ROBERT HAMERLING (vl. jm. RUPERT JOHANN HAMMERLING)
|
Sternenacht Sternenglut, du hehre, goldnes Zauberreich, Seh ich dich erschlossen, wird das Herz mich weich, Tröstung winkt mir ewig deine lichte Zier, Ewig jauchzt entgegen meine ganze Seele dir! Während mitternächtlich Mond- und Sternenlauf Der Erde Rund umwandelt, geht eine Welt mir auf Versunkne Herrlichkeiten; verschollner Klang erwacht Vereint vor meinem Auge blüht alter Zeiten Wunderpracht. Und wie die Pilger, flüchtend vor Welt und Schicksalswucht Heilge Wunderstätten wallfahrend fromm besucht, So nachts in alle Weiten zieht meines Sehnens Traum: Zeiten- und Völkerfernen sind meiner Andacht Tempelraum! |
Hvězdná noc Hvězdná záři, zlatá divuplná říš srdce něhou svírá, jsi mi blíž a blíž, útěchu mi dává vlídný hvězdný třpyt, s jásotem celou duší vstříc chtěl bych Tobě jít! Když uprostřed noci měsíc s hvězdami obíhá zemskou sféru, vzcházejí nad námi zaniklé světy; ozve se dávno zašlý hlas, nádhera prastarých věků jak divem pak kvete v nás. A jako poutník, který prchá světu a osudu, až svatá místa pevnou vírou dobudu a zbožně rozestru tam své touhy i svůj sen, dálkou časů a lidí chci být jak v chrámu opojen! |
|
Avenarius, Hausbuch, s. 44 |
|
|
Reisebild Oh sieh, wie golden die Blümlein Die tauige Wiese durchsticken Wie Veilchen träumenund nicken Im Talgrund um den See. Schön, während vorüber uns führet Das Dampfross qualmenden Hauches, Blickt durch die Wolken des Rauches Mohnblüte und grüner Klee. Und traulich locket die Berghöh', Wo über dem Felsengesteine Friedlich im Abendscheine Die Purpurwolke schifft: Da sitzet der Hirt und die Hirtin Und um sie grasen die Böcklein Und Lämmer mit klingenden Glöcklein Auf stiller Weidetrift. |
Obraz z cest Pohleď na zlatisté kvítí, lučiny jen v rosách se skvící, trs fialek, dřímajících u jezer ztemnělých. Zatímco kolem nás pádí vlak někam v oblacích dýmu, pod náspem vonějí mu mák v zeleném jeteli. A pohoří k sobě vábí, nad nimiž tiše plove v lodici purpurové červánek samý nach. Pak sedají na horských stráních pasáčci s jehňátky spolu, zvonky je slyšet až dolů znít v tichých pastvinách. |
|
Hauer, Heimatkunde, s. 33 |
|
|
Das Paradies Ausgegangen war ich, Zu suchen das verlorne Paradies. Die schöne Wunderheimat, Das Goldalter, Das in Urzeiten geblüht hat Und blühn muß, so dacht' ich, Auf Erden wohl noch irgendwo. Ich durchmaß aber Alle Pfade und fand es nicht. Fruchtüppige Talgründedurchschritt ich, Und fand es nicht. Ich setzte mich auf die Schwingen des Adlers, Ich durchschiffte den Äther Auf silberner Wolkengondel, Und fand es nicht. Da schmigt' ich müde Mein Haupt ins Moos am einsamen Bergquell. Wo bist du? fragt' ich klagend. Da sing der Bergquell unter mir zu murmeln an: "Horch auf, es grüßt dich in rieselnden Wassern! " Und ich neigte mich über Blumenkelche: Da blüht es drinnen, Herzenentzückend, In unaussprechliche Reinheit. Und in selige Kindesaugen schaut' ich: Da sah ich's lebendig leuchten und lächeln, Das Paradies. |
Ráj Jen proto jsem vyšel, abych hledal dávno ztracený ráj. Nádherný domov divů, ten zlatý věk, který kdys v pradávnu kvetl a musí, doufal jsem, kvést kdesi na Zemi dál. Scestoval jsem však celý svět a nic nenašel. Údolí přeúrodná jsem prošel, nenašel nic. Usedl jsem i na perutě orlí, zbrázdil celičký éter na stříbřité oblačném člunu, nenašel nic. Konečně znaven ulehl jsem do mechu u pramene. Kde jsi? steskl jsem tich. Tu pramen z hor náhle mi odvětil slovy: "Což neslyšíš? Zdraví tě běhutou vodou!" A skloněn nad kalichy květů zřel jsem, že plá tam uvnitř, srdce jímá svou čistotou nevýslovnou. A v blažených dětských očích viděl jsem zářit a smát se sám div života a vím: našel jsem ráj. |
|
Hauer, Heimatkunde, s. 77 |
|
|
Einem deutschen Dichtergreise in Böhmen 5. Juni 1881 Achtzig Jahre! Mir ist's wie gestern; Dass wir den Siebziger freudig geehrt, Der durch die Gunst der neun göttlichen Schwestern Sich im unsterblichen Reigen bewährt! Seid bedankt, ihr Parzen, ihr holden, Die ihr manchmal einem Sonntagskind - Was das Seltenste - glänzend und golden, Und zugleich lang die Faden spinnt! Heil dir, du stramme, germanische Eiche, Die in den böhmischen Wäldern ragt! Bist von dem Holz, das vor keinem Streiche, Und das vor keinem Nordsturm zagt! Als ich ein Knabe noch war, ein freier, Sah ich die Forste des Böhmerlands, Strahlten mir seine silbernen Weiher Tief in die Seele geruhigen Glanz. Ruht' ich dann unter den Bäumen zu lauschen, Kaum von den einsamen Raben gestört, Hört' ich ein mächtiges Urwaldrauschen, Tief wie ich kann es wieder gehört. Und wenn ins Herz mir Eberts Leier Strahlt ihrer Töne geruhiger Glanz, Muß ich gedenken der blitzenden Weiher, Der rauschenden Forste des Böhmerlands. |
Starému německému básníku v Čechách 5. června 1881 Osmdesát let! Je to snad včera, co byl tu den tvých sedmdesátin, než pak tě uvedlo múz devatero v kruh, kam už padá nemrtelných stín. Dík sudičkám měrou vrchovatou, které ti, šťastnému dítěti, vzácnou nit, zářící, celou zlatou a dlouhou ti předly v ústrety. Muži díky, dubovému kmeni, který v českých lesích vidím stát, pevný, neznající pokoření, vzdorující bouři napořád. Když jsem sám byl chlapcem růžolícím, přehluboké hvozdy české země i stříbrná záře na rybnících někde v duši usadily se mně. Lehával jsem pod stromy a slýchal havrana jen nebem přeletět, prales mohutně a temně dýchat, jaký sotva vidět na světě. Když teď znovu do srdce mi vstoupí tvůj verš, Eberte, a rozzáří můj dům, z paměti už nikdo neuloupí svit rybníků, českých lesů šum. |
|
Hamerling, Blätter im Winde, s. 393 |
|
|
Rauscht nirgends mir... Rauscht nirgends mir ein grüner Wald darin ich rasten mag? Das war mein trauter Aufenthalt den langen Sommertag. Ach nur in holder Grüne Bann Noch einmal oder nie Find ich, die mich so hold umspann Der Kindheit, die so bald entrann, Verklungne Melodie. |
Šumí někde... Šumí někde zelený les, kde mohu spočinout? Vidím, jak by to bylo dnes, letní den, stinný kout. Zelená náruč a já v ní, díky ní dosud žijí ve mně doposud svítání z dětských let, marně zaháním tu zašlou melodii. |
|
Robert Hamerling 1830-1980, s. 26 |
|
Peter Rosegger o něm napsal čtyřverší: Nejvyšší ideál a fantazie žhavá/ i štěstí bez mezí i bezedná tůň bolu,/ míň dokázalo by slabého udolávat:/ Tobě to vložil Bůh v jediné srdce spolu. Snad je Hamerlingův tón a dikce, třeba v jubilejní básni Karlu Egonu Ebertovi, na náš vkus přece jen až příliš starobyle okázalý. Svému účelu a nakonec i adresátu toho básnického holdu jde však o prostředky přiměřené. Ebert, mimo jiné autor romantického eposu z českých dějin Wlasta (vyšlého roku 1829 jako "böhmisch-nationales Heldengedicht", kdy vzbudil pozornost samého Goetha), přežil své Hamerlingovou básní slavené osmdesátiny o pouhý rok: zemřel v Praze, odkud byl i rodem, 24. října 1882. Syn fürstenberského dvorního rady znal dobře nejen českou krajinu z cest po knížecích panstvích, ale i českou poezii: psal např. zasvěceně o Máchovi (Der czechische Dichter Mácha - v časopise Die Dioskuren, Vídeň 1876). České rybníky a lesy znal však dobře opravdu i sám autor veršů k oslavě stařešiny německé literatury v Čechách, významný rakouský básník Robert Hamerling (vl.jm. Rupert Johann Hammerling). Narodil se sice 24. března 1830 v rakouské obci Kirchberg am Walde a jeho láska patřila především rodnému Waldviertelu, ale sousední kus jižních Čech mu byl blízký už proto, že matka byla původem z Pohoří na Šumavě. "Österreicher aus sudetendeutschem Stamme" však uvádí, že Franziska, roz. Markhartová, pocházela z Jiříkova Údolí /Georgenthal/ u Nových Hradů /Gratzen/). Jako se Waldviertelu říkávalo česky i Polesí, můžeme někde najít německé označení Novohradska "das böhmische Waldviertel". Tady v jedné ze šumavských skláren - poněvadž nakonec všechno to byl "český les", "Nordwald", "Böhmerwald" - ve Stříbrných Hutích (Silberberg) v nádherném údolí mladé Lužnice (Lainsitz) působil jeden ze strýců Hamerlingovy matky a jeho malý synovec tu prožil krásné chvíle svého dětství, na které i ve své poezii vzpomínal až do smrti. Když Robert Hamerling 13. července 1889 ve Štýrském Hradci zemřel jako uznávaný klasik, vzpomínali na něho i v Čechách básníci jako Jaroslav Vrchlický, který jeho památce věnoval vroucí báseň, a jistě i překladatelka Hamerlingových rozlehlých eposů Eliška Krásnohorská. Připomeňme, že česky vyšel roku 1900 Ahasver v Římě, roku 1902 Král Sionský, roku 1907 Amor a Psyché, roku 1925 román Aspasia a posléze roku 1928 i Výbor lyriky. Z Vrchlického básně na počest Hamerlingovu, pojaté do sbírky Svlačce na úhoru (1906), ocitujme: ...jménem této ku Kráse svaté lásky, / s kterou nemůž se v světě žádná rovnat / a již Ty jsi procítil nejhloub ze všech, / básníku její, / jménem této ku Kráse svaté lásky, / jejíž jsi byl posledním vyznavačem, / echem spojen příbuzných citů s Tebou, / chudých pár květů, / dojat házím - ocúnů pár i aster - / na tu těžkou, drtící desku chladnou, / která spíná básníka pro vše časy, / horoucí srdce!
- - - - -
* Kirchberg am Walde (A) / Stříbrné Hutě / † † † Štýrský Hradec (A)
