MARTHA HANSOVÁ
Co jedna Krumlovanka vyprávěla svému synovi
Drahý Ingo!
Dnes bych ti chtěla popsat, co jsem zažila v Krumlově poté, co roku 1945 skončila válka.
Když na podzim opustili město Američané, nastala pro nás Němce velice zlá doba. Mnoho žen a mužů se dostalo do vězení v Budějovicích, kde museli vykonávat nejtěžší práce.
Pan Hirschl, který byl už před mnoha lety v Krumlově starostou, byl jako několik jiných mužů s ním bez soudu popraven.
Žádný dům nesměl být uzamčen, rozhlasové přijímače a psací stroje musely být odevzdány.
Stála jsem v kuchyni s vámi dětmi, Tebe jsem měla na rukou, Helga s Erichem se mě držely za sukni. Tu vešel dovnitř nějaký muž, pod paží nesl otcovu tahací harmoniku, druhou ruku měl sevřenou v pěst a řval mi do tváře špatnou němčinou, že jsme prý chtěli ten nástroj ukrýt a že ho tedy zabavuje. Hrůzou jsem se rozplakala.
Měla jsem tenkrát opravdu jiné věci na starosti než tu harmoniku.
Jindy zase přišel nějaký člověk, v ložnici rozrazil dveře skříně s ložním prádlem, vybral je a zmizel s ním. Ze zahrady jsme si nesměli brát ani ovoce ani zeleninu, dědečka ustanovili za hlídače a kdyby něco chybělo, byl by potrestán.
Začátkem října se objevil jiný muž a nařídil nám, že musíme opustit dům, poněvadž Češi prý potřebují byty. Tetu Sefi a tetu Mitzi už takhle z bytu vyhnali a teď bydlely se sedmi dětmi v zahradním altánu. Nebylo už tedy pro nás nijakého místa, musela bych s vámi dětmi do českého lágru.
Naštěstí jsem se toho dne dověděla, že poslední transport do Rakouska odjíždí právě v odpoledních hodinách. Pravděpodobnost, že bychom s ním mohli ještě odcestovat, byla spíše mizivá. Přesto jsem se ptala dědečka a tety Marie, zda by se odvážili s námi o to pokusit. Bodem, k němuž jsem se v nadějích upínala, byl dědečkův křestní list, potvrzující jeho rakouský původ. Jako zázrakem jsem navíc dostala lístek od otce se zprávou, že dostal práci v Linci u firmy Hamberger a má tam dokonce i kde bydlet.
S oběma těmi papíry jsem se spěšně vydala na nádraží a vydávala jsem se za Rakušanku. Stálo mě to hodně přesvědčování, než mi konečně uvěřili.
Do přikrývek sešitých dohromady jsem nacpala polštáře a teplé věci. Můj kožich byl zašit v matraci tvého dětského kočárku, který jsem vzala s sebou, ačkoli jsi už byl na něj trochu velký. Pomyslela jsem si ale, že ti i tak bude líp v něm než na holé zemi. Pro Ericha jsem vzala složený sportovní kočárek, takže jenom Helga musela spát v pytli.
Peníze jsem zašila do výstelek bot.
Sedlák Erhard obstaral žebřiňák, kam se to všechno vešlo, i dětská vanička s nádobím.
Dědeček a teta Marie seděli nahoře na voze. Vy děti jste tomu všemu nerozuměly, pro vás to bylo něco jako dobrodružství.
Když jsem scházela s posledními věcmi z bytu dolů, potkala jsem na schodech českou ženu, která už se k nám stěhovala.
Krátce nato, co jsme dorazili do lágru, vrata se zavřela. V táborovém baráku jsem vyložila pytle na dřevěnou pryčnu. Teprve když jsem se trochu uklidnila, zjistila jsem, co všechno chybí. Teta Marie zapomněla na teplou peřinu. Prosmekla jsem se tedy za tmy laťkami táborového plotu a běžela jsem k altánu, abych probudila tetu Sefi. Ta mi pomohla v dědečkově bytě svázat do uzlu ložní prádlo, naložit ho s trochou jablek na vozík a když jsem konečně v doprovodu syna tety Sefi dorazila nazpět do lágru, bylo už ráno. K mé hrůze už stála nákladní auta připravena k odjezdu. Dědeček a teta Marie měli velkou starost. Spěšně jsme naložili zavazadla a děti na auta, vysadili nahoru i dědečka a už byl dán povel k odjezdu.
Sotva se však dalo nákladní auto do pohybu, ty, Ingo, ses ozval: "Mami, e-e!" (v originále: "Mutti, A A!"). Zeptala jsem jsem se Marie po nočníku, ale ouvej, zůstal v lágru. Vyrvala jsem tedy, vtlačená mezi zavazadly a klubkem lidských těl, z vaničky v uzlu jeden z hrnců na vaření a ten se potom i přes tvůj naléhavý odpor stal tvým nočníkem po celý následující týden.
V Plzni jsme museli nákladní auto opustit a vydali jsme se od jednoho tamního lágru pěšky na nádraží. Bylo to těžké. Teta Marie mezitím onemocněla. Jeden dětský kočár jsem vlekla já, druhý, ten lehčí, ty, Helga se tě pevně držela.
Naštěstí jsme našli někoho, kdo nám naše zavazadla k nádraží odvezl.
Při kontrole před odjezdem vlaku mi bylo sděleno, že nejsem nijaká Rakušanka a musím zpátky do plzeňského lágru. Tu jsem se zmohla na odpor - sama se dnes divím, kolik síly v sobě člověk v nouzi objeví. Když se tedy i pro mě našlo přece jen místo ve vlaku, dovolili mi nastoupit. Jenže to už zazněl povel k odjezdu, V panice jsem běhala od jednoho dobytčáku ke druhému. Bušila jsem na zatažené posuvné dveře vagonů a volala: "Pusťte mě přece dovnitř!"
Všechno marno, vlak zrychloval a ujížděl. Celá zoufalá jsem stihla s prosbou o pomoc jednoho z rakouských průvodčích, kteří tu zůstali a ve vagonu dodatečně připojeném jsme s jinou ještě rodinou z Krumlova putovali celý následující týden až do Lince.
Tvá matka
Unsere Heimat : Die Stadt Krummau an der Moldau im Böhmerwald (1992), s. 537-538
Vlastně docela klidným věcným tónem tu líčí matka svému synu Ingo Hansovi, dnešnímu předsedovi spolku Deutscher Böhmerwaldbund (vznikl roku 1884 v Budějovicích a byl po svém zániku v době nacizmu znovuobnoven až 1954 ve Spolkové republice Německo), jak opouštěla se třemi dětmi, dědečkem a tetou svůj rodný Krumlov. Její muž, pozdější dlouholetý šéfredaktor krajanského měsíčníku Hoam!, učitel a příležitostný básník Erich Hans, se na konci druhé světové války uchytil v Rakousku a rodina se s ním znovu sešla až teprve tam. Martha Hansová se narodila 20. června 1913, rok před tou první z obou světových válek, v českokrumlovské čtvrti zvané odedávna Plešivec (Flößberg). Malebnost jeho svážných uliček zachytil na několika svých obrazech dnes už světoznámý rakouský malíř Egon Schiele, který ovšem podunajskou monarchii nepřežil ani o den. Co však měli počít se svými budoucími osudy ti, kdo se do doby po jejím zániku narodili v Čechách a hovořili jazykem německým? Mohli byť jen tušit, co jim následující léta chystají? Martha Tschunková, jak znělo (ovšemže bez té české přechylovací přípony) její dívčí jméno, působila po dosažení nezbytné kvalifikace jako učitelka mateřské školy při českokrumlovské Horní bráně a převzala později vedení mateřských škol v celém politickém okrese krumlovském. Zároveň se nadšeně účastnila práce v turnerském tělocvičném hnutí. Jako tzv. "Mädchenwartin" (tj. dívčí vedoucí) turnerské župy Böhmerwald poznala i svého budoucího manžela. S elánem sobě vlastním vedla letní tábory, nacvičovala taneční a pantomimická vystoupení dívčího dorostu. Poté, co se vdala, opustila však zaměstnání a cele se věnovala své vlastní rodině, ve válečných letech a po mužově těžkém zranění na ruské frontě úkol jistě nelehký. Jak už řečeno, shledali se posléze znovu až v Rakousku a přesídlili odtud nejprve do Nürtingen, pak do Stuttgartu, tj. hlavního města téže spolkové země Bádensko-Württembersko. Erich Hans se tam stal studijním radou, později docentem a profesorem na Vysoké škole pedagogické v nedalekém Ludwigsburgu. Rodina se po válce rozrostla o čtvrtou ratolest, nejmladšího syna Günthera (i on je dnes aktivně činný v krajanském hnutí). Poté, co děti odrostly, zbudovali si Erich a Martha Hansovi ve Freyungu v Bavorském lese vlastní dům. Odtud bezpochyby už po smrti mužově psala paní Martha tento dopis synovi, uveřejněný pak i v rodáckém "Heimatbuchu" krumlovském. Roku 2003 dovršila "jedna Krumlovanka", jak se v záhlaví sama tituluje, obklopena jistě zaslouženou láskou svých dětí i vnuků, šťastnou devadesátku. Zemřela necelých pět let nato 18. dubna 2008, provázena smutkem všech, kdo ji znali. Jakže to zní v té Schillerově a Beethovenově Ódě na radost? "Wer ein holdes Weib errungen, mische seinen Jubel an!" Kdos našel ženu milující, zpívej naše poselství! Abychom se ještě vrátili do Českého Krumlova: jak lze vyčíst ze záznamu tamní křestní matriky, narodila se Martha Tschunko dne 20. června roku 1913 (kaplan Johann Pátek ji pokřtil u sv. Víta až 3. července) jako dcera českokrumlovského obchodníka Maxmiliana Tschunko, syna obchodníka Franze Tschunko v českokrumlovské Masné ulici (Fleischgasse) čp. 138 a Josefy, roz. Langweilové z Třeboně (Wittingau), na adrese městské části Plešivec čp. 127, kterou otec nahradil jako sídlo své firmy přesunem do domu čp. 99, odkud pocházela jeho žena a Marthina matka Gabriela, dcera majitele onoho domu Josefa Smitky a Elisabeth, roz. Kudlerové z českokrumlovského Parkánu (Parkgraben) čp. 159. Nakonec se to všechno lze dočíst ze záznamu už nacistické stavovské matriky z roku 1939 (viz obrazová příloha zastoupení jejího muže Ericha Hanse v Kohoutím kříži), kde jsou Erich a Martha Hansovi označeni za nositele "německé krve" ("deutschblutig"). To by Schiller a Beethoven se svou evropskou hymnou koukali!
- - - - -
* Český Krumlov / † † † Freyung (BY)
