ze srdce mu blahopřejeme k osmdesátým narozeninám.
Glaube und Heimat, 1981, č. 9-10, s. 11
Listiny a čestné tabule za staleté dědičné držení selských usedlostí
Německý zemědělský ústřední svaz pro Čechy (Landwirtschaftliche Zentralverband für Böhmen, založen v Karlových Varech /Karlsbad/ na shromáždění německých zemědělských spolků už v roce 1884 /tedy téhož roku jako Deutscher Böhmerwaldbund v Českých Budějovicích - pozn. překl.) se sídlem v Praze udělil roku 1936 listiny a čestné tabule za trvalé držení selských usedlostí během celých staletí. Tyto listiny jsou cenným dokumentem historie osídlení našich domovských končin a znamením věrnosti a sounáležitosti vůči zdědenému statku. Rodiny, které takovou listinu vlastní, prosíme o poskytnutí její kopie rodáckému archivu v Neukirchen beim Heiligen Blut.
Zmíněné listiny jsou k dispozici u následujících statků:
Selský rod Breiových je dědičně usazen ve Srubech (Heuhof) už od roku 1642. Jde o seský dvorec zvaný Honsenbauernhof, který byl v roce 1863 rozdělen na dvě půle. Jeden syn dostal "Althof" (tj. "starý dvůr" - pozn. překl.) i s polovinou pozemků, syn Alois pak získal polovinu druhou, která pro nově postavený statek nesla nyní jméno Alisnbauerhof. Kdybychom byli ještě doma, mohla dědičná usedlost slavit letos své 350. jubileum.
Jiná existující listina dosvědčuje, že selský statek v Pláni (Plöß), tamní hostinec (v originále "Plößer Wirtsanwesen" - pozn. překl.), je od roku 1648 v rodinném vlastnictví.
Hostinec v Červeném Dřevě s hospodářstvím nabyl v roce 1693 Andre Pangratz z Großaign od majitele panství Wolfa Maximiliana von Laminger und Albenreuth (ano, je to onen "Lomikar", který si vynutil plzeňskou popravu Kozinovu v roce 1695 - pozn. překl.) za 150 zlatých. Roku 1760 se vdává Pangratzova vnučka Barbara za Michaela Haase z Liščí (Fuchsberg) a od té doby je příjmení Haas spojeno s "Horní hospodou" (Oberwirtshaus) v Červeném Dřevě. Také zde se zachovala listina i čestná tabule.
Glaube und Heimat, 1992, č.7, s. 105
P.S. Jako autor textu je tu podepsán "Toni" Haas spolu se svou ženou Luise (Aloisií), roz. Breiovou ze Srubů, a to ze statku, o němž je v článku řeč. On sám pak je onen "Oberwirtstoni", jak mu říkali spolurodáci, z Horní hospody v Červeném Dřevě.
O domovském setkání
K letošnímu našemu setkání se dostavilo zvláště mnoho lidí. Poprvé jsme mohli vstoupit do míst, kde stával náš zničený kostel a kde při něm leží zpustlý hřbitov. Všechny náhrobky jsou povaleny a vyvráceny, kovové kříže přeraženy, nápisy a portréty mrtvých seškrabány a rozbity. Z hlavního hřbitovního křížr zbyl jen mohutný podstavec a kus sloupu. Po našem sdělení Místnímu národnímu výboru (v originále "an den Narodni Vibor" - pozn. překl.), že tu chceme 1. září (rozuměj 1990 - pozn. překl.) v rámci domovského setkání konat vzpomínkovou slavnost za naše mrtvé, vyklidili a vysekali na naši žádost čeští dělníci a s nimi naši krajané Emil Baierl, Friedrich Reithmeier a Josef Weininger prostor kolem hřbitovního kříže, jehož dřevěnou část jsme dali obnovit podle dochovaných jeho pozůstatků.
Už pátečního večera shromáždilo se 180 krajanů v aule obecné školy v Neukirchen beim Heiligen Blut. Přišel i starosta Egid Hofmann.
Vzpomínka na mrtvé v sobotu 1. září na hřbitově zaniklé osady Červené Dřevo učinila na množství jejích účastníků opravdu hluboký dojem. Váš zpravodaj (rozuměj autor textu Anton Haas - pozn. překl.) pozdravil krajany, kteří sem přicestovali ze Spolkové republiky a ze zahraničí, jakož i české účastníky, mezi nimiž byl i zástupce okresu Klatovy, a uvedl, že od roku 1680 byl kostel v Červeném Dřevu centrem velké farní obce, kde se slavily svátky roku, konaly křty, svatby i pohřby mnoha lidských pokolení. Mrtví těchto staletí a naši nejbližší spí v této zemi. Místo nám všem svaté bylo nepředstavitelným způsobem zničeno. Nacionální šovinismus a bezbožný komunismus svedly lidi k podobným zločinům. Po čtyřiceti letech stojíme poprvé plni smutku a stesku na tomto zhanobeném Božím poli, abychom vzpomněli našich mrtvých, padlých a pohřešovaných.
Následně promluvil ke shromážděným zástupce klatovského okresu a vyjádřil své nejhlubší rozpaky nad barbarstvím tak do očí bijícím. Farář Josef Šimsa z Nýrska vyzval k obnově ve víře a ke smíření obou našich národů, jehož výrazem by se podle něho mohla stát i důstojná úprava prostranství hřbitova, případně zřízení pamětní kaple na základě finanční pomoci, o kterou současně vznesl prosbu.
Vzpomínkovou mši svatou sloužil farář Franz Brunner, náš domovský kněz z Hyršova (Hirschau). Vysvětil také obnovený hřbitovní kříž. V modlitbě vzpomněl všech, kdo byli v letech 1680-1947 na tomto hřbitově pochováni, včetně 170 padlých a pohřešovaných obou světových válek a všech zemřelých po vyhnání, jimž bylo upřeno spočinout v rodné zemi. Po závěrečném požehnání zazněl společný zpěv mariánské písně "Meerstern, ich dich grüße".
Následně se rozjeli krajané do svých domovských vsí v okolí, aby, jak to vyjádřil prezident Havel "spatřili, co zbylo ze vsí, ve kterých se narodili". Zůstalo z nich málo!
Po tísnivých zážitcích dne zaplnil se večer Hartlův sál (v originále "Hartlsaal" - pozn. překl.) v Neukirchen beim Heiligen Blut. K domovským melodiím Weberovy kapely se taneční páry pilně otáčely.
Polní mši v neděli 2. září celebroval opět farář Franz Brunner. Pěvecký sbor Hohenbogenchor zpíval za doprovodu citery Šumavskou mši (Waldlermesse) jako svou pozornost ke třístému jubileu naší domovské farnosti Rothenbaum. V proslovu faráře Brunnera byl oceněn i velký počet kněží (13) a řádových sester (25) z této farnosti vzešlých.
Společným posezením v útulném prostředí chaty při Jägershofu (v originále "im Bod zu Jägershof) toto naše památné domovské setkání skončilo.
Glaube und Heimat, 1990, č. 11, s. 124-125
Proslov při pohřbu faráře Leopolda Klimy v Bambergu
Pan farář Leopold Klima se narodil 2. května roku 1909 v malé vsi Červené Dřevo jako jedna z ratolestí učitelského rodu, působícího na tamní škole od roku 1773. Červené Dřevo, vzdálené jen pouhý jeden kilometr od bavorské hranice, leželo mezi Further Senke (na české straně se užívá spíše pojmu Všerubský průsmyk /Neumarker Pass/ - pozn. překl.) a horou Ostrý (Osser) a bylo se svou trojtřídní školou středobodem obce o půldruha tisíce (1500) duších. Tady vyrůstal Leopold Klima v rodině hluboce nábožensky založené. Dva bratři jeho otce se stali kněžími. Farář Heinrich Klima působil ve Všerubech (Neumark), arciděkan Msgre Leopold Klima, známý i jako spisovatel (měl pseudonym Wolfgang Baumroth, oba jsou samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v Horšovském Týně (Bischofteinitz). Sestra jeho otce, paní Maria Schmidt-Klimaová (rovněž ona má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.), si získala literární ohlas svými jemně cítěnými povídkami a lyrickými verši. Zesnulý navštěvoval gymnázium ve Stříbře (Mies), studoval pak na pražské Karlově univerzitě a v kněžském semináři v Litoměřicích (Leitmeritz), kde byl v roce 1937 také vysvěcen na kněze. Dne 4. července téhož roku slavil v rodné obci svou domovskou primici. Bylo mu nato dopřáno osm let (rozuměj léta 1938-1945 v Sudetech /centrem tzv. Říšské župy Sudety - Reichsgau Sudetenland, vyhlášené 14. března 1939, byl Liberec /Reichenberg/ - pozn. překl.) požehnané duchovenské skužby v Podmoklech (Bodenbach), v Bílině (Bilin) a v Mníšku u Liberce (Einsiedel bei Reichenberg). Po vyhnání nalezl nové pole působnosti v dolnorakouském Roggendorfu, později v Brunnkirchen (blízko Krems an der Donau - pozn. překl.). V roce 1951 přesídlil do Bavorska, působil čtyři léta v Biberbachu u Waldmünchen v Bavorském lese a pak dva roky v Schamhaupten poblíž Kehlheimu. Pro nemoc rezignoval na kněžskou činnost v roce 1978 a odešel jako penzionovaný duchovní do města Bamberg, kde vypomáhal podle svých sil při tamním farním kostele Sankt Kunigund (tj. "kostele svaté Kunhuty", postaveného v letech 1952-1953 - pozn. překl.). Za dvaapadesát let kněžství si získal vděčnost farníků tolikera míst, kde mu bylo dáno duchovně působit.
Glaube und Heimat, 1989, č. 1, s. 70
Smuteční řeč nad rakví řídícího učitele Heinricha Klimy
Milí přítomní, vážení smuteční hosté!
Stojíme tu, krajané zesnulého z někdejší farnosti Červené Dřevo, naplněni bolestí nad hrobem našeho milovaného učitele a spolurodáka Heinricha Klimy. S ním odchází na věčnost poslední v Červeném Dřevě působící příslušník učitelského rodu Klimů, kteří sloužili na zdejší škole už od roku 1773. Narodil se v tom místě dne 12. července roku 1899 jako syn řídícího učitele Johanna Klimy a jeho ženy Anny, roz. Breiové, pocházející ze statku zvaného "Honsnhof" (byl zbořen už v roce 1948 po vyhnání svých někdejších obyvatel - pozn. překl.) v dnes zaniklých Srubech. Navštěvoval gymnázium v Českých Budějovicích (Budweis), narukoval odtud jako voják na fronty první světové války a studoval pak opět v Budějovicích na tamním učitelském ústavu. V letech 1920-1922 působil jako učitel v rodném Červeném Dřevě, poté v Hodousicích (Holletitz), Zelené Lhotě (Grün), Petrovicích (Petrowitz) a na měšťanské škole v Nýrsku (Neuern). V roce 1932 uzavřel (stalo se tak v Českých Budějovicích dne 11. července onoho roku - pozn. překl.) manželský svazek s Mathildou Lieblovou (ta se narodila v Nýrsku 16, března 1909 a zemřela v Neukirchen beim Heiligen Blut a nastěhovali se spolu do nově zřízené vily "na Berglu", která byla do roku 1940 tak řečeným "domem u tří děvčátek" (v originále "Dreimäderlhaus" - pozn. překl.). Jako jediná budova v Červeném Dřevě přestála i zničení obce po druhé světové válce. Heinrich Klima vyučoval od roku 1929 až do zavření školy 11. dubna 1945 tady ve své rodné obci. Byl učitelem, který dokáže své žáky nadchnout, jehož každý z nás, kdo jsme měli to štěstí jimi být, ctí a miluje ještě po letech až dodnes. Byl vždy zároveň jakoby jedním z nás, upřímný, přímočarý a kdykoli ochotný pomoci. Byl to člověk spjatý s přírodou, nadšený turner, lyžař a horský turista. Nebylo mu upřeno trpět, zažil žalář a v něm muka záštiplné odvety české justice v čase, kdy žena a děti byly donuceny opustit domov a nalezly za hranicemi první nuzné přístřeší na Haberlově pile (rozuměj Haberlsäge v Neukirchen beim Heiligen Blut - pozn. překl.). Heinrich Klima se neštítil žádné práce, než mohl začít od roku 1947 tu v Neukirchen opět učit. Pro svou družnou povahu našel i tady mnoho přátel, a to i svým působením v chrámovém sboru a v pěveckém sboru Hohenbogenchor.
Jeho láska a blízká náklonnost patřila ovšem i nadále zejména spolurodákům a krajanům z domova. Nechyběl při nijakém setkání nás "Rothenbaumských" a přispěl vždy něčím k jejich zdaru. Milý Heinrichu, měj za to všechno dík a spi sladce v Božím míru! Na Tvůj hrob klademe věnec s tolika růžemi, kolik let Ti bylo dáno žít. Stuha na něm nese nápis: "In Liebe und Dankbarkeit - Deine Rothenbaumer Schüler und Landsleute." (tj. "V lásce a vděčnosti Tví žáci a krajané z někdejšího Červeného Dřeva." - pozn. překl.)
Naše hluboká účast platí ze srdce Tvým dcerám a blízkým.
Glaube und Heimat, 1993, č. 8, s. 95-96
Třicet let od přenesení obrazu z Wallnerovy kaple přes hranici do Jägershofu
Dne 15. srpna 1985, ve svátek Nanebevzetí Panny Marie, je tomu už třicet let, co byl oltářní obraz z Wallnerovy kaple, který znázorňuje pastýře, klečícího v modlitbě před zjevením PannyMarie v "Červeném dřevě" (v originále "im 'Roten-Baum'", tj. ve stromě, po němž byla nazvána později ves, zcela zaniklá v důsledku vyhnání německých obyvatel po druhé světové válce - pozn. překl.), přenesen do kostelíku v Jägershofu. Po smrti arciděkana Leopolda Klimy, který jej dokázal přepravit přes hranici, byl farářem Krottenthalerem určen a předán natrvalo právě sem do Jägershofu. Na den Nanebevzetí nesla bíle oděná děvčata obraz nejprve až do bezprostřední blízkosti hranice, než nalezl v kostelíku po cestě od ní nazpět své konečné místo v kostelíku. Tam byl pořízen i snímek účastnic obřadu (lze ho nalézt v obrazové příloze našeho webového textu - pozn. překl.). Za něj i za zprávu o tom, k čemu tenkráte došlo, vděčíme panu Josefu Riedererovi, dlouholetému organizátoru setkání rodáků z Červeného Dřeva. Těšíme se na shledanou ve dnech 30. srpna - 1. září 1985 v Neukirchen beim Heiligen Blut a v Jägershofu.
Glaube und Heimat, 1985, č. 8, s. 65-66
Narodil se dne 7. listopadu roku 1919 v Červeném Dřevě jako syn Matthiase Haase (1890-1964) a jeho ženy Aloisie, roz. Seidlové (1890-1958), vlastnících ve farní osadě hostinec (svatbu měli v roce 1916 v Hyršově, rodišti nevěstině). Anton byl prostřední z jejich tří dětí (dvou synů a jedné dcery). V květnu osudového roku 1938 Toni Haas maturoval na humanistickém (jezuitském) gymnáziu v severočeském Bohosudově (Mariaschein) v okrese Teplice (Teplitz-Schönau). Areál gymnázia, procházející dnes obnovou po předchozí devastaci, sloužil ještě krátce po druhé světové válce řeholníkům, v roce 1950 se stal přechodně sběrným (koncentračním) táborem pro kněze, poté kasárnami československé "lidové" armády, v letech 1968-1989 okupační armády sovětské. Brzy po maturitě čekala absolventa ústavu, jímž prošla řada šumavských rodáků (stačí kliknout na ikonu "Najít" v záhlaví webových stran Kohoutího kříže k vyhledání slov "Mariaschein" či "Bohosudov"), nejtěžší válečná léta jako spojaře wehrmachtu, zajetí a do konce roku 1947 pak nucená otrocká práce na jednom českém statku. Podařil se mu odtud útěk domů a pak i s rodiči a sourozenci přes hranici do Bavor. Bez prostředků započal Toni Haas v roce 1948 vysokoškolská studia v Řezně a po nich od roku 1953 i svou učitelskou činnost na misijním gymnáziu Sankt Peter v bavorském Tirschenreuthu. Čtyři léta nato mu bylo svěřeno ještě ve výstavbě vedení městské reálky, pozdější školské instituce zvané "Oberrealschule-Stiftsland-Gymnasium" (jediného gymnázia v celém zemském okrese). Městu Tirschenreuth, kde 10. února roku 1995 i skonal a byl pochován, vděčil Anton Haas za mnohé. V Schierlingu (městys mezi Řeznem a Landshutem v bavorské Horní Pfalci) měl 2. ledna svatbu s Aloisií, roz. Breiovou (sestrou Georga Breie, samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže) ze selského rodu, usedlého v dnes zaniklých Srubech od roku 1642. Z jejich manželství vzešlo v letech 1955-1960 (!) pět dětí, tři synové a dvě dcery. Jsou bezpochyby "z dobrého dřeva".
"Ti z Červeného Dřeva"
Příkladné šumavské společenství
Červené Dřevo, se svými dohromady 13 popisnými čísly a asi půlstovkou obyvatel jedna z nejmenších osad celého soudního okresu Nýrsko, ležela jen jeden kilometr vzdálena od zemské hranice. Na severozápadě se kraj otevírá k dějinami obtěžkané všerubské "zemské bráně" (v originále "Neumarker Landestor" - pozn. překl.), k jihovýchodu stoupá vzhůru k území králováckých svobodných sedláků (v originále "zum Gebiet der künischen Freibauern empor" - pozn. překl.). Kdysi středobod vážené veleobce, jejíž mnohé vsi nabyly v 19. a 20. století samostatnosti, stal se už v roce 1680 vysvěcený farní a poutní kostel v Červeném Dřevě centrem obce Chudenín (Chudiwa), Fleky (Flecken) s osadami Červené Dřevo a Hvězda (Sternhof), Liščí, Sruby a Pláně; dohromady 2885 hektarů a kolem 1500 obyvatel (některá česká místní jména tu v překladu uvedená jsou spojena až se zánikem osad po druhé světové válce - pozn. překl.).
Po vyhnání veskrze německy mluvícícho obyvatel příhraničí vsi zpustly. Během několika málo let je Češi srovnali se zemí. Boží bázně prosti vypálili dne 3. května roku 1953 i barokní svatyni a její ruiny vyhodili před Vánocemi 1957 do povětří, při čemž se otevřely rovy přilehlého hřbitova a vydaly kosti, které v sobě chovaly.
Dnes jsou obyvatelé někdejších "svobodnických vsí" (v originále "Angehörige der vorzeitigen 'freien Dörfer'" - pozn. překl.) rozeseti po celé jižní polovině Spolkové republiky Německo (tehdy ještě nesjednocené s bývalým "východním Německem" - pozn. překl.), zejména pak v Bavorsku. Už od roku 1967 zahájil však Josef Riederer, tesař z někdejšího Liščí, plánovitě budovat tradici setkání v Jägershofu, bavorské osady sousedící s kdysi kvetoucím Červeným Dřevem, které kdysi Friedrich Bernau ve velké monografii "Der Böhmerwald" (jde o samostatnou a textově odlišnou německou verzi českého svazku skvostně vypravené ediční řady Čechy, který připravila na rozdíl od jediného "Friedricha Bernaua" /vl.jm. Přemysl Cyril Bačkora/ v případě textu německé knihy celá plejáda českých literátů a umělců /ti výtvarní ovšem ilustrovali i Bernauovu knihu/ - pozn. překl.) popsal těmi láskyplnými slovy: "Es gibt nur wenige Stellen, wo die ernste Einsamkeit derart ergreifend auf das Gemüt einwirken würde wie gerade hier in der Umgebung von Rothenbaum." (tj. "Je jen málo míst, která působí tak dojemně na náš cit svou osamělou vážností, jako právě tady celé okolí Červeného Dřeva." - pozn. překl.) Stesk po domově přiváděl nyní rok od roku více příslušníků té velké farnosti k setkáním do Jägershofu, kde se v kostelíku nachází i oltářní obraz, který dokázal poslední duchovní pastýř Leopold Klima, arciděkan a spisovatel, přenést z Wallnerovy poutní kaple tam doma sem do bezpečí. Stará malba znázorňuje scénu z legendy, která dala osadě Červené Dřevo její jméno.
Tato setkání se stala základem, na němž ředitel střední školy (v originále "Studiendirektor" - pozn. překl.) v bavorském Tirschenreuthu Anton Haas s citem pro to, co je podstatné a nezbytné, podporován přitom agilním okruhem spolupracovníků, dokázal připravit a také uskutečnit významné počiny. Roku 1978 rozšířil půdu zmíněných setkání na hranici rovněž blízké poutní místo Neukirchen beim Heiligen Blut, které je na jedné mědirytině z roku 1670 označeno jako "Neukürch am Bohemer waldt" (tj. "Novokostelí při Českém lese" či také "Novokostelí na Šumavě" - pozn. překl.). Už po staletí sem do proslulé bavorské svatyně pod Vysokým Bogenem přicházeli také z Čech každoročně poutníci ať už jednotlivě či v celých procesích, a to Němci stejně jako Češi.
Když se tu v roce 1980 o prvním srpnovém víkendu shromáždili "Rothenbaumští" po třetí, překvapil je "Oberwirtstoni", jak panu řediteli dodnes říkají jeho krajané, čtyřmi dny přímo nabitými množstvím akcí, vesměs směřujících k oslavě třístého jubilea jejich farního a křestního kostela a k připamatování si ztraceného domova vůbec. Už tři roky předtím plánovanou slavnostní brožuru vyvedl Anton Haas na úhlednou knihu s názvem "Pfarrei Rothenbaum im Böhmerwald", jednu z nejlepších svého druhu. Je to práce, která nemá sloužit, jak to sám její titul slibuje, jen zachycení tradice lidové zbožnosti a historie farní svatyně, nýbrž v neposlední řadě také všeho toho, co by z vědomostí o rodné končině mělo být uchováno i pro potomstvo. Téměř stostránkový oddíl "Unsere Heimat in Erzählung, Gedicht und Lied" (tj. "Náš domov vyprávěním, veršem a písní" - pozn. překl.) tvoří pěknou, zajímavou a obsahově přístupnou čítanku, k níž autorsky přispěla, a to svými básněmi i prózami, zejména Maria Schmidt-Klimaová, která se v Červeném Dřevě narodila, vyrostla a tkví v rodných místech hlubokými kořeny. Obrazová část vypovídá fotografickými snímky, kresbami i mapovými výřezy o kraji, jeho lidech i obyčejích v koloběhu roku.
Ať už to byly bohoslužby v Neukirchen a v Jägershofu, promítání filmů a diapozitivů, putování na Vysoký Bogen, procházka po hranicích s doprovodem pohraniční policie, literární večer věnovaný ve vážném i veselém duchu tvorbě autorů užšího i širšího šumavského domova; tělocvična obecné školy pak sotva pojala rozradostněné divály, kteří sledovali přehlídku pěveckých a hudebních skupin krajanských i místních.
Důstojným závěrem čtyřdenního setkání byla slavnostní bohoslužba v poutním kostele a konečně domovsky laděný proslov jednoho pozvaného spisovatele (šlo nejspíš o autora tohoto textu samého, poněvadž na snímku k němu v krajanském měsíčníku připojeném vidíme Antona Haase, jak děkuje Seppu Skalitzkému za jeho vystoupení - pozn. překl.). )
O tři roky později sebrali vlastními silami finanční prostředky k pořízení trvalého krajanského památníku. Bylo tak opět naplněno niterné přání předsedy pracovního výboru Toniho Haase, který od doby svého odchodu na penzi věnoval veškerou péči vydání už zmíněné domovské knihy (v originále "Heimatbuch" - pozn. překl.), přípravě jubilejního setkání a nyní i finanční sbírky. Při cestě od Hofbergu do Jägershofu - obě ty osady náležejí k obci Neukirchen beim Heiligen Blut, byl vsazen mohutný balvan z Vysokého Bogenu, na něm pak umístěna prostá bronzová plaketa.
Spočívá na kamenném stole z Vysokého Bogenu a odkazuje svou polohou k tak blízkým vrchům domova a k místům, kde kdysi mnozí z těch, kdo sem k ní přicházejí, obývali rozložité selské dvorce, osévali a sklízeli svá pole...
Kolem odhalení tu zase byla příležitost k řadě krajanských akcí, připravených i těmi často až opravdu zdaleka a vedoucích k úvahám nad náměty z minulosti a také přítomnosti domova. Ředitel střední školy v.v. Josef Braun, rodák z Chudenína, pohovořil na téma "Die Geschichte des Chodengaues unter besonderer Berücksichtigung der zehn deutschen priviligierten Dörfer" (tj. "Dějiny chodského kraje se zvláštním ohledem na deset privilegovaných německých vsí" - pozn. překl.). Už osvědčené pěvecké a hudební národopisné skupiny zajistily pod názvem "Lieder der Heimat" (tj. "Písně domova" - pozn. překl.) vydařený večer, který jako samorostlý moderátor okořenil svým nehledaným vtipem neukirchenský starosta Egid Hofmann, kterého "Rothenbaumští" považují jaksi i za toho "svého".
Toni Haas, který jako předseda pracovního výboru prostě, ale příhodně zahajuje a provází svým slovem naprostou většinu setkání, prokázal se i při požehnání památníku coby povolaný vykladač celé myšlenky jeho vzniku. Farář Ulrich Murr z Neukirchen beim Heiligen Blut, který na kamenném stole sloužil polní mši, dokázal ve svém kázání přiblížit vyhnancům význam obřadu kněžského požehnání. Starosta Hofmann převzal poté za městys nad památníkem patronát. Zastupující zemský rada Heinrich Eibner vyřídil pozdravy a přání zdaru od zemského úřadu a krajského sněmu a Siegfried Zoglmann, zemský předák Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Bavorsku, oslovil nejen vyhnance výzvou k naději, domovské soudržnosti a smíření v srdci.
Anton Haas však, ten neúnavný motor všeho dění, kterému bylo v těchto dnech tolik co vést, promýšlet a za co děkovat, byl už na domovském večeru symbolicky obdarován dřevěnou plastikou rozsévače.
Glaube und Heimat, 1983, č. 11, s. 13-15
P.S. Za textem je připojena báseň, jejímž autorem není nikdo menší nežli sám Johann Wolfgang Goethe. Podávám ji tu i s pokusem o český překlad.
|
Wiedersehen Das Wiedersehen ist froh, das Scheiden schwer. Das Wieder-Wiedersehen beglückt noch mehr, und Jahre sind im Augenblick ersetzt - doch tückisch harrt das Lebewohl zuletzt. |
Shledání Shledání těší, těžké je loučení. Znovushledání za čas snad ocení každý a jak by nebylo těch let - však čeká přec to sbohem naposled. |
- - - - -
* Červené Dřevo / † † † Tirschenreuth (BY)
