ADOLF HASENÖHRL
Z projevu ke stému výročí DBB
Dne 27. dubna 1884 byl v Budějovicích (Budweis) v jižních Čechách založen spolek s názvem Deutscher Böhmerwaldbund (dále jen DBB). Budějovice byly tehdy ještě téměř čistě německým městem, tak jako mnoho jiných měst a obcí na jazykové hranici. Počínající industrializace přinesla s sebou v 19. století - především právě v okrajových oblastech Čech, Moravy a Slezska - silný příliv pracovních sil z vnitrozemí. Během následujících let se tak národnostní složení obyvatel v mnoha městech a obcích převážilo na českou stranu.
V 19. století docházelo v národnostně smíšených územích rakousko-uherské monarchie znovu a znovu k prudkým třenicím.
Vznikaly české spolky jako např. Národní jednota pošumavská (téhož roku jako DBB, ale až 10. května - pozn. překl.) a jiné v převážně německých územích, zastřešovala je pak Národní rada česká (založená 17. června 1900, po r. 1918 Národní rada československá - pozn. překl.), jejich úsilí směřovalo však vesměs k počeštění jazykově německých okrajových územích, které i za pozdější republiky tvořily hospodářský potenciál státu.
Nakolik až se vyhrotil národnostní boj na konci 19. století, lze dovodit na dvou příkladech.
V předvečer výročí narození císaře Františka Josefa I. došlo 17. srpna 1893 v mnoha městech monarchie - také v Praze - k masovým srocováním a nepokojům. Potupné výkřiky proti mocnáři a všemu německému se staly podnětem k těžkým a krvavým srážkám, při nichž musilo zasahovat vojsko. K podobným násilnostem došlo i poté, co rakouský premiér Badeni vydal 5 dubna 1897 tzv. jazyková nařízení. V tehdy převážně německých městech Žatci, Mostě a Liberci vypukly (proti českým menšinám - pozn. překl.) demonstrace provázené bitkami, rabováním a přestřelkami. I tady byla nakonec zjednán klid a pořádek až nasazením armády.
Zhoršování poměru obou národností vedlo na německé straně k rostoucím obavám o zachování vlastní kultury a mateřského jazyka, k pokusům o vytvoření protiváhy k rostoucímu vlivu nově zakládaných českých spolků. DBB si vytkla za svůj cíl zejména udržení německých škol, podporu zemědělského a vůbec hospodářského podnikání svých členů, v neposlední řadě i otevřením Šumavy turistickému ruchu.
Právě letní hosté se totiž stali na dlouhý čas podstatným zdrojem příjmů jinak bohatstvím věru neoplývajícímu šumavskému obyvatelstvu.
Roku 1918 jsme navíc byli násilím vtěsnáni do cizího státu, který nás, tj. tři a půl milionu Němců, ale také 540 tisíc Maďarů a 80 tisíc Poláků podrobil těžkému, mnohdy velmi těžkému tlaku (rozumí se zřejmě tlaku "státního národa československého" - pozn. překl.). Veliká část sudetských Němců proto s jásotem přivítala připojení hraničních území k tzv. Třetí říši. Bylo to však věru krátké období euforie, po kterém téměř vzápětí přišla válka a vyhnání z domova. Byli jsme nuceni vybudovat si nový!
Bylo samozřejmé, že se naši lidé po tragickém vyhnání museli navzájem vlastně znovu hledat a nacházet, nejprve sdruženi jen v malých skupinách, které pomáhaly jednotlivcům unést lépe počáteční těžkosti nového začátku.
Roku 1948 byl v Německu založen tzv. Heimatverband der Böhmerwäldler, resp. Verband der heimattreuer Böhmerwäldler (tj. česky nejspíše "Svaz roduvěrných Šumavanů" - pozn. překl.). Nejprve vznikala jeho místní, později i zemská sdružení. Dne 28. července 1957 byl proces završen ve Waldkirchenu ustavením spolkového svazu.
Chceme našim lidem pomoci najít sílu, aby dokázali i nastupující generaci předat kus našich osudů, toho, co jsme prožili, co nás dějiny naučily v dobrém i ve zlém.
Domov neroste ze dne na den, je to tvrdá a vytrvalá práce, k níž je třeba dlouhého dechu, mlčenlivé věrnosti a zásadového přiznání k tomu, co nám zůstalo uchováno z práce předchozích pokolení.
Dokázali jsme si prací vybojovat nový domov, vybudovat tento opravdu demokratický stát a nezapomenout přitom na domov, z něhož jsme vyšli a který nebude nikdy zapomenut. My, mám teď na mysli Němce ve Spolkové republice, máme dnes nejsvobodnější stát ve svých dějinách.
I nadále před námi však stojí nejen sociální, hospodářské a kulturní, nýbrž také národní úkoly. To platí zvláště tehdy, kdy je náš národ uměle rozdělen, kdy 40 let po válce není uzavřena s Německem mírová smlouva, kdy miliony spoluobčanů jsou trvalou obětí násilného vyhnání z domovské půdy vlasti.
Každý národ a každá národní skupina (v originále "Volksgruppe" - pozn. překl.) má nezadatelné právo na vlast, na sjednocení, kulturní samostatnost a sebeurčení. To platí dokonce i pro národnostní menšiny, to platí i pro sudetoněmeckou národní skupinu.
Substancí národa či národní skupiny jsou jeho, resp. její dějiny. Zůstávají trvat, i když je národ rozdělen nebo je-li národní skupina rozbita a roztroušena dnes nejen po Spolkové republice Německo, nýbrž doslova po celém světě.
Německá otázka zůstává otevřena! Stejně tak je otevřena otázka sudetoněmecká. Ani smlouva mezi Bonnem a Prahou na právech sudetských Němců nic nezměnila. Sudetoněmecká otázka zůstává z hlediska státního i mezinárodního práva nedořešena.
Dokud nebude ta věc právně vyřízena a vyřešena, není odklizena ze stolu. To platí pro národy, národní skupiny, menšiny a především pro lidi. Jižní Tyrolsko to dokazuje! Baskové, Irové, Korsičané, Vlámové, Maďaři a Rumuni to dokazují svými nesplněnými nároky snad denně.
Je to společný nárok, nárok vlastní každému společenství, které se nejen zná ke svým dějinám, nýbrž je chce zprostředkovat a sdělit i ostatním. Aby jim porozuměli i ti, kdo jsou zatím zaslepeni předsudky, aby byl vytvořen spravedlivý základ budoucímu spolužití.
Ztratit svou dějinnou paměť znamená ztratit své kořeny. Vykořenění lidé jsou lidé bezmocní. Je nejen povinností státu, nýbrž je to doslova povinností všech, především každé jednotlivé rodiny, aby k něčemu podobnému nemohlo dojít. Ve Spolkové republice Německo bylo pro to učiněno málo, až příliš málo.
Mocipáni východoněmeckého státu se chtějí chopit německých dějin a učinit z nich záležitost jedné strany. Podle jejich ministra zahraničí se lid vedený ideologií této všemocné strany rozhodl definitivně pro socialismus. Chci rozhodně oponovat tvrzení, že to, co se děje za naší východní hranicí ve státě, který se nazývá Německá demokratická republika, má něco společného se socialismem. To, co si přeje lid, dokázaly události na velvyslanectví Spolkové republiky v Praze.
Ten z Němců, kdo drama lidí před budovou velvyslanectví mohl spatřit alespoň prostřednictvím obrazovky, musel se rozpomenout na vlastní utrpení a vlastní nouzi. Ženy, děti, ale také muži plakali. Kdo ale spočte slzy miliónů, vyhnaných jako my z domova? Málokomu ovšem pláč dokáže i prohlédnout.
Od našeho vyhnání se mnohé změnilo. Více než 250 obcí či jejich osad byly tam u nás na Šumavě srovnány se zemí - už je nikdy víc neuvidíme. Dějiny těchto míst a jejich někdejších obyvatel lze uchovat jen za té podmínky, že budou po ruce pamětníci, tj. rodáci a krajané původem odtud, navíc připraveni k tomu pořídit záznamy, které pak dohromady utvoří domovskou kroniku. K tomu však nepostačí pouze vnitřní idealismus, k tomu je zapotřebí i peněz. Ty se nedají očekávat toliko od samotného Böhmerwaldbundu, tady musejí přispět i patronátní města, jednotlivé spolkové země i sám spolkový stát vyčleněním zvláštních prostředků pro tento účel. Náš DBB ovšem už ustavil pracovní kruh, který se bude zmíněnému úkolu specielně věnovat.
Ano, naše stará vlast se změnila. Nejen lidská sídla zanikla, začíná umírat i ten velký nádherný les, začíná zanikat podobně jako Krušnohoří, Schwarzwald a jiné lesní končiny, poněvadž tam člověk v uplynulých desetiletích zapomněl brát ohled na přírodu a pečovat o její ochranu.
Nyní, kdy už je snad pozdě, začínáme chápat, že jsme sami sobě zničili podstatný základ naší vlastní existence. Je třeba jednat, nikoli jen volat o pomoc. Nebudou-li následovat činy, bude svět zničen i bez atomové války.
Co jen lidé dokázali všechno vymyslet, vybudovat a vytvořit, co krásy a bohatství nám dává sám život! Všechno to bude prohospodařeno, pokud budeme přírodu jen neomezeně využívat.
Předáváme dorůstající generaci strašlivé dědictví. Mnoho mladých lidí vyrostlo v přebytku: v přebytku hmotných statků, ale i v přebytku svobody! Připisovat jim vinu za to, že to berou jako samozřejmost a jen těžko chápou odpovědnost, kterou mají vůči vlastnímu životu, bylo by příliš jednoduché. Naopak jejich vzpouru proti zániku přírody a jejímu bezohlednému vykořisťování průmyslovými a obchodními giganty, proti ohrožení integrity jednotlivce lze přijmout jako důkaz toho, že jim jde o jejich budoucnost, a tím i o budoucnost našich vnuků a pravnuků.
Náš společný přínos musí spočívat nejen v udržení míru na zeměkouli, ale i ve znovunastolení míru se životním prostředím, jež nás obklopuje.
Pokoj a smíření musejí mít všude přednost, musí se stát záležitostí všeobecné praxe; začíná to už v rodině, mezi sousedy, ve společnosti, v níž žijeme.
Lidé a vlády, které chtějí ve světě prosadit jen svoje představy o společenském uspořádání, neslouží věci míru! Východ je toho příkladem. Žádoucí je však ohleduplnost, porozumění, ochota a připravenost pomoci, umění dosáhnout kompromisu, uvážlivé partnerství!
Ten, kdo chce řešit problémy doby - v nich jsou obsaženy i ty naše problémy vlastní - musí mít za cíl vzájemnost, nikoli konfrontaci.
Snaha po zachování míru a služba jeho zájmům nijak ovšem neznamená nekritické přijetí chybných politických konstrukcí partnerových.
My Šumavané jsme zvláště hrdi na skutečnost, že jsme dokázali udržet zájem mladých podporou činnosti jejich zájmových sdružení, pěveckých, divadelních i tanečních skupin. Je málo krajanských spolků, které mají takový podíl mládeže ve svých řadách jako my ze Šumavy, kteří s radostí vidíme kolem na sta chlapců i děvčat v našich lidových krojích (autor textu uvádí číslo 520 - pozn. překl.). Naplňuje nás to pocitem zadostiučinění a děkujeme všem mladým, kteří prokazují sounáležitost s vlastí svých předků!
Jsme zavázáni díkem i těm, kdo takové skupiny vedou, kdo je důvěrně obeznamují s naším kulturním a duchovním dědictvím, kdo je vychovávají v duchu smíření a dobré vůle i k porozumění jiným národům.
Na našem památníku v Lackenhäuser stojí vytesáno v kameni: "Und immer rettet die Güte!"(Dobro chraňte v každý čas!)
Základy vzájemného porozumění mezi národy jsou dobro a láska, nikoli nenávist, jak nás o tom už několikrát poučily dějiny.
Svět vydává každou minutu na vojenské účely 1,3 miliónu dolarů. Během této jediné minuty umírá 30 dětí v chudých zemích, převážně hlady či špatnou výživou. Milióny lidí se stávají každoročně obětí hladomoru a přesto se za stejnou dobu vydá 3 000 miliard dolarů na zbrojení. Zřejmě to tak lidstvo provozovalo během svých dějin nějak podobně vždycky.
Jen od konce druhé světové války proběhlo na světě přes 150 válečných konfliktů, které si vyžádaly celkem 135 miliónu obětí na životech. Milióny lidí, nejen nás Němců, byly vyhnány z domova ať už z náboženských, hospodářských či národnostních důvodů. "Jak strašlivý svět," chtělo by se říci.
Řekl jsem už, že mír může nastat jen tehdy, budou-li existovat lidé, kteří jsou ochotni se pro mír a svobodu angažovat, kteří ho dokáží praktikovat ve styku s bližními a ve své vlastní rodině. Lidé, kteří vidí jen svůj vlastní prospěch či kteří chtějí vnutit své představy o společenském řádu jiným, nemohou nikdy nastolit mír.
Nejsme to my, kdo žijeme v demokracii a svobodě, kdo by snad chtěli vnutit jiným své společenské zřízení. Jsou to oni, držitelé moci, utlačující jejím prostřednictvím vlastní lid, kteří o to usilují.
Zachovat mír, to však také znamená respektovat práva druhých. Dokud bude násilí předcházet právu, dokud budou práva jiných bezohledně pošlapávána, nelze o míru vůbec hovořit! Nejen nám, kdo jsme byli vyhnáni z odvěkých domovů, bylo způsobeno násilí. Denně je v mnoha částech světa praktikováno brutální násilí na slabších a bezbranných. Takové režimy ohrožují mír světa!
Zasazujme se všichni, každý z nás jednotlivě o to, aby mír a svoboda zůstala světu zachována co možno největší části lidstva. Bude to možné právě jen tenkrát, bude-li stále více lidí ochotno ke službě a k pomoci jiným. Jinak to nejde. Mnohé závisí na nás, na každém z nás lidí.
Stuttgart, 8. října 1984
Slyšíme výrazný tón hlasu táborového řečníka, který zná smýšlení svých lidí a chce jim hovořit ze srdce. To srdce je rozťato, doba sjednocení se zdá v nedohlednu a návrat o to dál. Evropa jakoby v dvojpólovém světě studené války snad ani vcelku neexistovala. Řečník to ví už proto, že je z Čech. Tady byla rozpadem monarchie připravena cesta všem dalším pohromám, avšak jedno z Rakouska přece zůstalo, totiž jedna z nejstarších politických stran ve střední Evropě vůbec: sociální demokracie. Tady na Šumavě na jazykovém pomezí se v Chlumu (Chumo) u Hartmanic narodil 15. října 1911 Adolf Hasenöhrl. Po absolvování obecné a pak měšťanské školy se vyučil obchodníkem, ale zároveň už ve svých 19 letech podstoupil osudové rozhodnutí věnovat se politické práci právě v řadách sociální demokracie. Zůstal jí věrný až do konce svého života. Po věznění v koncentračním táboře, vojenské službě za války a po poválečném odsunu se dal zcela do služeb vyhnanců, postižených nacizmem a následky jeho hrůzovlády snad nejvíce. Byl povoláním činný v zemské správě pro uprchlíky v Bádensku-Württembersku a dosáhl ve Spolkové republice až u nás málo srozumitelného titulu "Ministerialdirigent", v dobrovolné sféře aktivit stal se pak členem zemského výkonného výboru německé sociální demokracie (SPD), zemským předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení v letech 1956-1980, členem zemského předsednictva Svazu vyhnanců (BdV) a v závěru svého života i čestným předsedou po válce v SRN roku 1954 obnoveného, kdysi v Českých Budějovicích (Budweis) založeného Böhmerwaldbundu. Tón jeho projevu k jeho stoletému jubileu asi věru neodpovídá vžitým představám o zarytých revanšistech v sudetoněmeckých vedoucích kruzích. Byl nositelem Spolkového záslužného kříže I. třídy, Velkého záslužného kříže Spolkové republiky Německo a mnoha dalších vyznamenání a poct. To on se zasloužil o to, že město Pasov (Passau) převzalo roku 1961 patronát nad šumavskými vyhnanci, jejichž památník v Lackenhäuser pod Třístoličníkem inicioval rovněž. Když 9. února 1989 ve Stuttgartu po těžké nemoci skonal, stála v záhlaví úmrtního oznámení slova, která byla po dějinném obratu, jehož se nedočkal, odlita i do Pernerových zvonů pro českobudějovický kostel sv. Vojtěcha. Slýchám je denně přes řeku Vltavu. Ta slova náležejí Adalbertu Stifterovi: Was je Gutes oder Böses über die Menschen gekommen ist, haben die Menschen gemacht (Cokoli dobrého či zlého bylo kdy způsobeno lidem, učinili lidé). Ten citát v celé souvislosti zní vlastně v českém překladu takto: Nijaký duch dějin (Weltgeist), nijaký démon neovládá svět: cokoli dobrého či zlého bylo kdy způsobeno lidem, učinili lidé. Bůh jim dal svobodnou vůli vůli a rozum a jejich osud vložil do jejich osud vložil do jejich vlastních rukou. To je naše důstojnost, naše velikost, proto musíme i náš rozum a svobodnou vůli, které nám byly dány v pouhém zárodku, dále pěstovat a rozvíjet; není jiné cesty ke štěstí lidstva. Kdo navrhuje co jiného... obtěžuje Boha v jeho práci (z článku Schlusswort über die Schule v Der Wiener Bote ze 7. září 1849, viz A.S. Sämtliche Werke 16, s. 179-182).
- - - - -
* Chlum / † Stuttgart (BW) / † † Stuttgart-Degerloch (BW)
