HERMA HALBHUBEROVÁ

Waldheimat

Kennst du den Wald auf den Bucherser Höh'n,
wo nur Tannen und Fichten steh'n?
Kennst du nicht seinen Gesang zum Licht?
Glaubst du, der Wald, er betet nicht?

Verborgen hält er sein weites Herz,
fern vom Getriebe und Weltenschmerz,
Heilige Stille trägt dieser Ort,
einen tiefen Weiher erblickst du dort.

Eine starre Flut mit geheimen Beben,
man sagt, in den Gründen die Nornen weben.
Auch ich hörte oft ihr Raunen, die Stimmen,
nun weiß ich's zu deuten, o Weiher, dein Singen.

Es sind all' die Quellen, die dein Herze durchpulsen,
wie die schwarzen Bäche des fernen Lusen.
Der Seeadler nistet in deiner Nähe,
lautlos äsen hier Hirsche und Rehe.

Sie grüßen dich lieb von Flur und dem Tau
sie grüßen dich, Herze, vom Blümlein der Au.
O See, voll der Stille,
o See, voll des Lebens.

D' Kapelluckenteich nannten wir Deutsche dich,
ein anderer Name passt zu dir nicht.-
Lieber Gott, laß uns in die Kapell' wieder lugen,
heile die Herzen, die vor Heimweh zucken.

Kennst du den Grenzwald, wo darin die Tannen ragen?
Nimmer müd' werden seine Wipfel vom Sagen.
Sie beten mit mir, all' die hohen Gestalten,
ihm, dem Gebieter, aller Gewalten.

Lesní domov

O Pohoří na Šumavě často zdá se mi,
les kolem voní ve snu smrky i jedlemi.
Modlitba k slunci stoupá čistým zpěvem,
jak člověk písní, ten les dýchá dřevem.

Má totiž srdce, tu je slyším bít,
nad vřavou světa uchovává klid.
Chceš-li být aspoň jednou s tichem sám,
hluboký rybník spí v tom lese tam.

Nehybná hladina se občas pozachvěje,
rej sudiček hloub na dně prý se děje
a někdy snad i zdola slýchat hlasy.
To si jen, vodo, prozpěvuješ asi.

Jako by prameny ti srdcem protékaly,
jako sám Luzný čaroval by zdáli.
I mořský orel hnízdívá tu blízko,
jelen se pásá pod zelenou břízkou.

Zdraví tě luka, tonou kolem v rosách,
zdraví tě jejich květy, srdce lesa,
rybníku, po sám okraj plný ticha,
rybníku, plný života a jasu.

Postaru říká se ti Kapelluken,
opájím se tím jménem, jeho zvukem.
Bože, veď nás k té vodě plné vůně
a uzdrav srdce, které steskem stůně.

O lese u hranic přečasto zdá se mi,
pověsti slýchám šumět jeho větvemi.
Modlím se s ním v Pohoří na Šumavě,
nad námi strmí nebe ve své slávě.

Hoam!, 1998, č. 2, s. 104-105

Staré paní se už zřejmě nesplnil její sen. Narodila se v Kaplici čp. 201 dne 22. července 1924 Franzi Halbhuberovi a Marii Walburze, roz. Hietlerové z Pohoří na Šumavě. Otec byl po ovdovění ženatý podruhé, z prvního manželství s Julianou Michalovou měl dceru Edithu, s Marií pak kromě Hermy (takto byla skutečně pokřtěna) dcery Julianu (ta zemřela krátce pro narození), Gildu a syna Franze. Byla učitelkou a zemřela v dalekém Heidelberku nad Neckarem, řekou německého romantismu, 9. října 1997. V mládí však každoročně jezdívala do idylického kraje, kde byla kdysi domovem její matka a kde jí uhranul na mladé Lužnici, která je tu dosud horským potokem, tajemný rybník, nazývaný dnes česky omylem i Kapelníkův, doslova na někdejší čáře tzv. železné opony, v dávných už časech oblíbený výletní cíl obyvatel dnes zaniklého městečka Pohoří na Šumavě, popravdě ležícího přesněji spíš v Novohradských horách. Opravdu tady prý kdysi kroužíval mořský orel a řeka tekla a bohudík shodou osudu i teče až dál k mému rodnému městu. Nebude to než pouhá náhoda, nic víc než pouhá pověst. A přece jsem viděl v říjnu 2001 mihnout se nad tou rybniční hladinou jako drahokam modrého ledňáčka.

- - - - -
* Kaplice / Pohoří na Šumavě / † Heidelberg (BW)