RUDOLF HAAS
Vltava
Konečně došel blízko Karlova mostu až k Vltavě.
Valila se před ním širým proudem ta její temně hnědavá voda, pěnivě víříc kolem ostrovů, mlýnů a mostních pilířů, a nad ní se zvedala shlukem svých domovních štítů, kupolí a věží Malá Strana a všechny ty její střešní hromosvody, větrné korouhvičky a otevřené okenice se blyštěly, třpytily, zářily a jiskřily ve svitu slunečních paprsků. Jako královský pás, bohatě protkaný zlatem, vinul se podzimně pestrý val zahrad jako věnec kolem čela svými štíty a věžemi ježícího se a zubatícího města, na němž s veškerou vahou a okázalostí spočívala nádheryplná koruna Hradčan. Město neslo však ten tíživý skvost s hlavou vztyčenou, volné, plno síly a pýchy, kamenní světci pak na odvážném a pevně založeném mostě přes řeku drželi k tomu věrnou stráž.
Zamyšleně opíral se student o zeď pod klenutým obloukem Mostecké věže a jak tak sledoval to mnohostranné hemžení směřující k majestátu starého královského hradu, napadlo mu, že tu lze jediným pohledem obsáhnout počátek i konec třeba takové třicetileté války, rozhořelé defenestrací císařských radů Martinice a Slavaty z oken Hradu a dohaslé tu zastavením oddílů švédského generála Königsmarka, útočících od Hradčan na Staré Město.
Nespočetně pestrý život plynul tu tam i nazpátek přes ten most, provázející dětsky nevinný nepokoj slunečného dne úsměvnou lhostejností stáří. A mladému muži bylo, jako by hleděl jeho mírnými oblouky přímo doprostřed otevřeného srdce města, doslova cukajícího záchvěvy pod slunečním svitem i zuřící nepohodou, dnes jásající, zítra na pokraji zoufalství, vždy znova však vhánějící s odvahou i důvěrou v budoucnost novou, čerstvou krev, bojovnou krev bažící v nových lidech po vítězství do tepen ulic, ničící bez slitování opotřebené buňky a přes miliony hrobů nemarnící ani okamžik, bez únavy beroucí bouří a útokem vše před sebou a mířící neustále jen kupředu a kupředu.
Na chodnících mostu kolem vozovky se rojili lidé v temných davech, dvojstup spěchajících mravenců, z nichž jeden se neodvratně přibližoval, ten druhý táhl stejně neodvratně do dáli, mezi nimi pak se vlnil, zvonil, rachotil a hučel chumel vozidel. S poklidnou silou nesl věkovitý most tu plynoucí vřavu, vysoko nade vším trůnil v kamenném poklidu mocný královský hrad, pokojně hluboko pod ním tekla svou dávnou drahou řeka a vržen vprostřed jejich samozřejmý až neživotně nadlidský klid divoce kypěl a chvěl se, supěl a bloudil, v blažené opilosti vrávoral, strachy křičel požehnáním obtěžkaný a navěky prokletý ustavičný nepokoj zvaný životem.
Drahnou chvíli stál tak student, opřen o chladný kámen, pod dunivou ozvěnou věžní klenby. Co podivných myšlenek jen mu táhlo hlavou! - A co! Pryč s tím! Nemá smysl přemítat nad životem! Přemítat a hloubat znamená ztrácet čas, který je třeba žít, věrně a zpříma! A hotovo!
Výstřel z kanonu zaduněl nad střechami: znamení poledne. A náhlé ticho poté následující bylo, jako by město zadrželo dech. Jen na okamžik - vzápětí zase ten chvat a hluk a hřmot.
Student sebou trhl a vykročil přes most. Pokojně konaly kamenné statue světců svou pobožnost pod modrým nebem, v hnědém říčním proudu sem připlouval vor a na něm plavci napjatých svalů v plné práci, aby nemotorné plavidlo bez úrazu provedli mezi mohutnými mostními pilíři. Temně narážejíce o hřbety vln, mihly se jen pod jedním z těsných kamenných oblouků jedlové kmeny z německé Šumavy. Bílé rukávy vorařských košil svitly ve slunci.
Tam nahoře však čekaly a střežily Hradčany, čekaly a střežily, vábily i hrozily zároveň.
Die Stadt am Strom - Dichter erzählen von Prag und seiner Geschichte (1941), s. 52-54
Narodil se v západočeském Stříbře (Mies) 28. června 1877 v rodině soudního adjunkta a pozdějšího vrchního soudního rady v Chebu (Eger) Theodora Haase. Navštěvoval gymnázium v Plzni a v Chebu, maturoval však roku 1896 v rodném Stříbře a vydal se odtud na studia práv do Prahy. V roce 1902 tam promoval na doktora juris a už téhož roku v prosinci vstoupil do služeb c.k. státní železniční společnosti, v nichž pak působil nejprve delší čas ve Vídni, posléza pak na ředitelství tzv. Jižní dráhy (Südbahn) v korutanském Villachu. Tam žil od roku 1912 až do své smrti 25. srpna 1943. Jeho medailon ve zvláštním "šumavském" čísle časopisu Deutsche Heimat vypočítává řadu jeho literárních úspěchů, poněvadž Haas byl vědomě spisovatelem lidovým a čtenářský ohlas pokládal za věc prvořadou. Vlídně o něm píše Pavel Eisner v Československé vlastivědě (1933) hned vedle zjevu Karla Franze Leppy a zmiňuje nejen "menšinový román Heimat in Ketten (1924)", jehož obsah však nerozvádí, nýbrž pokračuje: "má slušný vývojový román Der Volksbeglücker, jeho dvousvazková románová historie zkaženého studenta Triebla je ještě výraznější než studentské romány Stroblovy: autor zcela jasně vidí do pochybného ráje buršů, nikdy však nedospěje ke konečnému jednoznačnému ortelu nad tímto duchovně, mravně i lidsky pochybným světem. Po válce dal Haas v podobě románu z rakouského tažení v Srbsku syté a kladné projevy dálkové symbiosy německo-jihoslovanské na podkladě erotickém, folkloristickém i mravně lidském." Snad ani netušil, kam v podstatě protirakouský německý nacionalismus, schopný stranit v tom směru i srbské revoltě, Haase nakonec dovede jako tolik jiných do náruče nacizmu, který ostatně i s relativně nevinným liberálním buršovstvím dokázal zatočit ze všech nejrázněji. Haas se nedožil konce války, která smetla všechno, co tu rostlo po staletí společnou rukou tolika generací. Vidíme ho na snímku v Budweiser Zeitung ze setkání spisovatelů v lednu 1942, pořádaného nacistickým Grenzlandamtem v budějovickém Německém domě, kde četl ze svých děl podobně jako třeba Hans Watzlik, Sepp Skalitzky či Rudolf Witzany. Ačkoli nepadl na frontě jako poslední z jmenovaných, zbývalo mu rovněž ne o mnoho víc než rok života. Ti, kdo tu válku přežili, dočkali se ostatně jiných konečných řešení.
- - - - -
* Stříbro / † Villach (A)
