JOSEF HAAS
|
Nebel überm Meer Die Wogen schlagen auf den Strand - Pendelschlag der Zeit im Nebel der Verlorenheit. Wildgänse ziehn. Mir wird so schwer. Ein Horn ertönt wit draußen auf dem Meer. Bist du es, Berg, der ruft? Auf dem im Abend ich saß und hinter blauen Wäldern fremde Häfen ahnte, in die der späte Tag sein letztes Feuer warf. Im Tal steigt Rauch aus Hütten - Brandopfer in abendblauer Schale - und ruft zu Heimkehr. Die Wälder atmen in der Dämmerung Die Erde duftet. Es lauscht der Hof auf meine Schritte. Am Herde wartet schon die Mutter. Urmutter Erde. Die Tage gleiten Perlen gleich durch deine Hände. Bald fällt die letzte. Und Schatten steigen aus der Tiefe, gleiten mich zum Gipfel des Berges, entlassen mich, und ich steige auf aus dem Nebel der Zeit ins Licht. |
Mlha nad mořem Vlny bijí o pobřeží - kyvadlový tep času v mlhách do ztracena. Tah divokých husí. Tak těžká je mi zem. Na roh zatroubil kdosi daleko nad mořem. To, horo, tys, kdo volá? Navečer jsem usedl na jejím hřbetu a za modrými lesy tušil daleké přístavy, v posledních zásvitech dne, když se pozdí. V údolí stoupá kouř z komínů chalup - oběť zápalná na temněmodré míse večera - a volá k návratu domů. Lesy oddychují v soumraku. Země voní. Dvůr už cítí blížit se mé kroky. U kamen čeká maminka. Pramáti Země. Dny jako živé perly projdou tvýma dlaněma. Brzy už i ta poslední. A stíny stoupají z údolí, vedou mne k vrcholu hory, propouštějí mě pak a já vzcházím z mlh času do světla. |
|
Hoam!, 1985, s. 500 |
|
|
Verloussns Haus Ejtz nimmt der Wold di (h) wieder af, du Haus. Und während d Sunn und d Stern umkroasen d Welt in ihrem Laf, wöll d Hofstatt dir zum Friedhof werdn. Hot unterm Doch die Liab oft blüaht, Glück, Kindergschroa und Locha voller Freid; is Nout ah gwen; und Load und Traurigkeit, wenn s Toutenliacht hot glüaht - oas higleit in d Ewigkeit. A Brunn bist gwen, du guates Haus, in den der Herr sein Seg'n hot gsenkt. Und Leb'n, völ Leb'n is zogn hinaus, dös ER in seiner Gnad hot gschenkt. Vosiegt. Ejtz greift der Wold mit seine Arm no (h) dir und legt a woache Deckn draf und holt di (h) hoam und nimmt di (h) voll Derborm in seine Stille und sein Rauschen af. |
Opuštěný dům Teď les ten dům zas vezme si stvořený kdysi lidskou dlaní. Až luna půjde nad lesy, jak stín svých dnů se ztratí za ní. Kvetla tu láska, pod krovy se kdysi šťastné děti smály v tom domě, kterým šly i žaly a svíce nebožtíkovi tu k cestě do věčnosti plály. Byl jako pramen, rodu zasvěcen, na který Pán sám seslal požehnání, jak živý proud plynula plna jmen milost do ratolestí bez ustání. Dokonáno. Les ruce natahuje, ten dům i tebe v náručí chce mít, nese tě domů, kde do ticha snuje šum jeho stromů milosrdný klid. |
|
Böhmerwäldler Jahrbuch 1995, s. 141 |
|
|
Slovníček: Load = utrpení, vosiegt = dokonáno, ejtz = teď, woache = měkký, Derborm = milosrdenství. |
|
|
Ruine Ein letztes Brett vermodert. Vielleicht ist's eins von meiner Wiege, die unter Schutt zertrümmert liegt. Ein Samenkorn fällt drauf, und eine Tanne wächst hinauf zum Himmel. Ihr Stamm ist stark und still wie Vaters Art. Ihre Zweige singen im Wind das Lied der Mutter. Einen Hauch aus deiner Krone in meinem Gesichte zu spüren! Am Grunde des Hügels zu sitzen, der die letzte Asche des Herdfeuers birgt, von der Hand der Mutter entzündet. Mich an den Stamm lehnen, und wiegen, wiegen, wiegen!... |
Ruina Poslední tříska se na troud mění. Snad je to právě ta z mé kolébky, která tam hnije pod hromadou suti. Semínko zapadne do škvíry v ní a jedle zprvu malá roste k nebi. Kmen silný má a tichý, náhle mi připomene otce. Její větve zpívají ve větru matčinu píseň. Dech koruny její cítím přejít mou tváří. Usednout alespoň u pat toho kopce hlíny, v němž dohasíná poslední uhlík z popela po ohni, který možná ještě rozdělávala naše maminka. Opřít se chvíli aspoň o ten rozvonělý kmen a dát se vést tím něžným, němě něžným kolébáním... |
|
Hoam!, 1961, č. 3, s. 6 |
|
Velký Babylon
Ten selský dvorec ležel vysoko v horském svahu, uprostřed luk, úhorem ležících plání i obdělaných polí, které dokonce i v této vysoké poloze rodily pšenici, díky ovšem i odvaze a píli svých majitelů. Les, který se tu táhne až k vrcholu hory Křemelná (Kiesleitenberg 1125 m - Velký Babylon leží na jejím severním svahu - pozn. překl.), zajišťoval právo lovu. Dole na příkrých úbočích odděluje zase věnec lesů tu horskou samotu od okolního světa, kterému sedlák neřekl jinak než "tam dole v kraji". Když staneme na návrší výš za statkem, hledíme přes majetky "ovesných baronů", vsi, kostely a zámky daleko do Čech.
Tak jako tento dvorec leží celý Královský hvozd vysoko v horách, obklopen lesy, každý z dvorců pak svět sám pro sebe. Jaký protiklad! Dole se barevně pestří širá a úrodná česká dál. Tady nahoře jen jasnější ostrůvky rolí a rozptýlených sídel v modrém moři lesů, vše jakoby stíněno tichým steskem.
Horský svět blíž nebi, blíž ale také nečasu a bouřím nepohody. Život tady na "Království" (v originále "Königreich" - pozn. překl.) nebyl nikdy lehký, ale byl svobodnější než dole; a Králováci se dokázali zastat svých svobod a přinášet pro ně oběti.
Vystoupíme-li od statku půlhodinu cesty do sedla pod vrcholem či až na samý horský vrchol, otevře se před námi zcela jiný výhled než dolů "do kraje", velkolepý příboj prahorních hřbetů totiž, jak píše kdesi Watzlik, ztopený v modrém lesním moři: celý řetěz nejvyšších šumavských vrcholů od Roklanu přes Luzný a Javor až k Ostrému. Blíž ale, nějaké dva kilometry před námi se derou k nebi kamenné hroty "Stoarieglu", jak se tu říkalo skalnímu oltáři domova, totiž shluku Vintířových skal, kde měl šumavský světec poslední svou poustevnu.
Jméno dvorce Babylon pochází z francouzského "pavillon". Správa někdejších dávných zdejších dolů na zlato nechala blízko kutacích jam postavit zřejmě někde v okolí těchto míst stanu podobné stavení, sloužící zásobování a nutnému přístřeší a nazvané tenkrát pavilon. Na pražském trůně sedící Lucemburkové pocházeli z francouzského kulturního okruhu. Pravopis na starých listinách k tomu také odkazuje: "Pawilon Krank", "Pobilon" (podle výkladu jazykovědce Dr. Strichhirtsche).
Šumavské selské dvorce s bohatstvím dětí byly bohatým nevysychajícím pramenem, který dával světu vynikající lidi. Kolik jen pokolení vzešlo z jedné takové usedlosti a jak se košatěl seznam osobností jednoho jediného rodokmenu, můžeme tu jen naznačit. V tomto případě sestavili podobný přehled všech linií rodu Haasů, zdávna usedlého na Velkém Babyloně, z Ameriky se navrátivší Johann Haas v Lipsku (Leipzig) a paní E. Lindnerová, roz. Haasová, ve Vídni (Wien). Vycházeli od Johanna Haase "von Grünenwaldt", povýšeného právě s tímto přídomkem roku 1653 do šlechtického stavu (dopis a erb udělený císařem Ferdinandem III. Habsburským), rychtáře v Zejbiši (Seewiesen, dnes Javorná), který prodal tamější dvůr a sklárnu roku 1666 Sebastianu Gerlovi (odtud místní jméno Gerlov, Gerlhof) a odešel do Sušice (Schüttenhofen), kde se stal radním a jeho vnuk pak tamtéž i starostou; potom kochánovská a stodůlecká linie; dále linie velkobabylonská, založená Andreasem Haasem ze Zejbiše, od toho zase vycházející linie pražská, linie na rytířském zboží Schlötenitz v Pomořanech (Pommern) a vídeňská linie s muži jako byl Dr. Ferdinand rytíř von Haas, generální konzul v bosenském Sarajevu, Josef rytíř von Haas, generální konzul v čínské Šanhaji, jeho bratr Ferdinand, generálmajor, generál Ottokar Haas "von Trotzen". O tom, že však i sedláci na domovském statku umějí mnohého dosáhnout, svědčí případ Franze Haase, který jako starosta obce Stodůlky (Stadln) a okresní hejtman (obojí v letech 1901-1918) získal roku 1908 císařský Zlatý záslužný kříž. Jeho syn Johann zcela přestavěl dvorec i hospodářské budovy a vedl hospodářství podle těch nejmodernějších zásad (odvodňování ve velkém rozsahu, zlepšování půd, zalesňování), a to už ve dvacátých letech (rozuměj dvacátého století - pozn. překl.) zcela bez státní subvence.
Im Lande der künischen Freibauern (1992), s. 669-672
Tyto řádky jsou věnovány před nedávnem zcela zaniklé šumavské samotě při hoře Křemelná, kde ještě roku 1945 hospodařili na čp. 38 (Bon Pscheidla) Ignaz a Rosa Pscheidlovi, pohřbení na hřbitově v Dobré Vodě (Gutwasser). Měli 13,2 ha pozemků a sousedili s dvorcem čp. 39 (Bon Bobloner) o pozemkové rozloze 108,9 ha, kde hospodařili Johann a Maria Haasovi a k němuž patřila i obytná stavení čp. 40 a 41. Známe jejich podobu už jen ze starých knih a neporušeně krásný zůstal odtud jen onen "pohled do kraje".
|
Der Osthang (Aus Mondnacht) Hell schwimmt die Scheibe des Mondes über nachtdunkler Bergeinsamkeit. Zosum, Holm und Königstein in grünes, mystisches Licht getaucht. Ins Blaue verschattet, schiebt sich die Wand des Mayerstein vor. Der Rogauer Berg aber wölbt sich in schwarzem Ultramarin zum Himmel hinauf: als atmeten Urkräfte der Erde im geheimnisvollen Zauber der Nacht. Tief unten, in den Abendnebeln über den eilenden Wasser der Ouh verfängt sich das Mondlicht und webt fahlschimmernde Helle, wo tiefere Dunkelheit die Talgründe füllen sollte. Eine Fichte, hundertjährig, ragt auf aus mondbleicher Wiese. Die Zweige fallen, die Äste senken sich in sanften Bögen. Tanzende Trauer um vergangene Geschlechter. Unter alterschwarzem Walmdach atmet Liebe, warten Geburt und Tod. |
Východní úbočí (Za měsíčné noci) V jasu plove kotouč luny nad temnotemnou samotou horských hřebenů Ždánov, Chlum a Královský kámen tonou v zeleném mystickém světle. Vpředu se vynořuje z modrého stínu stěna Šafářova vršku. Radkovský vrch se klene v černém ultramarínu vzhůru k nebi: jako by dýchaly pravěké síly země v tajuplném zázraku této noci. Hluboko dole se ve večerních mlhách nad spěchajícími vlnami mladé Otavy zaplétá měsíční světlo a spřádá v nich zářivě plavý třpyt tam, kde by dno údolí měla vlastně plnit neprostupná tma. Staletý smrk se tyčí z louky pod bledou lunou. Těžké větve spadají v něžných obloucích od vršku stromu jakoby v truchlivém tanci za zmizelými rody. Pod jeho stářím začernalou valbovou střechou dýchá láska, čeká zrození a smrt. |
|
Böhmerwäldler Jahrbuch 1987, s. 71-72 |
|
|
Die Weitfäller Filze (Das Hochmoor) Hat dich ein heidnischer Geist in die Irre geführt?! Keine Bergeshöhe? Kein Aufatmen Im Anblick südlicher Fernen? Ebene?! - Flachgründige Weite?! Haben die Eisriesen den Gebirgskamm flachgeschlagen? Wälder. Filze. - Hochmoor. Verkrüppelte Strünke. Verdorrtes Geäst - in den Himmel sich reckend. erstarrte Schreie! Wollgräser - verlockendes Silbergeläut über unheimlich glücksedndem Moorboden. Glitzernder Libellenflug blitzend und plötzlich verharrend, geisterlich schwebend, und schon wieder an anderem Ort. Mooraugen - umsäumt von schweren Lidern, büschelnden Gräsern; überwolbt von drohenden Brauen krummkriechenden Föhren. Mooraugen - nachtgründig trauernd und lauernd, und unheilkündend und böse. Feuchtkalte Nebelschwaden - im Zwielicht der Dämmerung vom Schemen durchsetzt. Sinnverwirrende Lautlosigkeit. Tödliche Stille. Mondlose Nacht über schuldlose Vernichtung. Stilles Sterben in herbstblässen Farben. Weiße, eisige Starre in schneeweichen Kissen. Lautlose Stimmen tausendfach schwellende und doch unvernehmbare Melodie im schneefressenden Auswärts. Dunstgeschwängerte Hitze, wenn die Sommersonne ihre hohen Kreise zieht. Und ein heidnischer Gott flötend lockt. |
Weitfällerská slať Jaký dávný duch ti dal sem zabloudit?! Není to horský vrchol. Není to vydechnutí při pohledu někam daleko k jihu. Pláň. - Širá a plochá pláň všude kolem. Jako by obrovský ledovec zhladil do roviny ten horský hřeben. Jen lesy. Mokřiny. - Vrchoviště. Zakrslé kmeny. Vyschlé větve trčící k nebi jako zkamenělý křik. Suchopýr, jeho vábivý stříbřitě zvonivý šelest nad děsivým vzlykem slatě. Třpytivý let vážky bleskem strnuvší do náhlé nehybnosti, přízračně vznosný a nečekaně zas na jiném místě. Černá jezírka, lemovaná těžkým obrvím chomáčů travin a hrozivě pokroucené borové kleče. Černá jezírka, nočně bezedné číhavě zrádné oči, plné nevyléčitelné zloby. Krápavý opar chladné mlhy, v příšeří soumraku prolnutý stíny. Obluzující bezhlesí. Mrtvolné ticho. Bezměsíčná noc nad nevinností nicoty. Tiché umírání v bledých barvách jeseně. Bílé, ledové zmrazky v nadýchaných polštářích sněhu. Neslyšné hlasy, tisícerá plynoucí a přece nezachytitelná melodie v unikavém tání. Až do veder těhotných žárem, když letní slunce šíří své závratné kruhy a pohanský bůh spustí svá flétnová vábení. |
|
Hoam!, 1985, s. 543-544 |
|
P.S. I tento text je součástí většího celku, jehož námětem je vlastně Křemelná hora
(Kiesleiten) a její východní úbočí. Dnes zapovězené Rokytské či Rokytecké slatě (dříve zvané
Weitfällerské) patří sice k oblasti Roklanu, stávají se tu však součástí širší scenerie,
jež je nakonec pozadím hymnu na celou Šumavu.
Báseň Opuštěný dům, která je v tomto výběru z tvorby Josefa Haase uvedena v originální nářeční podobě, je přeložena z dříve už publikované verze spisovné, jak byla otištěna v knize Als wir aus den Böhmerwald vertrieben werden (1991), lišící se i několika odlišnými závěry veršů. Její autor se narodil 4. září 1917 na chalupě zvané Lenzenhof v králováckých Stodůlkách (Stadln) a v rodné obci nastoupil po vyšších učitelských studiích až v Praze i své první místo na zdejší škole. Dnes zaniklá obec byla tehdy největší na Šumavě. Po návratu z války nastoupil Josef Haas do odsunu, který ho zanesl do Württemberska. Naposledy učil v Aalenu, kde 28. září 1993 na den svatého Václava i zemřel. Je pochován na hřbitově svatého Linharta, toho selského patrona šumavských stád, ve Švábském Gmündu. Vede tam právě z Aalenu tzv. Švábská cesta básníků. Až posmrtně vyšla roku 1996 Haasova kniha o osudech lidí ze Stodůlek a okolí Rund um den Kiesleiten (Kolem Křemelné), vyzdobená i jeho akvarely a kresbami.
- - - - -
* Stodůlky / † Aalen (BW) / † † Schwäbisch Gmünd (BW)
