FRANZ HAFNER
Ze vzpomínek
Po letech dětství, plných štěstí a bezpečí (slovo "Geborgenheit", tj. skrytost, zátiší, bezpečí, bylo v jedné novější anketě vyhodnoceno jako druhé "nejkrásnější" /rozuměj spíše citově nejkrásnější/ z německého slovníku /tím prvým se stalo množné "Habseligkeiten", tj. majetek, jmění/ vůbec - pozn. překl.), které nalezly svůj počátek onoho 26. listopadu 1928, kdy jsem se (ve Volarech /Wallern/ - pozn. překl.) narodil, začal jsem se v otcově dílně učit truhlařině. Když otec dokončil dřevařskou odbornou školu jako jeden z nejlepších jejích absolventů, vybudoval si ještě zamlada plně zařízenou truhlářskou dílnu s nejnovějším strojovým vybavením, které nakoupil na lipském veletrhu (Leipziger Messe). Elektrický proud mu dodávala vlastnoručně sestrojená turbína na vodní pohon ze sousedního Horního mlýna (Obermühle). V dílně bylo zaměstnáno vždycky čtvero až patero tovaryšů. Otcovou specialitou byl nábytek z nahrubo ponechaného dřeva, věc tehdy ještě velice neobvyklá.
Po výuční době jsem rovněž odešel na státní odbornou školu pro zpracování dřeva a byl jsem na základě zdařile mnou zhotovené skříně přijat rovnou do mistrovské třídy.
Hned dva měsíce nato byl však nadějnému začátku učiněn konec. Válečné šílenství sáhlo i po mladé krvi a v mých šestnácti jsem měl náhle čas dětství i mládí někde daleko za sebou.
Začátkem listopadu roku 1944 mě povolali k Říšské pracovní službě do Straubingu. Už po Vánocích však jsem byl propuštěn, abych mohl narukovat do řad wehrmachtu. Ještě se dvěma školními kamarády jsem se vracel přes Pasov (Passau) zpátky do Volar. Měl jsem doma strávit pouhé tři dny.
Staří chlapi, vysloužilci z první světové války, jako byl třeba Thomas Pinsker, nám říkali: "Buam bleibt's dahoam, der Kriag is verlorn." (tj. "Kluci vostaňte doma, ta válka je ztracená." - pozn. překl.) My ale chtěli být přitom, až dojdeme "konečného vítězství"! Odjeli jsme do českého vnitrozemí, naším cílem měl být Osek, ves někde mezi Plzní (Pilsen) a Prahou.
Nikdo nás tam nečekal a nikdo by nás tam ani nehledal. Nakvartýrováni jsme byli ve vesnickém hostinci. Spali jsme v jeho hostinské místnosti na slámě. Denní náplní bylo cvičení s puškami a ručními granáty, kulomety a pancéřovými pěstmi.
Střelba byla pro mě krásná věc. Terč na sto metrů se mi zdál dostatečně velký a každý zásah byl tak na číslech 11 či 12. Vyneslo mi to dva dny dovolenky, což ale bylo na cestu domů a zase zpátky přece jen trochu málo.
Plynuly dny a týdny. O blížícím se konci války jsem neměl, stále ještě v očekávání konečného vítězství, ani tušení. Nadešel 8. květen a nám nikdo nic neřekl. Poslali mě 9. května časně ráno do stráže, abych hlídal nějaká těžká a spíše nepoužitelná už vozidla. Snad si poddůstojník myslil, že bych se jako nejlepší střelec uměl ubránit.
K žádné přestřelce nedošlo, ale také mě nikdo nevystřídal. Hodiny ubíhaly, hlad byl stále větší a s ním ve mně rostla i odvaha opustit své strážní stanoviště. S vědomím, že za to hrozí trest smrti, šel jsem zpátky do vsi. Když jsem dorazil na náves, spatřil jsem ji úplně vylidněnou. Ani jediný voják, jediný civil.
Náhle vyšli dva muži v důstojnických uniformách, s červenými výložkami na límcích, z jednoho domu na dolejším koutě návsi. Nepamatoval jsem si, že bych den předtím něco slyšel o návštěvě nějaké vyšší šarže. V mém myšlení jsem byl pořád ještě na dosah od konečného vítězství. Šli jsme si navzájem naproti, já si sumíroval hlášení, které by se důstojníkovi mohlo zamlouvat. Najednou jsem poznal, že jde o české uniformy a mě čeká smrt, přesto mé kroky směřovaly neúchylně dál k těm dvěma důstojníkům přede mnou. Jako na povel jsme zůstali stát. Jeden z nich mi povídá: "Kommen Sie mit!" Smrt ustoupila trochu stranou.
Později, mnohem později jsem měl pochopit, že tak lidsky noblesní zajetí jsem zažil snad jen já, poslední strážný tisícileté Říše.
Doveden do téhož domu, odkud ti dva vyšli, byl jsem odzbrojen. Vzali mi pušku, se kterou na rameni jsem předtím pořadově správně kráčel mezi oběma důstojníky. Odevzdal jsem i stanovou pláštěnku. Dva vajíčkové ruční granáty za opaskem byly poslední součástí mé výzbroje. Teď jsem byl opravdu bezbranný.
Ještě téhož dne mě ještě se dvěma či třemi vojáky převezli do Horažďovic (jde tedy nejspíš o Osek blízko Radomyšle, odkud se tak stalo a odkud pocházel i otec Franze Kafky a dědeček Jakob Kafka tam "košer" řezničil - pozn. překl.), města na hlavní dopravní trase Plzeň-Praha. Dovedli nás do velké školní budovy, kde už čekalo na další běh událostí tak 80 až 100 německých vojáků, mezi nimi i náš major.
Býval v naší vsi často a tak jsem ho poznal. Také při každé střelbě musel být u toho. Tady ale byl jako zajatec dekorován jen bílým obvazem přes čelo, zbaven všech svých vyznamenání. Na spánku mu obvazem prosakovala krev. Jevil se mi v té chvíli jako klasický hrdina.
Byli jsme i tady střeženi jen Čechy, staršími pány, sloužícími už "lidově demokratické Československé republice". Dole na horažďovickém náměstí se shromáždili mladí revolucionáři a hulákali: Lidice!
Slyšel jsem tu to slovo poprvé a nerozuměl vůbec, co znamená.
Následujícího rána nás naložili na nákladní auta a dopravili na okraj města. Odtud se měli zajatci vydat pěším pochodem do Plzně. Naši ostrahu tvořili mladí Češi a vojáci tzv. Vlasovovy armády. To jim jsme mohli děkovat za to, že se nešlo směrem na Prahu k Rusům. Tihle nejubožejší z ubohých chtěli uniknout za každou cenu svým katům. Vlasova samotného a jeho důstojníky vydali Američané Stalinovi. Byli všichni (rozuměj Vlasov a deset důstojníků jeho Ruské osvobozenecké armády - pozn. překl.) veřejně oběšeni na Rudém náměstí v Moskvě (dne 1. srpna 1946 - pozn. překl.).
Na pochodu do Plzně měly pro mne dva zážitky životní důležitost.
Kolem poledne jsme se blížili nějakému místu s malou továrnou. Na okraji obce se seskupila nenávistná horda, ozbrojená tyčemi, noži a střelnými zbraněmi. Smrt byla zase blíž, tentokrát s hrozivou tváří. K naší záchraně vydal jeden z našich dozorců povel: "Schnell marschieren!"
To své "Schnell marschieren!" opakoval několikrát. Tempo se opravdu vystupňovalo. Vrahové měli tak přece jen menší šanci bít a bodat. Naše ostraha pochodovala vedle nás, bylo to asi 12 nebo 15 "ochránců" našich řad. Já sám byl uprostřed té předposlední. Byl jsem tak přece jen trochu víc kryt. Za mnou byli už jen dva muži, jeden z nich starší voják z obsluhy nějaké letecké základny. Měl na zádech ruksak. Jako supi se na něj vrhli, strhli ho k zemi. Třeskl výstřel a zní až dosud v mých uších.
Po tom zločinném napadení jsme si mohli kus dál chvíli vydechnout, pekelně ztrmáceni a vyčerpáni dlouhým pochodem. Poranění kamarádi mohli být obvázáni útržky svých košil, než se vyrazilo na další cestu, na níž nás po několika kilometrech čekala vlídná ves. Konečně nám bylo dopřáno se napít. Tu se otevřela vrata jednoho statku a hospodář s hospodyní nám dinesli mléko a chléb. V každém národě se najdou dobří a zlí lidé.
Ještě před západem slunce jsme dorazili do Plzně. Stará kasárna, zřejmě ještě z dob c.k. mocnářství, sloužila teď jako zajatecký tábor. Kasárenský dvůr byl plný vojáků. Volné byly ponechány jen úzké průchody, na kterých patrolovali Američané. Já sám si našel místečko při okraji a už nevím, jak jsem mohl dokázat spát vsedě na kamení dvora. Následujícího dne jsem v každém případě, uzlíček neštěstí, seděl na tomtéž místě jako den předtím, přemožen hladem a vyčerpáním. Když je nouze nejvyšší, je však i pomoc nejbližší.
Dva zachránci šli kolem a poznali mě ubožáka. Byl to Gerl Panzů a Franz Tschari. "Jo du bist ja da Schuastabaun Franzerl!" (tj. "Ale ty si přeci Schusterbauerů Frantík!" - pozn. překl.) zahlaholili po našem. Hned jsem byl zase mezi živými. Gerl Panz, mnohokrát zraněn, byl uznán boje neschopen a pověřili ho tu v kasárnách funkcí správce proviantu. Věděl tedy dobře, kde co a kolik čeho najít. V noci jsme mohli sehnat pár brambor ze sklepa a uvařit si je v plecháči. Za čtyři roky se ti dva stačili naučit, jak přežít. Byl jsem v těch nejlepších rukou.
Příští noci už jsem mohl spát z obou stran kryt jejich těly a nad námi třemi byly hned dvě teplé deky. Týden přešel a naštěstí panovalo jen pěkné počasí. Mysleli jsme, že nás čekají roky zajetí, stalo se ale jinak. Američané začali propouštět. Gerl a Franz pozorovali bedlivě, co se děje a vytušili velké nebezpečí. U stolu s Američany seděli i Češi a v mnohém se od nich lišili. Hledali totiž mezi námi muže "zeleného kádru" (v originále "fanden die Männer der 'Grüner Armee' heraus" - pozn. překl.), kteří v roce 1938 před připojením ke Třetí říši prchali do lesů, aby unikli povolání k československé armádě (z nich se ovšem i rekrutovaly ozbrojené nacistické bojůvky, zvané "freikorps" - pozn. překl.).
Gerl a Franz pojali plán, postrčit mě dopředu a já musel nahlas a zřetelně říci: "Wallern, Bayern!" Po určitém časovém odstupu vystoupili i oni dva a důrazně vyslovili totéž. Byli jsme zachráněni. Zajatci s propouštěcími papíry byli převezeni na jednu louku za město. Bylo ten den ošklivo a strava jen velice nuzná. Tu nadjela nákladní auta, jedno po druhém, seřazená podle krajů, resp. měst. Pro nás slovo Pasov (Passau) znělo jako rajský cíl.
Byla to nádherná, razantní jízda Bavorským lesem a také před Neukirchen. Vybaveni propouštěcími papíry jsme jeli na tři dny domů do Volar. Bylo pondělí svatodušní roku 1945.
Pozdě odpoledne jsem dorazil k nám domů. Byl jsem už ohlášen milou zdravotní sestrou Elisabeth, která se o mne starala, když jsem v jedenácti stonal se spálou a pak i záškrtem, devět týdnů až do mého uzdravení v prachatické nemocnici Jela právě do Prachatic (Prachatitz) na kole pro svoje doklady.
S radostí a pocitel štěstí, ale také vyčerpán a zavšiven, jsem tedy mohl opět spatřit rodné město. Do našeho domu jsem zatím vejít nemohl. Maminka ohřála vodu a já se nejdřív na zahradě pořádně vykoupal ve vaně. Vedle ní hořel na ohništi můj vojenský mundur plný vší. Byl jsem všech trampot zbaven konečně zase doma. Poslední budou prvními, říkal jsem si.
Gerl a Franz se až do setmění skrývali v lese. Ve městech byli už vedle Američanů i čeští četníci.
K americké zóně patřila i jazykově německá území Čech, od Chebska (Egerland) až po východní Šumavu. Byla to tíživá doba a měla být ještě tíživější.
Američané se totiž ještě před příchodem zimy stáhli nazpět přes bavorskou hranici. Tím dali Benešovi zcela volnou ruku. Otec byl jako mnozí jiní uvězněn, i on patřil kdysi k "zelenému kádru". Fámám o vysídlení jsme nikdo nevěřili. Pole pod Kalvárií (Kalvarienberg) jsem ještě zoral a zvláčel, osel, zavláčel a uválel. Jako bych se tím cítil znovu zakořeněn tady v rodné zemi.
Otec byl v Prachaticích ve vazbě. Místo výslechů byli vězni týráni. V lednu otce s přáteli, mezi kterými byl i Gerl a Franz, propustili s pověřením dělat lyže pro československou armádu.
Té zimy se o vyhnání mluvilo víc a víc. Nadešel čas "pašů" (v originále "Poschen" - pozn. překl.), pokusů mnoha obyvatel pohraničních oblastí přepravit přes hranice svá nejcennější zařízení a věci.
Malou kruhovou pilu a bedny s truhlářským nářadím stačil otec odvézt do Nového Údolí (Neuthal). Odtud jsme pak pilu i bedny v hlubokém sněhu přes příkrý svah za nevýslovné námahy dotáhli až do Haidmühle.
Z našeho domu putovala přes hranice na saních a v ruksacích i Madona a velký domácí oltář, fotoalba a další vybavení domácnosti. Na všech těch akcích se podíleli s otcem a se mnou především teta Kathi a Anna, jakož i strýc Fritz. Jednou jsme byli dopadeni a zmláceni Čechy. Byli u toho i moji bratři. Při jednom z našich přechodů hranice po mně jeden z Čechů střílel. Buď Bohu dík, že nebyl tak dobrý střelec jako já. Po třetí ráně jsem se stačil skrýt za hustý smrk.
Pro otce měla po několika týdnech volnost opět skončit. Všechny propuštěné muže chtěli zase uvrhnout do vězení. Dobře organizovaný zpravodajský systém umožnil však mnohým z nich včas prchnout. I otec přešel bez úhony hranici do bavorského Perlesreutu. Tam byl zaměstnán jako prokurista v továrně na doutníky, patřící panu Hilzovi. Ten byl kdysi jeho zákazníkem a otec mu zařídil jeho "Gute Stube", existující zčásti až dodnes.
Pověsti o vysídlení se staly skutečností. Maminka a my tři, Adolf, Leopold a já jsme byli s mnoha sousedy, příbuznými a přáteli jeho obětí. Bylo 8. března roku 1946. Převezli nás do kasáren v Prachaticích. 20. března, po kontrole našeho majetku - cenné předměty, nejen snad šperky, ale i hudební nástroje, psací stroje, umělecké předměty jako obrazy, fotografie a mnohé jiné věci byly z něho zabaveny - byli jsme naloženi do dobytčích vagonů vlaku, jehož cíle v Německu byly udány jmény Hanau - Höchst - Rüdesheim. Následujícího dne jsme dojeli do Neuenhain im Taunus. Krásné místo, nedotčené válkou, jevící se nám málem jako ráj poté, co jsme spatřili cestou tolik totálně vybombardovaných měst.
Zůstal jsem jen tak dlouho, dokud nebylo jisté, že maminka, Adolf a Leopold mají kde být. Mým cílem byl Perlesreut, kam jsem mířil za otcem. Po únavné cestě vlakem z Frankfurtu jsem byl zase v Pasově. Na nástupišti obrovská tlačenice a najednou otec přede mnou v jednom okně vagonu. Chtěl do Furth im Wald, aby si nás tam vyzvedl. Jeho vlak už odpískali a já jen křičel za ním: "Frankfurt, Höchst, Neuenhain". Tím byl pro mne Perlesreut ze hry. Jel jsem dalším vlakem do Jandelsbrunnu za strýcem Leopoldem, který tam po svém propuštění nalezl útočiště. Byl jsem pak u něho přes noc.
Rozhodnutí vydat se zase k nám domů bylo učiněno rychle. Babička, tety a strýček Fritz byli přece ještě ve Stögerově Huti (Stögerhütte). Chtěl jsem jim podat zprávu, jak to v Německu vypadá. Zůstal jsem tajně pár dnů ve Stögerově Huti a mohl jsem odtud nepozorován odnést i něco z nářadí v naší volarské dílně.
Na zpáteční cestě do Bavor jsem nebyl sám. S Viktorem a Erichem Schramlovými, dvěma mými kamarády ze školy, jsme byli dohromady tři. Noc byla černá jako smola a my šťastně překročili hraniční potok u bavorského Schnellenzipfu. Chtěli jsme dál směrem na Freyung. Najednou se ozvalo ostré "Halt!" Světlomety nám svítily přímo do očí. První bavorští pohraničníci, o kterých jsme neměli ani tušení, nás všechny tři zadrželi.
Odvedli nás do Bischofsreutu. Tam nám naše ruksaky plné dobrot zabavili a už nevrátili. Ve Freyungu jsme byli jedním americkým důstojníkem odsouzeni ke čtyřem týdnům vězení. Měli jsme si je odsedět ve Waldkirchen. Když náš dozorce slyšel, že jsme z Volar, hned se ptal jestli se náhodou nevyznáme v truhlářském řemesle. Stačili jsme mu během těch čtyř týdnů udělat skříň, abychom to osvědčili. Měli jsme se zato v base opravdu dobře. Jako před časem v Prachaticích já jeho, navštívil mě teď ve vězení i otec. Na Bílou sobotu jsme zapálili u zamřížovaného okna tři svíce a vzpomínali jako v nějakém snu na slavnostní procesí u nás doma na volarském rynku: všechna okna byla svátečně vyzdobena, svíce za nimi hořely, modlitby a muzika střídavě zaznívaly - teptve teď jsme pochopili, že domov je ztracen.
Čtyři týdny rychle utekly. Odjel jsem vlakem z Waldkirchen do Fürstenecku. Otec mě čekal na nádraží. Byl slunný den, putovali jsme v něm spolu do Perlesreutu. "Da schau Franz, da oben ist Perlesreut!" (tj. "Podívej, Franci, tam nahoře je Perlesreut!" - pozn. překl.) - "Vota, do is jo wunderschön, do bleib'n ma." (tj. "Tati, to je ale nádhera, tady zůstaneme." - pozn. překl.) Byli jsme zase šťastně spolu. Maminku a bratry už otec dopravil do Perlesreutu předtím.
Začátky v Perlesreutu byly tvrdé a krásné zároveň. Nedostatek panoval ve všem. Zakázka na hodinovou skříň byla podnětem, abych se přes životu nebezpečnou hranici vypravil znovu. Kradl jsem se jako zloděj kolem poledne do naší staré dílny, abych tam demontoval strojové součástky, které jsme v Perlesreutu nutně potřebovali. Tehdy byli ve Stögerově Huti babička s tetami Kathi, Annou, Hanni a se strýci Adolfem a Fritzem pořád ještě doma. Odvážil jsem se tak ještě jednou a zůstal až do 9. července 1946, což byl den vysídlení všech právě jmenovaných, které jsem na truchlivé cestě k transportu z domova stačil i doprovodit. V noci nato jsem šel zase přes hranici zpátky. To poslední putování bylo velice rozrušující. Domov i všechny důvěrné lidské vazby v něm jsem nechával za sebou. Spouštěla se tam kdesi k hranici za mnou železná opona.
Přes to všechno jsem šťastně a bez úhony překročil u Haidmühle tok Studené Vltavy, jako už předtím u Soumarského mostu tok Vltavy Teplé. V obou případech jsem si nechtě nabral vodu do kapes. Konečně jsem jsem byl brzy nato se "zlodějským lupem" z domova opět v krásném Perlesreutu.
Byla tam k dispozici dílna, jakou jsme co do velikosti neměli ani v odborné škole. Řádně ji vybavit bylo mým velkým úkolem. První hoblovací stůl jsem dohotovil u koláře Webera. Triufálně jsme ho všichni spolu dotáhli do naší velké dílny. S dalším zařizováním to šlo hbitě dopředu. Další hoblovací stoly, hned tři jsem raději udělal, k tomu ruční nářadí, hoblíky, dláta... S ideální kruhovou pilou šla všechna práce znamenitě od ruky. Léta ubíhala v pilném díle. Staří tovaryši z volarské dílny, kteří teď našli u otce znovu práci, byli zárukou řemeslné kvality, s jakou se tu v Perlesreutu ještě nikdo nikdy nesetkal.
Skupina mladých vedená farářem Reitmayerem, pěvecký kroužek, sportovní hřiště a zejména lyžování se dohromady přičinily o to, že se myšlenky na domov dařilo zaplašit a že to tady bylo celkem opravdu k vydržení.
Pak nadešla doba, kdy otec považoval za správné poslat Leopolda a brzy také mne na výtvarnou akademii. V letech 1953-1955 jsem tedy už truhlařil na Akademii výtvarných umění v Mnichově. Byla to pro mě jakási příprava k vlastnímu studia a spočívala v tom, že jsem studentské výtvarné návrhy přenášel do hotového truhlářského díla. Souběžně jsem navštěvoval večerní kurzy Kerschensteiner-Schule, srovnatelné s odbornou školu ve Volarech. Závěrečné zkoušky na truhlářského mistra proběhly 5. dubna roku 1955. Od letního semestru 1955 jsem byl až do roku 1961 jsem byl následně žákem třídy vnitřní (bytové) architektury.
Byly to krásné studentské časy, které jsme s bratrem v Mnichově prožili. Měli jsme ty nejlepší učitele, já v profesoru Josefu Hillerbrandovi, bratr Leopold v profesoru Josefu Henselmannovi, ale také profesor Josef Oberberger nám dodával jak správný směr a orientaci, tak i odvahu. Pochopili jsme, oč vlastně jde a našli jsme u profesorů i potřebné uznání. Akademické studijní cesty, např. do Bambergu, především ale do Řecka, na Krétu a do Itálie byly k tomu všemu nezapomenutelným obohacením.
Byla to léta úspěšná, krásná a nelehká zároveň. Každý týden jsem už ve čtvrtek mířil domů, abych pracoval v dílně spolu s bratrem Adolfem na provedení zakázek mých prvních klientů. Profesor Hillerbrand si toho všiml a řekl mi: "Sie müssen sich schon entscheiden: Handwerjer oder Studium." (tj. "Musíte se rozhodnout: řemeslo nebo studium." - pozn. překl.) Od té doby jsem jezdil domů až v pátek. Noční šichty v dílně se staly pravidlem.
Roku 1961 studia skončila získáním diplomu mistrovského žáka (Meisterschüler). V odlehlé horské chatě blízko Deggendorfu jsem pracoval na zařízení profaru v Otterskirchen. Akvarelované kresby došly velkého uznání. Profesor Henselmann pověřil svého asistenta pana Kallenbacha vymodelovat v sádře text diplomu a vyhotovit listinu s reliéfním jeho tiskem.
Pak už jen opravdu nic než domov a dobré dílo.
Innenarchitekt Franz Hafner : PEDA-Kunstführer Nr. 776 (2008), s. 2-14
P.S. Text provází závěrečná poznámka, že byl v úplnosti napsán vlastní rukou Franze Hafnera.
Narodil se 26. listopadu 1928 ve Volarech jako prvorozený syn Franze Hafnera staršího, v jehož dílně nabyl i základů dokonalého truhlářského řemesla. V rodném městě absolvoval i obecnou a měšťanskou školu a byl přijat na zdejší odbornou školu pro zpracování dřeva. V prosinci 1944 byl, jak už ostatně sám líčí ve svých vzpomínkách, povolán nejprve k Říšské pracovní službě a hned nato i do wehrmachtu. Poněvadž vlastní jeho text zachycuje podrobně následující vývoj událostí až do závěrečné diplomové práce na mnichovské Akademii výtvarných umění, zbývá doplnit pár dat ze života soukromého. Na Velikonoce 1965 se Franz Hafner mladší oženil s Gabrielou Sailerovou a z jejich manželství vzešli jako kdysi z otcova tři synové: Franz (1966), Cornelius (1969) a Rafael (1972). Od roku 1973 žil manželský pár Hafnerových na staré faře v Neukirchen vorm Wald. Na Štědrý den 24. prosince 2010 volarský rodák v té bavorské obci, ležící asi 16 kilometrů na sever od Pasova, i zemřel a čtyři dny nato byl také pochován na místním hřbitově.
Za bratrem
Herbert Hafner
Franz Hafner odevzdal ráno dne 24. prosince 2010 v Neukirchen vorm Wald svůj život do rukou Páně.
Byl to dar učiněný poté, co bylo téměř dva roky jeho světem nemocniční lože, co byl na něm ve dne v noci opatrován věrnou péčí své choti Gabriele, podporované syny.
Nijak se nehašteřil s tím osudem, nevzpíral se mu nijak, nijak s ním nebojoval. Kus po kuse odevzdával všechno ze sebe, jeho srdce sláblo víc a víc, než mu zbyla jen ta trocha života, kterou pak učinil svým vánočním darem. Ve stoickém klidu a neústupné stálosti zakončil svůj život, tak jak se ho vždycky snažil vést.
Začalo to 26. listopadu 1928 ve Volarech. Šťastné dětství a nadějeplný profesní vzestup s odbornou školou dřevařskou, to vše bylo náhle uťato fúrií posledních měsíců války. V lednu 1945 stačil být ještě povolán k vojsku, aby zachránil Německo. Zajetí a pochod smrti českými vesnicemi rychle učinil té iluzi konec. Bití, bodné rány a střelba v jedné vsi, voda, chléb a mléko v druhé mu daly poznat: "V KAŽDÉM NÁRODĚ NAJDEŠ DOBRÉ I ZLÉ."
Integroval se rychle v nové vlasti a uchoval v paměti tu starou. O svatojakubských setkáních (rozuměj "Jakobitreffen" na hoře Třístoličník /Dreisesselberg/ - pozn. překl.) býval vždycky ve středu volarské mládeže. Často mu býval vsazen na hlavu dubový věnec za jeho sportovní výkony. Společný zpěv písní z domova na skalách temene Hochsteinu utkvívá mně, nejmladšímu z nás "Schustebauerbuam" (tj. "kluků Schusterbauerových", rozuměj bratří Hafnerů po rodném stavení "Schusterbauer" tak řečených - pozn. překl.) ve vzpomínce jako sám pojem domova.
S otcem Franzem a bratrem Adolfem zbudoval v Perlesreutu znovu Hafnerových truhlářskou dílnu. V roce 1953 ho otec poslal na výtvarnou Akademii do Mnichova (München), kde už byl bratr Leopold. Roku 1955 složil truhlářskou mistrovskou zkoušku a do roku 1961 studoval pak u profesora Hillerbranda vnitřní architekturu.
Šíře jeho tvorby sahala od prostého stolu k velkým varhanním prospektům. Jeho návrhy budou po dlouhý čas ještě patřit k výrazným základům vzorné truhlářské práce. V knize k jeho osmdesátinám jsme ostatně zaznamenali jak jeho životní dráhu, tak i dali nahlédnout do jeho obrovitého díla. Stejně tak jako byl patrný jeho styl, respektoval to staré. Nebyl však zastáncem kopie toho starého, nýbrž stranil novému výkonu, který kvalitě starého odpovídá. Tak se mu stala stavba kaple na Třístoličníku (rozuměj kapli J. N. Neumanna při skalisku na Hochsteině, součásti téhož horského temene -- pozn. překl.) svou zrakovou spojnicí se Stožeckým vrchem (Tussetberg) rovnou záležitostí srdce, jakož potom i naopak zklamáním turizmu se podbízející kopie Stožecké kaple dole v bavorském Philippsreutu. Hledání krásy bylo mu hledáním stopy Boží tu na Zemi. Nacházel ji v práci a v životě, doma ve svém důvěrně blízkém okolí, cestou po ulici, o slavnostech a v tichu, ve vedru i vůni sena pro své ovce stejně jako v ledové vodě z kamenné nádrže za zimních dnů. Zdánlivě nespojité rysy jako opatrnost a hledačství, velkorysost a neústupnost, vlídnost a houževnatost, pokora a noblesa vyznačovaly jeho charakter.
Byl naším vnitřním středem, byl nám orientací a vzorem a tak to i zůstane. Jak mnoho působil i vně, o tom svědčil přeplněný kostel o jeho pohřbu.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2011, č. 3, s. 39
- - - - -
* Volary / Prachatice / Stögerova Huť, Volary / Soumarský Most / † † † Neukirchen vorm Wald (BY)
