ANDREAS HARTAUER
|
Tief drin im Böhmerwald Tief drin im Böhmerwald, Da ist mein Heimatort, Es ist gar lang schon her, Dass ich von dort bin fort. Doch die Erinnerung, Die bleibt mir stets gewiss, Dass ich den Böhmerwald Gar nie vergiss! Das war im Böhmerwald, Wo meine Wiege stand, Im schönen, grünen Böhmerwald. O sel'ge Kinderzeit, Kehr einmal noch zurück, Wo spielend ich genoss der allerhöchste Glück, Wo ich am Vaterhaus Auf grünen Wiese stand Und weithin schaute auf Mein Heimatland. Das war im Böhmerwald, Wo meine Wiege stand, Im schönen, grünen Böhmerwald. Nur einmal noch, o Herr, Lass mich die Heimat seh'n; Den schönen Böhmerwald, Die Täler und die Höh'n; Dann scheid ich gern von hier Und rufe freudig aus: Behüt' Gott Böhmerwald, Ich geh nach Haus! Das war im Böhmerwald, Wo meine Wiege stand, Im schönen, grünen Böhmerwald. |
Na krásné Šumavě Na krásné Šumavě, tam víska je malá a už po dlouhý čas stojí opuštěná. Však přece vzpomínka zůstala v mém srdci, že já na Šumavu zapomenout nechci. Vždyť tam na Šumavě kolébka má stála, v krásné, zelené Šumavěnce. Můj drahý tatíček, ten na to vždycky dbal, abych tu Šumavu navždycky miloval. Jak milo, útulno v té malé dědince nevyměnil bych ji ani za tisíce. Vždyť tam na Šumavě kolébka má stála, v krásné, zelené Šumavěnce. Ach Bože, Bože můj, kdy spatřím domov svůj, tu zlatou Vltavu, zelenou Šumavu. Až já půjdu nazpět, radostí zapláči, pozdrav teď Šumavě zdaleka poslat chci. Vždyť tam na Šumavě kolébka má stála, v krásné, zelené Šumavěnce. |
Česká verze Hartauerovy šumavské hymny má neznámého autora i datum vzniku a její podoba bývá a zřejmě i tu je zkomolena opisy. Snad prý český text pochází od Karla Weise z doby, kdy pracoval ve Staších (ve Stašské Huti-Stachauer Hütte - právě tam se ostatně narodil 28. listopadu 1839 autor originálu Andreas Hartauer, zesnulý v dolnorakouském Sankt Pölten 18. ledna 1915) na svém rozsáhlém díle Český jih a Šumava v písni. Zato o originále a okolnostech původu písně Tief drinn im Böhmerwald víme téměř všechno. Vznikla prý daleko od Šumavy v severočeském Sloupu (Bürgstein) v roce 1870, melodie byla převzata od štýrského lidového skladatele Jakoba Eduarda Schmölzera, na níž se původně zpíval text počínající Dort ist die Heimat mein, zpívaný prý ke konci století zejména řemeslnickými tovaryši a vojáky. O rozšíření a propagaci Hartauerovy písně se zasloužil především bavorský autor Maxmilian Schmidt, zvaný Waldschmidt (1832-1919) svou knihou Am goldenen Steig. Existuje i kniha o písni samé. Napsal ji Rudolf Kubitschek, jmenuje se "Tief drin im Böhmerwald - Das Lied der Böhmerwäldler" a vyšla roku 1937 v Plzni. A Karl Franz Leppa jí věnoval verše, které chápou nejvíc ti, jichž se týká:
|
Was einst der Wald dir rauschte,
macht uns die Seele schwer; was einst der Herz erlauschte, klingt über Land und Meer. |
V té písni lesy šumí
i hoře našich let; ta píseň i čas umí i moře přeletět. |
Sklářský rod Hartauerových
Heinrich Renner
Když někdy kolem sklonku roku 1700 (v originále "um die Wende des Jahres 1700 - pozn. překl.), jak nás o tom zpravují staré rodové doklady, přesídlila ze sklářských hutí Bavorského lesa Hartauerových rod sem na naši Šumavu (v originále "in unseren Böhmerwald" - pozn. překl.), sotva by si kdo z nás Šumavanů mohl pomyslit, že nám ve svém Andreasovi daruje někoho, kdo jako nikdo druhý promluví k našemu srdci. Andreasovými rodiči byli Andreas Hartauer a Elisabeth, rozená Gattermeyerová (v originále mylně "geborene Gottermeier" - pozn. překl.), kteří měli spolu osm dětí, z nichž nám je známa Emilie, provdaná Bauerová, narozená v roce 1851, zesnulá roku 1927 ve Vimperku (Winterberg), Rudolf a Andreas, narozený 1839 ve Stachách na Šumavě (v originále "in Stachau /Böhmerwald/" - pozn. překl.) a zesnulý v dolnorakouském Sankt Pölten. Bezdětný Andreas si k sobě vzal od bratra Rudolfa jeho dceru Bertu, která se v Sankt Pölten provdala za skláře Fritscheho. Jejich děti Rudolf a Marie vedou Andreasův obchod sklem nadále až dodnes.
Tak jako v Bavorsku bylo tehdy i na Šumavě dřevo tou nejlevnější surovinou. Budovaly se tam sklářské hutě, které vypalováním lesů snadno získávaly ze dřeva popel, k výrobě skla tenkrát nezbytně nutný. Pak se hutě přesouvaly zase jinam a dřevěná obydlí po nich zanechaná tvořila základ dalšího osidlování.
To putování se mnohému skláři zamlouvalo; takovým vandrovním sklářským tovaryšem byl i Andreas. Tehdy kolem roku 1850 byli zvláště ceněni brusiči hodinkových sklíček a Andreas, který jím byl, vyrazil s tímto vzácným skleněným zbožím do ciziny. Putoval tak s károu (v originále "im Volksmunde 'Gara'" - pozn. překl.), vlastně bednou se dvěma koly po straně a ojí vpředu, po mnoho měsíců často "na neshledanou" (v originále "oft auf Nimmerwiedersehen" - pozn. překl.) cizinou. Řemeslo má zlaté dno a tak si obchody z něho plynoucími i Andreas posléze v Sankt Pölten vybudoval slušnou měšťanskou existenci se solidní vlastní firmou (na náhrobku má ostatně označení "Privatier" - pozn. překl.) a skonal tu dne 18. ledna roku 1915. Také jiní Hartauerovi se vydali ze Šumavy do ciziny, do Tyrol, Horních i Dolních Rakous, do Vídně i dál do světa.
Chtěl bych tu vzpomenout druhého Hartauera, v mnohém Andreasovi podobném, totiž Heinricha Karla Hartauera, brusiče hodinkových sklíček, který se narodil roku 1828 ve Vimperku (Adolf) a měl jedenáct dětí. Byl to rozmnožitel (v originále "der Stammvater", označení "praotec" by tu nebylo namístě vzhledem k dalšímu textu o jeho vlastních předcích - pozn. překl.) široce rozvětveného Hartauerova rodu v Dolních Rakousích, vyznal se ve zpěvu a radostně si ho užíval (v originále "war sangeskundig und sangesfroh" - pozn. překl.), jako všichni jeho blízcí, a byl i tvůrcem mnoha krásných písní, a to včetně hudební složky (v originále "der Schöpfer manchen schönen Liedes, das er auch vertonte" - pozn. překl.). Bohužel propadly tyto písně, které byly v sešitové formě uchovávány jedním z Hartauerových v dolnorakouském městysi Petronell-Carnuntum (viz blíže Wikipedia - pozn. překl.), roku 1945 při obsazení Rudou armádou (v originále "bei der Besetzung des Ortes", jiná armáda při takovém "obsazení" nepřipadá v úvahu - pozn. překl.) ztrátě. Z Adolfa (také Adolfov se užívá jako označení této vimperské části - pozn. překl.) táhl tento Heinrich Karl se svými hodinkovými sklíčky v káře, tažené mohutným psem (v originále "einem kräftigen Zughund" - pozn. překl.) světem, přes Horní Rakousy do dolnorakouského Weinviertelu i se svým vlastním synem Karlem, z něhož se později stal vážený obchodník.
Byl jednou jeden horký den. Otec, syn a pes měli mocnou žízeň a pili víno. Psa musili pak naložit na káru, poněvadž pletl nohami (kdyby měl dvě, psalo by se "nohama" - pozn. překl.). Tuto příhodu mi často se smíchem vypravoval onen syn Karl ve městě Bruck an der Leitha, kde se jako obchodník usadil. Karlův děd Vinzenz Hartauer byl ve Vimperku brusičem skla; jeho otec se jmenoval Josef a narodil se ve Stašské Huti (v originále "auf der Stachauerhütte" - pozn. překl.) na Šumavě. Josefův otec byl také sklář a pocházel z bavorského Oethalu (v originále "aus Oethal in Bayern", snad tu má autor na mysli proslulý klášter Ettal - pozn. překl.).
V Dolním Rakousku se Hartauerové téměř všude domohli svou pílí vlastního blahobytu.
Rodový erb Hartauerových, který byl do roku 1945 v originále uchováván ve vídeňském heraldickém archivu (v originále "im Wappenarchiv in Wien" - pozn. překl.), ukazuje na stříbrném poli modrého českého dvouocasového lva, nad ním vidíme rytířskou přilbu s přikryvadly v bílých a modrých barvách, které odkazují na bavorský původ rodu, jako lev odkazuje na jeho český domov. Péče a opatrování rodového erbu upadly dnes obecně v zapomenutí. Po léta jsem drobnou prací sestavoval a doplňoval rodokmen linie Karla Heinricha, který jsem předal šumavskému vlastivědnému muzeu ve Vídni.
P.S. Hrob Andrease Hartauera se nachází na městském hřbitově v Sankt Pölten, 3. skupina, 3. řada, č. 7 (v originále "3. Gruppe, 3. Reihe, Nr. 7" - pozn. překl.). Dvě velice cenné olejomalby, představující Andrease Hartauera a jeho ženu Annu, jsou od března roku 1954 ve fondu šumavského vlastivědného muzea ve Vídni.
Mein Böhmerwald, 1954, č. 9-10, s. 25-26
- - - - -
* Stašská Huť, Stachy/ † † † Sankt Pölten (A)
